V neděli 10. září brzy ráno se naše čtyřicet čtyřka poprvé ve své historii vydala na druhou stranu Atlantiku – v sestavě, kterou tvořili Filip Brabec, Adéla Hrbková, Otakar Klika, Tomáš Malíček, Lenka Šustrová, Tomáš Vlček a vedoucí týmu Mgr. Martin Laxa, jsme odletěli do amerického Las Vegas na světové finále soutěže Horizon Hydrogen Grand Prix.
Cesta z Prahy do Las Vegas přes Frankfurt nad Mohanem uběhla i přes svých 17 hodin docela rychle a můžeme říct, že byla docela pohodlná. Na palubě dálkového letadla někteří z nás poslouchali hudbu nebo se dívali na film, pořizovali úchvatné záběry zejména z přeletu nad Grónskem, ale nakonec stejně všichni aspoň na chvilku usnuli. Bodejď ne – díky zápornému devítihodinovému posunu se nám neděle protáhla na 35 hodin a tak dlouho vzhůru vydrží jen málokdo.
V nevadském centru hazardu a hříchu (na což, jak se později ukázalo, nebyl čas) jsme přistáli přibližně ve 14 hodin místního času. Po přesunu do hotelu Circus Circus, našeho dočasného útočiště, jsme vybalili a připravili auto na technickou přejímku a trénink, které nás čekaly následující den.
V pondělí 11. září jsme v brzkých dopoledních hodinách odešli do Venetian Convention Center, střediska, kde se konala výstava spojená s mnohdy alternativním způsobem výroby elektrické energie a jejím skladováním a kde byl také vyčleněn prostor pro světové finále H2GP.
Před půl desátou jsme se přivítali s přáteli ze Slovenska, týmem Kysuckí Strojníci, a zanedlouho se objevila dáma v černém, která všechny přítomné pozdravila a odvedla do prostoru závodiště. Po chvilce se ukázalo, že je to samotná ředitelka závodu a zároveň jeho rozhodčí.
První, co nás při vstupu do částečného podzemí zvícího lehkého atomového bunkru zajímalo, byla, jak jinak, dráha. Sama o sobě nejhorší nebyla, docela nás potěšila její vizuální stránka. Lehce nás však rozladila dvě poměrně úzká místa a dva sloupy, které dráhou organizátor obestavěl. Proč, nikdo nechápal – jinde bylo místa dost.
Technická kontrola pro nás představovala formalitu - auto prošlo bez jakýchkoli výhrad, a protože byla trať volná, mohli jsme začít trénovat. Auto se chovalo poněkud rozpustile – občas nebylo jasné, jde-li o jízdu, nebo o taneční kreace. Příčina oněch nekoordinovaných pohybů byla skryta v nových mechových kolech – jakmile se jejich povrch obrousil, přilnavost se zlepšila a auto sedělo na koberci jak přibité.
Po tréninku jsme odešli na oběd, a protože devítihodinový posun začal dávat o sobě vědět, odešli jsme do hotelu, abychom si odpočinuli a večer se mohli věnovat přípravám soutěžního vozu na kvalifikační závod.
V úterý 12. září ráno jsme se po deváté hodině opět pěšky vydali na závodiště. Mnozí by se mohli ptát, proč jsme nevyužili místní docela levnou MHD. Odpověď je jednoduchá: když autobus, který by se měl objevit do 15 minut od příchodu na zastávku, přijede za tři čtvrtě hodiny, znamená to, že dorazil včas – proto jsme si cestování touhle skvěle fungující místní dopravou rádi nechali ujít.
Když jsme opět vstoupili do částečného podzemí střediska Venetian Convention Center, zamířili jsme rovnou k dráze. Usadili jsme se v depu a po technické kontrole zaujal Otakar na tribuně řidičů místo, ze kterého bylo na většinu dráhy aspoň přijatelně vidět.
Po jedenácté hodině seřadil organizátor auta před tribunou řidičů a přesně ve čtvrt na dvanáct závod odstartoval. Závod... Spíš demoliční derby. Každý tým se chtěl probojovat do hlavního finálového závodu za každou cenu. Časté – někdy zcela úmyslné - bouračky končící poškozením vozu soupeře byly zcela běžné.
Otakar, který řídil od začátku závodu, jezdil docela dobře, „odladěné“ auto měl „v ruce“ a díky tomu dokázal mnohé srážky objet nebo před nimi zastavit. Samozřejmě, že nemohl dělat nic, když do našeho závoďáku narazil vůz jiného týmu.
Na začátku druhé poloviny závodu jsme zaregistrovali, že naše pořadí nevypadá zrovna nejlépe – usadili jsme se v dolní polovině tabulky. Ota dostal pokyn ke zrychlení jízdy, ale nereagoval - proto ho na posledních asi 30 minut vystřídal Tomáš Malíček. Energie jsme měli dostatek, a proto se nemusel s jízdou bůhvíjak párat. Jezdil pěkně ostře a zároveň poměrně přesně, a naše místo se posunulo na sedmou příčku, na které setrvalo až do konce kvalifikačního závodu.
Zpočátku jsme byli dosti rozmrzelí, protože nebylo jasné, jestli postoupíme do hlavního závodu světového finále, nebo jenom do závodu druhé šance. Na výsledek jsme si museli počkat až do pozdního odpoledne, kdy končil kvalifikační závod druhé skupiny. Napjatí jak struny jsme očekávali verdikt a pro všechny případy se připravovali na nejhorší. Když naše jméno zaznělo ve skupině prvních patnácti týmů, vykřikli jsme radostí – finálový závod byl tedy náš.
Zároveň se vysvětlilo, proč Ota i přes dostatek energie jezdil ve srovnání s jinými řidiči jako ponocný - kvůli silnému okolnímu hluku na závodišti neslyšel pokyny z vysílačky, a nemohl proto na ně reagovat. Tomáš Malíček se naštěstí objevil ve správný čas na správném místě a mohl tak Otu vystřídat.
Odcházeli jsme s velkým pocitem úlevy. Než jsme však závodiště opustili, zastavili jsme se u výstavního stánku nesoucího nám důvěrně známé logo v podobě stylizované molekuly vodíku. Na kousíčku české půdy nás přivítal zástupce společnosti Horizon Educational Ing. Radek Jelínek. Se zájmem si zvenčí i zevnitř prohlédl náš závodní vůz a poté nám ukázal, co všechno se dá vedle RC modelů vodíkem pohánět, a pak jsme si mohli spoustu věcí i prakticky vyzkoušet. Když nám Ing. Jelínek popřál mnoho štěstí v hlavním závodu, rozloučili jsme se a odešli do hotelu. V jednom z našich pokojů jsme podrobili náš soutěžní speciál důkladné údržbě a následně se uložili ke spánku, abychom byli na šestihodinovce fit.
Středa 13. září, den D, nezačal ničím jiným než brzkým odchodem do střediska Venetian Convention Center. Do prostoru závodiště jsme vstoupili těsně před půl devátou a rovnou zamířili k depům, která jednotlivým týmům přidělil pořadatel. Nutno říct, že náš box, jak se depům někdy říká, neměl vztaženo k dráze úplně nejhorší polohu.
Začátek programu závodního dne tvořila již tradiční kontrola soutěžních vozů a baterií. Měli jsme všechno v pořádku, a tak po kontrole funkčnosti čipů časomíry jsme se mohli v klidu připravovat na start.
Přesně v půl desáté, po desetivteřinovém odpočtu, vyrazila auta ze svých startovních pozic pěkně ostře vpřed. Od začátku řídil Otakar Klika a šlo mu to docela dobře. Nejdříve jezdil trochu umírněně, abychom se seznámili s energetickou bilancí, a jakmile jsme o ní získali přehled, mohl na to šlápnout. Asi tak ve druhé hodině vystřídal Otu Tomáš Malíček. Jezdil výborně, ale kvůli přílišnému stresu předal asi tak po půlhodině řízení zpět Otovi. Auto drželo na dráze dobře, ale občas stejně skončilo převážně vinou jiného řidiče na svodidlech. To však nebylo všechno, situace se ještě přiostřila.
Jestli kvalifikační závod připomínal demoliční derby, tak opravdové finále by šlo označit za apokalypsu – při některých srážkách vytvořily závodní vozy poměrně vysoké hromady a dráha občas vypadala jako vrakoviště. I přes to všechno jsme se drželi na osmém místě, což vůbec nebyl špatný výsledek, a možná bychom bývali postoupili ještě o příčku výš.
Jak už to ale bývá, v tom nejlepším se vždycky něco zvrtne. Zvrtlo - po nesčetných silných nárazech prasklo na přední nápravě levé rameno. Jeho výměna si vyžádala asi pět minut, a to nás sesadilo o dvě příčky níž. Nic jsme si z toho nedělali – byli jsme rádi, že Adéla, naše hlavní mechanička, si se vším poradila a především díky ní se náš závoďák vrátil na trať.
Ještě v páté hodině jsme se drželi na desátém místě, ale Ota, který tou dobou už jezdil jak Chiron, zmobilizoval všechny síly a pod jeho vedením se auto s karoserií v designu české vlajky řítilo po dráze jako blesk. Netrvalo dlouho a naše jméno se v tabulce časomíry pohnulo na devátou pozici, kterou jsme si samozřejmě chtěli udržet. Občas jsme trnuli hrůzou, aby se při hrozivě vyhlížející srážce nebo nárazu do mantinelu na voze něco neporouchalo, ale auto naštěstí vydrželo zcela pojízdné, a tak jsme v půl čtvrté odpoledne projeli cílovou páskou definitivně jako devátí.
Nechceme se chlubit a už vůbec ne sami sebe chválit – s určitou hrdostí však můžeme konstatovat, že navzdory poněkud zvláštním podmínkám, které americký organizátor světového finále pro účastníky vytvořil (hlučné prostředí, klaustrofobní depa bez možnosti se více než šest hodin posadit a ze kterých nebylo vidět na trať, přinejmenším diskutabilní kontrola dodržování pravidel a objektivita rozhodčí), jsme v psychicky dost náročném hlavním závodu světového finále nejen odstartovali, ale závod také úspěšně dokončili – dodrželi jsme stanovený cíl. Jako bonus jsme získali umístění v první desítce, což v celosvětovém počtu přibližně pěti set týmů zapojených do soutěže H2GP jistě není nejhorší výsledek.
Po závěrečném ceremoniálu jsme se vrátili do hotelu, kde jsme po krátkém odpočinku zhodnotili škody na našem závodním autě. Nebylo jich moc, ale stály za to. Kola potrhaná, takže je můžeme použít s bídou na trénink, nebo rovnou vyhodit. Řídicí elektronika palivového článku na tom není o moc líp – i když byla v autě uložena na relativně bezpečném místě, odpadlo z ní během nárazů zezadu několik součástek – přesto udržela nějakým záhadným způsobem palivový článek v chodu. Jestli půjde jednotka opravit, netušíme. O karoserii škoda mluvit, hlavně po finálovém závodě je na odpis. Konstatovali jsme, že s tak poničeným autem jsme se už dlouho ze žádného závodu nevraceli.
Ve čtvrtek 14. září jsme měli volno. Dopoledne a část odpoledne jsme strávili opět ve středisku Venetian Convention Center. Podívali jsme se na část závodu druhé šance a pak se rozhlédli po výstavě. Asi nejzajímavějším byl pro nás stánek firmy Hitec – když její zástupci zjistili, čím že se to vlastně zabýváme, věnovali nám tři servomotorky řízení. Jde o poměrně kvalitní výrobky, a tak až bude čas, vyzkoušíme je.
Odpoledne jsme si uvědomili, že čas věnovaný pobytu v Las Vegas se chýlí ke konci a že jsme v tomto městě zatím nic neviděli. Nasedli jsme proto do autobusu a vydali se jižním směrem do nákupního centra nazvaného Premium Outlets. Asi tak za hodinu měli všichni, co chtěli, a tak jsme odešli zpět na stanici autobusu. Spoj, který měl za 10 minut přijet, se ani po půlhodině neobjevil vůbec, a proto jsme pěšky už za tmy došli ke známé tabuli s nápisem Vítejte v báječném Las Vegas. U ní jsme se jako spousta jiných návštěvníků vyfotili a pokračovali severním směrem po ulici Las Vegas Boulevard přezdívané The Strip.
Večerní Strip dokáže udělat na většinu lidí velký dojem – z nesčetného množství barevných neonů, velkoplošných displejů a blikajících poutačů se pomalu točí hlava. Když se k tomu přidají elegantně nasvícené hotely, které vypadají jako známé stavby světa, připadáte si, jako byste se ocitli ve zcela jiném světě. Jedné straně Stripu dominuje např. newyorská Socha Svobody, za ní se do výšky tyčí mrakodrap The Empire State Building, zatímco na druhé straně téže ulice se k nebesům (spíš o něco níž) vypíná pařížská Eiffelova věž a nedaleko od ní stojí benátský Dóžecí palác.
Tahle světelná a zvuková show však není náhodná – jejím cílem je vzbudit v návštěvnících pocit bezstarostnosti a dodat jim odvahu, aby se nebáli vstoupit na tenký led a zkusili štěstí v kasinech třeba v ruletě, black jacku nebo na hracích automatech.
Pomalu nastal čas rozloučit se se Stripem a odejít do hotelu. Společně s osobními věcmi jsme museli sbalit i auto a jeho příslušenství, což nemělo daleko ke hře Tetris.
V pátek 15. září jsme krátce po osmé hodině odjeli autobusem na letiště, odkud jsme přes Los Angeles a Frankfurt nad Mohanem odletěli do Prahy. Po více než dvacetihodinové cestě jsme následující den v šest hodin večer přistáli na Letišti Václava Havla. Vyzvedli jsme si zavazadla, rozloučili se s Lenkou Filipiakovou a unavení, ale plni dojmů jsme vyrazili do Litvínova a Mostu, našich domovských měst.
Za výpravu na severoamerický kontinent jsme moc vděčni. I když jsme většinu času trávili převážně na závodišti a v hotelu, přivezli jsme si z Vegas spoustu zážitků a snad i určitý pocit hrdosti – reprezentovali jsme Českou republiku, jak nejlépe jsme uměli a mohli, a věříme, že sobě ani našim příznivcům jsme ostudu neudělali.
Naši cestu do USA podpořily rovným dílem Nadace ORLEN Unipetrol a Ústecký kraj – bez nich bychom si o Vegas mohli nechat jenom zdát. Děkujeme.
Poděkování patří bezesporu naší škole, kterou je Gymnázium T. G. Masaryka, Litvínov, za řešení drtivé většiny administrativních záležitosti spojených s cestou. Moc si téhle pomoci vážíme.
Ve světovém finále H2GP jsme obstáli také díky součástkám, které pro naše auto vyrobil Ing. Tomáš Baumruk ze Střední školy technické v Mostě. Pane inženýre, děkujeme.
Díky pomoci firmy INELSEV sro a tří lidí, kteří si přejí zůstat v anonymitě, jsme mohli opatřit důležité součásti vybavení a příslušenství našeho závodního auta. Projevené přízně si vážíme a moc děkujeme.
Za HC Verva Racing Team 44
Martin Laxa
