V pátek 10. června odjel náš HC Verva Racing Team 44 ve složení David Bílý, Daniel Janovský a Petr Jašontek společně s Mgr. Martinem Laxou do Plzně na Pilsen Hydrogen Cup, již předposlední díl seriálu Hydrogen RC Challenge Cup. Všichni, kdo nás znají, vědí, že nás bývá přinejmenším o jednoho víc. Tak tedy na vysvětlenou: s Matějem Červenkou jsme se rozloučili a na jeho místo před nedávnem nastoupil Felix Malec, úplný nováček, který se závodů zatím zúčastnit nemohl.
3 dny před odjezdem skolil Davida nějaký mikroorganismus doprovázený vysokou horečkou – zdálo se, že do Plzně odjedou jen Daniel s Petrem, ale nakonec, jak by řekl samotný Cimrman, se vše v dobré zvrátilo - David se uzdravil, a tak jsme mohli závodit ve třech.
Po příjezdu do plzeňské Střední průmyslové školy dopravní nás přivítal organizátor celé akce Pavel König a seznámil nás s časovým harmonogramem. Ubytovali jsme se a po večeři jsme odešli do prostorné tělocvičny, kde na nás čekala téměř kompletně připravená dráha.
Vybrali jsme si depo, vybalili a připravili auto na trénink. Vyjeli jsme na mechových kolech – jízda nebyla nic moc – auto se chovalo přetáčivě, někdy dokonce jankovitě - zkrátka jízda s ním za moc nestála.
Mechová kola jsme sundali a místo nich nasadili mini piny, jak říkáme pneumatikám s gumovými hroty. Auto sedělo na dráze o poznání lépe, ale pneumatiky se poměrně rychle sjížděly. Věděli jsme, že závod odjedeme, ale při tréninku se budeme muset krotit.
Poté, co se všichni tři členové týmu seznámili s dráhou a měli natrénováno, jsme odešli na pokoj a pustili se do příprav auta na samotný závod. Všechno jsme důkladně zkontrolovali, některé součástky vyměnili a asi tak půl hodiny po půlnoci šli spát, abychom byli druhý den fit.
Probudili jsme se do slunečného rána. Po snídani jsme se odebrali na závodiště a usadili se v depu. Do technické prohlídky vozu zbývala necelá půlhodina, což bylo dost času na krátký trénink a zkoušku obutí. Dana napadlo ještě jednou nasadit mechová kola. Nápad to byl vynikající, auto sedělo jak přibité. Dobrou přilnavost asi způsobilo ojetí koberce při tréninku během předchozího večera. Takže bylo rozhodnuto - jedeme na „mechách“.
Během technické prohlídky vozu kontrolovala jury množství energie uložené v hydrosticích (vodíkových nádržkách) i bateriích a povinná byla i zkouška brzdy. Samozřejmě jsme bez problémů prošli. Do auta jsme vložili závodní baterii, hydrostik, nasadili karoserii a čekali na start.
Těsně před 9. hodinou byly týmy vyzvány k seřazení aut u brány časomíry. Tentokrát se startovalo letmo, jako safety car posloužil náš tréninkový podvozek Himoto Nascada s karoserii Fordu Mustang v našem reprezentačním designu.
V 9 hodin se vůz safety car rozjel a v koloně ho následovaly soutěžní vozy – impozantní pohled. Po odjetí jednoho kola odbočil safety car do depa a závod tak definitivně odstartoval.
Řídil David Bílý a od začátku si vedl velmi dobře. Při pohledu na časomíru bylo jasné, že síly téměř všech týmů jsou dost vyrovnané a že tenhle závod bude nejspíš o štěstí. Kola přibývala, pořadí bylo více či méně stabilní – drželi jsme se v první polovině tabulky a říkali jsme si, že by bylo fajn se právě v té horní polovině udržet.
Kde se vzal, tu se vzal, objevil se pověstný pan Murphy a začal úřadovat. Ozvala rána jako z děla – v mžku jsme věděli, že původcem bylo naše auto. Skončilo na svodidlech úplně stejně jako Citroën 2CV ve filmu Veselé Velikonce s J. P. Belmondem. Jen hláška „uhni, kreténe“ chyběla.
Nikdo nechápal, co se děje. Mysleli jsme, že s Davidem zacloumal adrenalin, nechal se unést a nezvládl zatáčku. Mýlili jsme se – náš závoďák skončil na svodidlech, protože přestal poslouchat. Přijímač jízdní vysílačky se totiž rozhodl nefungovat. Proč, nikdo netušil - jenomže bez něj se zkrátka jezdit nedá.
Naštěstí nás zachránil náš vůz safety car – obsahoval jak přijímač, tak podle něho zkalibrovaný regulátor. I když instalace obou komponent do závoďáku proběhla bleskurychle, ztratili jsme dost.
A aby toho nebylo málo, nestačilo vyměnit jen přijímač, ale samozřejmě i vysílačku, která je s ním spárovaná. Za necelých 10 minut bylo auto na dráze, ale jezdit s ním nebylo úplně ono. Není divu – na jinou vysílačku reagovalo auto zcela jinak a dostat řízení znovu do ruky nějakou dobu trvalo.
Nicméně po několika dalších minutách bylo vše v přijatelných mezích a David se mohl opět opřít do pedálů. Bylo co dohánět – byli jsme poslední a takhle jsme opravdu skončit nechtěli. Na první příčce se usadili pražští Motol Speeders, kteří jezdili pěkně zostra. Před námi měli náskok 90 kol.
Náskok se nám podařilo lehce snížit, ale dohnat kohokoli před námi bylo téměř bez šance – přece jen, jak už bylo zmíněno – na dráze jezdila auta stejně silných týmů.
David požádal o vystřídání – všichni jsme vytřeštili oči, protože bez přestávky jezdil dvě a půl hodiny. Neskutečné. Řízení se ujal Dan, který jezdil dosti opatrně, ale svižně, a mezi tím začaly mít některé týmy před námi mechanické, ale hlavně energetické problémy. Naděje na lepší umístění se zvětšila.
Po očku jsme sem tam mrkli po našich hubálovských přátelích. Nevypadalo to s nimi vůbec zle – motali se na prvních třech místech. Přáli jsme jim umístění na bedně a byli snad i nervózní, když se jejich řidič dopustil nějaké nepřesnosti.
Když závod dospěl do své poslední čtvrtiny, byl Dan docela unavený. Nabídl řízení Petrovi, ale ten si na řízení auta jinou vysílačkou netroufal a raději místo přepustil Davidovi. Ten odřídil zbytek závodu vcelku bez problémů a do cíle jsme dojeli čtvrtí.
Hubálovští nakonec zvítězili – naše přání se vyplnilo a byli jsme moc rádi.
Co říci závěrem: medaile, kterou jsme si z Plzně odvezli, je bramborová. Ani na chvilku jsme nebyli rozmrzelí – měli jsme upřímnou radost, protože i tohle umístění považujeme za náš velký úspěch.
Kluci totiž dokázali závodní auto během krátké doby zpojízdnit, i přes lehké potíže řídit a co je nejdůležitější: jako jeden ze tří týmů jsme měli závoďák na dráze od začátku soutěže až do jejího konce. A to se počítá.
Za necelých 14 dnů je před námi další závod, kterým uzavřeme sezónu a celý seriál. Budeme rádi, když se nám zadaří trochu lépe, ale předbíhat raději nebudeme – vše se teprve ukáže.
I když už máme přece jen něco odježděno, nezapomínáme na našeho odborného poradce a absolventa naší školy Honzu Možného. Poskytuje nám cenné rady a pomáhá nám získávat neocenitelné zkušenosti, které úročíme na každém závodě. Díky, Honzo.
Naše poděkování patří Nadaci ORLEN Unipetrol, Nadaci Konto našeho srdce, firmám Inelsev a ACR Czech, nejmenovanému stomatologovi z Plzeňska a samozřejmě naší škole, Gymnáziu T. G. Masaryka v Litvínově. Bez podpory výše jmenovaných bychom mohli závodit jen těžko.
Za HC Verva Racing Team 44
Martin Laxa
