Zobrazení položek podle značky: acrczech

fotogalerie zde

V sobotu 20. listopadu se náš HC Verva Racing Team 44 ve složení David Bílý, Matěj Červenka, Daniel Janovský a Petr Jašontek (studenti třídy kvinta) vydal společně s Mgr. Martinem Laxou do Dolních Břežan na zahájení nové závodní sezóny Horizon Hydrogen Grand Prix.

Jednu ze součástí zahájení tvořil závod, který měl oproti jiným utkáním zcela jiný formát. Vítězem se měl stát tým, který byl se svým vozem schopný ujet 400 kol v co nejkratší době, nejdéle však za 2 hodiny a samozřejmě s omezenou kapacitou baterií i množství vodíku.

Podle technických požadavků mohly týmy soutěžit na vozech z roku 2020, ale kdo chtěl, mohl závodit s autem odpovídajícím požadavkům pro příští rok – ty jsou konečně všeobecně známy.

My jsme se nakonec rozhodli pro druhou možnost – jízdní vlastnosti (neupraveného) podvozku jsme otestovali již v létě a tak nic nám nebránilo sestavit nové auto. Jenomže kvůli spoustě předchozích akcí se stavba nového závodního speciálu pořád posouvala – docela dobrý závoďák jsme měli, takže jsme mohli být v klidu. Naráz vše nabralo neuvěřitelné obrátky - za 6 dnů (ano, čtete správně) kluci dokázali dát dohromady zbrusu nový závodní speciál od projektu až po nalakovanou karoserii. Práce skončila v den závodů v 1:15 v noci.

Ihned po vstupu do dolnobřežanské sportovní haly nás přivítal Ing. Václav Bystrianský, ředitel závodů Horizon Hydrogen Grand Prix, a poté jsme si šli prohlédnout dráhu. Byla prostorná, přehledná a, jak jsme zjistili, docela dobře uzpůsobená podvozkům určeným pro novou sezónu. Navíc nebyla dráha zaměřená ani tak na techniku, jako na rychlost jízdy.

Po prohlídce dráhy jsme se usadili ve svém depu, zabudovali do auta čip časomíry a zanedlouho dostaly všechny týmy povolení k tréninku. Neváhali jsme ani minutu a za chvilku se vůz se startovním číslem 44 objevil na dráze. K našemu zděšení auto klouzalo na koberci, jako když kráva tancuje čardáš na zamrzlém jezeře. Za chvíli jsme se uklidnili – došlo nám, že z neojetých mechových kol se musí obrousit vrchní vrstva. Po několika minutách náš závoďák seděl na závodním koberci jako přibitý.

Dráhu jsme měli velmi rychle naježděnou a jakkoli se zdála na první pohled složitá, dalo se na ní jezdit velmi snadno, a navíc auto, které jsme neměli kdy otestovat, ukázalo velmi dobré jízdní vlastnosti. Padlo velmi rychle, jak se říká, do ruky. Začínalo být jasné, že pokud se něco nepokazí, závod dokončíme.

Trénink skončil, vozy všech týmů byly společně vyfotografovány a seřazeny na závodní rošt. Stejně jako nedávno v Kutné Hoře jsme startovali z pozice č. 1. Zanedlouho se ozval klakson a závod odstartoval, řídil David Bílý.

Naše jméno svítilo poměrně dlouho na prvním řádku tabulky, druzí jeli v těsném závěsu Kisuckí strojníci – tým našich sousedů nesoutěžil, jen přijel otestovat svůj závodní vůz. Jednou jsme se propadli na 3. místo, kdy nás předjeli MM Riders („bratrský“ tým známých Motol Speeders).

David Bílý nabral správné soustředění a odjetá – spíš odlétaná – kola začala kvapem přibývat a i naše jméno se v tabulce začalo postupně posouvat až na její první řádek. Občas došlo na trati k úsměvné kolizi – jeden vůz zničeho nic před námi zastavil a náš závoďák se zastavit  zkrátka nedal, i když jeho brzda funguje dobře. Díky celkově malé výšce a dobrému tvaru karoserie jsme vůz před námi doslova podjeli. Jindy zase z jednoho vozu odlétla nepřilepená pneumatika a občas se stalo, že některé auto přistálo pod stolem našeho depa.

Než jsme se nadáli, ukázala časomíra 400 kol – tedy tolik, kolik jsme měli odjet. Zvládli jsme to za 1 hodinu 15 minut s nejlepším časem kola něco malinko přes 9 vteřin, což určitě není špatný výsledek. Zvítězili jsme a nechali dokonce za sebou i nesoutěžící Kysucké strojníky. Teprve pak jsme si uvědomili, že celý závod odřídil David Bílý. Jezdil velmi dobře, a proto nebylo třeba ho střídat.

Do konce časového limitu zbývalo ještě tři čtvrtě hodiny a kdo chtěl, mohl na dráze zůstat. Využili jsme téhle příležitosti a zajezdili si jen tak pro radost i za účelem testů, které nedopadly vůbec špatně.

Po ukončení závodu následovalo slavnostní vyřazení všech vozů. Některé z nich – i ten náš – vypadal po závodě trochu opotřebovaně, ale to zkrátka k takovým závodům patří. Na závěr se vyfotily všechny týmy s jejich vozy a také černými kufříky obsahujícími nové palivové články nutné pro stavbu aut pro novou sezónu. Nový ročník Horizon Hydrogen Grand Prix tak definitivně odstartoval.

Domů jsme se vrátili plni dojmů, během cesty jsme poměrně dlouho diskutovali o formátu závodu a jeho průběhu. Jsme rádi, že veškerá práce a energie věnovaná přípravám se vrátila i s úroky. Na vavřínech však usnout nesmíme – musíme trénovat a také zlepšit, co je třeba. Všechny nás těší, že jsme hráli fair play.

Náš odborný poradce Honza Možný, absolvent naší školy, o stavbě nového auta ani nevěděl, ale může být na nás pyšný – při stavbě si kluci vzpomněli na jeho cenné rady, které se (jako vždy) mnohonásobně zúročily. Díky, Honzo.

Poděkování samozřejmě patří také našim příznivcům, ke kterým patří Konto našeho srdce, Nadace Orlen Unipetrol, firmy ACR Czech a Inelsev, nejmenovaný stomatolog a v neposlední řadě naše škola, Gymnázium Tomáše Garrique Masaryka.

Za HC Verva Racing Team 44
Martin Laxa

fotogalerie zde

Zveřejněno v Zprávy
úterý, 16 listopad 2021 22:39

Hydrogen Power Racing v Kutné Hoře

fotogalerie zde

V pátek 12. listopadu se náš HC Verva Racing Team 44 vypravil do Kutné Hory, kde se konal závod Hydrogen Power Racing, 2. díl seriálu Hydrogen RC Challenge Cup.

Upřímně řečeno, tentokrát jsme do poslední chvíle netušili, jak to všechno vlastně dopadne, protože nastaly okolnosti, které s týmem přece jen trochu zamávaly - s jedním členem jsme se rozloučili, druhého skolily zdravotní neduhy.

Naše řady na poslední chvíli rozšířil Matěj Červenka – opět z kvinty - jenomže je to úplný nováček, který o problematice RC modelů (navíc s vodíkovým článkem) zatím nic neví. I přesto, jak se později ukázalo, nám byl hodně platný. Do Kutné Hory tedy odjeli 3 studenti, ale plnokrevnou závodní sestavu tvořili vlastně jen dva – David Bílý a Daniel Janovský.

Řekli jsme si, že nejdůležitější je udržet auto po celé 4 hodiny na dráze a závod nějak dokončit.  Na závody jezdíme vždycky s tím, není důležité vyhrát, ale zúčastnit se – tentokrát jsme na slavný Coubertinův výrok mysleli dvojnásob.

Po příchodu do budovy školy s extrémně dlouhým názvem (i zkratek je víc než dost – SPŠ, VOŠ a JŠ) a přivítání organizátorem závodu Ing. Stanislavem Moravcem jsme okamžitě zamířili do tělocvičny a nejdříve si prohlédli dráhu. Byla o něco menší než v Hubálově a stejně jako tam se nejednalo ani tak o rychlostní, jako hlavně o technický okruh plný docela ostrých zatáček. Do zatáčky snad vedla i cílová rovina – spíš rovinka. Už samotný pohled na závodní dráhu jistoty našim klukům zrovna nepřidal.

Vybrali jsme si depo, které se nám nejvíce líbilo, začali vybalovat a připravovat auto na trénink. Po chvilce jsme na dráhu vyjeli. V Plzni náš závoďák občas projížděl zatáčky na třech kolech, ale zde, v Kutné Hoře, seděl na koberci jak přibitý – nedávné odladění přední nápravy se ukázalo jako vysoce účinné. Po tomto příjemném zjištění se nálada v týmu okamžitě zlepšila.

Trénink potvrdil dobré jízdní vlastnosti našeho auta a zároveň si David s Danem docela zvykli na dráhu. Věděli jsme, že pokud se druhý den nepokazí něco jiného, závod dokončíme. Po skončení tréninku jsme auto vyčistili, důkladně zkontrolovali a společně s Hubálovskými odjeli do domova mládeže, kde nás čekalo ošetření baterií a několikahodinový spánek.

Druhý den ráno, v sobotu, jsme se po snídani přesunuli opět na závodiště a začali se připravovat na závod. Původně byla v plánu předvádějící jízda Škody 110 Super Sport týmu RC Racing Hubálov a našeho Ferata Vampire RSR, ale ta byla z časových důvodů nakonec zrušena. I přesto obě auta nakonec stejně přišla ke slovu – ale o tom až později.

Po instalaci čipů časomíry – tentokrát jsme si dávali sakra pozor na správné zapojení – technické přejímce a kontrole předepsaných zdrojů energie proběhlo rozlosování umístění na startovním roštu. Náš tým získal číslo 1, což znamenalo start z první pozice.

Jak již bylo zmíněno, jednalo se o 2. díl šestidílného seriálu – i tak ale stojí za to připomenout zúčastněné týmy. Jsou jimi E-Team z Kutné Hory, Hydra Racing z Plzně (původně se jmenovali Project Elements), Hydro Car z Brna, Motol Speeders z Prahy, RC Racing Hubálov a my, HC Verva Racing Team 44.

V 9:30 se ozval startovní klakson a auta všech týmů vyrazila vpřed jako zběsilá. Jeli jsme zostra – z tréninku měli kluci dráhu docela dobře naježděnou, auto taky nejezdilo zrovna špatně. Počet kol se pozvolna zvyšoval stejně jako náš náskok před autem na druhém místě – náš název stále svítil na prvním řádku časomíry. Motol Speeders, velmi silný soupeř, se postupně propracovali na druhé místo, ale pořád je od nás dělilo asi 5 kol.

Údaje z telemetrie byly až překvapivě dobré – zjistili jsme, že jezdíme skoro pořád jenom na energii z vodíku, úbytek napětí baterie byl minimální. Mohli jsme si tedy dovolit nešetřit a jet skutečně na okolnostmi daných limitech, což Danovi i Davidovi neskutečně zvedlo náladu – na celé 4 hodiny byli jen dva a takovou podporu skutečně potřebovali.

Podvědomě jsme však tušili, že není možné, aby se jednalo o setrvalý stav. To se konec konců asi tak ve třetině závodu potvrdilo – auto se občas zastavilo, ale po několikerém zacloumání řízením se opět dalo do pohybu. Motolští byli většinou kus za námi, takže už se zdálo, že nás předjedou, ale nestihli to.

Jenomže o několik desítek minut později si auto začalo stavět hlavu na delší chvilky – zde už zacloumání řízením nepomáhalo, na řadu opět přišlo ono plzeňské proklepat, protřepat, nemíchat, a to už bylo časově náročnější. To nás shodilo na druhou příčku, Motol Speeders se ujali vedení a jejich náskok se velmi nenápadně, ale jistě zvyšoval.

Občas docházelo na dráze zhotovené pro nás z neobvyklého silného husího krku (vrapovaná plastová hadice) k úsměvným situacím. Jakékoli nevybrání zatáčky mělo dosti hlasitý zvukový doprovod vznikající při tření karoserie o mantinel. Při větším nárazu bytelná lepicí páska držící mantinely na koberci povolila, mantinel se uvolnil a dráha poněkud změnila tvůj tvar. Můžeme konstatovat, že chování dráhy při tolika nárazech velice silně připomínalo měňavku. Jindy se některé z aut – i to naše, samozřejmě – po nárazu do mantinelu přilepilo a jeho motorická síla jej nedokázala od lepicí pásky odtrhnout – proto nezbývalo nic jiného než auto k pobavení všech přihlížejících odlepit ručně.

Krátce po polovině závodu byla dráha v některých místech téměř nepoužitelná a vyžadovala opravu. To by nebylo možné za jízdy závodních aut v plné rychlosti, a tak řidiči dostali pokyn  ke zpomalení jízdy a následování hubálovské bílé Škody 110 Super sport v roli safety car. Pozorovat kolonu závodních aut s bílou krasavicí v čele byl neskutečný zážitek. Bohužel, Super sportu vysadil motor, ale oprava dráhy ještě neskončila. Roli safety car tedy převzal náš zlověstně vyhlížející Ferat a po dráze vedl kolonu několik dalších minut. Úžasná podívaná.

Závod se přehoupnul do poslední třetiny. Naše jméno svítilo na druhé příčce, Motol Speeders nám o několik kol stále unikali. Energie jsme měli stále dost, ale občas se naše auto přihlásilo o obvyklou netradiční opravu. Sotva jsme náskok Motoláků snížili, museli jsme opět protřepat a nemíchat.

Do konce závodu zbývalo 45 minut. Energie v baterii znatelně ubylo a tak jsme se rozhodli k její výměně a dále pokračovat už bez zapnutého vodíkového článku, ale kvůli celkové hmotnosti vozu stále s vloženým hydrostikem. Věděli jsme, že pokud naše auto zase nezačne jančit, závod nejen dojedeme, ale mohli bychom Motolské trochu prohnat. Jenže když se má něco pokazit, tak se to pokazí. Nová baterie měla trochu jiné kontakty než předchozí a kluci nemohli najít potřebné redukce, i když jsme je měli s sebou. Pod tlakem nervozity je zapomněli vybalit nebo je prostě neviděli – ne a ne je najít. Zachránil nás právě Ferat – je napájen z kabelu s potřebnými koncovkami a tak vše bylo zachráněno. Jenomže mezi tím nám Motoláci o několik kol unikli.

Na poslední část závodu se řízení ujal David Bílý, v depu zůstali Dan Janovský s Matějem Červenkou. Všichni jsme věděli, že jde do tuhého. Náš závoďák sledovali kluci z depa opravdu pečlivě, aby byli schopni kdykoli co nejrychleji zasáhnout. Do sledování se zabrali tak silně, až připomínali kočky sledující poletující mouchu.

Atmosféra zhoustla natolik, že by se dala krájet. Motolské jsme začali dohánět, počty ujetých kol obou týmů se vyrovnaly – nicméně stále jsme byli druzí. Nakonec se stalo neuvěřitelné – několik minut před koncem museli Motol Speeders do depa. I když tam strávili pouhých několik vteřin, poskytli nám malý, ale pro nás velmi cenný náskok. Začalo jít o všechno -  věděli jsme, že sebemenší chyba může vše pokazit. Auto se ještě jednou zastavilo, ale naštěstí se samo rozjelo. Za chvíli se ozval zvukový signál ohlašující konec závodu – zvítězili jsme. O dvě kola, ale zvítězili.

Napětí a nervozita byly vystřídány pocitem euforie. David s Danem podali neskutečný výkon – pouze ve dvou lidech dokázali závod nejen celý odjet, ale nakonec ho i vyhrát.

Nemůžeme zapomenout na našeho nováčka Matěje Červenku. I když se s námi vypravil do Kutné Hory v týmovém dresu, jel se spíše podívat, aby viděl, co takové závody vůbec obnášejí. Velmi rychle však pochopil, o co jde, a díky tomu poskytl v depu zbývajícím dvěma členům neocenitelnou pomoc.

Opět jsme zúročili rady, které nám před časem poskytl Honza Možný, náš odborný poradce. Za to patří Honzovi velké poděkování.

Takže všechno vlastně dopadlo skvěle, měli bychom slavit. Nicméně domů jsme se vrátili se smíšenými pocity. Během závodů jsme totiž v zápalu boje neúmyslně poškodili auto našeho spřáteleného týmu RC Racing Hubálov. Dosti vážné poškození si vynutilo dlouhý pobyt jejich auta v depu, což týmu znemožnilo umístit se na některé z horních příček tabulky. Tohle jsme opravdu nechtěli – jezdíme závodit, nikoli demolovat auta svých soupeřů, natož přátel. Navíc dobře víme, jaké to je mít auto v depu z viny někoho jiného. Uděláme všechno pro to, abychom byli příště opatrnější – snažíme se hrát fair play.

Závodů bychom se nemohli zúčastnit bez podpory našich příznivců, kterými jsou Konto našeho srdce, firmy Inelsev a ACR Czech, Nadace Orlen Unipetrol, stomatolog, který si přeje zůstat v anonymitě, a v neposlední řadě naše škola, Gymnázium T. G. Masaryka.

Za HC Verva Racing Team 44
Martin Laxa

fotogalerie zde

Zveřejněno v Zprávy

Před závodem H2 Challenge představil náš HC Verva Racing Team 44 své nové (nesoutěžní) auto, které mnozí znají z filmu Upír z Feratu, Vampire RSR, jak se záhadný vůz nazývá, jezdí pravděpodobně na lidskou krev. Náš Vampire není zhotoven konvenčním způsobem – téměř celý je sestaven z dílů zhotovených technologií 3D tisku a místo krve jezdí na elektřinu.

Současně s našim Vampire RSR vznikla na 3D tiskárně také Škoda 110 Super sport (typ 724), se kterou jezdí tým RC Racing Hubálov. Jedná se totiž o společný projekt, na kterém začali pracovat vedoucí obou týmů Jan Janíček a Martin Laxa a postupně se do stavby obou aut zapojili všichni týmoví členové. Práce na projektu začala na začátku března letošního roku a trvala sedm a půl měsíce. Veřejnosti se oba vozy představily před zahájením závodů H2 Challenge v Hubálově 16. října 2021.

O tisk velkých dílů pro naše auto se postarali absolvent naší školy Honza Možný a Daniel Janovský, žák třídy kvinta, za což jim oběma patří velký dík.

Video z předváděcí jízdy obou vozů připravujeme.
Martin Laxa

Zveřejněno v Zprávy
 
Z nedávných závodů jsme se ještě ani neoklepali a po necelých 14 dnech se auto s číslem 44 objevilo na další závodní dráze.

V pátek 15. října se HC Verva Racing Team 44 v obvyklém složení David Bílý, Daniel Janovský, Petr Jašontek a Florian Štembera vydal do Hubálova v okrese Mladá Boleslav. V tělocvičně tamního středního odborného učiliště se konal závod H2 Challenge. Tentokrát to ale nebyl závod ledajaký – jednalo se totiž o zahajovací díl šestidílného seriálu Hydrogen RC Challenge Cup. Myšlenka tohoto projektu vznikla v lednu 2020, ale dnes již profláklý a nudný a zároveň ale stále nebezpečný koronavirus udělal své. Nicméně po opakovaném odsouvání a následném rušení jednotlivých závodů nakonec přišel den D a celý seriál tak mohl konečně odstartovat.

Po příjezdu do Hubálova v podvečer o den dříve jsme se ubytovali, vybalili auto a jeho příslušenství a šli se seznámit s dráhou. Upřímně řečeno, zírali jsme. Stejně jako jindy jsme čekali okruh spíše rychlostního charakteru, ale jednalo se o dráhu plnou zatáček vyžadující dobře zvládnutou techniku jízdy. Biolog by asi poznamenal, že trať svým tvarem připomínala slepé střevo.Trénink samotný probíhal bez problémů. Ze začátku auto na novém obutí po koberci občas klouzalo, ale po lehkém ojetí svrchní vrstvy získaly pneumatiky správnou přilnavost a auto na trati sedělo docela dobře. Po kratší či delší době padly auto i dráha řidičům do ruky, takže ještě před půlnocí nic nebránilo trénink ukončit, auto pečlivě zkontrolovat, dobít baterie a jít spát, abychom byli aspoň trochu čerství na příští den. No, spát - u dráhy v tělocvičně jsme byli až do dvou hodin – ovšem nikoli kvůli soutěžnímu vozu, ale přípravám společného překvapení, které čekalo všechny před závodem. – o tom ale až později.

Cesta do Hubálova měla pro nás zvláštní nádech – seriál se stal skutečností a také přišel čas rozloučit se s podvozkem Tamiya TRF 416 WE, který nám před dvěma lety zapůjčil náš odborný poradce Honza Možný. Tenhle podvozek nás mnohému naučil a tvrdě vyškolil – nic neodpustil, ale dokázal se odměnit, když se mu dostávalo náležité péče. S „Tamkou“ je spojena spousta krásných i zábavných vzpomínek, ale také několik vítězství – nic ale netrvá věčně a asi bychom se už měli posunout o stupínek výš.

Druhý den ráno, v sobotu, se všechny zúčastněné týmy sešly v tělocvičně, usadily ve svých depech a začaly se připravovat na instalaci čipů časomíry a technickou přejímku. Až sem probíhalo všechno podle plánu, všichni byli v klidu. Jenomže najednou si naše zlatá „Tamka“ usmyslela, že když už se my sní a ona s námi máme rozloučit, tak ať to stojí za to.Do startu zbývalo 45 minut a z auta se začaly ozývat podivné zvuky. Po chvilce jsme přišli na jejich původce – malé ložisko, které je tak dobře schované, že k jeho kontrole nezbývá nic jiného než rozebrat celé auto. Přesně tohle se nám stalo v prosinci 2019 v Brně – jenže na konci tréninku a na opravu jsme měli celou noc. Tady, v Hubálově, jen 40 minut. S velkým vypětím sil, ale stihli jsme to - start jsme nepromeškali.

Aby toho nebylo málo, tak současně s opravou podvozku účinkovala část našeho týmu během předzávodního překvapení – ve světové premiéře jsme společně s týmem RC Racing Hubálov předváděli dva zbrusu nové reprezentační vozy, které se ve skutečnosti nikdy nesetkaly – ani nemohly.
RC Racing Hubálov, jmenovitě Jan Janíček, vyjel na dráhu s vozem Škoda 110 Super sport (typ 724). Poté se na trati objevil děsivě vypadající Ferat Vampire RSR, u jehož řízení stál David Bílý, a nakonec se obě auta setkala a projela se společně. Podrobnější informace o obou vozech a jejich představení přineseme v dalším článku.

Zpátky k závodům. Do seriálu se přihlásilo celkem 7 týmů – RC Racing Hubálov, Project Elements z Plzně, pražští Motol Speeders, E-Team z Kutné Hory, Hydro Car Brno, tým z mezibořské školy Educhem a my, HC Verva Racing Team 44. Tým z Meziboří ze závodu odstoupil, takže soutěžících bylo nakonec celkem jen šest – z toho pět našich pěkně tvrdých soupeřů.Přesně v 10:00 se ozval startovní klakson a všechny nás čekaly 4 hodiny tvrdého boje. Auto jezdilo docela dobře, což nás uklidnilo – ale ne na dlouho. Všimli jsme si, že naše jméno svítí na posledním místě. Aby ne – nefungovala časomíra. Takže depo.

Počet kol jiných týmů přibýval, počet našich kol stagnoval a celková ztráta se pomalu zvyšovala. Ztráta opravdu bolestná – nezpůsobil ji technický stav vozu, ale špatně zapojený čip časomíry. Za tuhle chybu jsme zaplatili nejen promarněným časem, ale také poměrně velkým počtem sice ujetých, ale nezapočítaných kol. Na druhou stranu: závod byl teprve na začátku, takže do jeho konce zbývalo času dost.

V první polovině se nic zas až tak zásadního nedělo, jen se občas změnilo pořadí umístění týmů v tabulce časomíry a i naše jméno se pomalu, ale jistě začalo odlepovat ode dna. Takže ideál. Ale ne na dlouho. Najednou se začal linout celou tělocvičnou zvláštní odér – asi jako když se pálí dlouho nošené neprané ponožky s příměsí strouhaných nehtů. Tipovali jsme, které auto hoří, odpověď jsme znali zanedlouho – naše. Něco podobného se stalo – na hubálovské dráze - před dvěma lety. Tehdy se jednalo o zkrat na silovém vedení, dva kontakty se dotkly karbonové vzpěry. Letos se rozhodl přestat fungovat a za kouřových efektů odejít do elektronického nebe kondenzátor připojený k regulátoru. Začoudil, rozšířil kolem sebe zápach a sám od kabelů odpadl. Stačilo ho jen z auta vyndat a pokračovat v jízdě - šlo to docela dobře i bez něj.

Onen kondenzátor nás pravděpodobně připravil o část energie - baterii jsme měnili dřív, než jsme čekali. Mezitím všichni nápadně zpomalili, po agresivním startu se začaly zásoby jejich energie krátit. My jsme také zvolnili, ale zároveň jsme věděli, že pokud se nepokazí něco jiného, závod dokončíme.
Pořadí v tabulce se začalo měnit docela dramaticky, naše jméno se vyhouplo na 3. a občas dokonce na 2. příčku. Závod se přehoupl do své druhé poloviny a nejen, že jsme získali na 2. příčce stabilnější pozici, ale začali jsme dohánět plzeňský tým Project Elements.

Největší nervy přinesla hodina poslední – dráha patřila především Plzeňanům, nám, ale o sobě dal docela hlasitě vědět brněnský tým Hydro Car – jeho jméno se usadilo pod námi. Vyloženě na paty nám Brňané nešlapali, ale pozor jsme si museli dávat i na ně.
Project Elements museli občas zajet do depa, jejich náskok se dramaticky snížil. Chvilku se zdálo, že je možná i předeženeme, ale když už to vypadalo, že skončili, jejich auto se objevilo na dráze a nakonec se jim podařilo projet cílovou páskou jako prvním - o pouhá 2 kola. Skončili jsme na druhém místě, což v závodu s tak silným soupeřem není vůbec špatný výsledek. Plzeňanům vítězství upřímně přejeme, zasloužili si ho, a budeme moc rádi, když se ostatním týmům příště zadaří lépe – zejména týmu RC Racing, našim hubálovským přátelům.
 
Po skončení závodu, ještě před slavnostním vyhlášením vítězů, představil Jan Janíček putovní pohár, který na dobu jednoho roku bude zapůjčen vítězi letošního ročníku celého seriálu. Následovalo oficiální vyhlášení výsledků a předání cen. Poté se všechny týmy jednotlivě i společně vyfotografovali s jejich soutěžními vozy a na snímcích nechyběly ani hubálovská Š 110 Super sport i náš Vampire RSR.

I když byl celý závod místy pěkně napínavý, měl krásnou a přátelskou atmosféru a celý probíhal v duchu fair play. Jsme moc rádi, že jednotlivé týmy se ukázaly na závodní dráze jako soupeři a jako kamarádi mimo ni – tak by to vlastně mělo být. I když notně unaveni, vrátili jsme se zpátky do Litvínova plni dojmů, a také s vědomím, na co si dát pozor – malá chyba nás připravila o prvenství.

V Hubálově se uzavřela jedna z našich týmových kapitol – „Tamka“ se s námi rozloučila opravdu grandiózně – ukázala, že přes všechny patálie nás nenechala ve štychu, a i když neoficiálně, tak závod vlastně vyhrála. Pro nás tedy určitě.Jezdit s takovým podvozkem byla pro nás velká čest a za to patří Honzovi Možnému, který nám ji nezištně zapůjčil, velký dík.

V žádném případě nesmíme zapomenout poděkovat týmu RC Racing Hubálov a jeho vedoucímu Jendovi Janíčkovi, na kterého padla veškerá váha organizace závodu a velká část příprav seriálu, což není žádná legrace.

Jednotlivých závodů, natož pak seriálu, bychom se nemohli zúčastnit bez našich příznivců, kterými jsou Konto našeho srdce, HC Verva Litvínov, firmy Inelsev a ACR Czech, Nadace Orlen Unipetrol a stomatolog z Plzeňska, který si přeje zůstat v utajení, a v neposlední řadě naše škola, Gymnázium T. G. Masaryka.

Za HC Verva Racing Team 44
Martin Laxa
 
Zveřejněno v Zprávy
pondělí, 04 říjen 2021 19:48

Pilsen Hydrogen Cup 2021

Fotogalerie zde

Po více než roční nucené pauze se náš HC Verva Racing Team 44 opět objevil na závodišti. V sobotu 2. října 2021 se za doprovodu Mgr. Martina Laxy závodní sestava, kterou tvořili David Bílý, Daniel Janovský, Petr Jašontek a Florian Štembera (všichni ze třídy kvinta) vypravila do Plzně na závody RC modelů s vestavěným vodíkovým článkem nazvané Pilsen Hydrogen Cup.

Po příjezdu do Plzně nás srdečně přivítal Pavel König, organizátor závodu, a poté jsme se usadili v depu a začali se připravovat na podvečerní trénink. Po kontrole vozu, vložení baterie, hydrostiku (nádržky s vodíkem) a zapojení telemetrie vyjelo naše auto na dráhu.

Auto si nevedlo vůbec špatně, řidiči – alespoň ze začátku – také ne. K nadšení z nadcházejících závodů a z poměrně dobrých jízdních vlastní auta se začaly současně přidávat únava z cesty a také nervozita – přece jen jsme přes rok na skutečnou závodní dráhu nevyjeli – a chybovost jízdy začala rapidně stoupat.

Následovalo několik karambolů, které s sebou přinesly dvě přeražená „céčka“ (závěsy předních kol), jednu prasklou těhlici a ohnutou osu zadní nápravy. Náhradních dílů jsme naštěstí měli dostatek – ale i tak jejich sice jednoduchá, ale zdlouhavá výměna zapůsobila jako šok. Všichni se probrali z výše popisovaných smíšených pocitů a trénink pokračoval skoro bez chyb.

Po skončení tréninku a vydatné večeři formou rautu jsme odjeli na internát, kde – jako tradičně v předvečer závodu – proběhla zevrubná kontrola auta. Jako vždy jsme počítali s poměrně dlouhou noční směnou, ale tentokrát všechno proběhlo docela rychle – spoustu věcí jsme stihli udělat ještě na tréninku.

Druhý den ráno, v neděli, jsme se po příjezdu na závodiště opět usadili v depu a připravovali se na závod. Věděli jsme, že akce bude mít vyloženě komorní charakter, protože ze všech pozvaných se nakonec zúčastnily jenom 3 týmy – RC Racing Hubálov, Project Elements (název tohoto týmu se mění jak dubnové počasí, tenhle snad platí) a my, HC Verva Racing Team 44. Ze závodů z doby před koronavirem jsme ale velice dobře věděli, že oba výše uvedení soupeři nejsou žádná ořezávátka a že se v jejich společnosti během čtyřhodinových závodů pěkně zapotíme – zapotili.

Závod odstartoval několik minut po deváté hodině. Naše auto vystřelilo jako šíp, chvilku se drželo na prvním místě. Zanedlouho převzal vedení vůz plzeňského týmu Project Elements, občas se mezi nás přimíchalo i auto týmu RC Racing z Hubálova.

První (a naštěstí poslední) závada ale na sebe nenechala dlouho čekat. Po několika minutách jsme museli naše auto odnést do depa, protože nejelo. Řízení fungovalo, ale jízda ne. Mechanici nic nenašli, auto začalo mezi tím opět fungovat. Radovali jsme se ale poněkud předčasně - po odjetí několika kol se naprosto stejná závada projevila znovu. Mechanik zvedl auto z dráhy, v lehkém vzteku bouchnul zespodu na podvozek a auto se opět stalo poslušným. Řekli jsme si tedy, že napříště se nebudeme zdržovat odnášením auta z dráhy, ale rovnou ho znovuzprovozníme výše uvedeným způsobem.

Ono „poklepat, protřepat, nemíchat“ bylo sice primitivní, ale účinné, a kromě zpojízdnění auta pobavilo zúčastněné týmy i mnohé přihlížející z řad návštěvníků. Jindy se náš mechanik ani k autu nedostal – než k němu doběhl, narazil do něj vůz jiného týmu a my byli opět pojízdní.

Naši hubálovští přátelé už dobře věděli, o co jde, a tak, když si všimli našeho nepojízdného vozu, lehce do něj svým autem zezadu drcli a my mohli pokračovat v krasojízdě.

Minuty ubíhaly, počet kol se postupně zvyšoval. Hubálovským se tentokrát moc nevedlo – kvůli častým opravám trávilo jejich auto spoustu času v depu – a tak na dráze většinou svištěly jenom závodní speciály patřící plzeňskému týmu a nám.

Fotogalerie zde

Kvůli pobytu našeho auta v depu několik minut po začátku závodu získali Plzeňané slušný náskok, který se nám sice pomalu, ale jistě dařilo snižovat. Hydrostiků i elektřiny v bateriích jsme měli dostatek, mohli jsme si tedy dovolit nijak se neomezovat a Plzeňany dohánět. Postupně začalo jít doslova o válku nervů. Chvilku byli ve vedení Project Elements, chvilku my – zkrátka jelo se způsobem kdo s koho, a to pěkně zostra.  

Závod se mezi tím přehoupl do poslední čtvrtiny, do konce zbývalo přibližně 45 minut. Auto týmu Project Elements nápadně zpomalilo - asi jim začala docházet energie v bateriích a nezbývalo nic jiného, než jet pouze na elektřinu dodávanou vodíkovým článkem. Zde se ukázalo, že vůz mají zkonstruovaný skutečně na velmi vysoké úrovni, protože na samotný vodík – bez baterií - jezdili opravdu dlouho. Tohle totiž každé auto nezvládne.

Nakonec ale došel Plzeňanům i vodík a zbylých 25 minut byla dráha v podstatě jenom naše. Trochu jsme zpomalili i my – energií jsme měli stále dost, ale řidiči byli vystresovaní a bylo vidět, že si potřebují odpočinout. Mohli jsme skončit, pořadí už by to nezměnilo – ale chtěli jsme závod dokončit, jak se má.

Konečně se na displeji objevil údaj 4:00:00. Chystali jsme se projet onou pomyslnou cílovou páskou, ale neprojeli – přesně u ní se naše auto až symbolicky zastavilo. Čekalo na opětovné poklepání, ale to už v tomto okamžiku nebylo třeba.

Závod jsme tedy úspěšně dokončili a skončili na první příčce.

Po příjezdu domů jsme vyhodnotili škody, které během závodu na voze vznikly. K našemu milému překvapení zas až tak velké nejsou – opotřebovaná ložiska v předních kolech a několik dalších šrámů na karoserii, což není vůbec špatná bilance.

Ještě v neděli večer jsme se setkali s našim odborným poradcem a absolventem našeho gymnázia Honzou Možným. Dopodrobna jsme mu vylíčili průběh závodu a prodiskutovali, co je třeba zlepšit. Je to právě Honza, který nám svými radami pomáhá a významně se tak podílí na našich úspěších – za to mu patří velký dík.

Stejně jako jindy se i v Plzni ukázalo, že nezáleží jenom na důkladné přípravě, ale také na určité dávce štěstí. Domů jsme se vrátili jako vítězové, ale velice dobře víme, že plzeňští Project Elements jsou velmi silným soupeřem stejně tak jako naši přátelé z Hubálova. Oba týmy během závodu dělaly, co mohly, a přejeme jim, ať se jim v dalších závodech, které nás čekají, daří lépe.

Za HC Verva Racing Team 44
Martin Laxa

Chcete-li se o našem týmu dovědět více,
podívejte se na náš facebookový profil,
na kterém najdete vše od historie po současnost.

Fotogalerie zde

Zveřejněno v Zprávy
pondělí, 28 září 2020 14:08

Horizon Grand Prix 2020

FOTOGALERIE ZDE

V úterý 22. září 2020 odjel náš HC Verva Racing Team 44 do Ostravy, kde se o den později v Trojhalí Karolina konal další ročník národního kola Horizon Grand Prix, závodů RC modelů s vestavěným vodíkovým článkem.

Závodní sestavu tvořili David Bilý, Daniel Janovský, Florian Štembera (kvarta) a Lenka Šustrová (oktáva). Sestavu doplnil Otakar Klika – nyní již absolvent, ale kvůli několikerému překládání termínu mu pravidla umožnila závodit v barvách našeho týmu a naší školy.

Oproti předchozím létům byla délka závodu zkrácena na 4 hodiny, čemuž bylo uzpůsobeno i maximální povolené množství energie uložené v bateriích i ve vodíku.

O co byl závod kratší, o to byl agresivnější a celkově vypjatější. Od samotného začátku připomínalo dění na dráze demoliční derby. Četné nárazy ze všech stran, hromadné srážky, auta (včetně našeho) občas doslova válela sudy, některá končila na střeše... není divu, každý se chtěl umístit na co nejvyšší příčce. Několikrát musel zasáhnout samotný pořadatel, který – alespoň na chvíli – jízdu trochu umravnil.

V první polovině klání kolísalo naše umístění dost hluboko v druhé polovině tabulky, mezi 7. a 9. místem kvůli technickým potížím způsobeným haváriemi. Opravy v depu probíhaly rychle, ale ať jsme chtěli, nebo ne, zdržení to přece jen bylo.

V polovině závodu se nám začalo trochu dařit, naše čtyřicet čtyřka se v tabulce časomíry vyšplhala o několik řádků výš, oscilovala mezi 5. a 6. příčkou. Jenže radovat se nebylo z čeho – už krátce po startu si řidiči stěžovali, že se auto občas chová divně a udržet ho na dráze je někdy unikum – závoďák si zkrátka dělal, co chtěl. Místo, aby zahnul, jel rovně a když měl jet rovně, stočil se rovnou do mantinelů. Aby toho nebylo málo, auto přestalo brzdit. Jednoduše  řečeno: náš nový vůz dokonale předváděl chování neposlušného a hodně tvrdohlavého jezevčíka.

FOTOGALERIE ZDE

Onen zakopaný pes – vlastně zakopaný jezevčík – byl brzy odhalen. Den před odjezdem do Ostravy přestala fungovat vysílačka, kterou jsme si pořídili jako závodní. Museli jsme použít jinou a ta se rušila s vysílačkou jiného týmu. S tím nešlo udělat vůbec nic. Řidičům nezbývalo než zatnout zuby a za každou cenu se snažit udržet auto na dráze a pokud možno v požadovaném směru a pokusit se dohnat náskok týmů, jejichž jména svítila v tabulce nad námi.

I přes několik dalších oprav a zjančené auto se nám kolem poloviny závodu začalo docela dařit, naše jméno se vyšplhalo o několik příček výš. Několik minut před koncem to vypadalo, že bychom se mohli dostat hodně vysoko, náskok týmů umístěných před námi se snižoval a údaje časomíry vypadaly velmi zajímavě.

Jenže - co se může pokazit, pokazí se. Proto přibližně 2 minuty před koncem odletělo od podvozku servo i s držákem a auto se stalo neovladatelným. Atmosféra v našem týmu zhoustla natolik, že by se dala krájet. Osádka depa se snažila, jak mohla, ale tuhle závadu se již odstranit nepodařilo. Když už jsme nemohli na trať, přáli jsme si, abychom se aspoň v tabulce nepropadli. Nepropadli – ozval se klakson oznamující konec závodu a potvrdilo se tak naše umístění na 5. místě z celkového počtu 10 týmů. Sice s vypětím všech sil, ale závod jsme dokončili – a ne zrovna nejhůř.

Jestli si někdo myslí, že jsme se z Ostravy vrátili zklamaní, hluboce se mýlí. V prostředí opravdu silné konkurence považujeme 5. místo za úspěch – do příprav i závodu samotného jsme dali vše, co jsme mohli, a veškeré patálie, které nás provázely, jsme nezavinili. Měli jsme holt smůlu, ale i tohle jsou závody. Závodili jsme s veškerým nasazením a celou dobu hráli fair play, což se také jistě počítá. Závodní auto je poškozeno (ale ne sešrotováno) - s tím si už nějak poradíme.

Mezi účastníky nechyběl RC Racing Hubálov, náš silný soupeř, ale také kamarád. Během závodu si naše týmy nejednou pomohly, což už dnes není zcela obvyklé. Takového jednání si velmi vážíme a jsme za něj moc rádi.

Úspěch, kterého jsme dosáhli, nepatří jenom nám – obrovský podíl má na něm Honza Možný, náš odborný poradce, který nás provází od začátku loňské sezóny. Od něj se dozvídáme spoustu pro nás zajímavých věcí, čemuž jistě odpovídají naše výkony na závodní dráze.

Naše účast na letošním ročníku národního kola Horizon Grand Prix by byla přinejmenším problematická, nebýt našich příznivců, kterými jsou Konto našeho srdce HC Verva Litvínov, Nadace Unipetrol, firmy Inelsev s.r.o. a ACR Czech, nejmenovaný stomatolog z Plzeňska a v neposlední řadě naše škola, Gymnázium T. G. Masaryka, Litvínov. Všem uvedeným děkujeme za velkorysou podporu, kterou jsme se snažili zúročit, jak nejlépe jsme mohli.

Za HC Verva Racing Team 44
Martin Laxa

FOTOGALERIE ZDE

Zveřejněno v Zprávy
pondělí, 20 leden 2020 21:16

ISŠA Hydrogen Cup II

V pátek 17. ledna odjel HC Verva Racing Team 44 do Brna, kde se o den později konal ISŠA Hydrogen Cup II, čtyřhodinový závod RC modelů s vodíkovým pohonem. Závodní sestavu tvořili Otakar Klika (oktáva), Lenka Šustrová (tercie), David Bílý, Daniel Janovský a Florian Štembera (tercie).

Tentokrát se moc týmů nezúčastnilo, takže závod měl doslova komorní charakter – na dráze se objevily pouze 4 vozy. Nicméně hned po startu se ukázalo, že soutěž bude stejně napínavá, jako by na dráze bylo aut dvakrát tolik. Energie jsme měli víc než dost a tak jsme – stejně jako další 3 týmy – jezdili od začátku pěkně zostra. Baterii jsme měnili po hodině, což jsme přikládali agresivní jízdě. Zvolnili jsme, ale za další hodinu jsme museli do auta založit baterii novou – druhou ze tří. To už bylo dost divné – něco nebylo v autě v pořádku. Věděli jsme, že takhle závod nedokončíme.

Závadu jsme objevili naštěstí rychle – od řídicí jednotky vodíkového článku se odlomil jeden kabel a vůz tak celé dvě hodiny jezdil pouze na elektřinu z baterie, nikoli z vodíku. Jakmile jsme závadu opravili, vrátilo se vše do normálu. Naděje na úspěšné dokončení závodu se tak rapidně zvětšila.

Mezi tím začala docházet energie ostatním týmům a jejich vozy se začaly po dráze dosti nápadně ploužit. Nějakou dobu jsme se ještě drželi zkrátka, ale zanedlouho jsme se pěkně opřeli do pedálů – energie jsme měli opět dostatek. Netrvalo dlouho a za chvíli jsme za sebou nechali tým č. 1 ze SOU Hubálov – tým, jehož jméno svítilo téměř po celou dobu závodu na prvním řádku tabulky.

Po 4 opravdu vypjatých hodinách jsme do cíle dorazili jako první – podařilo se nám obhájit nejvyšší příčku, kterou jsme v Brně získali o měsíc dříve, v prosinci 2019, a jsme za to moc rádi.

Vítězství v tomto závodě ale nepatří jenom nám. Hubálovští se ukázali nejen jako silní konkurenti, ale také jako kamarádi. Půjčili nám pájku, abychom mohli onen ulomený kabel přiletovat – to nám umožnilo nejen dojet do cíle, ale také vyhrát. Místo toho, aby se k nám Hubálovští obrátili zády, nezištně nám pomohli – i přes to, že o první místo přišli. Moc si toho vážíme a týmu ze SOU Hubálov děkujeme.

Za HC Verva Racing Team 44
Martin Laxa

Fotogalerie zde

Zveřejněno v Zprávy

AKTUÁLNĚ Z GYMNÁZIA

 
 

Tyto stránky používají cookies. Tím, že na stránkách setrváte, souhlasíte s jejich používáním.