České finále H2GP Praha 27.-28. dubna 2026

Na loňském světovém finále H2GP v Chemnitzu se ukázalo, že Vencahnůj, jak přezdíváme našemu minulému podvozku, je ve všech jeho generacích sice spolehlivý, ale přece jen technicky zastaralý a hlavně zbytečně těžký. Jeho vylepšování by bylo stejné jako oživování mrtvoly a tomu jsme se chtěli vyhnout. Za současného postupného loučení s tímto podvozkem jsme začali pracovat na novém projektu. Bylo to pěkně tvrdé a velké sousto, ale nakonec jsme ho přece jen rozžvýkali. První jízdní zkoušky nového závoďáku proběhly koncem března na dráze v Bratislavě při spoluorganizaci slovenského národního finále H2GP a dopadly velmi dobře – nová koncepce se ukázala životaschopnou. Ale zpátky k Praze.

V den příjezdu nás ve svém domě přivítala Vendulka Kobzová z týmu Hydro PBIS – týmu, se kterým soutěžíme v seriálu. K našemu milému překvapení se u Vendulky objevili i Erika Czingel a Braňo Hlinka ze společnosti H2GP Slovakia & Czech a všichni jsme společně strávili příjemný večer.

V pondělí dopoledne jsme důkladně zkontrolovali auto, dobili tréninkové baterie, zabalili vše, co bylo třeba, a vydali se k Ministerstvu průmyslu a obchodu České republiky, dějišti letošního národního finále H2GP.

Po vstupu do budovy jsme okamžitě zamířili do garáží, kde se nacházelo závodiště. Přivítali jsme se s našimi přáteli, týmem RC RACING Hubálov, a dalšími účastníky, usadili se v dost těsném depu a šli si prohlédnout dráhu. Stejně jako loni v Chemnitzu byla dost úzká, měla vyloženě technický charakter a nám bylo hned jasné, že nový závoďák přišel v hodině dvanácté. S těžkým a téměř neodpruženým Vencahnojem by se na ní jezdilo hodně špatně. No... O moc lepší to nebylo ani s lehkým a odpruženým novým závoďákem, ale o tom později.

Braňo Hlinka a Erika Czingel přivítali všechny přítomné a seznámili závodníky kategorie Hybrid s programem tréninkového i závodního dne. Následovala technická přejímka - jako vždy bez závad - a samotný trénink.

Jak už bylo naznačeno, dal nám zabrat jako nikdy jindy.

Na dráhu jsme vyjeli s mechovými koly tvrdosti, kterou běžně používáme. Už od začátku se auto chovalo rozpustileji než obvykle – někdy se jen lehce „utrhlo“, jindy šlo rovnou do smyku - zkrátka dělalo, co chtělo. Doufali jsme, že jako jindy se povrch kol lehce obrousí, přilnavost ke koberci se zlepší a vše se vrátí do normálu – nevrátilo. Nasadili jsme proto kola měkčí, bezvýsledně. Čím bylo obutí měkčí, o to hůře auto sedělo – jeho jízda připomínala spíš kozu tančící Labutí jezero, Hubálovští na tom nebyli o nic lépe. Když na trať vyjely vozy dalších týmů, vypadal trénink jak demonstrace Brownova pohybu molekul.

Zjistili jsme, že v téhle šlamastice nejsme sami - trochu jsme se uklidnili, ale rozhodně jsme nejásali. Nasadili jsme druhé nejměkčí obutí a ke konci tréninku už auto sedělo trochu lépe, ale nebylo to ono.

Po dvou hodinách trénink skončil. Vzali jsme auto, odjeli do domu naší hostitelky a vcelku bez prodlévání jsme se pustili do prvního předzávodního servisu. S narůstající technickou úrovní podvozku přibyly i další úkony – jedním z nich je například nastavení geometrie přední nápravy, které se přímo odráží na jízdních vlastnostech auta.

Během večera jsme také pomohli připravit auto nováčkovskému týmu Smíchov Hydrogen, ve kterém závodí syn naší hostitelky. K vodíkovému soutěžení se všichni členové dostali téměř jako slepí k houslím a každá rada zkušenějších závodníků jim přišla vhod – udělali jsme to rádi.

Když práce na obou závoďácích skončila, šli jsme spát – čekalo nás brzké vstávání a chtěli jsme být fit.

V úterý 28. dubna jsme vstoupili do budovy ministerstva krátce po čtvrt na osm. Na závodišti už to pěkně vřelo – višchni členové organizačního týmu prověřovali, jestli je všechno skutečně tak, jak má být, a připravovali se na zahajovací ceremoniál českého finále H2GP. Ještě před ceremoniálem proběhla technická prohlídka, náš závoďák byl jako vždycky zcela v pořádku.

Těsně před devátou hodinou předstoupily všechny přítomné týmy před tribunu řidičů a za několik okamžiků přivítali Braňo Hlinka společně s Erikou Czingel Kamila Jelínka, generálního ředitele společnosti Horizon Euducational, Tomáše Hambergera, zmocněnce ministra průmyslu a obchodu ČR pro technické vzdělávání a kompetence, a Roberta Plagu, ministra školství, mládeže a tělovýchovy České republiky.

Všichni jmenovaní pozdravili účastníky, projektu H2GP i firmě Horizon Educational popřílu u příležitosti 10. výročí vzniku dlouhá léta a společně nakrojili stylově ozdobený dort. V závěru ceremoniálu zazpíval pan Jakub Dašek naši národní hymnu a když dozněly její poslední tóny, začaly týmy řadit svá auta na start v pořadí odpovídajícím startovním číslům. Připadla nám čtvrtá pozice.

Ve tři čtvrtě na deset, po pětivteřinovém odpočtu, vyrazily závoďáky vpřed. Jenomže pohyb většiny z nich na dráze – včetně našeho – rozhodně nevypadal jako stabilní jízda, ale jako taneční kreace. Už tak studený koberec se přes noc ještě více ochladil, ztvrdnul a ani relativně měkké obutí nemělo dostatečnou přilnavost. Chování auta se nedalo předpovědět, při opakovaném průjezdu stejného místa se pokaždé chovalo jinak – jako kdybychom jezdili na ledu.

Andy, která řídila od začátku, měla plné ruce práce, ale díky svému řidičskému umění dostala za několik minut auto pod kontrolu. Bohužel za cenu částečného zpomalení, a tak jsme se během první hodiny propadli na pátou příčku. Nedalo se nic dělat – lepší najíždět kola pomaleji a s jistotou než za každou cenu zrychlovat s následnými bouračkami a dlouhými pit stopy. Dost nás mrzelo, že s úplně novým a dobrým závoďákem nemůžeme podat lepší výkon, ale jinak to opravdu nešlo. Během druhé hodiny závodu se koberec přece jen trochu prohřál a přilnavost kol se zlepšila – v tabulce časomíry jsme se vyškrábali z páté na čtvrtou pozici.

Přibližně na začátku druhé poloviny si vzal do rukou jízdní vysílačku Adam Michálek. Řidič v našem týmu nejmladší, ale rozhodně ne nezkušený. S autem si poradil velmi dobře, nicméně velký pocit zodpovědnosti a závodní tlak národního finále ho brzy unavily, a proto ho po dvaceti minutách vystřídala Andy.

Během třetí hodiny jsme postoupili dokonce na třetí místo – na chvilku jsme nechali za sebou Hubálovské, kteří řešili v depu nějaký vážný problém. Náskok před nimi se zvyšoval, ale netrvalo dlouho a do depa jsme museli my. Pravděpodobně v důsledku dřívějšího bočního nárazu se povolil unašeč pravého zadního kola. I když oprava netrvala bůhvíjak dlouho, naši hubálovští přátelé nás stihli dohnat a pak předehnat. Jejich auto sedělo na dráze přece jen trochu lépe než naše, místo mechových kol použili tzv. minipiny, pneumatiky s gumovými hroty. Posunuli jsme se opět na čtvrtý řádek tabulky.

Zatímco se na začátku poslední hodiny postavil na tribunu řidičů Tomáš Vlček, přišla do našeho depa Erika Czingel, odvedla na klidnější místo Adélu s Andy a požádala je, aby alespoň v improvizovaných podmínkách odprezentovaly naše auto, ale bez auta - to bylo na trati. Natáčení na mobilní telefon sice obě naše členky trochu zaskočilo, ale za několik okamžiků nabyly jistoty a začaly suverénně povídat. Erika měla opakovaně co dělat, aby nevybuchla smíchy, ale udržela se, a tak se ústní prezentaci složenou z důležitých fakt doplněných koninami (spíš obráceně) podařilo úspěšně zaznamenat.

Konec závodu se blížil, řídil stále Tomáš Vlček. Jezdil, jak nejrychleji to šlo, ale s ohledem na špatné adhezní podmínky. S pořadím se mu už pohnout nepodařilo, po čtyřech hodinách jsme cílovou páskou projeli čtvrtí jen několik málo kol za Hubálovskými.

I když se nám dojet na bednu nepodařilo, s prázdnou jsme se z Prahy nevrátili. Kromě pamětního listu v sametových deskách jsme si přivezli také trofej za nejlepší prezentaci týmu a závodního auta. Tohle ocenění nám nepřinesl jen výkon Adély a Andy, ale také krátký videosnímek, který jsme natočili a organizátorovi předali několik týdnů před závodem a na kterém jsme si dali opravdu záležet.

Letos jsme tedy dojeli bramboroví. Tohle umístění nás opravdu nemrzí – nejezdíme totiž vyhrávat, ale závodit, a všem, kteří se postavili na stupně vítězů, upřímně gratulujeme, přejeme jim ty nám dobře známé nepopsatelné pocity euforie a samozřejmě držíme palce ve světovém finále téhle soutěže, které se uskuteční letos na přelomu června a července ve švýcarském městě Bulle nedaleko Fribourgu.

Už na začátku článku jsme zmínili, že jsme v Praze závodili se zcela novým autem. O něm bychom si mohli nechat jenom zdát, kdyby nám Ing. Tomáš Baumruk ze Střední školy technické v Mostě podle námi dodané dokumentace nevyrobil všechny potřebné součástky – a že jich bylo. Děkujeme, Tomáši.

Velkou měrou přispěl k vývoji nového auta také Honza Možný, náš odborný poradce a vlastně nepsaný člen týmu, se kterým spolupracujeme od začátku naší existence. Honzo, díky moc.

Na startovní listině letošního ročníku H2GP jsme se mohli objevit díky podpoře Nadace ORLEN Unipetrol, které si neobyčejně vážíme a jsme za ni vděčni.

Naši činnost v téhle sezóně podpořily společnosti SoftControl service s.r.o., INELSEV s.r.o., dva nejmenovaní stomatologové a v neposlední řadě naše škola, Gymnázium T. G. Masaryka. Pomoci a přízně všech uvedených si neobyčejně vážíme a uděláme vše, abychom ji co nejlépe zúročili.

fotogalerie zde
prezentační video zde - nezapomeňte na zvuk