pátek, 08 duben 2022 21:45

Horizon Hydrogen Grand Prix - národní kolo Doporučený

Napsal(a)

fotogalerie zde

V neděli 3. dubna 2022 se náš HC Verva Racing Team 44 vypravil do Ostravy na další – pro nás již třetí – ročník národního kola soutěže Horizon Hydrogen Grand Prix. Společně se svým vedoucím Mgr. Martinem Laxou odcestoval tým ve svém obvyklém složení David Bílý, Matěj Červenka, Daniel Janovský a Petr Jašontek.

Přípravy auta byly dost důkladné a probíhaly už nějakou dobu před odjezdem. Některé součástky bylo třeba vyměnit, jiné svépomocí zhotovit a hlavně auto zevrubně prověřit a otestovat – všechno uvedené jsme zvládli během necelých 14 dnů.

Do Ostravy jsme dorazili v odpoledních hodinách. Před hotelem jsme se srdečně přivítali s našimi přáteli z Hubálova a po ubytování jsme se společně vydali na závodiště do Trojhalí Karolina. Po registraci a krátkém brífinku jsme se usadili v depu, vybalili a připravili auto na trénink.

Protože jsme měli závodní vůz opravdu připravený, měli jsme dost času nejen seznámit se s dráhou, ale také vyzkoušet, jak se náš závoďák bude na závodních kobercích chovat na kolech s různými typy obutí.

Zvítězila měkčí mechová kola – auto sedělo na dráze jak přibité. David, Daniel i Petr – naši řidiči – zbytek tréninku odjezdili, jak říkáme, „na mechách“. Všechno šlo hladce, přímo podezřele hladce – až jsme si začali říkat, jestli to náhodou není klid před bouří. Jak se druhý den ukázalo, byl - ale o tom později.

Po tréninku jsme s Hubálovskými, kterým auto také docela dobře jezdilo, společně zašli na večeři a poté odešli do hotelu, kde jsme se pustili do opětovné důkladné kontroly soutěžního vozu a jeho přípravy na další den. Práce skončily asi tak půl hodiny po půlnoci, což nám dovolilo jít konečně spát, abychom byli na závodech alespoň trochu fit.

Závodní den začal krátce po 9. hodině opět v Trojhalí Karolina, kde všechny účastníky nejdříve přivítal Ing. Václav Bystrianský, ředitel soutěže Horizon Hydrogen Grand Prix. Po technické kontrole, nafocení vozu a přejímce baterií jsme se usadili v depu a připravovali se na prezentaci závodního speciálu – první soutěžní disciplínu.

David Bílý a Petr Jašontek, kteří měli prezentaci předem připravenou, si několikrát potichu přeříkali její text a pak už nezbylo nic jiného než čekat, až na nás přijde řada. Po několika minutách se v našem depu objevila jury s Ing. Bystrianským v čele. David s Petrem začali povídat, o posun snímků na notebooku se staral Daniel Janovský.

Krátce po začátku bylo na některých členech jury vidět, že mají co dělat, aby nevybuchli smíchy. Není divu – David s Petrem opředli náš závoďák příběhem okořeněným o různé vtípky, ale přitom se všichni dozvěděli vše, co měli a chtěli.

Čas zbývající do startu se krátil. Ještě jednou jsme na voze všechno zkontrolovali a pak už jen očekávali výzvu k umístění aut na dráhu.

Letošní závod se oproti jiným trochu odlišoval – couvání bylo zakázáno stejně jako vstup členů jednotlivých týmů na dráhu za účelem odnosu nepojízdných vozů do boxů. O vše se starali Kysuckí strojníci ze Slovenské republiky, kteří se náročné úlohy „nahazovačů“ zhostili velmi dobře.

Přesně ve 12:00 se na dráze v roli safety car policejní auto Kysuckých strojníků. Všechny soutěžní vozy se za ním seřadily do kolony a po odjetí jednoho kola byla trať volná – závod oficiálně odstartoval.

Řízení se ujal David Bílý a hned od začátku jel pěkně zostra. Proč ne – auto bylo lehce ovladatelné a hlavně stabilní. Naše jméno svítilo v tabulce časomíry mezi prvními řádky. Jenomže za chvíli přišla ona pověstná bouře, kterou ohlašoval až moc velký klid při tréninku během předchozího dne a která nás provázela až do konce závodu.

Chtě nechtě musel náš závoďák do depa kvůli prasklému „céčku“, jak říkáme závěsu těhlice, tj. uložení kola. Céčka máme docela odolná, což se ukázalo při mnohých předchozích závodech. Nevinně vyhlížející náraz do svodidel byl ale tak silný, že součástka zkrátka nevydržela a rozletěla se na dva kusy.

Osádka depa fungovala jak personál oddělení ARO – nové céčko kluci do auta zamontovali za přibližně minutu a půl, což byl výkon přímo úctyhodný - výměna takové součástky normálně trvá přinejmenším pětkrát déle. Jenomže po několika minutách na trati bylo auto v depu zpět, tentokrát kvůli výměně vodíkové nádržky, která byla v autě podezřele krátce.  Nebylo divu – uvolnila se hadice mezi vodíkovým článkem a jeho výstupním ventilem a veškerý vodík tak protekl článkem bez užitku.

Oprava moc času nestála, nicméně v tabulce časomíry se naše jméno začalo propadat. David se znovu opřel do pedálů. Jeho ostrá jízda znatelně vylepšila naše pořadí, dostali jsme se opět do první čtvrtiny tabulky. Počet odjetých kol začal narůstat, náskok týmu na 3. pozici se začal zmenšovat.

Konečně byl aspoň trochu klid – ale, jak se ukázalo, ne nadlouho. Podezřele rychle začalo klesat napětí baterie – místo po dvou byla téměř vybitá už po jedné hodině. Takže depo a kontrola. Závada byla opět ve vodíkovém systému.

Nejspíš po nárazu (jak jinak) se uvolnil držák ventilů vodíkového článku a i s částí vodíkového vedení v autě volně poletoval. Tohle nás dost šokovalo – vyšlo najevo, že zbrusu nová a ne zrovna levná oboustranná páska pořízená několik dnů před závodem nebyla páskou, ale pěkným klumpem. Vzali jsme pásku jinou a vše bylo v pořádku. Jenomže naše pořadí se dosti rapidně zhoršilo, ocitli jsme se dost hluboko v dolní polovině tabulky.

Takže super – zbytečně promrhaný vodík, energie a především čas. Nezbylo nic jiného než zvolit jiný styl jízdy. U řízení se střídali Dan Janovský a Petr Jašontek. Za jejich řízení se auto na dráze na první pohled dost ploužilo. Právě ono ploužení nám nejen ušetřilo energii, dobilo baterii, ale ještě nás poponeslo o několik příček výš – na 8. místo. To už nevypadalo úplně špatně.

Najednou jsme měli energie dostatek. Jenže co se může pokazit, pokazí se. Těsně před námi  se srazila dvě auta. David Bílý dělal, co mohl, ale najetí do havarovaných vozů už nezabránil. Naše auto bylo nepojízdné. Sejmutí karoserie v depu ukázalo opravdovou spoušť. Nějaký ten závod už máme za sebou, ale s něčím takovým jsme se dosud nesetkali – jeden z hliníkových držáků přední nápravy se ohnul a konec druhého prorazila osa držící rameno.

Osádka depa však zachovala chladnou hlavu. Ohnutý držák se naštěstí podařilo přijatelně srovnat a osu, která prorazila ten druhý, kluci zafixovali kouskem upraveného 3D výtisku. Oprava proběhla poměrně rychle, ale i tak jsme ztratili poměrně dost času.

Do závodu zbývalo přibližně 40 minut. V baterii jsme měli energie víc než dost, žinýrovat jsme se tedy nemuseli. David se snažil řídit opatrně, aby se provizorně opravená přední náprava nerozpadla, ale adrenalin s ním občas zacloumal a styl jeho jízdy místy nabýval velmi dynamického charakteru s bojovným nádechem.

Nervozita před koncem stoupala, naše jméno v tabulce také – začali jsme dobývat 6. příčku, stáli jsme o ni opravdu moc. Nakonec jsme se na ni dostali – teď se tam ještě udržet. Povedlo se. Doufali jsme, že už se snad nic nestane. Stalo se - po nárazu do svodidel – asi tak 30 vteřin před koncem - prasklo pravé céčko, spojovací tyč vyletěla z kloubku a z auta vypadla těhlice i s kolem. O opravu už jsme se nepokoušeli – do konce závodu bychom ji už stejně nestihli dokončit. Ozval se klakson ohlašující konec závodu.

Dojeli jsme na 6. místě, což mezi 17 dalšími týmy není úplně nejhorší, k tomu se ztrátou pouhých 47 kol na vítěze. Umístili jsme se v první třetině tabulky a, jak říkáme, v „šestistovkovém pásmu“ - účastníci za námi se k hranici 600 ujetých kol ani nepřiblížili. Když k tomu připočteme dosti náročné a přitom bleskurychlé opravy vozu, stydět se opravdu nemusíme.

Z našeho výsledku rozhodně nejsme rozmrzelí a už vůbec ne otrávení – na závod jsme přijeli dobře připraveni a s konkurenceschopným autem, ale měli jsme prostě smůlu – takové věci se stávají.

Nálada, která nebyla špatná, se nám výrazně zlepšila při vyhlášení našeho týmu jako vítěze ve vedlejší soutěži v prezentaci závodního vozu a zcela upřímně jsme se začali radovat, když se oficiálně potvrdilo, že naši hubálovští přátelé vyhráli závod na celé čáře a jméno RC Racing Hubálov se začátkem června objeví na startovní listině světového finále v Holandsku. Z jejich vítězství máme snad stejnou radost, jako kdybychom vyhráli sami.

Po příchodu do hotelu jsme společně a dosti bouřlivě obě prvenství oslavili – nealkoholický sekt tekl proudem.

Letošní závod Horizon Hydrogen Grand Prix ukázal, že ve spoustě věcí rozhodně nejsme nejhorší, ale dal nám také jasně najevo, na čem je zapotřebí zapracovat a bezpodmínečně se zlepšit.

Do Ostravy bychom nemohli odjet, kdyby nás nepodpořily Nadace ORLEN Unipetrol, Konto našeho srdce, firmy Inelsev a ACR Czech, stomatolog z Plzeňska, který si přeje zůstat v anonymitě, a samozřejmě naše škola, Gymnázium T. G. Masaryka v Litvínově. Pomoci všech jmenovaných si velmi vážíme a budeme se ji snažit zúročit i v budoucnosti.

Za HC Verva Racing Team 44
Mgr. Martin Laxa

fotogalerie zde

Číst 161 krát Naposledy změněno pátek, 08 duben 2022 21:57

AKTUÁLNĚ Z GYMNÁZIA