Zobrazení položek podle značky: inelsev
neděle, 29 leden 2023 20:25
O pohár Sedlčan
fotogalerie zde
V sobotu 21. ledna 2023 se v Sedlčanech uskutečnil již čtvrtý díl druhé sezóny šestidílného seriálu Hydrogen RC Challenge Cup, na kterém náš v současné době československý HC Verva Racing Team 44 samozřejmě nemohl chybět (jak je to s psaním spojovníku, zmiňuje předchozí článek).
V sobotu 21. ledna 2023 se v Sedlčanech uskutečnil již čtvrtý díl druhé sezóny šestidílného seriálu Hydrogen RC Challenge Cup, na kterém náš v současné době československý HC Verva Racing Team 44 samozřejmě nemohl chybět (jak je to s psaním spojovníku, zmiňuje předchozí článek).
Původně s námi měla do Sedlčan odjet i Lenka Šustrová, ale v předvečer odjezdu ji skolil a vyřadil ji tak ze hry nějaký neviditelný neřád, a tak Filip, který se původně měl závodu zúčastnit jen jako pozorovatel, pracoval jako plnohodnotný člen v depu.
Do Sedlčan jsme odjeli v pátek 20. ledna odpoledne. Předpokládali jsme, že vzhledem k této době nebude cesta nic moc – předpokládali jsme správně. Zasekli jsme se na pražském okruhu, kde jsme asi půl hodiny stáli v koloně a popojížděli po centimetrech, ale dobrou náladu nám tohle poskakování nezkazilo.
Přibližně v půl šesté jsme v pořádku dorazili do areálu sedlčanského gymnázia a střední odborné školy ekonomické. Z auta jsme vyložili všechno potřebné a vyrazili směrem k tělocvičně.Hned u vchodu nás čekala hlavní organizátorka závodu RNDr. Drahomíra Grinová. Seznámila nás se všemi prostory, o kterých se dalo předpokládat, že je využijeme, a zavedla nás do tělocvičny, která by díky svým rozměrům mohla klidně sloužit jako sklad rozměrné bojové techniky nebo jako hangár schopný naráz pojmout několik business jetů.
Ihned po vstupu do již zmíněné tělocvičny jsme se přivítali s našimi hubálovskými a slovenskými přáteli, pozdravili se s ostatními týmy a jejich vedoucími, odložili v depu naši hi-tech přepravku, která vypadá úplně stejně jako prádelní koš, a rozprchli se po závodišti. Ota s Filipem pomáhali stavět dráhu, zatímco náš leader zapojoval zvukovou aparaturu a Bohuš Belák, vedoucí Kysuckých Strojníků, připravoval všechny náležitosti pro online stream.
V osm hodin večer bylo všechno hotovo a nic nebránilo otevření dráhy pro trénink. Jako první se na ní objevilo auto v našich týmových barvách. Díky poměrně přesné jízdě by si přihlížející mohli myslet, že ho řídí nějaký zkušený jezdec. Opak byl pravdou – jízdní vysílačku držel v rukou Filip Brabec, který měl možnost poprvé se projet po skutečné závodní dráze.
Asi tak po půlhodině tréninku škrtnul Filip o svodidla a auto se začalo chovat trochu divně – poněkud neobvyklá poloha levého předního kola signalizovala prasklé „céčko“ - součástku, která, stručně řečeno, drží osu kola ve správném úhlu. Filipova chyba to nebyla – ono céčko bylo vystaveno velkému namáhání v době, kdy se s autem závodilo. Během několika minut Filip pod Otovou supervizí namontoval do auta céčko nové a trénink mohl pokračovat.
Po chvilce se auto začalo chovat na dráze jako neřízená střela. Na pokyny vysílačky nereagovalo, jezdilo, kam samo chtělo. Příčina tkvěla v servosaveru (dílu chránícím motorek řízení před zničením), který se rozpadl na prvočinitele - něco takového jsme nikdy před tím neviděli. Vypadalo to, že trénink pro Filipa skončil, ale nakonec neskončil. Od plzeňského týmu Hydra Racing jsme dostali servosaver, který byl plně funkční, a náš benjamínek mohl trénovat dál.
Ani Ota Klika nezahálel. Důkladně se seznámil s dráhou obsahující rychlostní i technické prvky a notně si zajezdil s tréninkovým i závodním autem, které s sebou přivezl KIA Team tvořící slovenskou část naší sestavy. Na jízdní vlastnosti slovenského závoďáku si Ota musel nějakou dobu zvykat, ale nakonec mu auto padlo docela dobře do ruky, což bylo důležité pro samotný závod.
Přibližně půl hodiny před půlnocí trénink skončil, přiblížil se čas odejít do šaten představujících improvizované apartmány a uložit se ke spánku. Uložili jsme se ke všemu možnému, ale ke spánku určitě ne - s Hubálovskými v jedné místnosti se totiž jen tak usnout nedalo. Ani pohádka na dobrou noc o princi Jaroslavovi, kterému z pupíku vyrostl šroubek, nikoho neuspala. Nakonec vzal situaci pevně do rukou samotný Jenda Janíček. Na usnutí pustil autopohádku o řidiči, který vozil ředitele ve špinavém autě, a ta - na rozdíl od té první - zafungovala jako rajský plyn. Během chvilky jsme se všichni ocitli v říši snů a doteď nevíme, jak vlastně příběh skončil.
Druhý den ráno, v sobotu, jsme se všichni usadili ve svých depech a připravili auta i zdroje energie ke kontrole, všechny týmy prošly bez problémů. Těsně před půl desátou se v tělocvičně společně s Mgr. Lenkou Lichtenbergovou, zástupkyní ředitele školy, a RNDr. Drahomírou Grinovou, hlavní organizátorkou závodu, objevili starosta města Sedlčany Ing. Ivan Janeček a ředitel školy Mgr. Radomír Pecka. Oba pánové přivítali všechny přítomné, oběma zmíněným dámám poděkovali za organizaci celé akce (první svého druhu v Sedlčanech) a všem účastníkům popřáli mnoho štěstí.
Po slavnostním zahájení závodu se na dráze objevily hubálovská Škoda 110 Super sport a náš Ferat Vampire RSR. Předváděcí jízda obou vozů se u návštěvníků setkala s velkým ohlasem – poprvé v životě viděli unikátní prototyp škodovky – byť ve zmenšeném měřítku – v obou svých verzích.
Do startu zbývalo několik minut. Všechny týmy provedly poslední kontroly a za chvíli se jejich vozy začaly řadit na startovním roštu tentokrát v takovém pořadí, v jakém stála vedle sebe jednotlivá depa. Na nás vyšla předposlední 8. pozice, Kysuckí strojníci startovali z úplného konce roštu, tým RC Racing Hubálov zaujal pozici č. 7.
Na vteřinu přesně, v 10:00, závod odstartoval. Všechny vozy se rozjely pěkně ostře, na první místo se velmi brzy probojovali pražští Motol Speeders. Jméno našeho týmu svítilo na 4. řádku tabulky časomíry a zůstávalo tam i po hodině závodu. Pořadí jiných týmů se znatelně měnilo – Kysuckým Strojníkům se podařilo prodrat se z třetího místa na druhé, RC Racing Hubálov se probojoval ze sedmé příčky na šestou. Motol Speeders vytrvale okupovali místo první.
U řízení závodního speciálu nesoucího české i slovenské týmové insignie se střídali Jakub Vrábel, Timotej Kucák a Otakar Klika, zatímco Juraj Kocourek a Filip Brabec tvořili stálou osádku depa. I když Filip spadnul do víru závodů doslova po hlavě, plnil všechny zadané úkoly bezchybně. Po nabytí potřebných zkušeností by se z něho mohl stát opravdu dobrý člen našeho týmu.
Mimochodem: pro Otu bylo velmi zajímavé řídit auto, které měl možnost vidět o tři roky dříve na světovém finále Horizon Grand Prix v Praze. Tehdy s autem závodili Kysuckí Strojníci, jejichž depo sousedilo s naším, a nikoho z nás ani ve snu nenapadlo, že se s tímhle týmem a jeho vedoucím jednou spřátelíme.
V přibližně polovině závodu se pořadí dosti výrazně zamíchalo – Motol Speeders byli i nadále první, Kysuckí Strojníci druzí, ale my jsme se prokousali na místo třetí a jméno Hubálovských poskočilo na 5. příčku. Pěkné vyhlídky, ale do konce závodu zbývaly ještě dvě hodiny.
Závod O pohár Sedlčan však nebyl tak klidný jako předchozí brněnský ISŠA Hydrogen Cup. I když byla dráha přehledná a široká, poměrně často se bouralo do svodidel a srážky také nebyly ničím výjimečným. Nechyběla ani auta, která se po nezdařeném manévru převrátila na střechu, naše nevyjímaje – zkrátka výjevy jak ze seriálu Kobra 11.
Ani po třech hodinách se pořadí naší 44 i obou spřátelených týmů nezměnilo. Ne nadarmo se však říká, že spousta věcí se semele v poslední čtvrtině závodu, což se potvrdilo i zde, v Sedlčanech.Co se dělo u Kysuckých strojníků, nevíme. Dlouhý pobyt jejich auta v depu je připravil o spoustu času. Na servisním stolku skončilo i auto Hubálovských – po opravdu silném nárazu do svodidel jej s prasklým platem pod přední nápravou museli z dráhy odnést. Mechanik se nevzdával – karbonové plato, na kterém je celé auto postaveno, doslova sflikoval tavnou pistolí a za několik minut se jejich Škoda 130 RS ocitla opět na dráze, kde vydržela až do konce závodu.
Potíže se nevyhnuly ani nám – řízení přestalo fungovat tak, jak mělo. Levé přední kolo se chovalo dost podezřele a auto se proto nedalo ovládat. Než mechanik závadu objevil, utekla spousta drahocenného času, a když ji objevil, vybral si špatný způsob jejího odstranění – než aby prasklou spojovací tyč řízení vyměnil, rozhodl se ji opravovat. Zkrátka šel na králíka s kulometem a to se nám stalo osudným. Nevadí – je to jen závod, navíc pro slovenskou část naší sestavy třetí, a kluci teprve sbírají zkušenosti.
Smůla se nelepila na paty jen závodníkům, trochu se povrtala i ve vysílací technice. V poslední hodině – jak jinak – došlo k výpadku wi-fi signálu a online stream tak byl přerušen. Bohuš Belák se pěkně zapotil, ale po asi 15 minutách se mu podařilo vysílání obnovit a do éteru se tak dostaly i poslední minuty závodu.
Závod se pomalu chýlil ke konci. Bylo jasné, že s pořadím – oproti předchozím třem čtvrtinám závodu pěkně zamíchaným – už nikdo nic neuděláme. Zvukový signál oznámil konec závodu a v tom okamžiku časomíra ukázala, že zvítězili pražští Motol Speeders – tým, který pomalu, ale jistě začíná znovunabývat svou někdejší špičkovou pozici. Gratulujeme.
Náš tým obsadil 4. místo, Kysuckí Strojníci dojeli druzí a RC Racing Hubálov se umístil na 5. příčce. Zdánlivě průměrné výsledky mají pro nás větší význam, než by kdokoli předpokádal. Všechny tři týmy udržely své soutěžní vozy na dráze od začátku až do konce, což je to nejdůležitější.
Za zmínku stojí účast týmu Orlen Unipetrol Racing Team z Meziboří. Těsně před startem se s nimi rozloučila řídicí elektronika vodíkového článku jejich vozu - kouřovým signálem oznámila odchod do křemíkového nebe. Mezibořští se ale nevzdali – vyjeli na dráhu, i když věděli, že jejich auto nesoucí dva hydrostiky a nefunkční palivový článek závod nedokončí. Nedokončilo – ale i tak se jejich závoďák udržel ve hře téměř 3 hodiny - úctyhodný výkon.
Bez ohledu na umístění byl závod pro nás velmi poučný. Už samotný trénink nám připomněl, že musíme mít s sebou i náhradní díly, u kterých se nepředpokládá, že by mohly být během závodu potřeba. Členové slovenské části naší sestavy jistě poznali, že nejefektivnějším je odstranění závady nejjednodušším možným způsobem – všechny ostatní cesty mohou být kontraproduktivní. Konečně - chybami se člověk učí.
Jsme moc rádi, že slovenský KIA Team nás drží v seriálu, jak jen to jde. Jakubovy, Timotejovy i Jurajovy pomoci si nesmírně vážíme, patří jim slova uznání a díků.
Do Sedlčan bychom se ale nedostali, kdyby nás nepodpořila Nadace ORLEN Unipetrol, firma Inelsev, nejmenovaný stomatolog z Plzeňska a samozřejmě naše škola, Gymnázium T. G. Masaryka v Litvínově. Všem jmenovaným upřímně děkujeme a budeme se snažit, abychom veškerou podporu v budoucnu náležitě zúročili.
Zveřejněno v
Zprávy
čtvrtek, 15 prosinec 2022 20:01
ISŠA Hydrogen Cup Brno 9.–10. 12. 22 – neopakovatelný zážitek
V pátek 9. prosince jsme odjeli do Brna, kde nás čekal závod ISŠA Hydrogen Cup, již třetí díl seriálu Hydrogen RC Challenge Cup. Po nedávné apokalypse nás moc nezbylo – na závodiště odcestovaly za doprovodu Mgr. Martina Laxy Adéla Hrbková a Lenka Šustrová.
Celá cesta mohla vypadat jako zbytečná, ale ve skutečnosti zbytečná vůbec nebyla. Krátce po listopadových událostech se nám ozvali naši hubálovští přátelé, se kterými jsme začali řešit, jak se na startovní listině udržet – lehce komplikovaný, ale přesto pro oba týmy přijatelný způsob se našel, což nás – z dosti velké části – zbavilo pesimismu.
Jakmile to šlo, pustili jsme se do důkladné údržby soutěžního auta a začali odstraňovat alespoň ty nejvážnější nedostatky. Když už, tak ať nejedeme se závoďákem, který krátce po startu začne zlobit nebo vypoví službu úplně – šlo nám především o úspěšné projetí cílové pásky, umístění nám v té chvíli bylo jedno.
Zanedlouho došlo k radikálnímu zvratu – ozval se nám náš slovenský kamarád Bohuš Belák, vedoucí týmu Kysuckí Strojníci, a rovnou se zeptal, jestli bychom stáli o doplnění našeho týmu z řad slovenských závodníků – vedle Kysuckých strojníků se mu podařilo vytvořit zatím jen tříčlenný KIA Team Kysuce, který sice zatím moc zkušeností nemá, ale závodit přijede rád. Co si budeme povídat, Bohuš nás tak trochu dostal do šoku, s něčím podobným jsme vůbec nepočítali.
Pesimismu opět ubylo, náš závodní speciál jsme zprovoznili – nějaké nepřesnosti, které se na jízdních vlastnostech naštěstí moc neprojevovaly, jsme přece jen objevili, ale na jejich odstranění před závodem už nezbyl čas. Na závodní dráhu by auto nejspíš mohlo, ale nebylo jisté, jak dlouho by se na ní udrželo.
Vše se definitivně vyřešilo v pátek v podvečer po našem příjezdu do brněnské Integrované střední školy automobilní, kde jsme se tentokrát objevili jako poslední. Po vstupu do tělocvičny, jejíž velikost byla zmíněna v předchozích článcích, jsme zamířili k depu, ve kterém nás již čekali kamarádi ze Slovenska Juraj Kocourek, Jakub Vrábel a Timotej Benjamin Kucák se svým závoďákem kompletně připraveným na trénink. K tomu všemu jsme z jedné strany měli RC Racing Hubálov, z druhé Kysucké Strojníky – věděli jsme, že budeme opravdu v dobré společnosti.
Jakub, Timotej i Juraj si mohli vybrat, se kterým soutěžním vozem pojedou. Volba nakonec padla na slovenské auto, které – na rozdíl od našeho – znají opravdu dobře a jsou schopni poměrně rychle se vypořádat s jakoukoli závadou.
Lenka s Adélou chtěly oživit náš závoďák, aby s ním hlavně Adéla mohla aspoň trénovat, a to rovnou na závodní dráze – takových příležitostí moc nebývá. Pod vlivem emocí a lehkého zmatku však ani Lenka, ani Adéla nebyly schopny určit, jaká baterie je určená na trénink. Všimli si toho členové týmu Hydra Racing Plzeň a za několik okamžiků jeden z nich přiběhl s nabitou baterií, vložil ji děvčatům do auta a ta mohla okamžitě začít jezdit. Takovou pomoc jsme nečekali, byli jsme z toho dost vedle.
Zatímco naše auto, u jehož řízení se vystřídali postupně všichni, jezdilo po dráze, slovenský závoďák stál v depu a design jeho karoserie procházel úpravami. Od Bohuše jsme dostali povolení odstranit všechny slovenské týmové polepy a nahradit je našimi. Tuhle možnost jsme okamžitě zavrhli – když už je posádka československá, tak ať auto nese insignie obou týmů.
Mimochodem: podle současných pravidel českého pravopisu se má správně psát česko-slovenská, ale onen spojovník – zvlášť v našem případě – vypadá přinejmenším nepatřičně, prostě se do tohoto slova nehodí. Tvar z období před rokem 1991, tedy bez spojovníku, je mnohem výstižnější a možná i hezčí – proto budeme předstírat, že výše zmíněné pravidlo neexistuje.
Lenka s Adélou trénovaly poměrně dlouho s našim i slovenským závoďákem a nutno říct, že po více než dvou hodinách toho měly docela dost – nebylo se čemu divit. Dráha, kterou připravili naši hostitelé, představovala zmenšenou kopii brněnského Masarykova okruhu. Jezdilo se po ní docela dobře, ale dvě záludná místa dokázala pěkně unavit.
Během trénování a ostatních příprav jsme vůbec nezaregistrovali, že půlnoc a hlavně začátek nového dne jsou už přinejmenším dvě hodiny za námi. Zaujali jsme proto polohu střelce ležícího na zádech, abychom ráno byli alespoň trochu použitelní.
Začátek závodního dne byl stejný jako jindy. Všechny týmy včetně nás se usadily ve svých depech a připravovali své soutěžní vozy a zdroje energie na technickou kontrolu, nikdo při ní neměl sebemenší problém. V 9:55 vydala jury pokyn k seřazení závodních vozů na startovním roštu podle již dříve vylosovaného pořadí a před branou časomíry se postupně objevila auta všech osmi zúčastněných týmů.
Závod pěkně svižně odstartoval v 10:00. Na první příčku v tabulce časomíry se okamžitě prodrali Kysuckí Strojníci, zanedlouho se přímo pod nimi objevili pražští Motol Speeders a naše tentokrát československá čtyřicet čtyřka se uvelebila na třetí příčce. U řízení se střídali Jakub a Timotej – jezdili pěkně svižně a jistě. Na své si přišla i Lenka – kvůli opatrnosti a lehkému strachu z poničení auta, které není naše, jezdila o něco pomaleji, ale také s jistotou – za svůj výkon se rozhodně stydět nemusela.
Adéla zůstala v depu, pomáhala při servisních úkonech a při průjezdu auta hlásila údaje o napětí baterie, které odečítala z displeje instalovaného pod kapotou. Určitě se nenudila – vždycky se našel někdo, s kým si mohla popovídat a dozvědět se něco nového.
Závod se přehoupl přes polovinu a bylo vidět, že některé týmy na tom nejsou úplně nejlépe s energií – jejich vozy nápadně zpomalily. Jen Kysuckí Strojníci, Motol Speeders a my jsme udržovali docela svižné tempo.
Kvůli energii museli svou jízdu zmírnit i Motol Speeders - netrvalo dlouho a naše jméno se posunulo v tabulce časomíry na druhou příčku. Paráda. Vypadalo to, že bychom mohli dojet druzí. Nedojeli. V poslední pětině závodu, nejspíš při převrácení auta, praskl jeden ze sloupků držících karoserii. Osádka depa se ihned pustila do opravy, ale tak důkladně, což zabralo zbytečně mnoho času. V době, kdy samotný Bohuš zařval do vysílačky „chalani, nes**te sa s tým a choďte,“ bylo už příliš pozdě. Motol Speeders získali před námi moc velký náskok.
Kvůli energii museli svou jízdu zmírnit i Motol Speeders - netrvalo dlouho a naše jméno se posunulo v tabulce časomíry na druhou příčku. Paráda. Vypadalo to, že bychom mohli dojet druzí. Nedojeli. V poslední pětině závodu, nejspíš při převrácení auta, praskl jeden ze sloupků držících karoserii. Osádka depa se ihned pustila do opravy, ale tak důkladně, což zabralo zbytečně mnoho času. V době, kdy samotný Bohuš zařval do vysílačky „chalani, nes**te sa s tým a choďte,“ bylo už příliš pozdě. Motol Speeders získali před námi moc velký náskok.
Ten se nám podařilo citelně snížit, ale posledních 5 kol už jsme nedohnali. S definitivní platností jsme tedy dojeli třetí - nádherný výsledek.Timotej, Jakub i Juraj závodili teprve podruhé – jejich auto se poprvé objevilo na trati počátkem listopadu v závodu Dopravrace, který se konal ve slovenském Zvolenu. I přesto si počínali, jako by měli za sebou přinejmenším jednu závodní sezónu. Díky nim podala naše 44 opravdu dobrý výkon.
Na rozdíl od jiných měl závod velmi klidný charakter – jezdilo se plynule, srážek, případně jiných havárií, bylo poskrovnu a ani dráhu nebylo nutno příliš často opravovat. Je vidět, že týmy, které se přihlásily do seriálu, postupně získávají trénink a cenné zkušenosti, což je vidět především na závodní dráze.
Naši hubálovští přátelé dojeli z celkového počtu 8 týmů na 6. místě. Problémy s výkonem vodíkové jednotky, která dodávala méně elektrické energie, než měla, ještě před závodem (alespoň částečně) vyřešili. Bohužel, jeden náraz do svodidel si vyžádal náročnou opravu s následnou velkou časovou ztrátou, kterou už se jim dohnat nepodařilo. Věříme, že v příštím závodu bude jméno RC Racing Hubálov ve vyšších řádcích tabulky.
Pro nás jako stálé členy týmu byl závod ISŠA Hydrogen Cup opravdu zvláštním a neopakovatelným zážitkem. Tolik pomocných rukou, kterých se nám dostalo před závodem i během něho, jsme nečekali stejně jako nabídku případné pomoci a spolupráce v budoucnu. Je skvělé vědět, že i ostatním týmům alespoň trochu záleží na tom, abychom se – pokud to jen trochu půjde – nějak udrželi. Smysl pro fair play a vzájemnou pomoc je asi to nejlepší, co jednotlivé závody i celý seriál přinášejí, z čehož máme velkou radost.
Závodů ISŠA Hydrogen Cup bychom se nemohli zúčastnit, kdyby nás nepodpořila firma Inelsev s.r.o., Nadace ORLEN Unipetrol a v neposlední řadě naše škola, Gymnázium T. G. Masaryka v Litvínově. Pomoci všech uvedených si velice vážíme a jsme za ni moc rádi.
Co říci závěrem: bájný Fénix shořel, ale zdá se, že se – i když velmi pomalu - začíná ze svého popela znovu klubat. Pevně doufáme, že dřív nebo později znovu vzlétne.
Za HC Verva Racing Team 44
Martin Laxa
fotogalerie zde
Za HC Verva Racing Team 44
Martin Laxa
fotogalerie zde
Zveřejněno v
Zprávy
neděle, 13 listopad 2022 08:21
DopravRace Zvolen aneb co se může pokazit, pokazí se
V pátek 4. listopadu 2022 se náš HC Verva Racing Team poprvé ve své historii vypravil do zahraničí – přijali jsme pozvání k účasti v závodu DopravRace, který se konal ve slovenském Zvolenu. Závodní sestavu tvořili David Bílý, Daniel Janovský a Lenka Šustrová.
Protože jsme si nechtěli u našich sousedů uříznout ostudu, podrobili jsme náš závoďák opravdu důkladné prohlídce – den před odjezdem jsme jej téměř kompletně rozebrali, vše zkontrolovali a případně vyměnili.
Nastal den odjezdu, onen pátek 4. listopadu. Už ráno bylo zřejmé, že počasí nám moc přát nebude – docela vydatně pršelo a k tomu všemu se na mnohých místech válela nad vozovkou mlha stejná jako nad rybníčkem Brčálník. Podmínky pro dálkovou jízdu přímo ideální, lepší počasí jsme si opravdu nemohli přát.Předpokládali bychom, že srážky jsou, řekněme, lokální záležitostí – jak se později ukázalo, nejsou. Lilo celou cestu až do Zvolena, kam jsme dorazili po 11 hodinách od odjezdu z Litvínova.
Po příchodu na závodiště ve Fun Aréně nás srdečně přivítal Ing. Tibor Lešniak, učitel zvolenské průmyslové školy dopravní a hlavní organizátor závodu, a hned na to jsme se setkali s ostatními účastníky a samozřejmě našimi přáteli, týmy RC Racing Hubálov a Kysuckí Strojníci.
Prohlédli jsme si dráhu a zamířili k našemu depu, kde jsme vybalili auto s příslušenstvím a začali trénovat. Stejně dobře jako po kontrole v Litvínově jezdilo auto i na dráze ve Zvolenu. Dráha, kterou připravil organizátor, okamžitě „padla do ruky“ – obsahovala rychlostní i technické prvky a jezdilo se na ní velmi dobře. Pro jistotu jsme se po dráze projeli i s Feratem, abychom zjistili, jakou bude mít na dráze stabilitu a rychle bude moci jezdit během předváděcí jízdy i jako safety car. Po asi dvou hodinách tréninku a důkladném odzkoušení obou vozů jsme se ještě nějakou dobu zdrželi v tělocvičně a povídali si s ostatními.
Všimli jsme si, že v depu Hubálovských se objevila jejich Škoda 110 Super sport. Nebylo divu - auto mělo odlomenou páku levé přední těhlice a nešlo tak řídit. David Bílý dostal spásný nápad - v mžiku se objevila improvizovaná svorka vytvořená z kousku nápojové plechovky. Obě části těhlice stáhla k sobě a po prolití lepidlem byla tahle součástka opět funkční – Super sport byl tedy zachráněn. Na všechny postupně padala únava – aby ne, půlnoc už odbila – a tak se jako nejlepší řešení ukázal spánek.
Druhý den ráno, v sobotu 5. listopadu, se asi tak hodinu a čtvrt před startem sešli všichni účastníci na závodišti, usadili se ve svých depech, připravovali své vozy a očekávali technickou prohlídku. Všichni včetně nás bez problémů kontrolou prošli. Několik minut před půl desátou se ujali slova hlavní organizátor Ing. Miroslav Lešniak a ředitelka SPŠ dopravní Ing. Romana Trnková. Přivítali všechny účastníky i veřejnost, oficiálně zahájili závod a všem soutěžícím popřáli mnoho štěstí.
Po slavnostních projevech se na dráze předvedly Škoda 110 Super sport i Ferat Vampire RSR. Oba vozy vzbudily u všech přihlížejících dost velkou pozornost – o to větší, že komentář předváděcí jízdy zněl tentokrát slovensky, v jazyce našich hostitelů.
Tři minuty před startem se začaly vozy řadit na startovním roštu – každý vůz zaujal pozici na úrovni depa svého týmu. Přesně v 10 se ozval klakson a závod začal. No, začal – jak pro koho. Zatímco všechny vozy vyletěly na dráhu jak V2, náš závoďák se nehnul ani o milimetr. Po asi dvou sekundách se probudil k životu a i my jsme mohli začít.
Stalo se již tradicí, že na začátku každého závodu řídil David. Jezdil velice dobře, ale ne dlouho. Auto se zastavilo, a protože nejevilo žádné známky života, nezbývalo nic jiného než jej z dráhy odnést do depa. Baterie vykazovala podivné – spíš téměř žádné – napětí a řídicí jednotka vodíkového článku se také nechovala zrovna korektně. Na to, že od startu uplynulo jen asi 10 minut, byla situace vážná, přímo zoufalá. Osádka depa zkontrolovala všechny kabely, ale ty se zdály být v pořádku. Zničehonic auto obživlo. Dan založil nový hydrostik a David opět vyrazil na dráhu. Jezdil o poznání déle než před prvním depem, ale telemetrie ukazovala velmi rychlý úbytek napětí baterie, což nevěstilo nic dobrého – vodíkový článek evidentně nepracoval. Nepomohlo ani vložení nové nádržky s vodíkem – článek se usmyslel, že zkrátka pracovat nebude, a my jsme mohli jezdit jenom na elektřinu z baterií.
Začínalo být jasné, že s takovou závod nedokončíme. U řízení se vystřídali i Lenka s Danem. Jezdili, jak mohli, abychom při té vší smůle měli najetá alespoň nějaká kola. V tabulce časomíry jsme na posledním místě sice nefigurovali, ale že nedojedeme, už bylo jisté - bez vodíku se to zkrátka zvládnout nedá.
Aby toho nebylo málo, do toho všeho jsme dvakrát škrtli o svodidla. A to tak šikovně, že prasklo „céčko“ (uložení uchycení předního kola). I když jsme věděli, že nedojedeme, jeho výměna byla neskutečně rychlá.Mysleli jsme si, že víc se už pokazit nemůže. Může. Na dráze došlo k mimořádné události a byl nutný výjezd našeho Ferata Vampire RSR v roli safety car. Všechny vozy na dráze se seřadily do kolony a Ferata vzorně sledovaly, byla to nádherná podívaná. Před vjezdem do jedné zatáčky Ferat přestal reagovat na povely jízdní vysílačky a namířil si to přímo proti svodidlům, čelní náraz byl neodvratný.Ozval se dutý zvuk a zpod přední kapoty vyletěl organický motor a z kabiny odletělo levé okno. Za Davidova volání „já to nelepím“ jsme Ferata odnesli z dráhy a všem nám bylo jasné, že během závodu už náš upír nevyjede – ani nemohl, přišel o svou pohonnou jednotku.
Chvilku jsme nechápali, co se vlastně stalo, ale zanedlouho se vše vysvětlilo. Feratovu neovladatelnost způsobila inferference signálu jeho vysílačky se signálem vysílačky jiného týmu a s tím se nedalo nic dělat. Při podrobné prohlídce jsme zjistili, že i přes hrozivě vypadající náraz nevznikly na autě žádné škody – přilepit boční okno a vložit zpět pod kapotu lidskou krví poháněný motor bylo dílem okamžiku.
Mezi tím vším dospěl závod ke své polovině a naše baterie dosáhly stavu úplného vybití. Trocha energie v nich zbyla, ale na jízdu už to v žádném případě nestačilo – auto jsme odstavili do depa. Když už jsme sami nemohli závodit, drželi jsme palce týmu RC Racing Hubálov, ať – na rozdíl od nás – závod alespoň dokončí. Podařilo se, Hubálovští obsadili 6. místo, což v silné konkurenci není vůbec špatný výsledek. Po dlouhé době se jim konečně zadařilo, měli jsme velkou radost.
Co nás uvedlo do mírného šoku, bylo naše umístění. Jako poslední jsme neskončili – z celkového počtu devíti týmů jsme obsadili 7. příčku. Cílovou pásku jsme sice nepřetrhli, ale 7. místo za daných okolností jistě nebylo nejhorší. Po závodu jsme nebyli ani naštvaní, ani zklamaní, natož otrávení. Jen nás mrzelo, že s autem, které má velký potenciál – to se konec konců ukázalo především v uplynulé závodní sezóně – nebylo schopno závod dokončit. Vše, co se mohlo pokazit, se pokazilo, ale i to k závodům patří. Nedá se nic dělat, náš závoďák už má mnohé za sebou.
Závod DopravRace však nepřinesl jen smůlu. Viděli jsme, že auta některých slovenských týmů jsou na opravdu vysoké úrovni, a proto už pracujeme na tom, aby se na ni dostal i náš závoďák.Po příjezdu domů jsme rozebrali naše závodní auto pomalu na prvočinitele a objevili, co způsobilo nefunkčnost vodíkového článku. Docela jsme se divili – současně se porouchalo několik věcí, do kterých bychom to vůbec neřekli a které se během závodu opravit ani nedají. Teď už víme, co dělat, aby se něco podobného neopakovalo.
Závodu DopravRace jsme se mohli zúčastnit díky Nadaci ORLEN Unipetrol, firmě Inelsev a v neposlední řadě díky naší škole, Gymnáziu T. G. Masaryka v Litvínově. Pomoci všech uvedených si velmi vážíme.
Za HC Verva Racing Team 44
Zveřejněno v
Zprávy
