Před časem se nám ozval Bohuš Belák, vedoucí našeho spřáteleného slovenského týmu Kysuckí Strojníci, a zeptal se, jestli bychom se nechtěli 7. června 2024 zúčastnit závodu Dopravrace v Trenčíně. Bez váhání jsme odpověděli, že ano – Trenčín sice není úplně za rohem, ale extrémně daleko také ne, tak proč si nejet zazávodit právě tam.
O něco později nám přišla oficiální pozvánka. Když jsme si ji přečetli, na chvilku jsme oněměli úžasem. Tříhodinový závod nevyžadoval použití vodíku, kapacita baterií nebyla nikterak omezena a k tomu všemu se nezávodilo na kobercové dráze někde v tělocvičně, ale na venkovním okruhu nejspíš největšího RC závodiště světa, kterým je Hudy Racing Arena.
Když jsme z onoho lehkého šoku vzpamatovali, došlo nám, že se na tenhle závod budeme muset připravit úplně jinak. Závoďák s vodíkovým článkem jsme předem vyloučili - námi používaná mechová kola by na asfaltu moc nedržela, nečistoty by dobré kondici článku - i když vypnutého - také zrovna nesvědčily a případný náraz do stěny ve vysoké rychlosti nebo srážka s jiným vozem by mohly náše auto zlikvidovat úplně.
I přesto, že náš vozový park není zrovna nejmenší, na výběr jsme moc neměli – nezbylo nám proto nic jiného než začít pracovat na obou tréninkových autech postavených na podvozcích Himoto Nascada. S tímto – byť značně upraveným – šasí náš tým před více než pěti lety zvítězil v kategorii nováčků soutěže Horizon Grand Prix, ale od té doby uplynula spousta času a mnohé včetně závodních aut a jejich údržby se změnilo. Naše obavy se ukázaly jako liché – od okamžiku, kdy jsme na podvozky sáhli, šlo všechno hladce a oba dva byly za tři dny dokonale připraveny.
V naší kompletní sestavě, kterou již nějakou dobu tvoří Adéla Hrbková, Ondřej Špičák, Tomáš Vlček a vedoucí Mgr. Martin Laxa, jsme od školy odjížděli ve čtvrtek 6. června kolem půl třetí odpoledne. Po třech přestávkách na občerstvení s tradičním šálkem kávy a přibližně sedmi hodinách jízdy jsme dorazili na Slovensko do obce Rudinská nedaleko Kysuckého Nového Města. Tam nás ve svém domě očekával Bohuš Belák s Kysuckými Strojníky a také naši přátelé, tým RC RACING Hubálov s Jendou Janíčkem. Všichni jsme společně strávili večer plný legrace. Když se čas nachýlil, dali jsme nabíjet všechny baterie, které jsme s sebou měli, a kde se dalo, uložili se ke spánku, abychom se prospali na poměrně náročný závodní den.
V pátek 7. června před půl devátou ráno jsme nasedli do auta a vydali se do Trenčína. Asi tak za hodinu jsme zaparkovali u cíle naší cesty, rozlehlého objektu nesoucího nápis Hudy Racing Arena. Po vstupu do areálu všem klesla dolní čelist údivem – před námi se objevil přes dvě stě metrů dlouhý okruh s asfaltovým povrchem. Za chvíli nám došlo, že právě na tomto okruhu budeme závodit i my.
Zaregistrovali jsme se, vybrali si své stanoviště a šli jsme si okruh pořádně prohlédnout. Trať byla na první pohled rychlá, široká, neobsahovala žádná vyloženě zrádná místa a z tribuny řidičů, která se nacházela přibližně čtyři metry nad zemí, se ukázala jako velmi přehledná.
Pořadatel otevřel okruh pro trénink, a tak jsme bez zbytečného prodlévání vybalili všechno potřebné. Za několik okamžiků se na dráze objevilo auto s karoserií Toyoty Soarer. Vzal si ho s sebou náš vedoucí, který si také chtěl vyzkoušet jízdu na profi dráze. Vůz však nedokončil ani jedno kolo a vyletěl jak raketa V-2 ze zatáčky do trávy. Nebylo divu – ze čtyřmetrové výšky se zdálo, že auto jede mnohem pomaleji než ve skutečnosti. Po „nahození“, jak se v naší branži říká znovupostavení na dráhu, už toyota po okruhu jistě a ladně plachtila a bylo vidět, že i samotný vedoucí čtyřicet čtyřky – samozřejmě v rámci možností – řídit RC modely umí.
Po několika minutách se i přes dostatek energie v baterii auto zastavilo a další jízdu odmítalo. Za chvilku jsme věděli proč - kvůli ostré jízdě při okolní teplotě přesahující na přímém slunci třicet stupňů celsia se regulátor i motor vypnuly, aby nedošlo k jejich poškození v důsledku přehřátí. Jakmile obě komponenty vychladly, dalo se s vozem jezdit dál.
Zatímco náš vedoucí proháněl toyotu, vyjeli jsme s druhým autem, závodním Nissanem 350 Z postaveném na stejném podvozku. Jeho jízdní vlastnosti nás mile překvapily – díky správně nastavené geometrii obou náprav, pneumatikám pro jízdu na asfaltu a pohonu na všechna čtyři kola auto velmi ochotně reagovalo na všechny řidičovy pokyny a dobře drželo stopu. Obavy z přehřívání také vyšly naprázdno - motor s regulátorem, které jsme do podvozku nissana zamontovali, se díky své zajímavé energetické charakteristice ani při dlouhodobější plné zátěži moc nezahřívaly. Ondra Špičák i Tomáš Vlček mohli nerušeně trénovat a po několika minutách měli okruh docela dobře zvládnutý.
Program závodního dne se posunul ke svému dalšímu bodu. Přibližně v půl dvanácté se všichni závodníci včetně nás shromáždili pod tribunou řidičů. Za okamžik předstoupil duchovní otec závodu Dopravrace Ing. Tibor Lešniak, který všechny přítomné srdečně přivítal, předal několik důležitých informací a společně s panem Jurajem Hudym, samotným majitelem Arény, popřál týmům mnoho štěstí – závod tak byl oficiálně zahájen.
Čas zbývající do startu využili závodníci různě – některé týmy trénovaly, jiné včetně naší čtyřicet čtyřky šly na krátkou prohlídku Hudy Racing Arény. Celý areál se rozkládá na ploše dvacet pět tisíc metrů čtverečních a kromě venkovního asfaltového okruhu jsou zde k dispozici vnitřní kobercové i asfaltové dráhy, zázemí pro závodníky a před několika lety vznikla hala, ve které se nachází trať s převážně pískovým povrchem pro jízdu off-road modelů. Jednoduše řečeno: Hudy Racing Arena je skutečný závodnický ráj.
Přiblížila se dvanáctá hodina, pořadatel vydal pokyn k seřazení aut na startovním roštu – nám připadla pátá pozice. Deset vteřin před polednem se ozval odpočet a po zvukovém signálu se závoďáky všech týmů pěkně ostře rozjely.
Za nás zahajoval Ondra Špičák. V jeho rukou začal náš Nissan 350 Z na podvozku Himoto Nascada ladně najíždět jedno kolo za druhým. Na rovině i při jízdě na plný plyn náš závoďák sice nedosahoval takových rychlostí jako vozy jiných týmů, ale v zatáčkách na nás hned tak někdo neměl – důkladná příprava, správné obutí a pohon obou náprav udělaly své.
Druhá hodina však přinesla několik karambolů a s tím související změnu pořadí. Některá auta začala do našeho závoďáku bourat. Proč, těžko říct – mohli jsme jen spekulovat, jestli je dostali do rukou nezkušení řidiči nebo šlo o úmysl. Jisté ale je, že při takových karambolech jsme se několikrát převrátili, skončili na střeše, na boku nebo rovnou mimo trať. Jít nahodit auto na tak velkém okruhu už nějaký čas trvá, a tak jsme se chtě nechtě začali v tabulce časomíry propadat.
Řízení převzal Tomáš Vlček. Když odjel několik kol, ozvala se rána jako z děla. Původcem byl náš závoďák, který místo do levotočivé zatáčky si to zamířil rovnou proti zdi a po nárazu odletěl asi metr zpět. Vysvětlení, že těsně před zatáčkou přestalo poslouchat řízení nejspíš kvůli zarušení vysílačky, se nám moc nepozdávalo. Jakmile jsme ale sundali karoserii, zjistili jsme, že za tuhle naprosto školáckou chybu Tomáš opravdu nemohl.
Řízení bylo zajišťováno naším úplně prvním servem, které jsme dosti intenzivně používali od našeho prvního závodu v roce 2019 a které už opravdu mělo něco za sebou. Hřídel této součástky nebyla navíc kovová, ale plastová a už dříve mohlo dojít k jejímu nalomení. Trenčínské karamboly jen dokonaly dílo zkázy - těsně před zatáčkou hřídel definitivně praskla a auto se tak stalo neovladatelným.
Náhradní servo jsme s sebou neměli, ale naštěstí byla po ruce Toyota Soarer, která měla tenhle agregát v pořádku. Po kanibalizaci druhého podvozku a alespoň základním nastavení řízení jsme opět vyjeli na trať celí šťastní, že jsme pro vážnou poruchu nemuseli ze závodu odstoupit. Ještě chvilku řídil Tomáš Vlček, ale pak se řízení chopil opět Ondra Špičák. Ten jezdil, jak nejlépe uměl, aby uhájil alespoň naše 5. místo, kam jsme mezitím propadli.
Začátek třetí a zároveň poslední hodiny nepřinesl nic jiného než hrůzně vypadající havárii - po nárazu jiného auta zezadu měl náš nissan vyvrácené pravé zadní kolo. Oprava naštěstí byla mnohem kratší, než by kdo čekal – bez sundávání karoserie stačilo nacvaknout spojovací tyč a mohli jsme pokračovat v jízdě.
Za několik okamžiků si však Ondra začal stěžovat na trochu nestabilní jízdu auta a jeho viditelnou tendenci jít do smyku v pravotočivých zatáčkách, ale nakonec si s touhle potíží poradil a jezdil, jako by nic – jen už nemohl tak rychle jako dosud. Jinou možnost neměl, na podrobnější zkoumání zadní nápravy potažmo vzato celého podvozku stejně nebyl čas.
Přesně ve tři hodiny odpoledne se ozval klakson a náš Nissan 350 Z projel v Ondrových rukou jako pátý v pořadí – na tu spoustu karambolů docela dobrý výsledek. Zvítězil košický Ostrov Team a další tři příčky obsadili naši slovenští přátelé Kysuckí Strojníci, kteří závodili v současné a dvou předchozích sestavách. Ze začátku se těmhle slovenským drakům moc nevedlo, ale postupně se vzpamatovali a dotáhli to až na bednu. Naši hubálovští kamarádi se celou dobu potýkali s nejrůznějšími potížemi, ale nevzdali to, zabojovali a dojeli šestí.
Po závěrečném ceremoniálu jsme se rozloučili a beze spěchu odjeli do Ostravy, kde jsme měli zajištěný nocleh. Druhý den cestou domů jsme se stavili v Přáslavicích u Olomlouce na prohlídku bývalého vojenského objektu, někdejšího zodolněného spojovacího stanoviště z dob Varšavské smlouvy schopného odolat i menšímu atomovému výbuchu – ale to je jiný příběh.
Doma na nás čekal samozřejmý pozávodní servis obou aut. Když jsme z podvozku, se kterým jsme závodili, sundali karoserii, zjistili jsme, že současně s vycvaknutím spojovací tyče ze svého uchycení došlo po nárazu také ke ztrátě pravé zadní poloosy. Téměř celou poslední hodinu jsme tak jezdili s pohonem tří kol, a proto se v pravotočivých zatáčkách auto chovalo dost nejistě.
I když jsme dojeli pátí, můžeme konstatovat, že náš výkon coby nováčků na asfaltovém okruhu nebyl úplně nejhorší, a co víc, zcela jsme změnili názor na podvozek Himoto Nascada, na který jsme se dříve zrovna uctivě nedívali. Když je téhle hromádce součástek věnována náležitá péče, dokáže i přes své nedokonalosti pěkně oslnit.
V Trenčíně jsme poznali, že závodění na venkovním okruhu má své kouzlo – udělá nám radost, když do Hudy Racing Arény dostaneme pozvání i příští rok.
Naši účast v závodu Dopravrace podpořily velkou měrou Nadace ORLEN Unipetrol, dva nejmenovaní stomatologové společně s dalšími dvěma lidmi, kteří si přejí zůstat v anonymitě, a samozřejmě naše škola, Gymnázium T. G. Masaryka, Litvínov. Za veškerou pomoc děkujeme, vážíme si jí a jsme za ni moc rádi.