V přesném znění přinášíme článek o srpnovém světovém finále soutěže Horizon Hydrogen Grand Prix. Přinášíme ho v přesném znění.
Ve čtvrtek 21. srpna 2025 odpoledne jsme v sestavě, kterou tvoří Adéla Hrbková, Adam Michálek, Anna Romaniuk, Ondřej Špičák a Tomáš Vlček, odcestovali společně s Mgr. Martinem Laxou na světové finále soutěže Horizon Hydrogen Grand Prix do německého Chemnitzu – města, které máme doslova za rohem. Původně jsme měli v plánu dopravit se prostředky veřejné dopravy, ale díky příznivým okolnostem jsme se nakonec do závodní destinace dopravili dvěma osobními auty.
Klidná cesta uběhla jako nic, a tak jsme krátce po páté hodině odpolední zaparkovali přímo před našim apartmánem. Ubytovali jsme se, vybalili jsme všechny věci a vydali jsme se na krátký průzkum okolí. Když jsme zjistili vše, co jsme potřebovali, vrátili jsme se zpět a oddali se nicnedělání, které jsme si určitě zasloužili.
Na nejdůležitější závod sezóny jsme se totiž připravovali v provizorních podmínkách a navíc jsme několik dní před odjezdem museli náš veškerý inventář zabalit a odstěhovat, protože se z naší dočasné základny vracíme do vlastní budovy školy. No a co si budeme povídat, jen závoďák, hrstka nářadí a jedna skříňka to už dávno nejsou.
Po vyloženě relaxačním večeru jsme se všichni uložili ke spánku, abychom byli další den fit.
V pátek 22. srpna jsme hned ráno zamířili rovnou do kongresového centra Kraftverkehr, dějiště letošního ročníku světového finále H2GP, ale zatím jen jako diváci - ten den soutěžily týmy z vysokých škol ve zcela nové kategorii nazvané prototyp, ve které se jezdí už jenom na vodík.
Jakmile jsme se objevili na závodišti, srdečně jsme se přivítali s Erikou Czingel a Braněm Hlinkou ze společnosti H2GP Slovakia & Czech a hned nato se k nám přihlásil tým ISŠA Brno Hydrocar, se kterým se známe už od dob našeho vzniku. Stejně vřele se s námi pozdravila i samotná ředitelka celého finále Nicola Weiss, kterou jsme poznali před dvěma lety v Las Vegas.
Původně jsme opravdu chtěli naživo vidět závod kategorie prototyp, jenomže krátce před startem přišla nabídka návštěvy továrny Frauenhoferova institutu obráběcích strojů a tvářecích technologií. Takovou příležitost jsme si nemohli nechat ujít. Prohlédli jsme si laboratoře, ve kterých se testuje všechno možné včetně vodíkových článků různých velikostí a výkonů a dozvěděli se další pro nás velmi užitečné věci o těchto zařízeních. Asi největší dojem na nás udělala hala, kde při užití nejmodernější technologie vznikají nejrůznější stroje a výrobky na zakázku. Jsou zde schopni přímo na míru vyrobit a testovat vše od špendlíku až po lokomotivu, palivové články nevyjímaje.
Po exkurzi jsme se vrátili zpět do haly Kraftverkehr a zhlédli alespoň třetinu závodu určeného studentům vysokých škol. Mysleli jsme si, že auta jedoucí čistě na vodík se budou na trati jen ploužit, ale mýlili jsme se – všechny vozy létaly po dráze jak splašené a najížděly jedno kolo za druhým. Jak už bylo zmíněno, tahle kategorie je určena vysokoškolákům, a proto se na prvních dvou místech v absolutním pořadí umístily středoškolský Ostrov Team ze Slovenska a Oakwood z USA. I když oba uvedené týmy závodily pouze exhibičně a jejich výsledky se proto nezapočítávaly, daly všem řádným účastníkům téhle kategorie pěkně za vyučenou.
Současně se začátkem poslední třetiny závodu jsme odešli na organizovanou prohlídku Chemnitzu, protože jsme chtěli alespoň částečně poznat, kde že to vlastně jsme. Město nás moc neokouzlilo - za druhé světové války byla jeho velká část vybombardovaná a po vzniku NDR udělali soudruzi zřejmě chybu – některá místa nechali prázdná a jinde postavili paneláky. První dojem byl proto takový nějaký nijaký. Ale pořád lepší než žádný.
Když prohlídka města skončila, vrátili jsme se zpět do apartmánu a až do noci jsme se věnovali přípravám závoďáku na trénink a technickou přejímku.
Zatímco celé dva předchozí dny jsme se jen rozkoukávali, v sobotu 23. srpna jsme skočili do víru světového finále H2GP rovnýma nohama. V půl deváté ráno jsme se v prostorách závodiště oficiálně zaregistrovali a o půl hodiny později předstoupila před účastníky Nicola Weiss. Všechy srdečně přivítala a seznámila s programem celého dne.
Závodníky soutěžící v kategorii hybrid, tedy i nás, nejdříve čekala prezentace auta. Po vyzvání předstoupili Adéla s Ondrou k jury, postavili náš vůz na stůl a začali o něm povídat - samozřejmě v anglickém jazyce. Jako jindy podali pěkný výkon a z výrazů tváří porotců bylo zřejmé, že je prezentace nejen zaujala, ale také pobavila. Prezentaci následovala technická přejímka závoďáku a zdrojů energie, stejně jako při nesčetných předchozích závodech bylo vše v naprostém pořádku.
Do tréninku, který byl na programu brzy odpoledne, zbývala spousta času. Dali jsme proto nabíjet baterii a šli si důkladně prohlédnout dráhu. Už na první pohled bylo vidět, že se při jejím projektování pořadatel náležitě vyřádil. Trať vyloženě technického charakteru byla dost úzká. Trochu jsme si dělali starosti, jak se na ni vejde čtrnáct vozů, ale nakonec jsme dospěli k závěru, že na světové finále by se měly dostat týmy se zkušenými řidiči, kteří si poradí. Později se náš předpoklad víceméně potvrdil. Ale jenom víceméně – některá auta jezdila, jako by je řidiči měli v ruce snad prvně v životě.
Po lehkém obědě otevřela jury dráhu pro trénink naší kategorie. I tentokrát se náš závoďák na ní objevil mezi prvními a k našemu milému překvapení od začátku seděl jak přikovaný – ojeté měkčí „mechy“ byly správnou volbou. Po ujetí několika kol a pohledu na displej telemetrie jsme poněkud znervózněli - kvůli velkému počtu ostrých zatáček servo řízení neustále pracovalo a Ondra s Tomášem poměrně často rasantně akcelerovali, aby udrželi přijatelné tempo, a tak spotřeba energie oproti standardu viditelně stoupla. Při tréninku jezdíme jen na baterie a doufali jsme, že během závodu elektřina z vodíku zvýšenou spotřebu vykompenzuje.
Pobyt na závodišti uzavřelo multikulturní setkání s ostatními účastníky světového finále. Se švýcarským týmem EPAI – GIBS jsme si vyměnili několik maličkostí typických pro obě země a po příjemně stráveném odpoledni jsme nastoupili do tramvaje a zamířili do našeho apartmánu. Provedli jsme běžné servisní úkony na voze a šli si lehnout, abychom nabrali síly na další den.
Neděli 24. srpna jsme měli volnou, závodila první skupina kategorie stock. Díky tomu jsme si pobyt na světovém finále trochu obohatili – náš vedoucí připravil jednodenní výlet do německého hlavního města, Berlína. Abychom celý den náležitě využili, nedalo se dělat nic jiného než vstávat ráno kolem půl páté – vlak odjížděl krátce po šesté hodině. Kdo někdy s našim vedoucím někam cestoval, ví, že v jeho případě něco takového není nic neobvyklého.
Několik minut po desáté jsme přijeli na berlínské nádraží Potsdamer Platz, přestoupili na vlak dráhy S-Bahn a zamířili rovnou na západní konec bulváru Unter den Linden. Prohlédli jsme si Braniborskou bránu a pěšky jsme se přesunuli na frekventovaný dopravní uzel, nádraží Friedrichstrasse. Po lehkém brzkém obědě jsme metrem odjeli do Muzea NDR. Tam jsme se všichni alespoň částečně seznámili s životním stylem v éře budování světlých zítřků, a kdo chtěl, mohl se posadit do legendárního Trabanta 601 a dokonce si s ním (virtuálně) zajezdit.
Jen několik kroků nás dělilo od slavné katedrály Berliner Dom, která svou současnou novorenesanční podobu získala v roce 1905 po několika dřívějších přestavbách. Prohlídku impozantního interiéru doplnil výstup po více než dvou stech padesáti schodech na ochoz kupole do výšky padesáti metrů - odměnou byl neobvyklý panoramatický výhled do blízkého okolí.
Asi nejzajímavější se při našem jednodenním výletu stala návštěva Muzea počítačových her. Dnešní generace zde může poznat, co a na čem hráli rodiče ve věku teenagerů a prarodiče v nejlepších letech. K dispozici je spousta hracích zařízení především z posledních tří dekád minulého století a nechybějí ani kdysi velmi populární graficky velmi jednoduché televizní hry. Věřte, nebo ne, i přes určitou počáteční nedůvěru se všichni dokázali na historických technologiích pěkně vyřádit.
Čas pokročil. Nastoupili jsme do metra a s občerstvovací zastávkou na náměstí Alexanderplatz jsme odjeli na berlínské hlavní nádraží, odkud nás vlak odvezl zpět do Chemnitzu. Když jsme dorazili do apartmánu, neměli jsme už síly na nic jiného než zaujmout polohu strážce hranic ležícího naznak.
V pondělí 26. srpna závodila druhá skupina kategorie stock, a tak i tenhle den jsme měli volný, ale jen zdánlivě. Dopoledne jsme si udělali převážně odpočinkové, ovšem jakmile odbila dvanáctá, vrhli jsme se na závoďák. Nechtěli jsme nic podcenit – den D se neúprosně blížil. Auto jsme rozebrali téměř do posledního šroubku, a když pozdě večer bylo všechno hotovo, oživili jsme dosud zakonzervovaný palivový článek. Ten vykazoval parametry, jaké měl, ale jeho větráky byly poněkud hlučnější a točily se tak rychle, že málem vcucly do článku vše, co bylo na stole. Za chvilku se z nich začal linout pach spáleniny – bylo jasné, že něco není v pořádku. Opravdu nebylo – step-down měnič, součástka, která se stará o snížení napětí větrákům určeného, napětí nesnižoval – navždy odešel do křemíkového nebe a k tomu větráky poškodil. Uvedené díly jsme měli s sebou náhradní, a tak během několika minut byl článek chlazen přesně tak, jak bylo třeba. Jak vidno, důkladné přípravy se opravdu vyplatily.
Před jedenáctou večer bylo auto kompletně připraveno a příslušenství zabaleno. Nejkratší cestou jsme se proto odebrali do svých postelí nabrat síly na pro nás nejdůležitější den světového finále.
Úterý 26. srpna, den D. V půl deváté ráno jsme vstoupili do prostor závodiště a usadili se v předem určeném depu, které mělo docela výhodnou polohu. Krátce poté nás pořadatel vyzval k technické kontrole auta a předání zdrojů energie a zanedlouho otevřel dráhu pro trénink. Zajásali jsme, protože jsme mohli ještě přinejmenším hodinu jezdit. Jenomže nebylo na co – tréninkovou baterii jsme zapomněli v apartmánu a dojet pro ni hromadnou dopravou bylo z časových důvodů nemožné. Nakonec nás zachránil Honza Frybert, vedoucí týmu ISŠA Brno Hydrocar. Pro baterii nás zavezl jejich týmovým autem, a Tomáš s Ondrou tak mohli ujet alespoň několik zahřívacích kol.
V devět čtyřicet svolal organizátor závodící týmy na krátký brífink a pak už následovalo jen řazení aut do startovní formace v pořadí odpovídajícím umístění jednotlivých dep, na nás vyšla čtvrtá pozice.
Závodiště zcela ztichlo. Když skončil desetivteřinový odpočet, auta všech týmů jak nakopnutá vyrazila vpřed. Jako první řídil Ondra Špičák. Vyloženě vyprovokovat se rychleji jedoucími řidiči nenechal, ale i tak jezdil docela svižně. Občasná rasantnější akcelerace a velká zátěž serva v zatáčkách se však začaly projevovat, auto odebíralo víc proudu než obvykle. Proto Ondra lehounce zpomalil a naše jméno se v tabulce rozsvítilo na sedmém řádku.
V padesáté minutě Ondru vystřídal Tomáš Vlček. Jezdil stejně dobře jako Ondra, ale ne dlouho – při výměně hydrostiku jsme zjistili, že se uvolnil jeden šroub výklopného držáku, a proto místo na dráhu muselo auto do depa. Oprava nás naštěstí moc nezdržela, ale i tak jsme se pomalu začali propadat, byli jsme osmí.
Po uplynutí první hodiny začačla atmosféra závodu pěkně houstnout – někteří řidiči jezdili jak o život, jiní občas dost nevypočítatelně a hlavně ne podle pravidel. Aby ne, jejich dodržování pořadatel moc (spíš vůbec) nehlídal. Kvůli velkému vypětí se proto Ondra s Tomášem začali střídat u řízení v kratších pravidelných intervalech, nicméně oba si vedli poměrně dobře.
Že auto má větší odběr energie než obvykle, jsme poznali v druhé hodině a dvacáté páté minutě při výměně baterie, na kterou bychom za jiných okolností jezdili alespoň o dvacet minut déle. Propočty však ukázaly, že bychom na energii zbývající v baterii i vodíku měli závod normálně dokončit.
I nadále se Tomáš s Ondrou měnili u řízení pravidelně, auto jezdilo, jak mělo. Nevíme, jestli jsme zpomalili nebo ostatní zrychlili, ale z devátého místa jsme sklouzli na místo desáté. Říkali jsme si, že pořád lepší dojet takhle než nedojet vůbec.
Závod se přehoupl do své poslední třetiny, zdálo se, že stav týkající se našeho pořadí je setrvalý. Na vyzvání organizátora jsme museli zajet do depa, kde proběhla za celý závod jediná průběžná technická kontrola, auto i zdroje energie jsme měli v naprostém pořádku. Po vyjetí na dráhu jsme však museli do depa znova – zezadu do nás narazil vůz soupeře, náš závoďák naletěl na svodidla a jedna tyčka držící karoserii se ulomila. Museli jsme nasadit tyčku novou. Na chvilku jsme sklouzli až na jedenácté místo, což už se nikomu z nás nelíbilo.
Energetická bilance se však ukázala docela příznivou – Ondra s Tomášem na to šlápli a za chvilku se naše jméno začalo pomalu, ale jistě škrábat v tabulce směrem vzhůru a postupně jsme vyšplhali až na osmou pozici. Tým před námi jsme už dohnat nemohli - drželi jsme proto stejné nebo jen o chlup vyšší tempo než soupeř jedoucí za námi. Tahle taktika se nakonec vyplatila. Když po šesti hodinách organizátor odtroubil konec závodu a Tomáš projel cílovou páskou, časomíra jasně ukázala, že osmé místo je, i když zatím neoficiálně, naše.
Po povinné technické kontrole jsme se rozloučili a odjeli do apartmánu, kde jsme po krátkém odpočinku ošetřili závoďák a večer jsme se oddali bujaré oslavě, při které nealkoholický sekt tekl proudem. Podle našeho názoru jsme slavili oprávněně – závod jsme dokončili a ne zrovna nejhůř.
Ve středu 27. srpna jsme dorazili na závodiště po deváté hodině. Chtěli jsme se podívat na úplně poslední závod finálového týdne, ve kterém se v nové kategorii nazvané Girls in STEM utkalo na dráze jedenáct čistě dívčích týmů. Přes lehké počáteční pochybnosti musíme uznat, že ve dvouhodinovce se mladým slečnám v depech i na dráze dařilo a podaly moc pěkný výkon.
Program světového finále soutěže Horizon Hydrogen Grand Prix definitivně dospěl ke svému poslednímu bodu, závěrečnému ceremoniálu, na kterém jury vyhlásila výsledky závodů všech kategorií. Naše osmé místo se tak definitivně potvrdilo. Žádnou cenu jsme sice neobdrželi, ale z místa, které nás i letos udrželo ve světové desítce, jsme měli velkou radost. O to větší, že jsme soutěžili - alespoň v naší kategorii – jako jediný tým z gymnázia, které má k technice poměrně daleko.
Společná fotografie všech účastníků udělala za letošním ročníkem světového finále H2GP definitivní tečku. Rozloučili jsme se a ještě odpoledne si zajeli prohlédnout Brühl – čtvrť, ze které se v roce 1990 vytratil veškerý život a která zůstala až do roku 2012 téměř prázdná. Díky finanční podpoře města, německé vlády a také Evropské unie Brühl opět ožívá – do bytů se postupně stěhují nájemníci a vznikají nové obchody a restaurace. Procházka mezi opravenými historickými domy opravdu stála za to, náš prvotní názor na Chemnitz se podstatně změnil.
Ač neradi, museli jsme se vrátit do apartmánu a poslední večer v Německu věnovat úklidu, balení svých osobních věcí a veškerého závodního vybavení.
Ve čtvrtek 28. srpna jsme se definitivně rozloučili s Chemnitzem a brzy odpoledne jsme plni zážitků a dojmů dorazili domů, do Litvínova.
Letošní ročník světového finále H2GP byl pro nás velmi poučný - za poslední rok závoďáky se závoďáky změnily k nepoznání, jejich vývoj nabral neskutečné tempo. Nechceme-li ztratit krok, musíme na autě intenzivně zapracovat. Nebude to nic snadného, ale věříme, že se nám jako týmu z netechnické školy podaří během příští sezóny tenhle pěkně tvrdý oříšek když ne úplně rozlousknout, tak aspoň pořádně naštípnout – stručně řečeno, máme co dělat.
Na našem úspěchu mají velký podíl Ing. Tomáš Baumruk ze Střední školy technické v Mostě, Jenda Janíček z týmu RC RACING Hubálov, náš slovenský kamarád Bohuš Belák a Honza Možný, náš odborný poradce. Nezištně s námi sdíleli důležité poznatky a pomohli nám tak dostat závoďák na jeho současnou technickou úroveň. Děkujeme, pánové.
Na závodišti jsme se objevili v nových trikách v pro nás charakteristickém designu, do kterých nás oblékla TT Auto s.r.o. Velké díky.
Zúčastnit se letošního ročníku světového finále H2GP bychom nemohli nebýt podpory Nadace ORLEN Unipetrol, dvou nejmenovaných stomatologů, firem INELSEV sro a SCHLIKE-DOMI, spol. s.r.o. a v neposlední řadě naší školy, kterou je Gymnázium T. G. Masaryka, Litvínov. Projevené přízně všech zmíněných si nesmírně vážíme a uděláme vše, abychom ji náležitě zúročili také v budoucnu.
fotogalerie zde