6. září 2024 jsme v sestavě, kterou již dost dlouhou dobu tvoří Adéla Hrbková, Ondřej Špičák, Tomáš Vlček a vedoucí Mgr. Martin Laxa, již podruhé odletěli do USA na světové finále soutěže Horizon Hydrogen Grand Prix. Poslední a zároveň nejvýznamnější závod sezóny se tentokrát konal v kalifornském Anaheimu, městě ležícím jihovýchodně od Los Angeles. Necestovali jsme sami – společně s námi se přes Atlantik vypravili také naši přátelé, tým RC RACING Hubálov, kteří v Ostravě na konci května 2024 v energeticky vypjatější kategorii Hybrid zvítězili a kvalifikovali se tak, stejně jako my na druhém místě, k účasti v nejvyšším kole H2GP
Přípravy na závod nám však na rozdíl od loňského roku daly trochu zabrat. Z důvodu rekonstrukce se naše škola přestěhovala ze své budovy do náhradních prostor a to nás na většinu prázdnin připravilo o potřebné zázemí. Trénovat také nebylo zrovna kde a s čím – k dispozici byl pouze kus asfaltové příjezdové cesty, na který se závoďák nemohl pomalu ani podívat, natož na něj vyjet. Co se dalo dělat, museli jsme si vystačit jen s tréninkovými vozy, které díky své konstrukci snášely jízdu po asfaltu docela dobře.
Když už se zdálo, že přípravy na závod běží přesně tak, jak mají, udeřil blesk z čistého nebe – necelých jedenáct dnů před odletem vypověděl službu palivový článek. Navzdory pouhým deseti hodinám provozu a veškeré nutné péči ztratil výkon a s takovým článkem bychom v Anaheimu mohli dělat všechno možné, jen ne závodit. Času moc nezbývalo, museli jsme začít jednat.
Okamžitě jsme se s prosbou o zapůjčení funkčního článku obrátili na týmy, se kterými soutěžíme v seriálu Hydrogen RC Challenge Cup. Jako první samozřejmě zareagoval Jenda Janíček z Hubálovských a nabídl nám články hned dva. Sice použité, ale funkční. Hned nato se ozval s možností zapůjčení téhle esenciální součástky Ing. Stanislav Bureš z meibořského týmu ORLEN Unipetrol Racing Team a krátce poté přišla zpráva od Kysuckých Strojníků, našich slovenských kamarádů. Od jejich vedoucího Bohuše Beláka jsme dostali nabídku, která se hned tak neodmítá – za méně než polovinu pořizovací ceny nám nabídl palivový článek, který byl úplně nový, a navíc ho rovnou upravil pro snadné zamontování do našeho závoďáku. Nakonec jsme se rozhodli pro třetí možnost a vzhledem ke vzdálenosti Kysuckého Nového Města od Litvínova jsme se s Bohušem dohodli, že si článek převezmeme až v Anaheimu, kam se Strojníci také chystali.
Naše účast na světovém finále H2GP byla zachráněna a my jsme mohli pokračovat v přípravách, které jsme dokončili den před odletem.
V pátek 6. září před půl osmou ráno jsme dorazili na Letiště Václava Havla, kde jsme se sešli s našimi hubálovskými přáteli. Přivítali jsme se, a jakmile nastal ten správný čas, zamířili jsme k přepážkám, u kterých jsme byli odbaveni na cestu do Los Angeles s přestupem v Londýně.
Z Prahy do Londýna jsme letěli Airbusem A 320 společnosti British Airways. Až na půlhodinové zpoždění cesta uběhla bez problémů. Členové naší čtyřicet čtyřky, kteří loni závodili v Baku, vzpomínali na luxusní palubní servis a vybavení letadel, kterým i na krátkých letech hýčkají své cestující Turkish Airlines. U Britů jsme se museli spokojit pouze s pytlíkem (spíš pytlíčkem) oříšků a miniaturní lahvičkou vody, všechno ostatní (i kelímek kávy) bylo za úplatu. Na druhou stranu, hodina a padesát minut se i za těchto podmínek dají přežít.
Druhou, mnohem delší část cesty jsme strávili rovněž v rukou společnosti British Airways, tentokrát v útrobách největšího dopravního letadla na světě, Airbusu A 380 patřícího stejné společnosti. Tenhle z velké části karbonový kolos poskytoval všem cestujícím, tedy i nám, mnohem větší pohodlí i servis než mnohem menší A 320, a proto více než desetihodinový let mnohým z nás utekl jak voda.
V Los Angeles jsme přistáli v podvečer krátce po čtvrt na šest místního času. Předpokládali jsme, že se k imigračnímu odbavení dostaneme tak do padesáti minut po příletu, ale záhy se ukázalo, že tenhle předpoklad byl naprosto mylný - na řadu jsme se dostali až po třech hodinách čekání. Bodejť ne, když po přistání dvou velkých letadel byly z dvaceti čtyř otevřené jen tři přepážky. Tím však popříletové eskapády ještě neskončily. Když už jsme konečně oficiálně vstoupili na půdu USA, zamířili jsme k zavazadlovému pásu, u kterého jsme po chvíli zjistili, že Petrovi Nezbedovi z Hubálovských nedorazil kufr, což by samo o sobě asi moc nevadilo. Jenomže právě v tomhle kufru měl tým uložené veškeré náhradní díly, nářadí a další příslušenství jejich závoďáku – zkrátka všechno, bez čeho se nelze obejít. U reklamační přepážky jsme se dozvěděli, že při přestupu v Londýně inkriminované zavazadlo prostě nenaložili – nechápali jsme proč - a že do Los Angeles přiletí další spojem. Co se dá dělat, stane se – ale ani v náznaku nikdo z nás netušil, že onen kufr budeme z aerolinek lámat další skoro čtyři dny.
Až na jeden z dnešního pohledu marginální zádrhel cesta z letiště do Motelu Riviera v Anaheimu proběhla vcelku dobře. Výše jmenované zařízení není zrovna Ritz, ale i tak poskytuje svým především nenáročným hostům - jako třeba nám - dostatečný komfort. Ubytovali jsme se, společně s Hubálovskými si šli opatřit něco k večeři, vybalili to nejnutnější a unavení po dlouhé cestě jsme se uložili ke spánku, abychom se po dni, který se nám prodloužil na téměř třicet pět hodin, alespoň částečně vyrovnali s časovým posunem.
V sobotu 7. září jsme měli volno. Chtěli jsme zjistit, kudy a za jak dlouho se dostaneme na závodiště, a také jsme měli v plánu pěší prohlídku části Anaheimu. Z prohlídky však nakonec nebylo skoro nic – ostré kalifornské slunce a teploty dosahující čtyřiceti stupňů Celsia nás vyhnaly z ulic města do klimatizovaných obchodů a nakonec do pokojů motelu.
V podvečer se nám ozval Bohuš Belák, vedoucí Kysuckých Strojníků, našich slovenských přátel, se zprávou, že i tenhle tým už je ve svém hotelu. Zanedlouho se všechny tři týmy – Strojníci, Hubálovští a my – sešly na společné večeři a Bohuš Belák nám předal plně funkční palivový článek a společně se Strojníky nám věnoval i součástku, kterou se nám podařilo zapomenout doma – kolínko vodíkového vedení. S pocitem velké úlevy jsme vrátili na pokoj a okamžitě začali připravovat závoďák na technickou přejímku, která nás čekala další den.
V neděli 8. září jsme nemuseli nikam pospíchat, první den světového finále začínal přesně v poledne, nicméně i tak jsme všichni vstali docela brzy. Zašli jsme si na snídani, vrátili se do hotelu, sbalili auto společně se závodními bateriemi a přibližně ve tři čtvrtě na dvanáct jsme poněkud ostřejší chůzí vyrazili k aréně anaheimského výstaviště, do které jsme vstoupili o několik minut později.
Po registraci a brífinku jsme si šli prohlédnout dráhu. Na první pohled bylo zřejmé, že není ani tak technická jako rychlostní, ale připadala nám docela malá a úzká. Za okamžik jsme však zjistili, že se (naštěstí) jedná jen o optický klam – o zdánlivé zmenšení se postaral obrovský prostor samotné arény.
Zatímco jsme si prohlíželi dráhu, začal pořadatel podle předem připraveného harmonogramu volat jednotlivé týmy k prezentaci svých aut. Někteří závodníci mluvili naprosto suverénně, jiní se pěkně zapotili. Nebylo divu – vystupovat téměř veřejně a navíc v anglickém jazyce mohlo někomu dát pěkně zabrat. Když přišla řada na nás, Adéla s Ondrou nakráčeli ke stolu potaženému černým suknem, postavili na něj závoďák a bez váhání o něm začali povídat. Ze začátku se všichni tvářili docela vážně, ale za několik vteřin se v obličejích všech členů jury objevil úsměv, prezentace nabyla odlehčeného tónu a v něm setrvala až do svého konce.
Krátce po skončení prezentací začala technická přejímka. Jury zkontrolovala auta i baterie a stejně jako jindy u nás ani Hubálovských neshledala nic závadného – hubálovská Škoda 130 RS i náš Protoform P47 mohly na závodní dráhu zcela bez výhrad.
Poslední bod programu prvního dne světového finále tvořilo setkání s ostatními účastníky. Pořadatel nás spároval s Heritage STEAM, týmem z USA. S touto skupinkou mladých docela příjemných lidí jsme navázali kontakt velmi rychle a během živé konverzace – v angličtině, samozřejmě – jsme si vyměnili několik maličkostí typických pro země, ze kterých pocházíme.
Čas určený pro pobyt na závodišti se nachýlil. Odešli jsme do motelu, kde jsme se krátce po večeři pustili do příprav závoďáku na trénink.
Pondělí 9. září začalo na rozdíl od předchozího dne docela brzy. Z pokoje jsme vycházeli krátce po půl osmé, abychom byli včas na závodišti a v klidu se mohli připravit na trénink, zamontovat do auta čip časomíry zapůjčený při prezenci, a také si ještě jednou prohlédnout a prodiskutovat dráhu.
Místa pro oživení auta moc nebylo – pořadatel ještě neměl připravená všechna depa, a tak nezbývalo nic jiného než sdílet pracovní stůl s dalšími dvěma týmy. Tohle nám nevadilo - co se místa týče, příliš nároční nejsme.
Přesně v osm hodin otevřel organizátor okruh pro trénink týmů soutěžících v kategorii Hybrid, vyjeli jsme jako jedni z prvních. Nejdříve řídil Ondra Špičák. Neujel ani jedno kolo a začal do vysílačky nadávat jak špaček - auto nebylo schopno držet stopu, v zatáčkách šlo do smyku a kvůli místy pěkně hrbatému povrchu občas poskakovalo – zkrátka na dráze se chovalo, jako když kráva tancuje čardáš. Ono poskakování jsme vyřešili velmi rychle, stačilo jen změkčit pružení především na přední nápravě, ale smýkání se v zatáčkách bylo tvrdším oříškem. S takovou jízdní vlastností bychom v samotném závodu moc velkou díru do světa asi neudělali.
Špatnou přilnavost kol jsme však neřešili jen my, potýkaly se s ní i ostatní týmy. Nakonec se ukázalo se, že koberec byl plný nečistot a také docela mastný, což k jízdní stabilitě zrovna nepřispívalo. S ubíhajícím časem a přibývajícím množstvím aut se však povrch dráhy náležitě ojezdil, mechová kola si na něj „zvykla“ a po asi dvaceti minutách začal být závoďák opět docela poslušný.
Na druhou polovinu tréninku vystřídal Ondru Tomáš Vlček a zároveň jsme nasadili nová kola, aby se alespoň částečně obrousila o již znatelně drsnější koberec. Zpočátku se auto v zatáčkách „trhalo“, ale stačilo několik minut jízdy a vše už bylo tak, jak má být.
Naše cvičné jízdy skončily přesně v devět hodin, kdy organizátor vydal pokyn k uvolnění dráhy pro vozy kategorie Stock. Zabalili jsme a v prostoru závodiště jsme se ještě zdrželi, abychom si prohlédli, s čím se závodí jinde ve světě.
Ještě před polednem jsme z výstaviště odešli a po krátkém odpočinku v motelu jsme společně s Hubálovskými odjeli na neobvyklý oběd do podniku Golden Corral. V této samoobslužné restauraci typu všechno, co můžeš, sež... sněz, si hosté mohou vybírat ze široké nabídky jídla i pití a konzumovat kolik chtějí a jak dlouho chtějí – ani my jsme nebyli výjimkou.
V Golden Corralu jsme se však neoddávali jen jídlu – po očku jsme v přímém přenosu sledovali první závod kategorie Stock. Všechny nás udivilo, že auta se na dráze téměř celou dobu ploužila jak zpomalení šneci bez náznaku snahy na sebemenší zrychlení. S určitými pochybnostmi jsme si říkali, že možná jedou méně zkušené týmy a mají problémy s energií. Doufali jsme, že se něco takového nestane i nám. Stalo, ale o tom až později.
Po více než třech hodinách vydatného ochutnávání jsme se odvalili do auta. Část výpravy odjela zažívat zpět do Riviery, zbytek se šel podívat alespoň na samotný konec již zmíněného závodu.
Večer jsme se pustili do všech možných servisních úkonů, které bylo třeba na našem autě udělat. Následující den jsme si chtěli pořádně a hlavně v klidu užít, protože jsme ho měli kvůli závodu druhé skupiny kategorie Stock volný. Hubálovští však v klidu rozhodně nebyli - podle sledovacího systému už Petrův zpožděný kufr na letišti v Los Angeles dávno byl, ale nedal se najít. Pracovnice British Airways všechny horlivě ujišťovala, že dělají vše, co mohou, ale Hubálovským to bylo k ničemu. Finále se neúprosně blížilo a jejich kufr s náhradními díly a nářadím pořád nikde. Bohužel, po všech možných mailových i telefonických intervencích se nedalo dělat nic jiného než čekat. Krátce po půlnoci jsme šli spát a trochu nervózní jsme doufali, že Petrův kufr dorazí včas. Dorazil – následujícího dne v pět hodin ráno. Popis téhle epizody vynecháme snad až skutečnost, že o tom v mžiku věděl celý motel.
Můžeme tedy říct, že i když trochu neobvykle, začalo pro nás úterý 10. září šťastně. Hubálovští měli všechno, co potřebovali, a všichni jsme přesně v devět hodin mohli bez starostí nastoupit do najatého minibusu, který nás odvezl do Hollywoodu, části Los Angeles, kde se nacházejí světoznámá studia Universal disponující rozlehlým zábavním parkem plným atrakcí vztahujícím se k filmům a seriálům, které většina návštěvníků zná.
Nejdříve jsme u Transformerů společně s Autoboty odrazili útok Decepticonů, z jurského světa jsme v poslední chvíli unikli na speciálním raftu před dinosaurem tyrannosaurus rex a ve starověkém Egyptě jsme pomohli zneškodnit neživou a zároveň nemrtvou mumii. Ve speciálním vláčku jsme zažili zemětřesení ve stanici metra, povodeň, pád do propasti končící záchranou King Kongem a nechyběla ani prohlídka místa havárie Boeingu 747 z filmu Válka světů. Po tom všem jsme se vypravili do Bradavic, kde jsme se v tamní škole setkali s nejznámějšími osobnostmi z řad učitelů i žáků, společně s Harrym Potterem jsme se na koštěti proletěli kolem čarodějnické školy a na vyhlídkový let nás vzal i Klofan. S Kung Fu Pandou jsme zneškodnili všechny protivníky a nakonec jsme si zašli do Springfieldu, kde si přerostlá malá Maggie popletla náš vozík, který vyletěl se sbastlené horské dráhy, s dudlíkem a vykrkla nás přímo na gauč u Simpsonových v obýváku.
Všechny mise a zkoušky odvahy jsme splnili, a tak po krátké návštěvě obchodů se suvenýry jsme odešli na parkoviště, odkud nás v podvečer najatý minibus odvezl zpět do motelu v Anaheimu. Na pokojích se oba týmy pustily do posledních kontrol svých závoďáků, aby byly důkladně připraveny na nejdůležitější den.
Středa 11. září, den D. Na závodiště jsme vstoupili kolem tři čtvrtě na osm. Po obvyklé prezenci jsme se usadili v pořadatelem přiděleném depu. Vybalili jsme a během další zhruba půlhodiny k nám přišla jury, zkontrolovala auto, baterie a ukázala, kde budou během závodu k dispozici hydrostiky, zásobníky s vodíkem.
V devět hodin a deset minut se všichni závodníci shromáždili na dráze, kde se konal zahajovací ceremoniál. V jeho úvodu vyzvala Nicola Weiss, ředitelka světového finále H2GP, všechny přítomné k uctění památky obětí teroristických útoků, které se staly na den přesně o dvacet tři let dříve. Rozezněly se tóny americké hymny zazpívané sólově a capella (bez doprovodu) následované dvěma minutami ticha – dost vypjatý okamžik. Poté předstoupilo několik řečníků z řad sponzorů a na závěr Nicola Weiss popřála všem zúčastněným do závodu mnoho štěstí.
Krátce před půl desátou začal organizátor řadit vozy na startovní rošt, na kterém nám připadla dvanáctá pozice. Start byl přinejmenším zvláštní, takový pevnoletmý. Přesně v půl desáté se soutěžní vozy rozjely, vytvořily kolonu (spíš nekolonu - jízda v takovém útvaru dala mnohým dost zabrat) a teprve po dvou kolech zamával člen jury zelenou vlajkou a finálová šestihodinovka tak odstartovala.
Stejně jako při mnohých předchozích závodech i zde, v Anaheimu, zezačátku řídil Ondra Špičák. Asi tak po dvou minutách si začal stěžovat, že auto moc nejede ani při plném plynu, a naše jméno se poměrně rychle propadlo na samotné dno tabulky časomíry. Nedalo se nic dělat, závoďák musel do depa. Za vším stála jedna hloupost, přímo pitomost – kvůli velkému množství lepidla zdánlivě dobře utažený červík unašeče levého zadního kola, který byl ve skutečnosti utažený špatně. Adéla se zmíněným červíkem nejdřív trochu zápasila, ale nakonec si nechal říct. Po dvou otočkách už seděl, jak měl a my jsme mohli znovu na trať.
Po čtyřiceti minutách vystřídal Ondru Tomáš. Sice jsme se vyškrábali ze sedmnácté na třináctou pozici, ale zároveň nás velmi silně znepokojovalo napětí baterie, které povážlivě klesalo v době, kdy by nemělo klesat vůbec. Vyhlídky byly opravdu černé, s takovou bychom závod nemuseli dokončit. Tomáš proto lehce zpomalil, snažil se jezdit co možná nejúsporněji a k tomu jsme zvětšili frekvenci výměny hydrostiků. Ale stejně ať jsme dělali, co chtěli, napětí baterie klesalo neúprosně dál. Něco takového jsme zažili loni v Baku, kde nám palivový článek zcela vypověděl službu, ale tohle jsme si zopakovat opravdu nechtěli.
Hodinu a deset minut po začátku, kdy jsme se i přes vysoce defenzivní jízdu vyškrábali na desátou příčku, si vzal jízdní vysílačku od Tomáše na další hodinu opět Ondra. Stejně jako Tomáš jezdil, jak nejúsporněji to šlo – opatrně, svižně, ale plynule bez zbytečné akcelerace. Díky tomu jsme si s první baterií vystačili na dvě hodiny a deset minut, čímž jsme pokryli třetinu závodu. Aspoň něco. Dobře jsme si však uvědomovali, že druhá a poslední baterie, která má kapacitu o necelou třetinu větší než ta první, nám bude oproti původnímu předpokladu muset stačit na zbývající téměř čtyři hodiny.
Na posledních třicet minut první poloviny závodu vzal do rukou řízení opět Tomáš. Pokračoval v umírněné jízdě a docela dobře se mu dařilo držet naše dosavadní desáté místo.
Když první polovina šestihodinovky skončila, převzal řízení opět Ondra. Protože baterie neztrácela napětí tak rychle jako na začátku, zrychlil. A to tak výrazně, že jsme se na chvilku ocitli na devátém místě. Jenže při svižnějším tempu se baterie opět vybíjela rychleji, a tak Ondra raději zpomalil. Celou dobu jsme totiž měli na paměti, že nejdůležitější je – bez ohledu na umístění – projet cílovou páskou.
Na začátku páté hodiny se řízení chopil Tomáš a následujících čtyřicet minut suverénně držel naše dosavadní pořadí. Nechal se vystřídat Ondrou, ale po půlhodině si opět jízdní vysílačku vzal a za dalších čtyřicet minut dovedl naše auto do cíle - na desátém místě. Skóre to jistě není nejlepší, ale v celkovém počtu sedmnácti týmů není ani nejhorší - dost vypjatou šestihodinovku jsme tedy dokončili.
Našim přátelům se zadařilo mnohem lépe – Kysuckí Strojníci skončili čtvrtí a Hubálovští, kteří se nebáli zariskovat, dojeli dokonce třetí a stali se tak prvními Čechy, kteří se ve světovém finále H2GP dostali až na bednu. Výsledky však nebyly oficiální – jury je musela potvrdit při pozávodní technické kontrole a oficiálně vyhlásit na závěrečném ceremoniálu, který se konal o den později.
Cestou ze závodiště zpět do motelu nám došlo, že problémy s energií měly bez ohledu na kategorii všechny týmy, které se světového finále H2GP zúčastnily, a my jsme samozřejmě chtěli vědět proč. S nejpravděpodobnějším vysvětlením přišel Bohuš Belák z Kysuckých Strojníků: ve velkém poměrně silně klimatizovaném prostoru je teplota u země příliš nízká, což silně zpomaluje štěpení molekul vodíku v článku, a dostatečnému výkonu nepřidá ani při zemi zvýšená koncentrace oxidu uhličitého a s tím spojená snížená hladina kyslíku potřebného pro chemickou reakci vodíku „za článkem“. Bohušovo vysvětlení je nejspíš správné - jindy články pracují, jak mají.
Ve čtvrtek 12. září jsme ráno nemuseli nikam pospíchat nebo se na něco připravovat, a tak jsme dopoledne strávili každý po svém, většinou relaxováním a diskutováním o závodu. Když se přiblížila dvanáctá hodina, zamířili jsme – tentokrát již naposledy - do arény anaheimského výstaviště.
Po lehkém občerstvení a konverzaci s jinými týmy začal slavnostní ceremoniál, samotné zakončení světového finále soutěže Horizon Hydrogen Grand Prix. Nejprve všechny přítomné přivítala ředitelka závodu Nicola Weiss a po krátkých projevech zástupců sponzorů přistoupila k jeho nejočekávanější části, vyhlášení výsledků a předání hlavních i vedlejších cen.
Jako první zazněly výsledky kategorie Stock – na celé čáře zvítězil tým HF Bulgaria, druhé místo obsadil francouzský Hydroteam a třetí dojel Team Kia Kaha z Nového Zélandu.
Po udělení hlavních cen přešla jury k udílení cen vedlejších, a to pro obě kategorie současně. Když přišla na řadu cena za prezentaci v kategorii Hybrid, zaznělo naše jméno – naše krátké video i živé povídání o týmu a závoďáku musely jury opravdu hodně zaujmout, když je vyhodnotila jako nejlepší. S úsměvy ve tvářích jsme nakráčeli na pomyslné pódium a onen okamžik slávy si náležitě vychutnali. Cena za hlavní disciplínu to sice není, ale měli jsme radost, jako kdyby byla.
Zbývalo už jen vyhlásit výsledky historicky prvního ročníku závodu v kategorii Hybrid. Jury oficiálně potvrdila, že naši přátelé, tým RC Racing Hubálov, opravdu získali třetí místo a k našemu velkému potěšení se tak umístili nejlépe ze tří českých týmů, které přijely do Anaheimu soutěžit. Na druhém místě se umístil Team Bulgaria a podle předpokladů zvítězil americký tým Oakwood Pink. Jak již bylo zmíněno, Kysuckí Strojníci obsadili čtvrté místo – sice neskončili na bedně, ale i tak se řadí mezi prvních pět nejlepších týmů světa, což jim upřímně přejeme.
Po skočení ceremoniálu jsme se rozloučili, naposledy vyšli z arény, stavili se v motelu a odjeli společně s Hubálovskými i Strojníky opět do restaurace Golden Corral na opulentní oběd, kterým jsme zaslouženě oslavili naše úspěchy. Po návratu na hotel už nezbylo nic jiného než začít balit a pomalu se připravovat na odlet.
V pátek 13. září jsme během dopoledne dobalili, odhlásili se z ubytování a po návštěvě několika obchodů se suvenýry jsme se společně s našimi přáteli z Hubálova usadili v Mc Donald’s, kde jsme strávili poslední hodiny v Anaheimu. Ve čtvrt na šest jsme nastoupili do aut, která nás odvezla do Los Angeles na letiště. Cesta do Prahy s přestupem v Londýně proběhla bez komplikací, na Letišti Václava Havla jsme přistáli o den později v jedenáct hodin večer.
Po vyzvednutí zavazadel (dorazila všem) jsme se s Hubálovskými rozloučili a přibližně hodinu po půlnoci jsme dorazili domů. Unavení, s časovým posunem, ale se zážitky a dojmy, které nám už nikdo nevezme.
Světové finále Horizon Hydrogen Grand Prix ročník 2024 je definitivně za námi. S potěšením musíme konstatovat, že celá akce byla po všech stránkách nesrovnatelně lepší než loni v Las Vegas. Podvozek auta tentokrát zůstal i po závodu intaktní, jen karoserii můžeme kvůli zbytečným karambolům nedisciplinovaných řidičů několika týmů opět odepsat. Stručně řečeno: kontrola dodržování pravidel na trati pořád pokulhává, což je při soutěži takového formátu velká škoda. Věříme však, že v budoucnu dojde k nápravě.
Z umístění ve světové desítce i z ceny za nejlepší prezentaci máme radost – o to větší, že jsme celou šestihodinovku odjezdili ve dvou řidičích a k tomu pravděpodobně jako nejméně početný tým na závodišti. Výsledky to jistě nejsou špatné, ale uděláme všechno, co je v našich silách, aby byly příště lepší.
O cestě na světové finále do kalifornského Anaheimu bychom si mohli nechat nanejvýš zdát, kdyby naši čtyřicet čtyřku společně nepodpořily Nadace ORLEN Unipetrol a Ústecký kraj. Upřímně děkujeme, této významné pomoci si nesmírně vážíme.
Naše účast v samotném závodu byla vážně ohrožena kvůli špatnému palivovému článku. Ze srdce děkujeme týmům Kysuckí Strojníci, RC RACING Hubálov a ORLEN Unipetrol Racing Team, kteří nám, jak rychle to šlo, pomohli problém vyřešit. Opět se potvrdilo, že na dráze jsme soupeři, ale mimo dráhu přátelé. Něco takového se dnes vidí zřídka - ze srdce děkujeme.
Za nepoškozený podvozek po závodu vděčíme především Ing. Tomáši Baumrukovi ze Střední školy technické v Mostě, který pro nás vyrobil vylepšené verze několika součástek. Jeho bezpinová zadní osa je bezkonkurenční. Děkujeme, Tomáši.
Poděkování za projevenou přízeň patří také dvěma stomatologům, kteří si přejí zůstat v anonymitě.
Jako tým bychom nemohli pracovat nebýt naší školy, kterou je Gymnázium T. G. Masaryka, Litvínov. Moc děkujeme, jsme vděčni za vše, co pro nás, čtyřicet čtyřku, i teď, v současných provizorních podmínkách, mateřská instituce dělá.
Za HC Verva Racing Team 44
Martin Laxa
fotogalerie zde