V pátek 9. prosince jsme odjeli do Brna, kde nás čekal závod ISŠA Hydrogen Cup, již třetí díl seriálu Hydrogen RC Challenge Cup. Po nedávné apokalypse nás moc nezbylo – na závodiště odcestovaly za doprovodu Mgr. Martina Laxy Adéla Hrbková a Lenka Šustrová.
Celá cesta mohla vypadat jako zbytečná, ale ve skutečnosti zbytečná vůbec nebyla. Krátce po listopadových událostech se nám ozvali naši hubálovští přátelé, se kterými jsme začali řešit, jak se na startovní listině udržet – lehce komplikovaný, ale přesto pro oba týmy přijatelný způsob se našel, což nás – z dosti velké části – zbavilo pesimismu.
Jakmile to šlo, pustili jsme se do důkladné údržby soutěžního auta a začali odstraňovat alespoň ty nejvážnější nedostatky. Když už, tak ať nejedeme se závoďákem, který krátce po startu začne zlobit nebo vypoví službu úplně – šlo nám především o úspěšné projetí cílové pásky, umístění nám v té chvíli bylo jedno.
Zanedlouho došlo k radikálnímu zvratu – ozval se nám náš slovenský kamarád Bohuš Belák, vedoucí týmu Kysuckí Strojníci, a rovnou se zeptal, jestli bychom stáli o doplnění našeho týmu z řad slovenských závodníků – vedle Kysuckých strojníků se mu podařilo vytvořit zatím jen tříčlenný KIA Team Kysuce, který sice zatím moc zkušeností nemá, ale závodit přijede rád. Co si budeme povídat, Bohuš nás tak trochu dostal do šoku, s něčím podobným jsme vůbec nepočítali.
Pesimismu opět ubylo, náš závodní speciál jsme zprovoznili – nějaké nepřesnosti, které se na jízdních vlastnostech naštěstí moc neprojevovaly, jsme přece jen objevili, ale na jejich odstranění před závodem už nezbyl čas. Na závodní dráhu by auto nejspíš mohlo, ale nebylo jisté, jak dlouho by se na ní udrželo.
Vše se definitivně vyřešilo v pátek v podvečer po našem příjezdu do brněnské Integrované střední školy automobilní, kde jsme se tentokrát objevili jako poslední. Po vstupu do tělocvičny, jejíž velikost byla zmíněna v předchozích článcích, jsme zamířili k depu, ve kterém nás již čekali kamarádi ze Slovenska Juraj Kocourek, Jakub Vrábel a Timotej Benjamin Kucák se svým závoďákem kompletně připraveným na trénink. K tomu všemu jsme z jedné strany měli RC Racing Hubálov, z druhé Kysucké Strojníky – věděli jsme, že budeme opravdu v dobré společnosti.
Jakub, Timotej i Juraj si mohli vybrat, se kterým soutěžním vozem pojedou. Volba nakonec padla na slovenské auto, které – na rozdíl od našeho – znají opravdu dobře a jsou schopni poměrně rychle se vypořádat s jakoukoli závadou.
Lenka s Adélou chtěly oživit náš závoďák, aby s ním hlavně Adéla mohla aspoň trénovat, a to rovnou na závodní dráze – takových příležitostí moc nebývá. Pod vlivem emocí a lehkého zmatku však ani Lenka, ani Adéla nebyly schopny určit, jaká baterie je určená na trénink. Všimli si toho členové týmu Hydra Racing Plzeň a za několik okamžiků jeden z nich přiběhl s nabitou baterií, vložil ji děvčatům do auta a ta mohla okamžitě začít jezdit. Takovou pomoc jsme nečekali, byli jsme z toho dost vedle.
Zatímco naše auto, u jehož řízení se vystřídali postupně všichni, jezdilo po dráze, slovenský závoďák stál v depu a design jeho karoserie procházel úpravami. Od Bohuše jsme dostali povolení odstranit všechny slovenské týmové polepy a nahradit je našimi. Tuhle možnost jsme okamžitě zavrhli – když už je posádka československá, tak ať auto nese insignie obou týmů.
Mimochodem: podle současných pravidel českého pravopisu se má správně psát česko-slovenská, ale onen spojovník – zvlášť v našem případě – vypadá přinejmenším nepatřičně, prostě se do tohoto slova nehodí. Tvar z období před rokem 1991, tedy bez spojovníku, je mnohem výstižnější a možná i hezčí – proto budeme předstírat, že výše zmíněné pravidlo neexistuje.
Lenka s Adélou trénovaly poměrně dlouho s našim i slovenským závoďákem a nutno říct, že po více než dvou hodinách toho měly docela dost – nebylo se čemu divit. Dráha, kterou připravili naši hostitelé, představovala zmenšenou kopii brněnského Masarykova okruhu. Jezdilo se po ní docela dobře, ale dvě záludná místa dokázala pěkně unavit.
Během trénování a ostatních příprav jsme vůbec nezaregistrovali, že půlnoc a hlavně začátek nového dne jsou už přinejmenším dvě hodiny za námi. Zaujali jsme proto polohu střelce ležícího na zádech, abychom ráno byli alespoň trochu použitelní.
Začátek závodního dne byl stejný jako jindy. Všechny týmy včetně nás se usadily ve svých depech a připravovali své soutěžní vozy a zdroje energie na technickou kontrolu, nikdo při ní neměl sebemenší problém. V 9:55 vydala jury pokyn k seřazení závodních vozů na startovním roštu podle již dříve vylosovaného pořadí a před branou časomíry se postupně objevila auta všech osmi zúčastněných týmů.
Závod pěkně svižně odstartoval v 10:00. Na první příčku v tabulce časomíry se okamžitě prodrali Kysuckí Strojníci, zanedlouho se přímo pod nimi objevili pražští Motol Speeders a naše tentokrát československá čtyřicet čtyřka se uvelebila na třetí příčce. U řízení se střídali Jakub a Timotej – jezdili pěkně svižně a jistě. Na své si přišla i Lenka – kvůli opatrnosti a lehkému strachu z poničení auta, které není naše, jezdila o něco pomaleji, ale také s jistotou – za svůj výkon se rozhodně stydět nemusela.
Adéla zůstala v depu, pomáhala při servisních úkonech a při průjezdu auta hlásila údaje o napětí baterie, které odečítala z displeje instalovaného pod kapotou. Určitě se nenudila – vždycky se našel někdo, s kým si mohla popovídat a dozvědět se něco nového.
Závod se přehoupl přes polovinu a bylo vidět, že některé týmy na tom nejsou úplně nejlépe s energií – jejich vozy nápadně zpomalily. Jen Kysuckí Strojníci, Motol Speeders a my jsme udržovali docela svižné tempo.
Kvůli energii museli svou jízdu zmírnit i Motol Speeders - netrvalo dlouho a naše jméno se posunulo v tabulce časomíry na druhou příčku. Paráda. Vypadalo to, že bychom mohli dojet druzí. Nedojeli. V poslední pětině závodu, nejspíš při převrácení auta, praskl jeden ze sloupků držících karoserii. Osádka depa se ihned pustila do opravy, ale tak důkladně, což zabralo zbytečně mnoho času. V době, kdy samotný Bohuš zařval do vysílačky „chalani, nes**te sa s tým a choďte,“ bylo už příliš pozdě. Motol Speeders získali před námi moc velký náskok.
Kvůli energii museli svou jízdu zmírnit i Motol Speeders - netrvalo dlouho a naše jméno se posunulo v tabulce časomíry na druhou příčku. Paráda. Vypadalo to, že bychom mohli dojet druzí. Nedojeli. V poslední pětině závodu, nejspíš při převrácení auta, praskl jeden ze sloupků držících karoserii. Osádka depa se ihned pustila do opravy, ale tak důkladně, což zabralo zbytečně mnoho času. V době, kdy samotný Bohuš zařval do vysílačky „chalani, nes**te sa s tým a choďte,“ bylo už příliš pozdě. Motol Speeders získali před námi moc velký náskok.
Ten se nám podařilo citelně snížit, ale posledních 5 kol už jsme nedohnali. S definitivní platností jsme tedy dojeli třetí - nádherný výsledek.Timotej, Jakub i Juraj závodili teprve podruhé – jejich auto se poprvé objevilo na trati počátkem listopadu v závodu Dopravrace, který se konal ve slovenském Zvolenu. I přesto si počínali, jako by měli za sebou přinejmenším jednu závodní sezónu. Díky nim podala naše 44 opravdu dobrý výkon.
Na rozdíl od jiných měl závod velmi klidný charakter – jezdilo se plynule, srážek, případně jiných havárií, bylo poskrovnu a ani dráhu nebylo nutno příliš často opravovat. Je vidět, že týmy, které se přihlásily do seriálu, postupně získávají trénink a cenné zkušenosti, což je vidět především na závodní dráze.
Naši hubálovští přátelé dojeli z celkového počtu 8 týmů na 6. místě. Problémy s výkonem vodíkové jednotky, která dodávala méně elektrické energie, než měla, ještě před závodem (alespoň částečně) vyřešili. Bohužel, jeden náraz do svodidel si vyžádal náročnou opravu s následnou velkou časovou ztrátou, kterou už se jim dohnat nepodařilo. Věříme, že v příštím závodu bude jméno RC Racing Hubálov ve vyšších řádcích tabulky.
Pro nás jako stálé členy týmu byl závod ISŠA Hydrogen Cup opravdu zvláštním a neopakovatelným zážitkem. Tolik pomocných rukou, kterých se nám dostalo před závodem i během něho, jsme nečekali stejně jako nabídku případné pomoci a spolupráce v budoucnu. Je skvělé vědět, že i ostatním týmům alespoň trochu záleží na tom, abychom se – pokud to jen trochu půjde – nějak udrželi. Smysl pro fair play a vzájemnou pomoc je asi to nejlepší, co jednotlivé závody i celý seriál přinášejí, z čehož máme velkou radost.
Závodů ISŠA Hydrogen Cup bychom se nemohli zúčastnit, kdyby nás nepodpořila firma Inelsev s.r.o., Nadace ORLEN Unipetrol a v neposlední řadě naše škola, Gymnázium T. G. Masaryka v Litvínově. Pomoci všech uvedených si velice vážíme a jsme za ni moc rádi.
Co říci závěrem: bájný Fénix shořel, ale zdá se, že se – i když velmi pomalu - začíná ze svého popela znovu klubat. Pevně doufáme, že dřív nebo později znovu vzlétne.
Za HC Verva Racing Team 44
Martin Laxa
fotogalerie zde
Za HC Verva Racing Team 44
Martin Laxa
fotogalerie zde
