středa, 12 červen 2019 18:35

Horizon Grand Prix - světové finále Doporučený

Napsal(a)

Fotogalerie zde

Jen pro připomenutí:  17. dubna 2019 se v ostravském Trojhalí Karolina uskutečnilo národní finále Horizon Grand Prix, kterého se skupina našich studentů zúčastnila pod názvem HC Verva Racing Team ve složení Karel Dittrich, Jiří Kordanič (3. A), Otakar Klika, Denny Kronych (septima) a Martin Procházka (2. A). Tehdy náš tým zvítězil na celé čáře v kategorii nováčků a získal též 1. místo za týmovou prezentaci.

Nadace Unipetrol, která má pod svými křídly týmy ze šesti škol, získala tzv. divokou kartu – vstupenku na světové finále. Na základě úspěchů v Ostravě jsme ji dostali právě my, HC Verva Racing Team.

Po odeznění šoku a současné euforie jsme se vrátili do reality a velmi rychle si uvědomili, že s vozem, se kterým jsme závodili v Ostravě, už do Prahy nemůžeme. Autíčko sloužilo dobře, ale národní finále na něm zanechalo nesmazatelné stopy a k tomu spousta důležitých součástek byla dost opotřebovaná. Na světovém finále bychom s takovým vozem v žádném případě neobstáli.

Co teď – závody za necelé tři týdny a z nového auta zatím ani šroubek. Na scéně se opět objevil náš odborný poradce Honza Možný a přinesl sice historický, ale skutečný závodní podvozek. V našich očích luxusní kousek, ale hned při prvním pohledu na tento skvost jsme věděli, že úpravy nutné pro vestavbu vodíkové jednotky nás neminou.

Nastalo období obvyklých odpoledních a nočních směn. Jedna část týmu pracovala na novém voze, zatímco druhá část trénovala jízdu a prováděla testy na voze starém. Odchody ze školy kolem půlnoci nebo později byly na denním pořádku.

Ke slovu, jak jinak, přišel opět karbon z hokejek. Materiál je to pevný a lehký, ale práce s ním je víc než příšerná. Každý, kdo karbonové součástky pro náš vůz vytvářel nebo opracovával, vypadal po chvíli jako mouřenín - mnohdy k nepoznání. Na druhou stranu: co bychom pro  snížení hmotnosti a celkové zpevnění auta neudělali. Ultralehká nosná vzpěra a držák baterie za to nesčetné řezání, broušení, vrtání a lepení opravdu stály.

3 dny před odjezdem do Prahy bylo auto konečně hotovo. Neváhali jsme ani minutu a vyrazili na školní hřiště, abychom vše důkladně vyzkoušeli, odladili, zkrátka abychom si na nový vůz zvykli. Auto, jak se říká, okamžitě „padlo do ruky“ – hned jsme věděli, že na závodní dráze nebudou s jízdními vlastnostmi problémy.

Nastal den odjezdu, čtvrtek 6. června.  Několikrát jsme zkontrolovali, jestli kromě auta a vysílačky máme s sebou opravdu všechny potřebné věci, a odjeli do Prahy. Během dopoledne jsme dorazili do PVA Expo, výstaviště v Letňanech, kde jsme byli již očekáváni.

Fotogalerie zde

Jako majitele divoké karty nás pořadatel závodů (v předstihu) požádal o zřízení vlastního stánku. Kromě naší školy jsme prezentovali především RC auta s vodíkovým pohonem. Byli jsme mile překvapeni, že právě náš stánek budil velký zájem. Zastavovali se a se členy týmu diskutovali lidé všech věkových skupin. Nejzajímavější částí naší expozice byla možnost vyzkoušet si řídit auto na dálkové ovládání.  Samozřejmě, že ne to naše – to by asi skončilo dost špatně. Pořadatel nám poskytl auto k tomuto účelu určené, ale nejdřív jsme ho museli zprovoznit. Podařilo se a tak spousta návštěvníků poznala, že ježdění s RC modelem není zas až tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo.  Po skončení prvního dne jsme odjeli do hotelu, kde nás čekaly večerní kontroly našeho vozu a příprava dokumentů nutných pro závod.

Druhý den, pátek 7. června, pro nás začal poměrně brzy opět v areálu letňanského výstaviště. Dopoledne se celý náš tým zúčastnil přednášky o vodíkovém pohonu. O tomto zajímavém využití vodíku poutavě vyprávěli Ing. Jiří Hájek ze společnosti UNICRE a prof. Vladimír Matolín z MFF UK Praha. Byli jsme to právě my, kteří pokládali někdy i trochu všetečné dotazy, ale na každý z nich jsme dostali odpověď.

Odpoledne však vcelku poklidná atmosféra začala poněkud houstnout. Do výstavní haly přicházeli lidé v trikách s názvy a startovními čísly jednotlivých týmů, což bylo neklamným signálem blížícího se tréninku.

Usadili jsme se v našem depu a po registraci, technické kontrole a týmové prezentaci jsme vyjeli na závodní dráhu. Auto jezdilo výborně, všechno klapalo, jak mělo. I samotný trénink byl vlastně posledním testem, který ukázal, že s energií z vodíku i z baterií bohatě vystačíme a šestihodinový závod dokončíme.

Po skončení tréninku jsme odjeli opět na hotel, kde jsme se po posledních kontrolách vozu a dobití baterií odebrali ke spánku, abychom byli svěží na příští, tentokrát již závodní den.

Nastal den D, sobota 8. června. Brzy dopoledne jsme obsadili naše depo. Čekal nás briefing, přejímka baterií a hydrostiků, tj. vodíkových bombiček. Současně se vším uvedeným jsme připravili a uvedli do chodu komunikační systém. Následovalo představení jednotlivých týmů a jejich vozů, slavnostní kolo po dráze na pozice a pak už jen samotný start.

Auto jezdilo absolutně bez problémů, energetická bilance víc než příznivá. Počet ujetých kol utěšeně narůstal a současně s ním stoupala i naše pozice v žebříčku. S ubíhajícím časem jsme začali přidávat na tempu, mohli jsme si to dovolit - v polovině závodu nám totiž v bateriích zbývalo téměř 65% energie. Byl čas pořádně se opřít do pedálů. Chvilku jezdil náš řidič jak Chiron, jenže tohoto opojení si on ani auto moc neužili - po jednom nárazu zezadu přestalo fungovat řízení. Několikaminutová oprava vše vyřešila a vše bylo opět v pořádku. Jenomže zanedlouho se objevilo auto v depu zas. Tentokrát – opět po nezaviněné srážce – s vážně poškozenou přední nápravou. Stejné poškození – dokonce poškození stejných součástek – se opakovalo ještě dvakrát, takže potřebné náhradní díly došly. Nezbylo nic jiného než zlomeniny zafixovat „fofrpáskami“ a pokusit se závod s provizorně opravenou přední nápravou aspoň dojet. Podařilo se. Sice ne tak rychle, jak bychom si přáli, ale okamžik projetí pod cílovou vlajkou jsme si všichni náležitě vychutnali. V absolutním pořadí jsme skončili desátí, tedy v polovině žebříčku. Prvních pět míst obsadili Američané, za nimi se umístily dva týmy ze Slovenska a pak už jen týmy z České republiky - mezi nimi i my, HC Verva Racing Team.

Už během přípravných testů a pak i na tréninku jsme zjistili, že naše auto je zcela konkurenceschopné. Bylo nám trochu líto, že vysoký potenciál týmu i vozu jsme nakonec nemohli zcela využít, ale to k závodům také patří. I tak jsme mohli být na sebe pyšní – přes několik vážných poškození jsme vůz až do konce udrželi na dráze. Světové finále Horizon Grand Prix pro nás byla zajímavá zkušenost – ve všech směrech.

Jsme moc rádi, že České republice, litvínovskému gymnáziu a ani Nadaci Unipetrol, našemu závodnímu sponzorovi, jsme ostudu rozhodně neudělali – jsme na to (jistě právem) hrdi.

Závěrem bychom chtěli poděkovat našim příznivcům. Bez finanční podpory Nadace Unipetrol  a naší školy bychom se do Prahy vypravili jen těžko. 

Velké poděkování si zaslouží Honza Možný, absolvent našeho gymnázia. Po celou dobu trvání projektu dělá naprosto nezištně pro náš tým víc, než si kdokoli dokáže představit. Honza je prostě náš.

Budeme moc rádi, když se závodů RC modelů s vodíkovým pohonem zúčastníme i v příštím roce – moc bychom si to přáli.

Martin Laxa

Fotogalerie zde

-------------------------

Nadace Unipetrol

HC Verva Litvínov

Horizon Educational

Číst 99 krát Naposledy změněno čtvrtek, 13 červen 2019 18:16

AKTUÁLNĚ Z GYMNÁZIA

 
 

Tyto stránky používají cookies. Tím, že na stránkách setrváte, souhlasíte s jejich používáním.