Zobrazení položek podle značky: gtgmlitvinov

úterý, 09 červenec 2024 07:07

Dopravrace Trenčín 7. června 2024

Před časem se nám ozval Bohuš Belák, vedoucí našeho spřáteleného slovenského týmu Kysuckí Strojníci, a zeptal se, jestli bychom se nechtěli 7. června 2024 zúčastnit závodu Dopravrace v Trenčíně. Bez váhání jsme odpověděli, že ano – Trenčín sice není úplně za rohem, ale extrémně daleko také ne, tak proč si nejet zazávodit právě tam.

O něco později nám přišla oficiální pozvánka. Když jsme si ji přečetli, na chvilku jsme oněměli úžasem. Tříhodinový závod nevyžadoval použití vodíku, kapacita baterií nebyla nikterak omezena a k tomu všemu se nezávodilo na kobercové dráze někde v tělocvičně, ale na venkovním okruhu nejspíš největšího RC závodiště světa, kterým je Hudy Racing Arena.

Když jsme z onoho lehkého šoku vzpamatovali, došlo nám, že se na tenhle závod budeme muset připravit úplně jinak. Závoďák s vodíkovým článkem jsme předem vyloučili - námi používaná mechová kola by na asfaltu moc nedržela, nečistoty by dobré kondici článku - i když vypnutého - také zrovna nesvědčily a případný náraz do stěny ve vysoké rychlosti nebo srážka s jiným vozem by mohly náše auto zlikvidovat úplně.

I přesto, že náš vozový park není zrovna nejmenší, na výběr jsme moc neměli – nezbylo nám proto nic jiného než začít pracovat na obou tréninkových autech postavených na podvozcích Himoto Nascada. S tímto – byť značně upraveným – šasí náš tým před více než pěti lety zvítězil v kategorii nováčků soutěže Horizon Grand Prix, ale od té doby uplynula spousta času a mnohé včetně závodních aut a jejich údržby se změnilo. Naše obavy se ukázaly jako liché – od okamžiku, kdy jsme na podvozky sáhli, šlo všechno hladce a oba dva byly za tři dny dokonale připraveny.

V naší kompletní sestavě, kterou již nějakou dobu tvoří Adéla Hrbková, Ondřej Špičák, Tomáš Vlček a vedoucí Mgr. Martin Laxa, jsme od školy odjížděli ve čtvrtek 6. června kolem půl třetí odpoledne. Po třech přestávkách na občerstvení s tradičním šálkem kávy a přibližně sedmi hodinách jízdy jsme dorazili na Slovensko do obce Rudinská nedaleko Kysuckého Nového Města. Tam nás ve svém domě očekával Bohuš Belák s Kysuckými Strojníky a také naši přátelé, tým RC RACING Hubálov s Jendou Janíčkem. Všichni jsme společně strávili večer plný legrace. Když se čas nachýlil, dali jsme nabíjet všechny baterie, které jsme s sebou měli, a kde se dalo, uložili se ke spánku, abychom se prospali na poměrně náročný závodní den.

V pátek 7. června před půl devátou ráno jsme nasedli do auta a vydali se do Trenčína. Asi tak za hodinu jsme zaparkovali u cíle naší cesty, rozlehlého objektu nesoucího nápis Hudy Racing Arena. Po vstupu do areálu všem klesla dolní čelist údivem – před námi se objevil přes dvě stě metrů dlouhý okruh s asfaltovým povrchem. Za chvíli nám došlo, že právě na tomto okruhu budeme závodit i my.

Zaregistrovali jsme se, vybrali si své stanoviště a šli jsme si okruh pořádně prohlédnout. Trať byla na první pohled rychlá, široká, neobsahovala žádná vyloženě zrádná místa a z tribuny řidičů, která se nacházela přibližně čtyři metry nad zemí, se ukázala jako velmi přehledná.

Pořadatel otevřel okruh pro trénink, a tak jsme bez zbytečného prodlévání vybalili všechno potřebné. Za několik okamžiků se na dráze objevilo auto s karoserií Toyoty Soarer. Vzal si ho s sebou náš vedoucí, který si také chtěl vyzkoušet jízdu na profi dráze. Vůz však nedokončil ani jedno kolo a vyletěl jak raketa V-2 ze zatáčky do trávy. Nebylo divu – ze čtyřmetrové výšky se zdálo, že auto jede mnohem pomaleji než ve skutečnosti. Po „nahození“, jak se v naší branži říká znovupostavení na dráhu, už toyota po okruhu jistě a ladně plachtila a bylo vidět, že i samotný vedoucí čtyřicet čtyřky – samozřejmě v rámci možností – řídit RC modely umí.

Po několika minutách se i přes dostatek energie v baterii auto zastavilo a další jízdu odmítalo. Za chvilku jsme věděli proč - kvůli ostré jízdě při okolní teplotě přesahující na přímém slunci třicet stupňů celsia se regulátor i motor vypnuly, aby nedošlo k jejich poškození v důsledku přehřátí. Jakmile obě komponenty vychladly, dalo se s vozem jezdit dál.

Zatímco náš vedoucí proháněl toyotu, vyjeli jsme s druhým autem, závodním Nissanem 350 Z postaveném na stejném podvozku. Jeho jízdní vlastnosti nás mile překvapily – díky správně nastavené geometrii obou náprav, pneumatikám pro jízdu na asfaltu a pohonu na všechna čtyři kola auto velmi ochotně reagovalo na všechny řidičovy pokyny a dobře drželo stopu. Obavy z přehřívání také vyšly naprázdno - motor s regulátorem, které jsme do podvozku nissana zamontovali, se díky své zajímavé energetické charakteristice ani při dlouhodobější plné zátěži moc nezahřívaly. Ondra Špičák i Tomáš Vlček mohli nerušeně trénovat a po několika minutách měli okruh docela dobře zvládnutý.

Program závodního dne se posunul ke svému dalšímu bodu. Přibližně v půl dvanácté se všichni závodníci včetně nás shromáždili pod tribunou řidičů. Za okamžik předstoupil duchovní otec závodu Dopravrace Ing. Tibor Lešniak, který všechny přítomné srdečně přivítal, předal několik důležitých informací a společně s panem Jurajem Hudym, samotným majitelem Arény, popřál týmům mnoho štěstí – závod tak byl oficiálně zahájen.

Čas zbývající do startu využili závodníci různě – některé týmy trénovaly, jiné včetně naší čtyřicet čtyřky šly na krátkou prohlídku Hudy Racing Arény. Celý areál se rozkládá na ploše dvacet pět tisíc metrů čtverečních a kromě venkovního asfaltového okruhu jsou zde k dispozici vnitřní kobercové i asfaltové dráhy, zázemí pro závodníky a před několika lety vznikla hala, ve které se nachází trať s převážně pískovým povrchem pro jízdu off-road modelů. Jednoduše řečeno: Hudy Racing Arena je skutečný závodnický ráj.

Přiblížila se dvanáctá hodina, pořadatel vydal pokyn k seřazení aut na startovním roštu – nám připadla pátá pozice. Deset vteřin před polednem se ozval odpočet a po zvukovém signálu se závoďáky všech týmů pěkně ostře rozjely.

Za nás zahajoval Ondra Špičák. V jeho rukou začal náš Nissan 350 Z na podvozku Himoto Nascada ladně najíždět jedno kolo za druhým. Na rovině i při jízdě na plný plyn náš závoďák sice nedosahoval takových rychlostí jako vozy jiných týmů, ale v zatáčkách na nás hned tak někdo neměl – důkladná příprava, správné obutí a pohon obou náprav udělaly své.

Druhá hodina však přinesla několik karambolů a s tím související změnu pořadí. Některá auta začala do našeho závoďáku bourat. Proč, těžko říct – mohli jsme jen spekulovat, jestli je dostali do rukou nezkušení řidiči nebo šlo o úmysl. Jisté ale je, že při takových karambolech jsme se několikrát převrátili, skončili na střeše, na boku nebo rovnou mimo trať. Jít nahodit auto na tak velkém okruhu už nějaký čas trvá, a tak jsme se chtě nechtě začali v tabulce časomíry propadat.

Řízení převzal Tomáš Vlček. Když odjel několik kol, ozvala se rána jako z děla. Původcem byl náš závoďák, který místo do levotočivé zatáčky si to zamířil rovnou proti zdi a po nárazu odletěl asi metr zpět. Vysvětlení, že těsně před zatáčkou přestalo poslouchat řízení nejspíš kvůli zarušení vysílačky, se nám moc nepozdávalo. Jakmile jsme ale sundali karoserii, zjistili jsme, že za tuhle naprosto školáckou chybu Tomáš opravdu nemohl.

Řízení bylo zajišťováno naším úplně prvním servem, které jsme dosti intenzivně používali od našeho prvního závodu v roce 2019 a které už opravdu mělo něco za sebou. Hřídel této součástky nebyla navíc kovová, ale plastová a už dříve mohlo dojít k jejímu nalomení. Trenčínské karamboly jen dokonaly dílo zkázy - těsně před zatáčkou hřídel definitivně praskla a auto se tak stalo neovladatelným.

Náhradní servo jsme s sebou neměli, ale naštěstí byla po ruce Toyota Soarer, která měla tenhle agregát v pořádku. Po kanibalizaci druhého podvozku a alespoň základním nastavení řízení jsme opět vyjeli na trať celí šťastní, že jsme pro vážnou poruchu nemuseli ze závodu odstoupit. Ještě chvilku řídil Tomáš Vlček, ale pak se řízení chopil opět Ondra Špičák. Ten jezdil, jak nejlépe uměl, aby uhájil alespoň naše 5. místo, kam jsme mezitím propadli.

Začátek třetí a zároveň poslední hodiny nepřinesl nic jiného než hrůzně vypadající havárii - po nárazu jiného auta zezadu měl náš nissan vyvrácené pravé zadní kolo. Oprava naštěstí byla mnohem kratší, než by kdo čekal – bez sundávání karoserie stačilo nacvaknout spojovací tyč a mohli jsme pokračovat v jízdě.

Za několik okamžiků si však Ondra začal stěžovat na trochu nestabilní jízdu auta a jeho viditelnou tendenci jít do smyku v pravotočivých zatáčkách, ale nakonec si s touhle potíží poradil a jezdil, jako by nic – jen už nemohl tak rychle jako dosud. Jinou možnost neměl, na podrobnější zkoumání zadní nápravy potažmo vzato celého podvozku stejně nebyl čas.

Přesně ve tři hodiny odpoledne se ozval klakson a náš Nissan 350 Z projel v Ondrových rukou jako pátý v pořadí – na tu spoustu karambolů docela dobrý výsledek. Zvítězil košický Ostrov Team a další tři příčky obsadili naši slovenští přátelé Kysuckí Strojníci, kteří závodili v současné a dvou předchozích sestavách. Ze začátku se těmhle slovenským drakům moc nevedlo, ale postupně se vzpamatovali a dotáhli to až na bednu. Naši hubálovští kamarádi se celou dobu potýkali s nejrůznějšími potížemi, ale nevzdali to, zabojovali a dojeli šestí.

Po závěrečném ceremoniálu jsme se rozloučili a beze spěchu odjeli do Ostravy, kde jsme měli zajištěný nocleh. Druhý den cestou domů jsme se stavili v Přáslavicích u Olomlouce na prohlídku bývalého vojenského objektu, někdejšího zodolněného spojovacího stanoviště z dob Varšavské smlouvy schopného odolat i menšímu atomovému výbuchu – ale to je jiný příběh.

Doma na nás čekal samozřejmý pozávodní servis obou aut. Když jsme z podvozku, se kterým jsme závodili, sundali karoserii, zjistili jsme, že současně s vycvaknutím spojovací tyče ze svého uchycení došlo po nárazu také ke ztrátě pravé zadní poloosy. Téměř celou poslední hodinu jsme tak jezdili s pohonem tří kol, a proto se v pravotočivých zatáčkách auto chovalo dost nejistě.

I když jsme dojeli pátí, můžeme konstatovat, že náš výkon coby nováčků na asfaltovém okruhu nebyl úplně nejhorší, a co víc, zcela jsme změnili názor na podvozek Himoto Nascada, na který jsme se dříve zrovna uctivě nedívali. Když je téhle hromádce součástek věnována náležitá péče, dokáže i přes své nedokonalosti pěkně oslnit.

V Trenčíně jsme poznali, že závodění na venkovním okruhu má své kouzlo – udělá nám radost, když do Hudy Racing Arény dostaneme pozvání i příští rok.

Naši účast v závodu Dopravrace podpořily velkou měrou Nadace ORLEN Unipetrol, dva nejmenovaní stomatologové společně s dalšími dvěma lidmi, kteří si přejí zůstat v anonymitě, a samozřejmě naše škola, Gymnázium T. G. Masaryka, Litvínov. Za veškerou pomoc děkujeme, vážíme si jí a jsme za ni moc rádi.

fotogalerie zde

Zveřejněno v Zprávy

V následujícím článku se můžete dozvědět, jak si náš HC Verva Racing Team 44 nedávno počínal v Ostravě.

V pondělí 27. května 2024 jsme se vydali do Ostravy v sestavě, kterou společně s vedoucím Mgr. Martinem Laxou tvoří Adéla Hrbková, Ondřej Špičák a Tomáš Vlček. Ve slezské metropoli se objevila i naše členka seniorka Lenka Šustrová – vzali ji s sebou naši hubálovští přátelé a stejně jako na několika předchozích závodech pracovala jako asistentka jury.

Již popáté za celou dobu naší existence jsme se zúčastnili národního kola soutěže Horizon Hydrogen Grand Prix, která, na rozdíl od uplynulých ročníků, získala zcela nový formát v podobě dvou kategorií nazvaných stock a hybrid.
Obě kategorie nám již na začátku roku detailně popsal Ing. Václav Bystrianský, Ph.D. ze společnosti Horizon Educational. Vysvětlil, že energetické limity kategorie stock zůstávají beze změny, zatímco hybrid umožňuje použití více vodíku, ale oproti stocku snižuje množství energie uložené v bateriích o čtyřicet pět procent. V tu chvíli se nám zatmělo před očima a účast v nové kategorii jsme odmítli. Říkali jsme si, že nějaký hybrid nám může být ukradený – něco se v autě pokazí a závod jen kvůli malému množství energie nedokončíme. Rozhodnutí definitivní, tečka.

Jak se říká, ráno je moudřejší večera, v našem případě únor a březen jsou moudřejší ledna. Pomalu, ale jistě začala naše zatvrzelost týkající se účasti v nové kategorii povolovat. Stále častěji jsme se bavili o schopnostech našeho závoďáku a řešili veškerá pro a proti. Při analýze loňských telemetrických listů se začaly v našem skálopevném postoji objevovat vážné trhliny, a když jsme s úspěchem dokončili březnovou dvanáctihodinovku jen se zlomkem povolené energie, bylo jasno – ze stocku se s konečnou platností přehlašujeme do hybridu.

Trochu napjatí – uzávěrka přihlašování dávno uplynula – jsme kontaktovali ředitele soutěže V. Bystrianského. Když slyšel, co bychom rádi, naší prosbě vyhověl a s neskrývanou radostí nás přeregistroval.

Ale zpět k akci samotné. V pondělí jsme od školy odjížděli v osm hodin ráno. Protože jsme měli dostatečnou časovou rezervu, nemuseli jsme nikam spěchat. I přes poměrně silný provoz se jelo plynule, a tak po dvou přestávkách na svačinu a šálek dobré brazilské kávy jsme kolem druhé hodiny odpoledne dorazili do ostravského Hostelu u Arény. Ubytovali jsme se, přivítali se s Hubálovskými, kteří mezitím také přijeli, připravili závoďák na podvečerní technickou přejímku a trénink a krátce před čtvrtou hodinou nasedli do auta a odjeli na závodiště.

Za několik minut jsme zaparkovali a bez váhání vstoupili do jedné z hal nám již důvěrně známého Trojhalí Karolina. Jakmile nás přivítal V. Bystrianský, prohlédli jsme si dráhu, usadili se v depu, vybalili závoďák s potřebným příslušenstvím a začali se připravovat na technickou přejímku, prezentaci a trénink.

Dráha byla pěkně široká a až na jednu výjimku měla vyloženě rychlostní charakter a na první pohled bylo jasné, že všech jedenáct aut soutěžících v kategorii hybrid se na ni bez problémů vejde.
Technická prohlídka i tentokrát pro nás představovala spíš formalitu – stejně jako jindy jsme ke kontrole předložili auto bez závad.

Následná prezentace závoďáku však byla docela zajímavým úkolem. Když jsme ji začali připravovat, došlo nám, že prezentovat není co – letos jsme totiž závodili se stejným autem jako loni. Nakonec jsme z téhle šlamastiky vybruslili docela elegantně – od loňska k nějakým úpravám přece jen došlo, a tak Adéla s Ondrou předvedli náš stejný, ale přece jen trochu jiný závoďák způsobem „najdi sedm rozdílů“. Členové jury celou dobu pozorně poslouchali a již samotný začátek vykouzlil na jejich tvářích úsměv – výkon, který Adéla s Tomášem podali, se všem očividně líbil.

Jakmile prezentace skončila, přesunuli jsme se bez prodlévání z depa na dráhu, abychom mohli pouhou čtvrthodinu, kterou pořadatel vyhradil, trénovat. Ze začátku se auto chovalo na koberci trochu nestabilně, hlavně v zatáčkách šlo do smyku. Po několika minutách se mechová kola náležitě obrousila, „zvykla si“ na jiný povrch a závoďák držel na dráze jak přikovaný. Času bylo málo, ale i tak Ondra s Tomášem se s dráhou docela dobře seznámili, zkrátka dostali ji „do rukou“.

Po uplynutí patnácti minut jsme se sbalili, rozloučili a po večeři v Obchodním centru Futurum, kterému Ostraváci přezdívají Fukušima, jsme odjeli do hotelu. Auto jsme podrobili důkladné prohlídce, provedli všechny servisní úkony, a když bylo všechno hotovo, šli jsme si lehnout, abychom během závodu byli fit.

Úterý 28. května, závodní den, začal docela brzy. Krátce před osmou hodinou ráno jsme opět vešli do Trojhalí Karolina, usadili se v depu a začali připravovat auto i zdroje energie na technickou kontrolu - jako obvykle bylo všechno shledáno bez závad. Do začátku závodu ještě zbýval nějaký čas – ten jsme jako vždycky věnovali důkladné prohlídce našeho soutěžního speciálu, nic jsme nechtěli podcenit. Zvlášť ne se silně omezenou kapacitou baterie.
Chvilku po deváté vydala jury pokyn k seřazení aut na startovním roštu v pořadí odpovídajícím číslům jednotlivých týmů – díky tomu na nás vyšla druhá pozice. Přesně ve čtvrt na deset auta vyjela, seřadila se do kolony, po ujetí jednoho kola se ozvala houkačka a závod tak letmo odstartoval. Jindy by řidiči zabrali za plyn, div by neutrhli páčku, ale tentokrát začaly závoďáky zrychlovat jen pozvolna. Aby ne – jak už několikrát zaznělo, energie nebylo nazbyt a každý usiloval o co nejúspornější jízdu.

Od začátku řídil Ondra Špičák. Jezdil plynule, vyrovnaně, přesně, bez bouraček a hlavně úsporně. Napětí baterie klesalo jen velmi pozvolna a po chvilce se jeho pokles zastavil zcela – palivový článek pracoval přesně tak, jak měl. Protože chtěl Ondra šetřit energií, jak nejvíc to šlo, nezrychloval. Naše jméno se tak propadlo z druhé na třetí pozici a pak mezi těmito dvěma řádky oscilovalo.

Čas ubíhal, ale napětí baterie vykazovalo stále stejné hodnoty – směrem dolů se nehnulo ani o píď. Ondra proto zrychlil a naše jméno se na nějakou dobu usadilo opět na druhém řádku tabulky časomíry.

Během druhé hodiny závodu začaly dávat o sobě vědět další týmy, nejvíce asi Hydra Racing Plzeň. Závoďák s číslem 45 se v rukou jejich řidiče pohyboval na dráze s naprostou grácií, mezi jinými vozy se proplétal hbitě jak ještěrka mezi kameny. Z našeho druhého místa se stalo místo třetí. Energetická bilance nám dovolila zrychlit a od té doby jsme se s Plzeňskými přetahovali o pořadí jak páníček se psem o gumovou hračku. Chvilku jela pětačtyřicítka několik kol před námi, pak jsme zase ujížděli my jim. Příčinou oné přetahované byly pit stopy – vždycky, když auto jednoho týmu stálo v depu, řidič druhého náskok vyrovnal, soupeře předehnal a obráceně.

Na začátku druhé poloviny závodu se uvolnila jedna z předních tyček držících karoserii. Naštěstí nebyla poškozená, stačilo ji dotáhnout a náš závoďák mohl opět na trať. Současně s tímhle pit stopem – po celých dvou hodinách - vystřídal u řízení Ondru Tomáš a pokračoval v krasojízdě. Ze začátku bylo vidět, že si moc nevěří, a jezdil proto opatrně. Po několika minutách však získal potřebnou jistotu a nabral správné tempo, abychom se v pořadí nepropadli – pořád jsme oscilovali mezi druhým a třetím místem.

Několik minut před koncem třetí čtvrtiny závodu byl Tomáš docela unavený. Nebylo divu - atmosféra začala houstnout, že by se dala krájet, a k tomu se tempo jízdy vozů některých týmů začalo viditelně zvyšovat. I když Tomáš jezdil velmi pěkně, raději předal řízení Ondrovi. Ten neváhal a s ohledem na množství zbývající energie zrychlil, jak to jen šlo.

Závod se přehoupl do své poslední čtvrtiny. Jury začala postupně volat všechny závoďáky na průběžnou technickou kontrolu, prošly všechny. O několik minut později se však stalo něco, co nám pěkně pocuchalo nervy. Přesně jako V-1 ze startovací rampy vyletěl z našeho auta hydrostik (vodíkový zásobník) i s redukčním ventilem - chyběl jen onen charakteristický zvuk pulzačního motoru. Za chvilku se na dráhu vyřítila Adéla a v mžiku náš závoďák i hydrostik s ventilem přinesla do depa. Opětovná montáž naštěstí netrvala dlouho a za několik vteřin jsme znovu vyjeli na trať. Proč se držák, jehož dotažení jsme před závodem kontrolovali, povolil, zůstává tajemstvím.

Mezitím nás Plzeňští dohnali a předehnali, ale pořád nebylo nic ztraceno – sice ze všech sil, ale naše druhé místo jsme bránili poměrně úspěšně. Asi dvacet minut před koncem závodu se stalo něco opravdu nečekaného – plzeňský závoďák nápadně zpomalil a zrychlit se očividně nechystal. Mnozí by si začali škodolibě mnout ruce a jásat, že silný soupeř odpadl. Nám ale do smíchu nějak moc nebylo – vzpomněli jsme si, jaké to je, když auto vypoví službu a nic se s tím nedá udělat. I takové věci se stávají, to je holt život.

Protože jsme energie v baterii měli pořád dost, rozhodli jsme se závod dokončit už bez výměny hydrostiku. Ondra stále držel tempo a druhé pořadí až do zvuku houkačky, který zazněl přesně po uplynutí čtyř hodin – téměř v ten okamžik prosvištělo naše auto pod cílovou branou.

Povinná závěrečná technická kontrola shledala naše auto bez závad a potvrdila tak dosažené pořadí. Závod jsme, jak jsme si přáli, úspěšně dokončili. Trvalo ale dost dlouho, než nám došlo jak. V kategorii s omezenou energií v bateriích a navíc bez pomoci jakéhokoli člena seniora jsme dojeli druzí. Když jsme se ujistili, že druhé místo je opravdu naše, zmocnila se nás obrovská a neskrývaná euforie. O to větší, že vítězem se stali naši přátelé, tým RC RACING Hubálov - tenhle úspěch jsme jim ze srdce přáli. Navíc se splnil společný několikaletý sen – Hubálovští i my jsme se společně hned za sebou postavili na bednu. Dva týmy, které dříve nejspíš kvůli strachu z neznámého docela hlasitě novou kategorii odmítaly, v ní nakonec zvítězily.

Co dodat víc. Loni se nám podařilo vyškrábat se na samotný vrcholek pomyslné pyramidy, který jsme letos – velmi rádi – přenechali Hubálovským. I přesto však setrváváme v docela velké výšce, což považujeme pomalu za zázrak. A právě odtud se s úctou, pokorou a respektem díváme na všechny, kterým se na onu pyramidu vystoupat nedaří – především jim přejeme, ať jsou úspěšnější příště.

Na našem úspěchu má velký podíl Ing. Tomáš Baumruk ze Střední školy technické v Mostě. Pro náš závoďák zhotovil vylepšené verze několika důležitých součástek. Pane inženýre, děkujeme.

K doladění některých detailů nám pomohly i zkušenosti Honzy Možného, našeho odborného poradce. Díky moc, Honzo.
O závodech bychom si mohli nechat jen zdát, kdyby nebylo Nadace ORLEN Unipetrol, dvou nejmenovaných stomatologů a ještě dalších dvou lidí přejících si zůstat v anonymitě. Podpory všech si moc vážíme a jsme za ni moc vděčni.

Na závěr bychom chtěli poděkovat za opakovaně projevovanou přízeň naší škole, kterou je Gymnázium T. G. Masaryka, Litvínov

fotogalerie zde

Zveřejněno v Zprávy
středa, 29 květen 2024 19:55

H2GP Ostrava 27.-29. května 2024

Ve středu 29. května se náš HC Verva Racing Team 44 vrátil z Ostravy, kde v národním kole soutěže Horizon Hydrogen Grand Prix obsadil v nové kategorii Hybrid (silně omezený energetický limit baterií) 2. místo a kvalifikoval se tak na mistrovství světa, které se bude konat v americkém Anaheimu v září letošního roku. Článek s podrobnostmi a fotogalerie se už připravují.

Zveřejněno v Zprávy
úterý, 23 duben 2024 09:34

Pilsen Hydrogen Cup 12. - 13. dubna 2024

V pátek 12. dubna 2024 odjel náš HC Verva Racing Team 44 ve složení Adéla Hrbková, Ondřej Špičák a Tomáš Vlček do Plzně na závod Pilsen Hydrogen Cup, pátý díl seriálu Hydrogen RC Challenge Cup. Společně s námi i tentokrát cestovali Lenka Šustrová a Otakar Klika, oba už jen jako asistenti jury, jen Ota občas dohlédl na naše depo.

Od školy jsme odjížděli za pěkného počasí před třetí hodinou odpoledne. Cesta sice nebyla zrovna rychlá, ale naštěstí se jelo plynule, a tak jsme přibližně po dvou hodinách zaparkovali v Plzni na Slovanech před technologickým parkem TechTower.

Když jsme vystoupili z auta, zamířili jsme rovnou do multifunkčního sálu, kde už na všechny čekala dráha připravená hostitelským týmem Hydra Racing Plzeň, která – stejně jako v předchozích letech – měla vyloženě technický charakter a ani letos nechyběla dřevěná svodidla neodpouštějící žádné chyby.

Pozdravili jsme se s ostatními účastníky závodu, vybalili všechno potřebné a po nabití baterie začali Ondra s Tomášem trénovat. Nejdříve jezdili velmi opatrně, ale když zjistili, že závoďák osazený měkčími mechovými koly vykazuje dobré jízdní vlastnosti, zrychlili. Za chvilku se však ukázalo, že trochu předčasně – po nepřesném průjezdu zatáčky se náš soutěžní speciál doslova zasekl v jednom spojů oněch dřevěných svodidel. Zásek se naštěstí obešel bez následků, a tak kluci mohli trénovat dál.

Současně s tréninkem proběhly brífink, technická kontrola, zkouška čipů časomíry a týmy si vylosovaly svá umístění v depech, pořadí na startovním roštu a také místa na tribuně řidičů.

Asi tak čtvrt hodiny po půlnoci jsme odnesli auto do depa, důkladně ho zkontrolovali a provedli potřebné servisní úkony. Několik minut před druhou hodinou jsme se zavrtali do spacáků, abychom byli během závodu v přijatelné kondici.

Samotný závodní den, sobota 13. dubna, začal ráno několik minut před devátou hodinou. Týmy se usadily ve svých depech a po krátkém brífinku byly všechny závoďáky podrobeny obligátní technické kontrole a zkoušce čipů časomíry. Krátce před desátou hodinou vydala jury pokyn k seřazení aut na startovním roštu v pořadí, které zástupci týmů vylosovali v předvečer závodu – připadla nám druhá pozice.

Najednou celé závodiště ztichlo, všichni netrpělivě očekávali desetivteřinový odpočet. Přesně v deset hodin se ozval známý zvuk historické hasičské trumpetky, auta poněkud opatrněji než obvykle vyrazila vpřed a závod tak odstartoval.

Za nás zahajoval Ondra Špičák. Docela dobře se mu dařilo držet druhou pozici. Po chvilce se před nás prodrali Kysuckí Strojníci a naše pořadí se v tabulce posunulo o řádek níž. Nakonec, ani třetí místo není nejhorší – Ondra ho dokázal udržet celou první čtvrtinu závodu.

Po první hodině vzal jízdní vysílačku do rukou Tomáš, jezdil stejně dobře jako Ondra. Jenomže když se má něco pokazit, tak se to pokazí, a to samozřejmě v té nejnevhodnější chvíli. Napětí baterie klesalo na náš vkus až příliš rychle i přesto, že vodíku v hydrosticích (zásobnících) jsme měli přehršle. Příčina byla jasná - téměř nefunkční palivový článek, jehož kontrolky krásně modře svítily a jehož větráky ševelily jak jarní vánek, dodával o téměř devadesát procent méně energie, než bylo třeba – zkrátka řečeno, nedodával vlastně vůbec nic.

Je-li všechno v pořádku, měníme první baterii, která má menší kapacitu než druhá, až během druhé poloviny závodu. Teď ale musela z auta ven už po devadesáti minutách, po době žalostně krátké.

Nezbylo nic jiného než s onou druhou baterií vydržet na dráze dvě a půl hodiny. Jízda s půlkilogramem balastu představovaného mrtvým vodíkovým systémem může mnohým připadat jako naprostá utopie, ale jinou možnost jsme neměli. Konečně: když jsme zvládli bez vodíku dojet do cíle v prosinci 2023 v ázerbajdžánském Baku, tak proč se o něco podobného nepokusit u nás v Plzni.

I přes zpomalení jezdil Tomáš i nadále plynule a velmi úsporně. Když v polovině závodu předal vysílačku Ondrovi, svítilo naše jméno na 5. řádku tabulky časomíry. Umístění je věc jedna, ale energie zbývající do konce závodu věc druhá - další lehké zpomalení bylo nevyhnutelné.

V druhé polovině závodu se řízení chopil opět Ondra. Styl jeho jízdy popisovati netřeba – jezdil nejúsporněji, jak jen uměl. V celkovém pořadí jsme se stále drželi na pátém místě.

Dobře jsme si ale uvědomovali, že kvůli pomalé jízdě se náš závoďák může stát pro ostatní vozy nemající žádné potíže překážkou. Nejdříve jsme vyzkoušeli držet se u svodidel a uhýbat, jak jen to bylo možné, ale zjistili jsme, že naše počínání je kontraproduktivní – na úzké dráze se zrádnými svodidly docházelo právě kvůli nám k docela častým srážkám.

Proto nás jury vyzvala k dodržování téměř ideální stopy a upozornila řidiče ostatních týmů na náš pomalu jedoucí vůz, který nebude nikoho ohrožovat a který se dá lehce předjet. Nejšťastnější řešení to nebylo, ale oproti předchozímu způsobu alespoň pomohlo podstatně snížit počet karambolů. Po chvilce si všichni na překážku tvořenou našim z pohledu ostatních ploužícím se autem zvykli a nadále jezdili podle svých možností a schopností.

Na poslední hodinu vzal vysílačku do rukou Tomáš, který v úsporné jízdě pokračoval. Nicméně ať se snažil, jak chtěl, napětí baterie začalo povážlivě klesat a hrozilo, že bychom nemuseli projet cílovou páskou.

Proto jsme se po kratším usilovném přemýšlení rozhodli – několik minut před koncem – pro pit stop, abychom kompletně nespotřebovali to málo energie, které nám ještě zbývalo, a to i za cenu ztráty aktuálního pořadí.

Když časomíra ukázala, že z času závodu zbývají už jenom dvě minuty, vyjeli jsme znovu na dráhu. Všichni jsme byli napjatí jak struny – připadalo nám, že cíl je v nedohlednu.

Přesně ve dvě hodiny odpoledne se ozval známý zvuk a za okamžik projelo naše auto v Tomášových rukou pod branou. Nesmírně se nám ulevilo – navzdory energetické bídě jsme závod dokončili, umístili jsme se na šesté příčce.

Chápeme a vůbec se nedivíme, když někdo pokládá takový výsledek ve své absolutní hodnotě za průměrný až podprůměrný. Výkon Ondry a Tomáše si ale troufáme označit jako vynikající - stoprocentně dokázali využít potenciál našeho auta a polomrtvé ho po celou dobu závodu zvládli udržet na dráze - něco takového by zvládl jen málokdo.

Závěrečná technická kontrola potvrdila, že vítězem závodu Pilsen Hydrogen Cup se stali naši hostitelé, tým Hydra Racing Plzeň. Svou vzrůstající sílu už ukázali na březnové dvanáctihodinovce v Praze a zdá se, že o nich ještě uslyšíme. Špatně se nevedlo ani našim přátelům – tým RC Racing Hubálov obsadil druhé místo, Kysuckí Strojníci ze Slovenska získali místo třetí. Všem uvedeným týmům gratulujeme a těm, kterým se zatím moc nedaří, přejeme, aby se nevzdávali – dříve nebo později se úspěchy jistě dostaví.

Z Plzně jsme odjížděli se smíšenými pocity. I když jsme před závodem intenzivně trénovali a auto opravdu důkladně připravili, zklamala nás součástka, jejíž oprava (pokud je vůbec možná) přesahuje naše možnosti a schopnosti. Co se dá dělat, stane se, i to je život – jsme si ale jisti, že něco takového nás od dalšího působení na vodíkovém RC poli neodradí.

Na závěr bychom chtěli poděkovat Ing. Tomáši Baumrukovi ze Střední technické školy v Mostě. Pro náš závoďák vyrábí nebo vylepšuje důležité díly, čehož si nesmírně považujeme.

Závodu bychom se nemohli zúčastnit, kdyby se nám nedostalo podpory od Nadace ORLEN Unipetrol, dvou stomatologů a dalších dvou lidí, kteří si přejí zůstat v anonymitě. Pomoci si vážíme, jsme za ni moc vděčni.

Velkou přízeň naší 44 projevuje naše škola, Gymnázium T. G. Masaryka, Litvínov. Jsme opravdu rádi, děkujeme.

fotogalerie zde

Zveřejněno v Zprávy
středa, 17 duben 2024 15:09

PBIS Hydro 12

V pátek 22. března 2024 jsme se vydali do Prahy do mezinárodní školy Prague British International School na PBIS Hydro 12, ojedinělý skutečně vytrvalostní dvanáctihodinový závod.

Závodní sestavu tvořili Adéla Hrbková, Ondřej Špičák a Tomáš Vlček. Zvládnout dvanáctihodinovku ve dvou řidičích by se dalo jen ztěžka – proto naši 44 doplnil Otakar Klika, který už závodí jen ve výjimečných případech. Nechyběla ani Lenka Šustrová – s námi už ale necestovala jako závodnice, ale jako asistentka jury dohlížející na zdroje energie.

Od školy jsme vyjížděli v pátek kolem třetí hodiny odpoledne. Cesta sice nebyla kvůli hustému provozu nejrychlejší, ale jelo se plynule, a tak jsme přibližně o dvě hodiny později zaparkovali v areálu školy PBIS.

U vchodu do tělocvičny nás srdečně přivítala paní Vendula Kobzová, pořadatelka celé akce. Seznámila nás s organizačními záležitostmi a poté nás zavedla na závodiště umístěné v docela prostorné a prakticky řešené tělocvičně, ve které naši hubálovští přátelé dokončovali stavbu dráhy navržené samotnými hostiteli, týmem HydroPBIS.

Po vstupu do tělocvičny jsme se pozdravili se všemi přítomnými, vybrali si depo, vybalili a během nabíjení tréninkové baterie si dráhu důkladně prohlédli. Ta se na první pohled jevila jako rychlostní, ale později jsme poznali, že obsahuje i několik technicky obtížnějších, přesto při troše přesnosti a opatrnosti docela dobře sjízdných míst.

Jakmile to bylo možné, chopili se Ondra Špičák, Tomáš Vlček i Ota Klika jízdní vysílačky a intenzivně trénovali. Zejména Ondra s Tomášem jezdili – stejně jako na každé nové dráze - nejdříve opatrně, ale během večera se jim okruh dostal „do rukou“ a rychlost jejich jízdy nápadně vzrostla.

Závoďák díky měkčím mechovým kolům držel na koberci jak přibitý a na řidičovy pokyny reagoval dobře – zkrátka choval se tak, jak jsme předpokládali.

Po vydatném tréninku spojeném s technickou přejímkou, kterou vozy všech týmů včetně našeho prošly bez výhrad, jsme se kolem půlnoci nasoukali do spacáků. Věděli jsme, že dvanáctihodinovka bude poněkud náročnější, a proto jsme se – oproti jiným závodům – chtěli alespoň trochu opravdu prospat.

Závodní den, sobota 23. března, začal v osm hodin ráno brífinkem následovaným dnes již zcela obvyklou technickou kontrolou, kterou prošly soutěžní vozy i zdroje energie všech týmů zcela bez závad, a zkouškou funkčnosti čipů časomíry.

Několik minut před devátou hodinou vydala jury pokyn k umístění aut na dráhu a jejich seřazení do kolony v pořadí vylosovaném předchozí večer. Přesně v devět se objevil na trati dnes již legendární Ferat Vampire RSR a když minul všechna závodní auta, dala se celá kolona vedená zlověstně vypadajícím super sportem do pohybu.

Po ujetí necelých dvou kol odbočil Vampire RSR do pit line, ozval se klakson a závod tak odstartoval.
Závod za nás zahajoval Otakar Klika. Od začátku bylo vidět, že už má opravdu něco naježděno – jezdil svižně, docela přesně, drželi jsme se na 3. místě.

Po asi hodině a půl vystřídal Otu Tomáš Vlček, který toho také nemá najeto úplně málo. Stačila však chvilka nepozornosti, ostřejší náraz do svodidel a prasklé rameno na sebe nenechalo dlouho čekat. Pro Adélu, mechaničku týmu, byla výměna tohoto dílu banalitou,
a proto se za několik minut objevil náš závoďák znovu na dráze.

Ještě chvíli řídil Tomáš, ale po několika minutách předal řízení Ondrovi. Ten, i když měl za sebou pouhé dva závody, jezdil docela dobře, ale v rychlejším tempu mu zatím bránila opatrnost - v celkovém pořadí jsme se proto posunuli o místo níž.

Už před závodem jsme si říkali, že nejdůležitější je závod především úspěšně dokončit a k tomu pokud možno s intaktním autem – proto nás naše umístění neznervózňovalo. Byli jsme totiž rádi, že se Ondrovi jako našemu nejméně zkušenému řidiči docela daří.

Asi tak po hodině se měl na tribunu řidičů postavit opět Tomáš. Ten však nebyl ve své kůži, a proto vzal vysílačku do ruky Ota. Konečně, proč ne – jeho příležitostí vyjet na dráhu ubývá, tak ať si tenhle závod užije, jak to jen půjde.

O co byla dvanáctihodinovka delší než ostatní závody, o to více jsme sledovali energetickou bilanci. Nebudeme uvádět konkrétní čísla, ale při pohledu na záznam hodnot napětí baterie jsme se dostali do mírného šoku – po třetině závodu nám zbývalo mnohem více energie, než jsme předpokládali. Nejprve jsme si říkali, že při zápisu došlo k chybě, ale později jsme zjistili, že nedošlo. Počet zbývajících baterií určených pro závod správnost našeho zápisu jen potvrdil.

Ota řídil i na začátku druhé třetiny. Udržoval rychlost a jezdil vcelku plynule, svižně a přesně. Když ostatní týmy zjistily, že jsou na tom s energiemi stejně dobře jako my nebo dokonce lépe, začali jejich řidiči nápadně zrychlovat. Naše jméno sice v tabulce časomíry kleslo na pátou a pak dokonce na šestou příčku, ale na rozdíl od jiných nemuselo naše auto kvůli opravám po nárazu do svodidel do depa.

Když uplynulo z druhé třetiny přibližně osmdesát minut, převzal od Oty jízdní vysílačku Ondra. Původně měl v plánu řídit déle, ale nejspíš kvůli nervozitě a celkové atmosféře závodu vydržel na řidičském postu necelou půlhodinu, a protože nechtěl nepřesnou jízdou auto poškodit, nechal se vystřídat Tomášem.

Co čert nechtěl, po asi dvaceti minutách Tomášovy jízdy musel náš závoďák do depa kvůli ulomené tyčce držící karoserii na podvozku. Ke zničení tohoto dílu došlo nejspíš v okamžiku, kdy do našeho závoďáku narazilo zezadu jiné auto. Náhradních tyček jsme měli s sebou dost, ale nikdo z nás si neuvědomil, že otvor pro šroub a závit mají v amerických rozměrech – bodejť ne, pocházejí z amerického podvozku.

Netušili jsme, jak náročné je přímo v depu jednu díru převrtat do správných rozměrů. Jindy zcela banální úkon se protáhl na dvacet minut – co se dá dělat, i takové věci se stávají. Protože tahle – dnes už v našich očích opravdu stupidní – oprava zaměstnala nejen naší hlavní mechaničku Adélu, ale i zbytek týmu, chopil se řízení na dalších dvacet minut Ota, aby Tomáš s Ondrou mohli alespoň částečně zapomenout na zbytečný pit stop a nabrat sílu do další části závodu. Při pohledu na časomíru jsme zjistili, že jméno našeho týmu se v tabulce propadlo na šestou pozici – nic jsme si z toho nedělali, chtěli jsme hlavně dojet.

Do konce druhé třetiny závodu měl auto v rukou Ondra. Zpočátku jezdil dobře, ale po čtyřiceti minutách začala přesnost jeho jízdy klesat, a tak požádal o vystřídání. Tomáš ještě nebyl ve formě, proto šel řídit Ota.

Mezitím se závod přehoupl do své poslední třetiny. Několik týmů začalo mezi sebou bojovat o umístění a na dráze to začalo pěkně vřít. Auta se řítila po okruhu hlava nehlava, výsledkem byly časté nárazy do svodidel vyžadující náročnější opravy. Ota dokázal zachovat chladnou hlavu i v takovém běsnění, které mu za ta jeho všechna závodnická léta není cizí, a proto, i když to bylo původně v plánu, se vystřídat nenechal - Tomáš ani Ondra by zatím takový rachot nemuseli ustát.

Tomášovi to však nedalo a dvacet minut před polovinou poslední třetiny si od Oty jízdní vysílačku přece jen vzal. Proplétání mezi vozy připomínajícími rozzuřené býky zvládal docela dobře, ale celková situace na dráze se už stala neúnosnou. Jury proto vyhlásila červenou vlajku a vydala pokyn k zastavení závodu, aby si řidiči uvědomili, že v žádném případě nejde o demoliční derby, a trochu vychladli.

Ať tak nebo tak, oněch předchozích dvacet minut dalo Tomášovi pěkně zabrat. Oproti předpokladu však zaujal jeho místo Ondra a v nastalém mumraji jezdil skoro hodinu.

Posledních čtyřicet minut dvanáctihodinovky jsme věnovali Otovi – jak už zaznělo na začátku tohoto textu, moc příležitostí závodit už mít nebude. Proto jsme chtěli, ať je to právě on, kdo v našich barvách projede cílem.

Přesně v devět hodin večer ukázala časomíra dvanáct hodin, klakson oznámil konec závodu a technická kontrola potvrdila šesté místo, na kterém jsme se drželi téměř celou druhou polovinu závodu. Odjezdili jsme celkem osmnáct set dvacet osm kol, což při devadesátimetrové délce dráhy odpovídá vzdálenosti sto šedesáti čtyř kilometrů – přesně takhle daleko je to od nás po silnici z Litvínova do Kolína. Leckdo by náš výsledek mohl pokládat za zcela průměrný až podprůměrný, ale opak je pravdou.

I když něco přes šest hodin odjezdil Ota, ukázalo se, že i z Tomáše a Ondry by mohli být dobří řidiči. Na dvanáctihodinovce podali dobrý výkon a k tomu se dokázali vypořádat s poměrně velkým stresem, kterého si během celého dne užili víc než dost.

Absolutním vítězem dvanáctihodinovky se stal tým, kterému se v předešlých závodech moc nedařilo, Hydra Racing Plzeň. Jejich auto se drželo (s výjimkou pit stopů) na dráze téměř nepřetržitě, a co je neuvěřitelné, až na dvě krátká vystřídání v rukou jednoho řidiče. Klobouk dolů.

Ani jednomu z našich spřátelených týmů se tentokrát úplně nevedlo, i když dosáhli lepších výsledků než my – nejspíš kvůli bouřlivé jízdě se zbytečnými karamboly skončili Kysuckí Strojníci s ujetými dvěma tisíci šedesáti dvěma koly na třetím místě a tým RC Racing Hubálov, jehož řidiči najeli tisíc devět set devadesát tři kola, obsadil místo čtvrté.

Závod PBIS Hydro 12 by se dal nazvat prubířským kamenem, který důkladně vyzkoušel odolnost a připravenost závodních aut – většina z nich prošla všemi osmi technickými kontrolami bez závad - ale také jejich řidičů, kteří se ve větším nebo menším počtu dokázali poprat s maratonem, jakým dvanáctihodinovka bezesporu je.

Stejně jako jiné závody přinesla dvanáctihodinovka obrovskou přidanou hodnotu. Naplno se projevil obrovský sportovní duch a také smysl pro fair play – když se nějaký tým dostal do potíží, jiný pomohl, jak nejlépe uměl.

Sečteno, podtrženo: na žádné bedně jsme se neumístili, ale i tak jsme moc rádi, že jsme se na startovní listinu závodu PBIS Hydro 12 mohli zapsat. I přes poměrně vypjatou atmosféru celého klání se opět potvrdilo, že na dráze s ostatními týmy soupeříme, ale mimo dráhu jsme kamarádi. A tak to přece má být.

Na závěr bychom chtěli poděkovat Ing. Tomáši Baumrukovi ze Střední technické školy v Mostě. Některé díly, které pro nás dříve vyrobil, ještě vylepšil a předvedl tak opravdu hodinářskou práci.

Za projevenou významnou přízeň děkujeme Nadaci ORLEN Unipetrol, dvěma nejmenovaným stomatologům a dvěma dalším lidem, kteří si přejí zůstat v anonymitě.

Slova díků samozřejmě patří v neposlední řadě naší škole, kterou je Gymnázium T. G. Masaryka v Litvínově. Pomoci všech uvedených si nesmírně vážíme – bez ní bychom mohli závodit jen těžko.

Zveřejněno v Zprávy
pondělí, 05 únor 2024 11:43

Sedlčanský pohár 26 . - 27. ledna 2024

V pátek 26. ledna se náš HC Verva Racing Team vypravil do Sedlčan na závod příhodně nazvaný Sedlčanský pohár, který zahájil druhou polovinu šestidílného seriálu Hydrogen RC Challenge Cup. Společně s vedoucím Mgr. Martinem Laxou cestovali Adéla Hrbková, Ondřej Špičák a Tomáš Vlček. Pavel Šváb musel bohužel zůstat doma a věnovat se likvidaci nějakého pouhým okem neviditelného neřáda, který ho schvátil dva dny před odjezdem.

Do Sedlčan přijeli také senioři týmu Lenka Šustrová a Otakar Klika – stejně jako o čtrnáct dnů dříve však nejeli závodit, ale pomáhat jury.

Od školy jsme odjížděli krátce po čtrnácté hodině. I když bývá v pátek odpoledne na silnicích docela rušno, cesta uběhla docela rychle, a tak několik minut před pátou odpoledne jsme zaparkovali v Sedlčanech v areálu tamního gymnázia.

Za několik okamžiků jsme vstoupili do tělocvičny, ve které Hubálovští právě začínali stavět dráhu s dlouhou cílovou rovinou, ale také s několika lehce záludnými technickými prvky. Když jsme si připravovaný okruh náležitě prohlédli, přesunuli jsme se k depu, vybalili a začali nabíjet tréninkovou baterii.

Asi tak o dvě a půl hodiny později bylo všechno připraveno a trénink mohl začít. I tentokrát jsme vyjeli na dráhu mezi prvními. Díky měkčím mechovým kolům seděl náš závoďák na koberci výborně, řídit ho byla radost.

Nejvíce trénoval Ondra Špičák. I přesto, že jezdil docela dobře, se občasným nárazům do svodidel nevyhnul – tohle prostě k tréninku i závodům patří. Když jsme však po večerní technické přejímce připravovali auto na závod, všimli jsme si při výměně ložisek dvou trhlin na zbrusu nové karbonové ose zadní nápravy. Nacházely na dvou kritických místech – jak jinak. Protože jsme nechtěli nic riskovat, lehce otrávení jsme do závoďáku namontovali osu zhotovenou z oceli a doufali, že nám tahle součástka dá už konečně pokoj.

Před ukončením tréninku jsme instalovali do auta čip časomíry, odzkoušeli jeho funkčnost a po půlnoci (spíš nad ránem) jsme se, kde se dalo, nasoukali do spacích pytlů a aspoň na chvíli se pokusili usnout, abychom před závodem i během něho jevili alespoň nějaké známky života.

V neděli po rozednění a vydatné snídani jsme se před půl devátou usadili v depu. Během následující hodiny se kromě povinné technické prohlídky a opětovného odzkoušení funkčnosti čipů časomíry nic dalšího nedělo, všichni měli ještě nějaký čas na poslední kontroly svých závoďáků.

Mezitím Ota Klika zaujal své místo u stanoviště se závodními zdroji energie a Lenka Šustrová se posadila za stříhací pult online streamu. Jak se za chvíli ukázalo, zbytečně. Večer a v noci fungovalo internetové připojení nutné pro stream bezvadně, ale ráno si postavilo hlavu a rozhodlo se, že bude přenášet všechno možné, jen stream za žádnou cenu ne. Ač neradi, museli jsme přímý přenos Sedlčanského poháru oželet, na jakékoli opravy už nezbýval čas.

Přesně v deset hodin přivítala všechny přítomné RNDr. Drahomíra Grinová, organizátorka závodu, a společně s ředitelem školy Mgr. Radomírem Peckou a starostou města Ing. Ivanem Janečkem popřála všem týmům mnoho štěstí a co nejlepší umístění.

Několik minut před půl jedenáctou vstoupil na dráhu Otakar Klika a na pokyn jury začal rovnat auta na startovním roštu v pořadí odpovídajícím umístění v předchozím závodu, který se o dva týdny dříve konal v Brně. Na nás proto připadla pátá pozice.

Přesně v půl jedenácté, po desetivteřinovém odpočtu, zatroubil sedlčanský starosta na historickou hasičskou trumpetku a auta vyrazila vpřed. Za nás zahajovala závod Adéla Hrbková. V jejích rukou připomínal závoďák rozzuřeného býka řítícího se proti rudě zbarvenému šátku. Po pěti minutách drsné jízdy a několika nárazech do svodidel se levé kolo zvláštně propadlo dovnitř karoserie a auto se stalo téměř nepojízdným. Aby ne, levý svislý čep přední nápravy byl ohnutý, zastávka v depu a výměna tohoto dílu byly nevyhnutelné. Naše do té doby slušné pořadí se v tu ráno změnilo, propadli jsme se na poslední příčku.

Po pit stopu (jak se zastávce v depu říká) převzal řízení Ondra Špičák. Nato, že závodil teprve podruhé, počínal si docela dobře. Během jeho jízdy odlétlo levé zadní kolo, ale s tím jsme si naštěstí poradili velmi rychle – stačilo pořádně dotáhnout šroub držící unašeč na ose a do konce závodu zůstaly všechny díly zadní nápravy na svých místech. Naše jméno tou dobou figurovalo na šestém nebo sedmém řádku časomíry.

Hodinu a šestnáct minut po startu se stalo něco velmi málo pravděpodobného, tudíž nečekaného. Hlavu si postavil počítač časomíry, který ztuhl. Ať kdokoli dělal, co chtěl, přinutit tohoto tvrdohlavce k práci se nepodařilo. Jediným možným řešením proto bylo vyhlášení červené vlajky a zastavení závodu do doby, než bude provoz časomíry obnoven. Jury zaznamenala dosavadní výsledky, aby s nimi mohla po skončení závodu pracovat.

Ondra Špičák, který odjezdil přibližně hodinu a dvacet minut, předal jízdní vysílačku do rukou Tomáše Vlčka. Nedá se říct, že Tomáš jezdil špatně, ale nárazy do svodidel s následným pit stopem se nevyhnuly ani jemu – na scénu se dostalo prasklé pravé rameno přední nápravy. Tahle oprava bůhvíjak zdlouhavá nebyla, ale o čas nás stejně okradla.

Následující půlhodinu, ve které zároveň uběhla první polovina závodu, řídil opět Ondra. Během jeho jízdy se nic zvláštního nepřihodilo, ale protože začínal být unavený, vystřídala ho Adéla. Její přibližně čtyřicetiminutová místy až moc temperamentní jízda s občasnými nárazy nebo přeskoky svodidel si vybrala svou daň v podobě téměř sešrotované levé strany přední nápravy.

Čas ubíhal, auto stále v depu. Konec závodu se blížil, časomíra ukázala zbývající minutu. V té chvíli se naše auto objevilo opět na dráze a Ondra Špičák s ním velmi opatrně projel pomyslnou cílovou páskou. Nakonec jsme - přes veškerou smůlu – dojeli šestí, což se definitivně potvrdilo při pozávodní technické kontrole a závěrečném ceremoniálu.

Trofej za první místo si domů odvezli Kysuckí Strojníci, naši slovenští přátelé. Když se tenhle tým na závodišti objeví, šanci porazit ho má jen málokdo. Zkrátka kdo umí, umí, a my jim přejeme, aby se jim takhle dařilo, jak nejdéle to půjde.

Heroický výkon podali naši kamarádi, tým RC RACING Hubálov. V jedné chvíli to s nimi vypadalo hodně špatně – při nehodě jim prasklo šasí držící celé auto pohromadě. Naštěstí měli s sebou tenhle díl náhradní, a protože ho v souladu s pravidly seriálu mohli vyměnit, nevypadli ze hry a závod úspěšně dokončili. Obsadili druhou příčku a my můžeme jen hluboce smeknout.

Závod v Sedlčanech nám dal co proto - dráha neodpouštěla vůbec nic a jasně se ukázalo, že nevyspalí řidiči dělají zbytečné chyby. Nám nezbývá nic jiného než tenhle nedostatek napravit.

Závodu Sedlčanský pohár jsme se mohli zúčastnit díky podpoře Nadace ORLEN Unipetrol, firmy INELSEV sro, dvou nejmenovaných stomatologů a ještě dalších dvou lidí, kteří si přejí zůstat v anonymitě. Přízně si vážíme a budeme se snažit ji příště zúročit.

Poděkování patří Ing. Tomáši Baumrukovi ze Střední technické školy Most – vylepšené životně důležité díly našeho závoďáku obstály na výbornou.

Velká slova díků patří naší škole, kterou je Gymnázium T. G. Masaryka, Litvínov, za podporu – bez ní bychom mohli pracovat a závodit jen těžko.

Zveřejněno v Zprávy
pátek, 19 leden 2024 05:58

ISŠA Hydrogen Cup Brno 12. - 13. ledna 2024

V pátek 12. ledna se náš HC Verva Racing Team 44 ve zcela nové závodní sestavě, kterou tvořili Adéla Hrbková, Ondřej Špičák, Pavel Šváb a Tomáš Vlček, vypravili společně s Mgr. Martinem Laxou do Brna na závod ISŠA Hydrogen Cup, který uzavřel první polovinu šestidílného seriálu Hydrogen RC Challenge Cup.

Hubálovští přivezli do jihomoravské metropole také seniory našeho týmu Otakara Kliku a Lenku Šustrovou – tentokrát už nikoli jako závodníky, ale jako asistenty jury.

Z Litvínova jsme odjížděli přesně ve dvanáct hodin. Navzdory pátečnímu odpoledni jsme se během cesty nesetkali se žádnými komplikacemi, a tak jsme po jedné přestávce na lehký oběd a druhé na kávu zaparkovali těsně před půl pátou v areálu brněnské Integrované brněnské školy automobilní.

V tělocvičně rozměrů hangáru (znáte z článků z minulých let) ještě stejně nebylo všechno připraveno, a tak jsme se vydali na komentovanou prohlídku školy, ve které si každý, kdo má rád auta a motocykly, určitě přijde na své.

Exkurze by nebyla kompletní, kdybychom nezašli i do protiatomového krytu z dob studené války, který měl ochránit jednotky starající se o ochranu Královopolské strojírny v případě jaderného úderu nebo havárie elektrárny v Dukovanech.

Když jsme si prohlédli vše, co jsme mohli, vrátili jsme se zpět na závodiště, pozdravili se s ostatními týmy, prohlédli si pěknou dráhu převážně rychlostního charakteru, vybalili a začali trénovat.

Jenže právě na této pěkné dráze se naše auto občas chovalo jako letadlo v ploché vývrtce – přímá jízda obtížná, průjezd zatáčkami bez smyku a kompletního přetočení téměř nemožný. Po několika minutách tohoto kobercového baletu jsme zajeli do depa, nasadili kola s měkčí směsí a po ujetí několika metrů seděl závoďák jak přibitý.

Společně s Adélou a Tomášem trénovali i naši nováčci Ondra a Pavel. I přesto, že neměli se závodní dráhou žádné zkušenosti, nejezdili vůbec špatně – a to ani tehdy, když se na okruhu objevila auta více týmů.

V úvodu článku zaznělo, že nejen Lenka, ale také Ota se během závodu měli zhostit role asistentů jury. Karty se ale trochu zamíchaly – mezibořský ORLEN Unipetrol Racing Team se objevil pouze ve dvojčlenné sestavě, ve které by se dalo závodit jen těžko. Bez jakéhokoli zaváhání proto Ota Klika oblékl dres s číslem 56 a po zbytek večera i celý následující den působil jako plnohodnotný člen našich krajanů.

Po obvyklé večerní technické přejímce závodních aut a baterií jsme ještě nějakou dobu trénovali, a když čas pokročil, závoďák jsme důkladně zkontrolovali a asi tak hodinu po půlnoci jsme šli spát.

V sobotu 13. ledna jsme se před půl devátou usadili v tělocvičně opět ve svém depu. Po úspěšném absolvování první technické kontroly jsme stejně jako ostatní týmy objeli jedno kolo, abychom zkontrolovali funkčnost čipu časomíry, a připravovali se na začátek samotného závodu. Těsně po půl desáté vydala jury pokyn k seřazení aut na startovním roštu v pořadí odpovídajícím výsledkům předchozího závodu Hydrogen Power Racing, který se konal loni začátkem prosince v Kutné Hoře. Nám proto připadla třetí pozice.

Po desetivteřinovém odpočtu se přesně v devět čtyřicet ozval zvukový signál. Řidiči zabrali za plyn a auta vyrazila vpřed. Jako první řídila Adéla Hrbková. Jezdila pěkně svižně a přesně, dařilo se jí držet pořadí – dráha jí už opravdu není cizí. V autě bylo také všechno v pořádku – vodíkový systém pracoval, jak měl, napětí baterie vykazovalo hodnoty přesně podle našich představ.

V osmé minutě se však všechno obrátilo vzhůru nohama. Zboku do nás neúmyslně narazili Plzeňští a v tu chvíli začala jízda našeho závoďáku připomínat kulhajícího nosorožce. Mysleli jsme si, že praskl disk pravého zadního kola, ale ten byl v naprostém pořádku. Se vší parádou to odnesla zadní osa - byla prohnutá jak luk.

Nemohli jsme dělat nic jiného než osu vyměnit. Samotný úkon není složitý, ale kvůli jeho určité zdlouhavosti jsme přišli o spoustu času – naše jméno se v tabulce časomíry propadlo na poslední řádek, což úplně dobře nevypadalo – takhle jsme opravdu skončit nechtěli.

Když jsme znovu vyjeli z depa, uvědomili jsme si, že jinou osu zadní nápravy už nemáme, a pokud odejde i tahle, závod nedokončíme, a proto jsme jezdili co možná nejopatrněji. Adélu vystřídal nováček Pavel Šváb. I když neměl žádné závodní zkušenosti, začalo se během jeho řízení naše jméno pomalu odlepovat ode dna, a když po hodině předával jízdní vysílačku Ondrovi Špičákovi, figurovali jsme na sedmé příčce.

Na začátku druhé poloviny závodu vystřídal Ondru Tomáš Vlček a pokračoval v docela svižném tempu, prodral se až na čtvrtou příčku. Na ní jsme se, bohužel, dlouho neudrželi – Tomáš řídil opatrně, jak jen mohl, ale zabránit občasným mírným nárazům se mu nepodařilo. Proto se i poslední osa, kterou jsme měli, ohnula. Její poškození bylo naštěstí mnohem menší než té předchozí, a tak jsme s autem, které se chvělo, jako kdyby v něm skotačily berušky, mohli jet dál.

Na poslední hodinu závodu předal Tomáš řízení opět do rukou Adély. S ohnutou osou si toho na dráze moc dovolit nemohla – jezdila proto velmi opatrně a hlavně tak, aby se kvůli ohnuté ose nepoškodilo ještě něco jiného.

Od startu uplynuly přesně čtyři hodiny a klakson oznámil konec závodu. Z celkového počtu deseti týmů jsme nakonec dojeli pátí, což je vzhledem k okolnostem vynikající výsledek.

Ani naši přátelé, tým RC Racing Hubálov, se během závodu zrovna nenudili. Přes dva prasklé disky, rozpadlou těhlici a špatnou přilnavost kol se jim podařilo protlačit se z konce tabulky až na třetí místo, což jim ze srdce přejeme – jejich výkon byl úctyhodný.

Výborně se vedlo našim kamarádům ze Slovenska, Kysuckým Strojníků. Ihned po startu nasadili pěkně ostré tempo, které udrželi až do konce, a vyhráli tak na celé čáře. Vítězství jim právem patří, gratulujeme.

I když jsme neskončili na bedně, máme z našeho výsledku velkou radost. Navzdory vážnému poškození, jakým ohnutí osy zadní nápravy bezesporu je, jsme závod nejen dokončili, ale ještě jsme se umístili v polovině tabulky.

ISŠA Hydrogen Cup byl po dlouhé době závodem, kterého se v našich barvách nezúčastnili Ota Klika ani Lenka Šustrová, a ve kterém si mladí členové museli poradit sami – zvládli to na výbornou. Až Ondra Špičák a Pavel Šváb získají trochu více zkušeností, mohli by společně s Adélou Hrbkovou a Tomášem Vlčkem vytvořit opravdu silný závodní tým.

Naši účast v závodu ISŠA Hydrogen Cup podpořily Nadace ORLEN Unipetrol, firma INELSEV sro, dva nejmenovaní stomatologové a další dva lidé, kteří si přejí zůstat v anonymitě. Podpory si velmi vážíme a budeme se snažit zúročit ji v budoucnu.

Děkujeme Ing. Tomáši Baumrukovi ze Střední školy technické v Mostě za součástky zhotovené pro náš závoďák – bez nich si ho už představit nedokážeme.

Jsme velice vděčni za významnou přízeň, kterou nám projevuje naše škola – Gymnázium T. G. Masaryka, Litvínov

fotogalerie zde

Zveřejněno v Zprávy
středa, 10 leden 2024 07:32

Inaugurační závod H2GP v Baku

fotogalerie zde

Počátkem listopadu 2023, kdy jsme sotva zpracovali veškeré dojmy z hubálovského závodu H2 Challenge, se uprostřed dne ozval Ing. Václav Bystrianský, Ph.D. ze společnosti Horizon Educational a zeptal se, jestli chceme jet v prvním prosincovém týdnu závodit do Ázerbajdžánu. Aniž bychom věděli, o co přesně jde, bez mrknutí oka jsme okamžitě odpověděli, že ano – takovou destinaci jsme si přece nemohli nechat ujít.

Krátce na to jsme se dozvěděli, že o několik měsíců dříve se jedenáct ázerbajdžánských týmů zapojilo do projektu vodíkových RC modelů aut a v hlavním městě Baku se v rámci festivalu STEAM vzdělávání SAF 2023 bude konat závod Horizon Hydrogen Grand Prix – první v historii této země.

Organizátor závodu chtěl ukázat nováčkům, čeho všeho se dá na poli H2GP dosáhnout, a proto chtěl pozvat i 4 týmy ze zahraničí, které už mají „něco odježděno“. Společně se slovenskými Kysuckými Strojníky, bulharským týmem ze sofijské 18. školy Williama Gladstona a týmem Summa H2 Racing
z Holandska doporučil V. Bystrianský právě nás, čtyřicet čtyřku.

Když jsme se z tohoto lehkého šoku konečně probrali, uvědomili jsme si, že nás čekají hned dva závody za sebou - první v Kutné Hoře, druhý v Baku. Času moc nezbývalo a práce bylo víc než dost. Zatímco Ing. Baumruk pro náš závoďák vyráběl několik vylepšených životně důležitých dílů (zmíněno také
v předchozím článku), trénovali jsme, jak jen to šlo, abychom oba závody alespoň úspěšně dokončili, a zároveň pracovali na nové karoserii, se kterou jsme se chtěli v Ázerbajdžánu představit.

Závod v Kutné Hoře dopadl dobře, vylepšené součástky našeho závoďáku se osvědčily, a tak jsme po návratu z východní části Středočeského kraje mohli v klidu zabalit a jít se domů před téměř celodenní cestou alespoň trochu prospat.

V neděli 3. prosince jsme v pouze tříčlenné závodní sestavě (stanoveno organizátorem – pozn. autora), kterou tvořili Adéla Hrbková, Otakar Klika a Tomáš Vlček, odlétali z Prahy do Baku s přestupem v Istanbulu. Společnost Turkish Airlines neslevila ze svých standardů ani po covidové krizi, a proto jsme i na poměrně krátkých letech, jako byly ty naše, mohli na velkých osobních displejích sledovat průběh cesty, dívat se na filmy, hrát hry nebo poslouchat hudbu. Nikdo z nás se tedy nenudil, a protože občerstvení v podobě plnohodnotného jídla je u zmíněných aerolinek samozřejmostí, netrpěli jsme hladem ani žízní. Turkish Airlines jsou zkrátka něco úplně jiného než evropské hladolety, jejichž letadla mají interiér pro cestující odrbaný téměř na kost - to není reklama, ale konstatování reality.

V Baku jsme přistáli několik minut před devátou hodinou večer místního času. Po odbavení nás hostitelé odvezli do hotelu Ibis Baku City, kde jsme po ubytování vybalili a připravili se na další den.

V pondělí 4. prosince jsme ráno krátce po osmé hodině nastoupili do autobusu, který nás odvezl na výstaviště Baku Expo Center, asi třicet pět kilometrů od hotelu vzdáleného dějiště festivalu SAF 2023 i závodu Horizon Hydrogen Grand Prix. Naší pozornosti neuniklo policejní auto, které nás po celý následující týden doprovázelo celou cestu tam i zpět. Ne snad kvůli bezpečnosti, ale kvůli zajištění hladkého a především rychlého průjezdu rušnými ulicemi ázerbajdžánského hlavního města.

Závodiště jsme po vstupu do obrovské haly našli poměrně rychle. Usadili jsme se v předem určeném depu a hned na to jsme si prohlédli dráhu. K našemu milému překvapení postavil organizátor pěkný okruh převážně rychlostního charakteru.

Zatímco jsme se připravovali na technickou přejímku a trénink, obklopili depa zkušenějších týmů, tedy i naše, domácí nováčci a zírali, jak mohou závoďáky vypadat. Zasypali nás spoustou dotazů týkajících se samotné stavby soutěžního speciálu, jeho energetické bilance a spousty dalších věcí. Nebylo divu, protože sami byli rádi, že se jim podařilo nějak sestavit a rozpohybovat auta na podvozku Himoto Nascada. Jejich vozítka jsme v žádném případě nekritizovali a nepohlíželi na ně s ironií nebo dokonce s despektem – nováčci po celém světě zkrátka takhle nějak začínají a před téměř pěti lety jsme podobně, i když díky Honzovi Možnému značně zrychleně, začínali my. Ochotně jsme odpovídali na veškeré dotazy ázerbajdžánských závodníků a bylo-li třeba, pomohli jsme, jak nejlépe to šlo.

Několik minut před desátou hodinou, když už jsme měli technickou přejímku za sebou, jsme společně s ostatními účastníky SAF 2023 dostali pokyn seřadit se v jednom z hlavních koridorů výstaviště a asi za dvacet minut jsme vyšli na hlavní pódium, kde již probíhal velkolepý zahajovací ceremoniál. Postavili jsme se před obří displej zobrazující českou vlajku a moderátor nás představil všem návštěvníkům festivalu, mezi kterými byli i zástupci ázerbajdžánské vlády. Přivítání poměrně krátké, ale skutečně důstojné.

Po skončení ceremoniálu a obědě jsme se vrátili zpět do depa, a protože jsme měli všechno připravené, mohli jsme začít trénovat. Ze začátku se náš závoďák nechoval na dráze zrovna stabilně, ale jakmile se mechová kola trochu obrousila a trochu jsme upravili odpružení, sedělo auto jak přibité.

Dokud jsme jezdili na dráze sami nebo spolu s jinými zkušenějšími týmy, šlo všechno hladce. Situace se však výrazně změnila v okamžiku, kdy na trať vyjela auta nováčků - některá nebyla kvůli tmavě nalakované karoserii pořádně vidět a navíc jejich jízda místy připomínala Brownův pohyb molekul. Stručně řečeno: věděli jsme, že dráha je plná začátečnických himot, ale nikdo jsme nebyli schopni odhadnout, kdy a kde se nějaké objeví. Celou situaci jsme však brali s pochopením – přece jen šlo o nováčky, kteří vyjeli na trať plnou jiných vozů poprvé v životě.

Poměrně pozdě odpoledne trénink skončil. Sbalili jsme závoďák i s jeho příslušenstvím, nastoupili do autobusu a s policejním doprovodem odjeli do hotelu, kde jsme se po večeři pustili do příprav auta na druhý tréninkový den.

V úterý 4. prosince jsme na závodiště dorazili kolem deváté hodiny ráno. V depech nás už opět očekávali nováčci a stejně jako předchozí den nás zavalili všemožnými dotazy.

Dopoledne se netrénovalo, na programu byly prezentace závodních vozů. Za nás se tohoto úkolu ujali Adéla s Tomášem, celou dobu mluvili anglicky. Ve tvářích zejména ázerbajdžánských členů jury byl vidět neskrývaný obdiv – koncepce našeho závoďáku je očividně zaujala.

Po prezentaci jsme měli docela dost času, a proto jsme si šli prohlédnout výstaviště a zjistit, v jakých dalších disciplínách účastníci festivalu SAF 2023 soutěží. Byla jich spousta jako například robotika, mechatronika, inženýrství budoucnosti, výtvarné umění, první krůčky se stavebnicí Lego a další.

Na jednotlivých stanovištích přemisťovali roboti různé předměty z jednoho místa na druhé, v bazénu mezi překážkami proplouvaly pod hladinou ponorky, v obří kleci létaly drony a jinde se konaly robotické souboje. Kdo chtěl, mohl si zkusit postavit z lega nějaký strojek nebo si na simulátoru zalétat s malým letadlem, a když si někdo potřeboval od toho všeho odpočinout, mohl si zajít k hlavnímu pódiu, na kterém probíhal zajímavý doprovodný program. Zkrátka na výstavišti se něco dělo v každém jeho kousku.

Po zevrubné prohlídce výstaviště a obědě jsme zamířili opět do depa, oživili závoďák a začali trénovat. U nováčků se potvrdilo, že cvik dělá mistra – při druhém tréninku si už počínali o poznání lépe a oproti předchozímu dni byla jízda na dráze společně s jejich auty o něco snadnější.

Najednou se ozvala docela hlasitá dutá rána, jako by někdo prorazil hlavou zeď. Původcem bylo naše žihadlo, které v Otových rukou skončilo na svodidlech tvořících sice tupý, ale dosti odolný výběžek u odbočky do slepého ramena.. Nejdříve jsme mysleli, že něco zarušilo naši jízdní vysílačku, zařízení pracujících na stejné frekvenci bylo přehršle. Pak, jak sám Ota přiznal, k zarušení skutečně došlo – ovšem nikoli vysílačky, ale jeho mozku. Ota samotný nechápal, co se stalo. Že by za nevybrání mírné levotočivé zatáčky mohla interference s nějakou lepou Ázerbajdžánkou?

Následky přímého nárazu nebyly vyloženě katastrofální, ale přinejmenším zajímavé. Nad prasklým pravým ramenem jsme jen mávli rukou, ale viditelně prohnutá ocelová osa zadní nápravy nám nešla na rozum. Abychom neztráceli čas, namontovali jsme do auta nové součástky a bez jakýchkoli dalších potíží trénovali dál.

Krátce po šesté hodině jsme odjeli do hotelu, a protože jsme nechtěli nic podcenit, pustili jsme se po večeři do opravdu důkladné prohlídky soutěžního vozu. Zjistili jsme, že kromě prasklého ramena a ohnuté osy k poškození ničeho jiného nedošlo, a tak jsme po provedení obvyklých servisních úkonů šli spát, abychom načerpali energii na závodní den.

Ve středu 5. prosince jsme se za obvyklého policejního doprovodu přesunuli opět na závodiště, kam jsme přijeli přibližně ve tři čtvrtě na devět. V depech nás už dost netrpělivě očekávali – jak jinak - nováčci. Na rozdíl od dvou předchozích dnů byli přepadlí, přímo nešťastní – v autě týmu, který měl depo vedle nás, přestalo fungovat řízení a takové auto by na dráhu nemohlo.

Protože si nevěděli rady, obrátili se tito závodníci na nás s prosbou o pomoc. Téměř okamžitě jsme zjistili, že za jejich potíž může špatné servo (v našem případě motorek s převodkou řízení). Organizátor nám poskytl díl nový a poté, co jsme ho do auta zamontovali, se ázerbajdžánskému týmu ulevilo – jejich účast v závodu byla zachráněna a my jsme byli rádi, že jsme pomohli.

Ještě během dopoledne před závodem, na přání samotného organizátora, vystoupil náš vedoucí s předem připravenou prezentací a seznámil nováčky s našimi začátky v projektu Horizon Hydrogen Grand Prix. Všichni pozorně naslouchali, prohlíželi si jednotlivé snímky a nevěřícně kroutili hlavou, když viděli, jak jsme před téměř pěti lety onen začátečnický podvozek Himoto Nascada předělali k nezpoznání a v nováčkovské kategorii jsme s ním zvítězili.

Přibližně v deset hodin začala technická kontrola závodních vozů, jury shledala všechny vozy bez závad. Poté následoval brífink, na kterém se především nováčci dozvěděli důležité informace, a pak už nezbylo nic jiného než se připravit na začátek závodu a umístit auta do pit line před jednotlivá depa, odkud se startovalo.

Přesně v půl dvanácté zazněl zvukový signál a auta se dala do pohybu. Stejně jako jindy řídil na začátku závodu Otakar Klika. Jezdil přesně, svižně, docela se mu dařilo vyhýbat se vozům nováčků a hlavně dával velký pozor, aby neskončil na svodidlech odbočky do slepého ramena dráhy jako o den dříve během tréninku.

Zdálo se, že je všechno v pořádku, ale jak se za několik minut ukázalo, nebylo. Přestalo se nám pozdávat napětí baterie, které i přes docela častou výměnu hydrostiků (zásobníků s vodíkem) klesalo příliš rychle. Ať Ota jezdil, jak chtěl, museli jsme baterii měnit mnohem dříve než obvykle - asi hodinu a dvacet minut po startu, což má k polovině závodu hodně daleko.

Začali jsme se domnívat, že přestal pracovat palivový článek dodávající elektrickou energii nutnou pro pohon auta při vytrvalostních závodech. Při kontrole všech komponent vodíkového systému a proměření řídicí jednotky se potvrdilo, že domněnka byla správná – nejspíš kvůli předčasnému opotřebení dodával článek dvěstěkrát méně elektřiny, než bylo třeba, jinými slovy nedodával nic - změnil se na pouhý docela těžký balast, se kterým se dá závod dokončit jen těžko.

Co teď - projetí cílem se stalo téměř utopií, ale vzdát jsme se nechtěli. Nezbylo nic jiného než zcela změnit strategii jízdy, výrazně zpomalit a pokusit se vydržet přes dvě a půl hodiny na dráze pouze s energií z baterie.

Po opětovném vyjetí na trať řídil Ota. Protože byl zvyklý na rychlou a svižnou jízdu, začalo ho ono úsporné ploužení – i když rychlejší než jízda nováčků - poměrně rychle uspávat, a protože se nechtěl vybourat, předal řízení Tomášovi. Ten stejně jako Ota jezdil úsporně, přesně a bez karambolů. Napětí baterie vykazovalo příznivé hodnoty, a tak jsme i přes onu vodíkovou bídu mohli lehce zrychlit.

Za nějakou dobu předal Tomáš vysílačku opět Otovi. Ten už nezrychloval, udržoval stejné tempo. Čím méně času zbývalo do konce závodu, tím více jsme sledovali napětí baterie – nedojet o několik kol jsme opravdu nechtěli.

Konečně ukázala časomíra přesně čtyři hodiny – doba určená pro závod uplynula. Nejen, že jsme projeli cílem, ale navíc jsme přes nefunkční palivový článek skončili čtvrtí – za daných okolností nádherný výsledek.

Když euforie odezněla, sbalili jsme si všechny věci a za obvyklého policejního doprovodu odjeli do hotelu. Po večeři jsme provedli základní údržbu závoďáku a docela unavení šli spát – po náročném dni jsme si odpočinek zasloužili.

Ve čtvrtek 7. prosince jsme odcházeli z hotelu nalehko. Nastoupili jsme do autobusu a vydali se na celodenní prohlídku ázerbajdžánské metropole, kterou pro účastníky festivalu SAF 2023 připravili samotní hostitelé.

Jako první jsme navštívili Etnograficko-archeologické muzeum, jehož součástí je také výstavní síň moderního umění. Některé výtvarné objekty byly určitě zajímavé, ale, upřímně řečeno, z našeho týmu by si je doma nevystavil nikdo. Prohlídka historicky zaměřených expozic v plánu bohužel nebyla – škoda.

Z výstavní síně jsme přes novou část města plnou moderních mrakodrapů zamířili k budově parlamentu a poté si prohlédli si Shahidlar Monument, památník věnovaný otomanským vojákům ztraceným v I. světové válce. Když jsme si prohlédli Şəhidlər Xiyabanı, památník věnovaný lidem připraveným o život Sovětskou armádou v roce 1990 a také těm, kteří zahynuli v první náhorně-karabašské válce v letech 1988 – 1994, nastoupili jsme do autobusu a odjeli k další pozoruhodnosti, Ázerbajdžánskému muzeu koberců. Uvnitř jsme se docela podrobně seznámili s touto nedílnou součástí ázerbajdžánské kultury a mohli jsme si prohlédnout i několik praktických ukázek vzniku těchto ručně tkaných skvostů.

Odpoledne a podvečer jsme strávili ve starém Baku a pro nás nejzajímavějším İçəri Şəhər, jeho historickém jádru. Na první pohled vypadá staré město dost monotónně, protože téměř všechny budovy jsou postavené ze žlutého pískovce a nemají omítku. Teprve soustředěnější pohled ukázal, jde-li o secesní dům, palác Širvánšáhů nebo třeba Panenskou věž, která se začala stavět přibližně ve čtvrtém století.

Pomalu se začalo stmívat a byl čas se s historickým Baku rozloučit. Přešli jsme k promenádě, odkud nás autobus odvezl do hotelu. Po večeru stráveném s Kysuckými Strojníky jsme se šli alespoň trochu vyspat, abychom byli použitelní i následující den.

V pátek 8. prosince jsme kolem deváté hodiny naposledy vstoupili na závodiště, kde se dopoledne konala první část závěrečného ceremoniálu. Jury seznámila všechny přítomné s výsledky závodu Horizon Hydrogen Grand Prix a oficiálně vyhlásila také vítěze doprovodných kategorií.

Když přišlo na řadu udělení ceny za energii, zaznělo naše jméno. Nejdřív jsme nevěřili svým uším, ale pak jsme si uvědomili, že právě naše auto odjezdilo na samotné baterie bez jakékoli podpory vodíku 827 kol a stalo se – stejně jako v květnu v Ostravě – nejúspornějším závoďákem na dráze. Ocenění za energii nám tedy asi opravdu patří.

Odpoledne se na hlavním pódiu konala druhá část závěrečného ceremoniálu, na které zazněla jména absolutních vítězů všech kategorií festivalu SAF 2023. Jedním z nich bylo i jméno Kysuckých Strojníků (Jones Fpv), kteří v závodu Horizon Hydrogen Grand Prix zaslouženě zvítězili na celé čáře. Prvenství jim přejeme a doufáme, že je na nejvyšší bedně budeme vídat i nadále.

Slavnostní ceremoniál skončil. Kdo chtěl, mohl se na výstavišti ještě zdržet, ale my jsme dali přednost dřívějšímu odjezdu. Využili jsme společnost Uber a za opravdu směšnou částku jsme se dopravili do hotelu.

Po večeři jsme se vydali na obhlídku blízkých obchodů a po návratu jsme se opět setkali s Kysuckými Strojníky. Když se poslední večer v Baku nachálil ke konci, šli jsme si sbalit a zalehnout, abychom byli připraveni na cestu domů.

Sobota 9. prosince nezačala zrovna hladce. Vstávali jsme ve čtyři hodiny ráno, protože jsme – podle slov organizátora – měli na letiště odjíždět přesně v pět, letadlo odlétalo ve čtvrt na devět. Autobus, který nás měl vyzvednout, se objevil v šest, a jeho řidič nechápal, proč jsme lehce nervózní. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

Nakonec vše dobře dopadlo – před terminál 1 jsme přijeli krátce před půl sedmou, a tak jsme se v klidu stihli odbavit, beze spěchu dojít k bráně a nastoupit do letadla směřujícího do Istanbulu.

Po příletu na Atatürkovo letiště jsme se rozloučili s Kysuckými Strojníky a za asi dvě a tři čtvrtě hodiny jsme se pohodlně usadili v letadle, které s námi přistálo v Praze přesně ve čtrnáct dvacet. Když jsme se odbavili, vyzvedli jsme auto a přibližně o dvě hodiny později jsme zaparkovali v Litvínově. Pod kaštanem u budovy našeho gymnázia týdenní cesta nadobro skončila, ale vzpomínky v naší paměti určitě ještě dlouho zůstanou.

Za uskutečněním zajímavé cesty do Baku, destinace vskutku neobvyklé, stojí Ing. Václav Bystrianský, Ph.D. ze společnosti Horizon Educational. Právě on nás vybral a doporučil organizátorovi festivalu SAF 2023 jako vhodného účastníka závodu Horizon Hydrogen Grand Prix. Téhle pocty si moc vážíme, děkujeme.

Bylo nám ctí mít karoserii závodního vozu opatřenou logy Nadace ORLEN Unipetrol a Ústeckého kraje (Ústecký kraj) – institucí, díky nimž jsme mohli opravdu grandiózně zakončit uplynulou sezónu H2GP, na kterou jen tak nezapomeneme.

Poděkování patří Ing. Tomáši Baumrukovi ze Střední technické školy Most (Sšt Most Velebudice). Součástky, které pro náš závoďák vyrobil, se vždycky osvědčily.

Za významnou projevenou přízeň děkujeme firmě INELSEV sro, dvěma stomatologům a dalším dvěma lidem, kteří si přejí zůstat v anonymitě.

Slova díků patří v neposlední řadě naší šole, kterou je Gymnázium T. G. Masaryka, Litvínov – podpory naší činnosti si nesmírně vážíme a jsme za ni moc rádi.

fotogalerie zde

 

Zveřejněno v Zprávy
úterý, 02 leden 2024 06:48

Hydrogen Power Racing 2. prosince 2023

V pátek 1. prosince odpoledne se náš HC Verva Racing Team 44, jehož závodní sestavu tvořili Adéla Hrbková, Otakar Klika, nováček Ondřej Špičák a Tomáš Vlček, vypravila společně se svým vedoucím Mgr. Martinem Laxou do Kutné Hory na závod Hydrogen Power Racing, druhý díl již třetího ročníku seriálu Hydrogen RC Challenge Cup.

Společně s týmem cestovala také Lenka Šustrová, ovšem nikoli jako závodnice, ale jako členka jury starající se o zdroje energie a také o střih online streamu.

Závod měl pro nás trochu větší význam než obvykle – v neděli 3. prosince jsme totiž odlétali do Baku na inaugurační závod Horizon Hydrogen Grand Prix a potřebovali jsme otestovat závoďák osazený novými součástkami, které pro nás během listopadu vyrobil Ing. Tomáš Baumruk ze Střední školy technické v Mostě. Nebudeme předbíhat, o cestě do ázerbajdžánské metropole se dočtete v dalším článku.

Cesta onoho pátečního odpoledne za moc nestála - i když jsme Prahu zcela minuli a vyhnuli se tak všem dopravním zácpám, stejně jsme nemohli jet bůhvíjak rychle, protože se setmělo a zároveň hustě sněžilo. Docela dlouho jsme hudrali, jak cesta nestojí za nic, ale když jsme se z telefonátu s Hubálovskými dozvěděli, že jiné týmy uvízly v kolonách bez možnosti jakéhokoli pohybu, v momentě jsme se uklidnili - mohli jsme totiž dopadnout stejně.

K domovu mládeže patřícímu kutnohorské průmyslovce jsme přijeli krátce po šesté hodině. Když jsme se ubytovali, přejeli jsme do areálu školy a zamířili rovnou do tělocvičny. Už předem jsme věděli, co nás čeká – dráha byla stejně jako v předchozích dvou letech úzká a opatřená svodidly zhotovenými nikoli z hranatých elektrikářských lišt, ale z kulatých kabelových chrániček s vrapovaným povrchem. Dvakrát nadšeni jsme nebyli, ale nedalo se nic dělat.

Vybalili jsme, dobili baterii a začali trénovat. Už první kola ukázala, že stejně jako v předchozích dvou letech dráha nic neodpustí, vyžaduje nanejvýš přesnou jízdu. Zpočátku Adéla, Ota, Tomáš i nováček Ondra občas skončili nikoli na svodidlech, ale pod nimi, nicméně za několik minut měli okruh docela dobře „načtený“ a jezdili poměrně dobře.

Během tréninku proběhla technická přejímka soutěžních vozů i zdrojů energie určených pro závod. Všichni měli všechno v pořádku, bylo vidět, že jsou na závod připraveni, jak se patří.

V jedenáct hodin večer trénink skončil, přesunuli jsme se do domova mládeže. Závoďák jsme podrobili důkladné prohlídce, při které jsme zjistili, že nové součástky zcela vyhovují, provedli potřebnou údržbu a uložili se ke spánku, abychom byli druhý den fit.

V sobotu 2. prosince ráno jsme z domova mládeže odjeli zpět do tělocvičny kutnohorské průmyslovky. Závodní den byl zahájen brífinkem, na kterém zazněly potřebné informace, a ihned po jeho skončení následovala technická kontrola, při které rozhodčí docela přísně kontrolovali stav soutěžních vozů, baterií i hydrostiků (vodíkových nádržek). Ke všeobecnému potěšení byla všechna auta i zdroje energie v pořádku a týmy se mohly v klidu připravovat na začátek závodu.

Několik minut před půl desátou se soutěžní vozy objevily na startovním roštu v pořadí odpovídajícím umístění v H2 Challenge, předchozím dílu celého seriálu, nám připadla pátá pozice.

Přesně v půl desáté se ozval klakson a auta vyrazila vpřed. Ota Klika, který řídil jako první, se během několika minut prodral na třetí příčku, na které se naše jméno udrželo po celou první hodinu závodu. Opravdu zajímavým byl pohled na první dva řádky časomíry – poměrně často si je mezi sebou měnili Kysuckí Strojníci s týmem RC RACING Hubálov.

V první čtvrtině závodu čekala týmy průběžná technická kontrola. Všechna auta byla v pořádku, k jakékoli penalizaci nebyl sebemenší důvod.

Během druhé hodiny závodu se pořadí trochu zamíchalo – podařilo se nám probojovat se na druhé místo. Otu vystřídala u řízení Adéla. Protože jezdila trochu opatrněji, ale v žádném případně špatně, předjeli nás za několik minut naši odvážnější přátelé z Hubálova a naše jméno se v tabulce časomíry doslova usalašilo na jejím třetím řádku a setrvalo zde až do konce závodu.

Po přečtení předchozích řádků by se mohlo zdát, že závod měl doslova idylický průběh – toto zdání je však klamné. Při otěru aut o svodidla v podobě vrapovaných chrániček se ozývaly zvuky, jako když slon hraje na hřeben, doprovázené odletujícími kousky karoserií. Jindy se závoďák octnul po špatně vybrané zatáčce v umělohmotné pasti – chráničku, do které narazil, nadzvedl a zamotal se do cancourů lepicí pásky, která měla držet ono svodidlo na koberci.

Auta, která jela v těsném závěsu za takhle havarovaným vozem, už nebyla schopna zastavit, a proto docházelo ke srážkám vypadajícím jak hromadná havárie na dálnici D1. Ať řidiči dodržovali pravidla, jak chtěli, těmhle karambolům se zabránit opravdu nedalo – proto v takových případech nikdo nebyl napomínán ani penalizován.

Uplynulá polovina závodu s sebou přinesla druhou průběžnou technickou kontrolu. Všechny vozy vyhověly a bez problémů mohly zpět na trať.

Druhá polovina závodu začala být poněkud napjatější. Nejspíš kvůli celkovému charakteru dráhy se jízda ve stylu fair play začala ztrácet, jezdilo se poněkud agresivně. Ve třetí hodině už začala být situace opravdu vyhrocená – nezbylo nic jiného než závod přerušit, aby týmy, zejména řidiči, alespoň částečně vychladli a uvědomili si, že se nejedná o demoliční derby. Pauza byla využita ke třetí průběžné technické kontrole (všechny vozy prošly) a k důkladné opravě dráhy.

Během druhé poloviny vystřídal Otu u řízení Tomáš. Podle výsledků časomíry bylo vidět, že jezdí stejně dobře, odstup od Hubálovských na druhém místě se nezvětšoval. Závod za náš tým dokončila Adéla - v jejích rukou projelo naše auto cílovou páskou jako třetí.

Výsledky ukázané displejem časomíry však ještě nebyly oficiální, potvrdily je až závěrečná technická kontrola a slavnostní ceremoniál. Jako první dojeli Kysuckí strojníci, naši přátelé ze Slovenska, druhá příčka připadla spřátelenému týmu RC Racing Hubálov a třetí místo jsme obsadili my, čtyřicet čtyřka.

Z našeho umístění rozhodně nejsme zklamaní – na bednu jsme se postavili společně s dvěma opravdu silnými týmy a zároveň našimi kamarády, což se určitě počítá. Nejen jim, ale i dalším týmům přejeme, ať se jim v budoucnu daří.

Za HC Verva Racing Team 44
Martin Laxa

Děkujeme Ing. Tomáši Baumrukovi ze Střední školy technické v Mostě – náš závoďák s novými součástkami obstál nejen v Kutné Hoře, ale i v následujícím týdnu v Baku.

V Kutné Hoře jsme mohli závodit díky přízni, kterou nám projevily Nadace ORLEN Unipetrol, firma INELSEV sro, dva stomatologové a další dva lidé, kteří si přejí zůstat v anonymitě.

Velice si vážíme podpory naší školy, kterou je Gymnázium T. G. Masaryka, Litvínov.

fotogalerie zde

Zveřejněno v Zprávy
středa, 13 prosinec 2023 07:45

Dva závody krátce po sobě

1. a 2. prosince 2024 se náš HC Verva Racing Team zúčastnil závodu Hydrogen Power Racing v Kutné Hoře, odkud si přivezl trofej za 3. místo. Hned další den, 3. prosince 2023, odcestoval tým do azerbajdžánského Baku na inaugurační závod Horizon Hydrogen Grand Prix, ve kterém obsadil 4. příčku a přivezl si cenu za energii, protože se auto se startovním číslem 44 ukázalo toho dne jako nejúspornější na dráze.

Podrobnější články o obou akcích jsou již ve stadiu příprav.

Zveřejněno v Zprávy

AKTUÁLNĚ Z GYMNÁZIA