fotogalerie zde

V pátek 10. června odjel náš HC Verva Racing Team 44 ve složení David Bílý, Daniel Janovský a Petr Jašontek společně s Mgr. Martinem Laxou do Plzně na Pilsen Hydrogen Cup, již předposlední díl seriálu Hydrogen RC Challenge Cup. Všichni, kdo nás znají, vědí, že nás bývá přinejmenším o jednoho víc. Tak tedy na vysvětlenou: s Matějem Červenkou jsme se rozloučili a na jeho místo před nedávnem nastoupil Felix Malec, úplný nováček, který se závodů zatím zúčastnit nemohl.

3 dny před odjezdem skolil Davida nějaký mikroorganismus doprovázený vysokou horečkou – zdálo se, že do Plzně odjedou jen Daniel s Petrem, ale nakonec, jak by řekl samotný Cimrman, se vše v dobré zvrátilo - David se uzdravil, a tak jsme mohli závodit ve třech.

Po příjezdu do plzeňské Střední průmyslové školy dopravní nás přivítal organizátor celé akce Pavel König a seznámil nás s časovým harmonogramem. Ubytovali jsme se a po večeři jsme odešli do prostorné tělocvičny, kde na nás čekala téměř kompletně připravená dráha.

Vybrali jsme si depo, vybalili a připravili auto na trénink. Vyjeli jsme na mechových kolech – jízda nebyla nic moc – auto se chovalo přetáčivě, někdy dokonce jankovitě - zkrátka jízda s ním za moc nestála.

Mechová kola jsme sundali a místo nich nasadili mini piny, jak říkáme pneumatikám s gumovými hroty. Auto sedělo na dráze o poznání lépe, ale pneumatiky se poměrně rychle sjížděly. Věděli jsme, že závod odjedeme, ale při tréninku se budeme muset krotit.

Poté, co se všichni tři členové týmu seznámili s dráhou a měli natrénováno, jsme odešli na pokoj a pustili se do příprav auta na samotný závod. Všechno jsme důkladně zkontrolovali, některé součástky vyměnili a asi tak půl hodiny po půlnoci šli spát, abychom byli druhý den fit.

Probudili jsme se do slunečného rána. Po snídani jsme se odebrali na závodiště a usadili se v depu. Do technické prohlídky vozu zbývala necelá půlhodina, což bylo dost času na krátký trénink a zkoušku obutí. Dana napadlo ještě jednou nasadit mechová kola. Nápad to byl vynikající, auto sedělo jak přibité. Dobrou přilnavost asi způsobilo ojetí koberce při tréninku během předchozího večera. Takže bylo rozhodnuto -  jedeme na „mechách“.

Během technické prohlídky vozu kontrolovala jury množství energie uložené v hydrosticích (vodíkových nádržkách) i bateriích a povinná byla i zkouška brzdy. Samozřejmě jsme bez problémů prošli. Do auta jsme vložili závodní baterii, hydrostik, nasadili karoserii a čekali na start.

Těsně před 9. hodinou byly týmy vyzvány k seřazení aut u brány časomíry. Tentokrát se startovalo letmo, jako safety car posloužil náš tréninkový podvozek Himoto Nascada s karoserii Fordu Mustang v našem reprezentačním designu.

V 9 hodin se vůz safety car rozjel a v koloně ho následovaly soutěžní vozy – impozantní pohled. Po odjetí jednoho kola odbočil safety car do depa a závod tak definitivně odstartoval.

Řídil David Bílý a od začátku si vedl velmi dobře. Při pohledu na časomíru bylo jasné, že síly téměř všech týmů jsou dost vyrovnané a že tenhle závod bude nejspíš o štěstí. Kola přibývala, pořadí bylo více či méně stabilní – drželi jsme se v první polovině tabulky a říkali jsme si, že by bylo fajn se právě v té horní polovině udržet.

Kde se vzal, tu se vzal, objevil se pověstný pan Murphy a začal úřadovat. Ozvala rána jako z děla – v mžku jsme věděli, že původcem bylo naše auto. Skončilo na svodidlech úplně stejně jako Citroën 2CV ve filmu Veselé Velikonce s J. P. Belmondem.  Jen hláška „uhni, kreténe“ chyběla.

Nikdo nechápal, co se děje. Mysleli jsme, že s Davidem zacloumal adrenalin, nechal se unést a nezvládl zatáčku. Mýlili jsme se – náš závoďák skončil na svodidlech, protože přestal poslouchat. Přijímač jízdní vysílačky se totiž rozhodl nefungovat. Proč, nikdo netušil - jenomže bez něj se zkrátka jezdit nedá.

Naštěstí nás zachránil náš vůz safety car – obsahoval jak přijímač, tak podle něho zkalibrovaný regulátor. I když instalace obou komponent do závoďáku proběhla bleskurychle, ztratili jsme dost.

A aby toho nebylo málo, nestačilo vyměnit jen přijímač, ale samozřejmě i vysílačku, která je s ním spárovaná. Za necelých 10 minut bylo auto na dráze, ale jezdit s ním nebylo úplně ono. Není divu – na jinou vysílačku reagovalo auto zcela jinak a dostat řízení znovu do ruky nějakou dobu trvalo.

Nicméně po několika dalších minutách bylo vše v přijatelných mezích a David se mohl opět opřít do pedálů. Bylo co dohánět – byli jsme poslední a takhle jsme opravdu skončit nechtěli. Na první příčce se usadili pražští Motol Speeders, kteří jezdili pěkně zostra. Před námi měli náskok 90 kol.

Náskok se nám podařilo lehce snížit, ale dohnat kohokoli před námi bylo téměř bez šance – přece jen, jak už bylo zmíněno – na dráze jezdila auta stejně silných týmů.

David požádal o vystřídání – všichni jsme vytřeštili oči, protože bez přestávky jezdil dvě a půl hodiny. Neskutečné. Řízení se ujal Dan, který jezdil dosti opatrně, ale svižně, a mezi tím začaly mít některé týmy před námi mechanické, ale hlavně energetické problémy. Naděje na lepší umístění se zvětšila.

Po očku jsme sem tam mrkli po našich hubálovských přátelích. Nevypadalo to s nimi vůbec zle – motali se na prvních třech místech. Přáli jsme jim umístění na bedně a byli snad i nervózní, když se jejich řidič dopustil nějaké nepřesnosti.

Když závod dospěl do své poslední čtvrtiny, byl Dan docela unavený. Nabídl řízení Petrovi, ale ten si na řízení auta jinou vysílačkou netroufal a raději místo přepustil Davidovi. Ten odřídil zbytek závodu vcelku bez problémů a do cíle jsme dojeli čtvrtí.

Hubálovští nakonec zvítězili – naše přání se vyplnilo a byli jsme moc rádi.

Co říci závěrem: medaile, kterou jsme si z Plzně odvezli, je bramborová. Ani na chvilku jsme nebyli rozmrzelí – měli jsme upřímnou radost, protože i tohle umístění považujeme za náš velký úspěch.

Kluci totiž dokázali závodní auto během krátké doby zpojízdnit, i přes lehké potíže řídit a co je nejdůležitější: jako jeden ze tří týmů jsme měli závoďák na dráze od začátku soutěže až do jejího konce. A to se počítá.

Za necelých 14 dnů je před námi další závod, kterým uzavřeme sezónu a celý seriál. Budeme rádi, když se nám zadaří trochu lépe, ale předbíhat raději nebudeme – vše se teprve ukáže.

I když už máme přece jen něco odježděno, nezapomínáme na našeho odborného poradce a absolventa naší školy Honzu Možného. Poskytuje nám cenné rady a pomáhá nám získávat neocenitelné zkušenosti, které úročíme na každém závodě. Díky, Honzo.

Naše poděkování patří Nadaci ORLEN Unipetrol, Nadaci Konto našeho srdce, firmám Inelsev a ACR Czech, nejmenovanému stomatologovi z Plzeňska a samozřejmě naší škole, Gymnáziu T. G. Masaryka v Litvínově. Bez podpory výše jmenovaných bychom mohli závodit jen těžko.

Za HC Verva Racing Team 44

Martin Laxa

fotogalerie zde

fotogalerie zde

V neděli 3. dubna 2022 se náš HC Verva Racing Team 44 vypravil do Ostravy na další – pro nás již třetí – ročník národního kola soutěže Horizon Hydrogen Grand Prix. Společně se svým vedoucím Mgr. Martinem Laxou odcestoval tým ve svém obvyklém složení David Bílý, Matěj Červenka, Daniel Janovský a Petr Jašontek.

Přípravy auta byly dost důkladné a probíhaly už nějakou dobu před odjezdem. Některé součástky bylo třeba vyměnit, jiné svépomocí zhotovit a hlavně auto zevrubně prověřit a otestovat – všechno uvedené jsme zvládli během necelých 14 dnů.

Do Ostravy jsme dorazili v odpoledních hodinách. Před hotelem jsme se srdečně přivítali s našimi přáteli z Hubálova a po ubytování jsme se společně vydali na závodiště do Trojhalí Karolina. Po registraci a krátkém brífinku jsme se usadili v depu, vybalili a připravili auto na trénink.

Protože jsme měli závodní vůz opravdu připravený, měli jsme dost času nejen seznámit se s dráhou, ale také vyzkoušet, jak se náš závoďák bude na závodních kobercích chovat na kolech s různými typy obutí.

Zvítězila měkčí mechová kola – auto sedělo na dráze jak přibité. David, Daniel i Petr – naši řidiči – zbytek tréninku odjezdili, jak říkáme, „na mechách“. Všechno šlo hladce, přímo podezřele hladce – až jsme si začali říkat, jestli to náhodou není klid před bouří. Jak se druhý den ukázalo, byl - ale o tom později.

Po tréninku jsme s Hubálovskými, kterým auto také docela dobře jezdilo, společně zašli na večeři a poté odešli do hotelu, kde jsme se pustili do opětovné důkladné kontroly soutěžního vozu a jeho přípravy na další den. Práce skončily asi tak půl hodiny po půlnoci, což nám dovolilo jít konečně spát, abychom byli na závodech alespoň trochu fit.

Závodní den začal krátce po 9. hodině opět v Trojhalí Karolina, kde všechny účastníky nejdříve přivítal Ing. Václav Bystrianský, ředitel soutěže Horizon Hydrogen Grand Prix. Po technické kontrole, nafocení vozu a přejímce baterií jsme se usadili v depu a připravovali se na prezentaci závodního speciálu – první soutěžní disciplínu.

David Bílý a Petr Jašontek, kteří měli prezentaci předem připravenou, si několikrát potichu přeříkali její text a pak už nezbylo nic jiného než čekat, až na nás přijde řada. Po několika minutách se v našem depu objevila jury s Ing. Bystrianským v čele. David s Petrem začali povídat, o posun snímků na notebooku se staral Daniel Janovský.

Krátce po začátku bylo na některých členech jury vidět, že mají co dělat, aby nevybuchli smíchy. Není divu – David s Petrem opředli náš závoďák příběhem okořeněným o různé vtípky, ale přitom se všichni dozvěděli vše, co měli a chtěli.

Čas zbývající do startu se krátil. Ještě jednou jsme na voze všechno zkontrolovali a pak už jen očekávali výzvu k umístění aut na dráhu.

Letošní závod se oproti jiným trochu odlišoval – couvání bylo zakázáno stejně jako vstup členů jednotlivých týmů na dráhu za účelem odnosu nepojízdných vozů do boxů. O vše se starali Kysuckí strojníci ze Slovenské republiky, kteří se náročné úlohy „nahazovačů“ zhostili velmi dobře.

Přesně ve 12:00 se na dráze v roli safety car policejní auto Kysuckých strojníků. Všechny soutěžní vozy se za ním seřadily do kolony a po odjetí jednoho kola byla trať volná – závod oficiálně odstartoval.

Řízení se ujal David Bílý a hned od začátku jel pěkně zostra. Proč ne – auto bylo lehce ovladatelné a hlavně stabilní. Naše jméno svítilo v tabulce časomíry mezi prvními řádky. Jenomže za chvíli přišla ona pověstná bouře, kterou ohlašoval až moc velký klid při tréninku během předchozího dne a která nás provázela až do konce závodu.

Chtě nechtě musel náš závoďák do depa kvůli prasklému „céčku“, jak říkáme závěsu těhlice, tj. uložení kola. Céčka máme docela odolná, což se ukázalo při mnohých předchozích závodech. Nevinně vyhlížející náraz do svodidel byl ale tak silný, že součástka zkrátka nevydržela a rozletěla se na dva kusy.

Osádka depa fungovala jak personál oddělení ARO – nové céčko kluci do auta zamontovali za přibližně minutu a půl, což byl výkon přímo úctyhodný - výměna takové součástky normálně trvá přinejmenším pětkrát déle. Jenomže po několika minutách na trati bylo auto v depu zpět, tentokrát kvůli výměně vodíkové nádržky, která byla v autě podezřele krátce.  Nebylo divu – uvolnila se hadice mezi vodíkovým článkem a jeho výstupním ventilem a veškerý vodík tak protekl článkem bez užitku.

Oprava moc času nestála, nicméně v tabulce časomíry se naše jméno začalo propadat. David se znovu opřel do pedálů. Jeho ostrá jízda znatelně vylepšila naše pořadí, dostali jsme se opět do první čtvrtiny tabulky. Počet odjetých kol začal narůstat, náskok týmu na 3. pozici se začal zmenšovat.

Konečně byl aspoň trochu klid – ale, jak se ukázalo, ne nadlouho. Podezřele rychle začalo klesat napětí baterie – místo po dvou byla téměř vybitá už po jedné hodině. Takže depo a kontrola. Závada byla opět ve vodíkovém systému.

Nejspíš po nárazu (jak jinak) se uvolnil držák ventilů vodíkového článku a i s částí vodíkového vedení v autě volně poletoval. Tohle nás dost šokovalo – vyšlo najevo, že zbrusu nová a ne zrovna levná oboustranná páska pořízená několik dnů před závodem nebyla páskou, ale pěkným klumpem. Vzali jsme pásku jinou a vše bylo v pořádku. Jenomže naše pořadí se dosti rapidně zhoršilo, ocitli jsme se dost hluboko v dolní polovině tabulky.

Takže super – zbytečně promrhaný vodík, energie a především čas. Nezbylo nic jiného než zvolit jiný styl jízdy. U řízení se střídali Dan Janovský a Petr Jašontek. Za jejich řízení se auto na dráze na první pohled dost ploužilo. Právě ono ploužení nám nejen ušetřilo energii, dobilo baterii, ale ještě nás poponeslo o několik příček výš – na 8. místo. To už nevypadalo úplně špatně.

Najednou jsme měli energie dostatek. Jenže co se může pokazit, pokazí se. Těsně před námi  se srazila dvě auta. David Bílý dělal, co mohl, ale najetí do havarovaných vozů už nezabránil. Naše auto bylo nepojízdné. Sejmutí karoserie v depu ukázalo opravdovou spoušť. Nějaký ten závod už máme za sebou, ale s něčím takovým jsme se dosud nesetkali – jeden z hliníkových držáků přední nápravy se ohnul a konec druhého prorazila osa držící rameno.

Osádka depa však zachovala chladnou hlavu. Ohnutý držák se naštěstí podařilo přijatelně srovnat a osu, která prorazila ten druhý, kluci zafixovali kouskem upraveného 3D výtisku. Oprava proběhla poměrně rychle, ale i tak jsme ztratili poměrně dost času.

Do závodu zbývalo přibližně 40 minut. V baterii jsme měli energie víc než dost, žinýrovat jsme se tedy nemuseli. David se snažil řídit opatrně, aby se provizorně opravená přední náprava nerozpadla, ale adrenalin s ním občas zacloumal a styl jeho jízdy místy nabýval velmi dynamického charakteru s bojovným nádechem.

Nervozita před koncem stoupala, naše jméno v tabulce také – začali jsme dobývat 6. příčku, stáli jsme o ni opravdu moc. Nakonec jsme se na ni dostali – teď se tam ještě udržet. Povedlo se. Doufali jsme, že už se snad nic nestane. Stalo se - po nárazu do svodidel – asi tak 30 vteřin před koncem - prasklo pravé céčko, spojovací tyč vyletěla z kloubku a z auta vypadla těhlice i s kolem. O opravu už jsme se nepokoušeli – do konce závodu bychom ji už stejně nestihli dokončit. Ozval se klakson ohlašující konec závodu.

Dojeli jsme na 6. místě, což mezi 17 dalšími týmy není úplně nejhorší, k tomu se ztrátou pouhých 47 kol na vítěze. Umístili jsme se v první třetině tabulky a, jak říkáme, v „šestistovkovém pásmu“ - účastníci za námi se k hranici 600 ujetých kol ani nepřiblížili. Když k tomu připočteme dosti náročné a přitom bleskurychlé opravy vozu, stydět se opravdu nemusíme.

Z našeho výsledku rozhodně nejsme rozmrzelí a už vůbec ne otrávení – na závod jsme přijeli dobře připraveni a s konkurenceschopným autem, ale měli jsme prostě smůlu – takové věci se stávají.

Nálada, která nebyla špatná, se nám výrazně zlepšila při vyhlášení našeho týmu jako vítěze ve vedlejší soutěži v prezentaci závodního vozu a zcela upřímně jsme se začali radovat, když se oficiálně potvrdilo, že naši hubálovští přátelé vyhráli závod na celé čáře a jméno RC Racing Hubálov se začátkem června objeví na startovní listině světového finále v Holandsku. Z jejich vítězství máme snad stejnou radost, jako kdybychom vyhráli sami.

Po příchodu do hotelu jsme společně a dosti bouřlivě obě prvenství oslavili – nealkoholický sekt tekl proudem.

Letošní závod Horizon Hydrogen Grand Prix ukázal, že ve spoustě věcí rozhodně nejsme nejhorší, ale dal nám také jasně najevo, na čem je zapotřebí zapracovat a bezpodmínečně se zlepšit.

Do Ostravy bychom nemohli odjet, kdyby nás nepodpořily Nadace ORLEN Unipetrol, Konto našeho srdce, firmy Inelsev a ACR Czech, stomatolog z Plzeňska, který si přeje zůstat v anonymitě, a samozřejmě naše škola, Gymnázium T. G. Masaryka v Litvínově. Pomoci všech jmenovaných si velmi vážíme a budeme se ji snažit zúročit i v budoucnosti.

Za HC Verva Racing Team 44
Mgr. Martin Laxa

fotogalerie zde

fotogalerie zde

V pátek 18. března 2022 odjel náš HC Verva Racing Team 44 ve své obvyklé sestavě do Brna, kde se o den později v Integrované střední škole automobilní konal závod nazvaný ISŠA Hydrogen Cup II, již 4. díl seriálu Hydrogen RC Challenge Cup.

Asi tak dva týdny před závodem jsme se dozvěděli, že tým RC Racing Hubálov, naši přátelé, mají opět problém s řidiči. Jednomu zabránily v účasti vážné důvody, druhý z nich si přeřízl šlachy. Jak se mu tenhle vskutku umělecký výkon povedl, si raději necháme pro sebe. O tom, co by nastalá situace pro Hubálovské znamenala, hovořiti netřeba. Takže jsme měli jasno – v barvách jedenačtyřicítky opět pojede náš Petr Jašontek, kterého v případě nouze zaskočí jeden z hubálovských mechaniků, a naši závodní sestavu budou tvořit David Bílý, Matěj Červenka a Daniel Janovský.

Po příjezdu do areálu Integrované střední školy automobilní jsme nemohli jít rovnou do tělocvičny, protože toho času byla ještě zablokovaná. Místo toho nás ing. Jan Frybert, organizátor závodu, pozval do elektrotechnické laboratoře, kde si jednotliví členové mohli sestavit z předem připravených komponent plně funkční LED svítilny.

Tělocvična se uvolnila. Postupně dorazili naši hubálovští přátelé a v tělocvičně se objevili také Kysuckí strojníci, tým ze Slovenské republiky – přijeli si zazávodit jako hosté. Všichni jsme chtěli začít co nejdříve jezdit, a proto se všichni přítomní pustili do stavby dráhy. Úkon to není bůhvíjak složitý, ale má-li dráha za něco stát, nějaký čas si její stavba vezme.

Dráha byla konečně hotová a mohli jsme začít trénovat. Koberce byly zjevně jiné než posledně a to se i při použití měkčího mechového obutí projevilo poměrně negativně. Auto na dráze dost klouzalo, ale ovladatelné vcelku bylo – zvyknout se na to dalo. Případnému průšvihu nic nenasvědčovalo, všechno se zdálo být v pořádku.

Druhý den ráno, v sobotu, se všechny týmy sešly ve svých depech a se svými vozy čekaly na technickou přejímku skládající se z kontroly zdrojů energie i aut samotných. U nich se jury zaměřila především na kontrolu účinnosti brzdy, což se prověřovalo přímo na dráze.

Start závodu byl stanoven na 9:30. Po technické kontrole ještě zbyla trocha času na poslední kontroly auta a pak už nezbylo nic jiného než seřadit vozy na startovním roštu.

Pro připomenutí: v seriálu je přihlášeno celkem 6 týmů. Bohužel, účast na jeho 4. dílu odřekli 3 účastníci, a to E-Team z Kutné Hory, Hydra Plzeň a pražští Motol Speeders. Malý počet týmů posunul závod do komorní kategorie, ale i tak nás to všechny dost dost mrzelo.

Pořadí na startovním roštu rozhodla jury takto: 1. pozice: Kysuckí strojníci, 2. pozice: ISŠA Hydrocar Brno, 3. pozice: RC Racing Hubálov a poslední pozice my, HC Verva Racing Team 44.

9:30 – odstartováno. Všechna auta vyrazila tryskem vpřed – kromě našeho, které se nepohlo ani o píď. Zapnuté sice bylo, ale jaksi nekomunikovalo s jízdní vysílačkou. Vypnutí a opětovné zapnutí vše vyřešilo a i my jsme mohli vyrazit.

Na začátku bylo pořadí vyrovnané - stejné počty kol, všechno vypadalo nadějně. Ale jen prvních 5 minut. Poté jsme museli zajet do depa kvůli výměně hydrostiku a za dalších 5 minut znovu, takhle ještě asi 2 x. 3 hydrostiky zcela zjevně navždy odešly na onen svět – není divu, už mají svá léta a také dost najeto.

Naše jméno se v tabulce časomíry začalo odlepovat ode dna, ale pak na něj zase spadlo. Z auta začaly vypadávat šrouby kotvící spojovací tyče šasí a zadní nápravy. Opravy byly poměrně zdlouhavé, urychlit nešly. Díky tomu se nám začaly všechny ostatní týmy výrazně vzdalovat a naše pozice na posledním řádku tabulky získala notnou stabilitu – až do samotného konce.

Občas jsme se podívali na Hubálovce a jejich Škodu 130 RS, kterou řídil náš Petr Jašontek. Nevedli si vůbec špatně, na rozdíl od nás jejich jméno oscilovalo mezi 2. a 3. místem, v jednom okamžiku se vyšplhalo až nahoru. Moc jsme si přáli, aby se jim po dlouhém období nezdaru podařilo zvítězit.

Auto se nám začínalo doslova rozpadat. Pojízdné sice bylo, ale podat kdovíjak oslnivý výkon už schopné nebylo. Nepřáli jsme si nic jiného než závod aspoň úspěšně dokončit. Samozřejmě, že za chování fair play – na dráze jsme nikomu nepřekáželi, vozy ostatních týmů nás mohly bez problémů předjíždět.

Časomíra ukázala přesně 4 hodiny, závod skončil. Kysuckí strojníci závodili jako hosté, kteří v absolutním pořadí tohoto závodu dojeli na 3. místě. Ještě před tím bylo dohodnuto, že jejich umístění nebude mít vliv na pořadí týmů přihlášených do seriálu, které dopadlo takto: zvítězili brněnští ISŠA Hydrocar, druhou příčku obsadil tým RC Racing Hubálov a my, HC Verva Racing Team 44, jsme skončili na místě třetím. Závod jsme dokončili s autem, které nedrželo silou vůle, ale silou kastle (karoserie).

Vyvstává zde otázka, jestli vzhledem k počtu týmů není naše 3. místo tak trochu Pyrrhovo vítězství – čas ukáže, věcí ke zlepšení je víc než dost. Všem, kteří dojeli před námi, gratulujeme a věříme, že i nám se příště zadaří lépe.

Jak už v předchozích řádcích zaznělo, náš Petr Jašontek závodil opět v hubálovských barvách, tentokrát v pozici hlavního řidiče – odjel, a to velice dobře, víc než tři čtvrtiny celkového závodního času. I díky němu získal tým RC Racing Hubálov 2. místo, za což jsme moc rádi. Našemu týmu Petr ostudu rozhodně neudělal.

2. polovinu seriálu jsme tedy zrovna slavně nezačali. Na druhou stranu jsme poznali Kysucké strojníky – tým, který se ukázal jako dobrá parta na dráze i mimo ni. Velmi vážně začali Strojníci přemýšlet o účasti v příštím ročníku seriálu a zároveň nás pozvali na závody k nim na Slovensko, kam se rádi podíváme. Na obzoru je další zajímavé týmové přátelství.

Do Brna bychom se bývali nevypravili, kdyby nás nepodpořily Nadace Orlen Unipetrol a Konto našeho srdce, firmy Inelsev a ACR Czech a v neposlední řadě naše škola, Gymnázium T. G. Masaryka v Litvínově. Pomoci všech uvedených si velmi vážíme.

Za HC Verva Racing Team 44
Martin Laxa

fotogalerie zde

fotogalerie zde

V sobotu 20. listopadu se náš HC Verva Racing Team 44 ve složení David Bílý, Matěj Červenka, Daniel Janovský a Petr Jašontek (studenti třídy kvinta) vydal společně s Mgr. Martinem Laxou do Dolních Břežan na zahájení nové závodní sezóny Horizon Hydrogen Grand Prix.

Jednu ze součástí zahájení tvořil závod, který měl oproti jiným utkáním zcela jiný formát. Vítězem se měl stát tým, který byl se svým vozem schopný ujet 400 kol v co nejkratší době, nejdéle však za 2 hodiny a samozřejmě s omezenou kapacitou baterií i množství vodíku.

Podle technických požadavků mohly týmy soutěžit na vozech z roku 2020, ale kdo chtěl, mohl závodit s autem odpovídajícím požadavkům pro příští rok – ty jsou konečně všeobecně známy.

My jsme se nakonec rozhodli pro druhou možnost – jízdní vlastnosti (neupraveného) podvozku jsme otestovali již v létě a tak nic nám nebránilo sestavit nové auto. Jenomže kvůli spoustě předchozích akcí se stavba nového závodního speciálu pořád posouvala – docela dobrý závoďák jsme měli, takže jsme mohli být v klidu. Naráz vše nabralo neuvěřitelné obrátky - za 6 dnů (ano, čtete správně) kluci dokázali dát dohromady zbrusu nový závodní speciál od projektu až po nalakovanou karoserii. Práce skončila v den závodů v 1:15 v noci.

Ihned po vstupu do dolnobřežanské sportovní haly nás přivítal Ing. Václav Bystrianský, ředitel závodů Horizon Hydrogen Grand Prix, a poté jsme si šli prohlédnout dráhu. Byla prostorná, přehledná a, jak jsme zjistili, docela dobře uzpůsobená podvozkům určeným pro novou sezónu. Navíc nebyla dráha zaměřená ani tak na techniku, jako na rychlost jízdy.

Po prohlídce dráhy jsme se usadili ve svém depu, zabudovali do auta čip časomíry a zanedlouho dostaly všechny týmy povolení k tréninku. Neváhali jsme ani minutu a za chvilku se vůz se startovním číslem 44 objevil na dráze. K našemu zděšení auto klouzalo na koberci, jako když kráva tancuje čardáš na zamrzlém jezeře. Za chvíli jsme se uklidnili – došlo nám, že z neojetých mechových kol se musí obrousit vrchní vrstva. Po několika minutách náš závoďák seděl na závodním koberci jako přibitý.

Dráhu jsme měli velmi rychle naježděnou a jakkoli se zdála na první pohled složitá, dalo se na ní jezdit velmi snadno, a navíc auto, které jsme neměli kdy otestovat, ukázalo velmi dobré jízdní vlastnosti. Padlo velmi rychle, jak se říká, do ruky. Začínalo být jasné, že pokud se něco nepokazí, závod dokončíme.

Trénink skončil, vozy všech týmů byly společně vyfotografovány a seřazeny na závodní rošt. Stejně jako nedávno v Kutné Hoře jsme startovali z pozice č. 1. Zanedlouho se ozval klakson a závod odstartoval, řídil David Bílý.

Naše jméno svítilo poměrně dlouho na prvním řádku tabulky, druzí jeli v těsném závěsu Kisuckí strojníci – tým našich sousedů nesoutěžil, jen přijel otestovat svůj závodní vůz. Jednou jsme se propadli na 3. místo, kdy nás předjeli MM Riders („bratrský“ tým známých Motol Speeders).

David Bílý nabral správné soustředění a odjetá – spíš odlétaná – kola začala kvapem přibývat a i naše jméno se v tabulce začalo postupně posouvat až na její první řádek. Občas došlo na trati k úsměvné kolizi – jeden vůz zničeho nic před námi zastavil a náš závoďák se zastavit  zkrátka nedal, i když jeho brzda funguje dobře. Díky celkově malé výšce a dobrému tvaru karoserie jsme vůz před námi doslova podjeli. Jindy zase z jednoho vozu odlétla nepřilepená pneumatika a občas se stalo, že některé auto přistálo pod stolem našeho depa.

Než jsme se nadáli, ukázala časomíra 400 kol – tedy tolik, kolik jsme měli odjet. Zvládli jsme to za 1 hodinu 15 minut s nejlepším časem kola něco malinko přes 9 vteřin, což určitě není špatný výsledek. Zvítězili jsme a nechali dokonce za sebou i nesoutěžící Kysucké strojníky. Teprve pak jsme si uvědomili, že celý závod odřídil David Bílý. Jezdil velmi dobře, a proto nebylo třeba ho střídat.

Do konce časového limitu zbývalo ještě tři čtvrtě hodiny a kdo chtěl, mohl na dráze zůstat. Využili jsme téhle příležitosti a zajezdili si jen tak pro radost i za účelem testů, které nedopadly vůbec špatně.

Po ukončení závodu následovalo slavnostní vyřazení všech vozů. Některé z nich – i ten náš – vypadal po závodě trochu opotřebovaně, ale to zkrátka k takovým závodům patří. Na závěr se vyfotily všechny týmy s jejich vozy a také černými kufříky obsahujícími nové palivové články nutné pro stavbu aut pro novou sezónu. Nový ročník Horizon Hydrogen Grand Prix tak definitivně odstartoval.

Domů jsme se vrátili plni dojmů, během cesty jsme poměrně dlouho diskutovali o formátu závodu a jeho průběhu. Jsme rádi, že veškerá práce a energie věnovaná přípravám se vrátila i s úroky. Na vavřínech však usnout nesmíme – musíme trénovat a také zlepšit, co je třeba. Všechny nás těší, že jsme hráli fair play.

Náš odborný poradce Honza Možný, absolvent naší školy, o stavbě nového auta ani nevěděl, ale může být na nás pyšný – při stavbě si kluci vzpomněli na jeho cenné rady, které se (jako vždy) mnohonásobně zúročily. Díky, Honzo.

Poděkování samozřejmě patří také našim příznivcům, ke kterým patří Konto našeho srdce, Nadace Orlen Unipetrol, firmy ACR Czech a Inelsev, nejmenovaný stomatolog a v neposlední řadě naše škola, Gymnázium Tomáše Garrique Masaryka.

Za HC Verva Racing Team 44
Martin Laxa

fotogalerie zde

fotogalerie zde

V pátek 12. listopadu se náš HC Verva Racing Team 44 vypravil do Kutné Hory, kde se konal závod Hydrogen Power Racing, 2. díl seriálu Hydrogen RC Challenge Cup.

Upřímně řečeno, tentokrát jsme do poslední chvíle netušili, jak to všechno vlastně dopadne, protože nastaly okolnosti, které s týmem přece jen trochu zamávaly - s jedním členem jsme se rozloučili, druhého skolily zdravotní neduhy.

Naše řady na poslední chvíli rozšířil Matěj Červenka – opět z kvinty - jenomže je to úplný nováček, který o problematice RC modelů (navíc s vodíkovým článkem) zatím nic neví. I přesto, jak se později ukázalo, nám byl hodně platný. Do Kutné Hory tedy odjeli 3 studenti, ale plnokrevnou závodní sestavu tvořili vlastně jen dva – David Bílý a Daniel Janovský.

Řekli jsme si, že nejdůležitější je udržet auto po celé 4 hodiny na dráze a závod nějak dokončit.  Na závody jezdíme vždycky s tím, není důležité vyhrát, ale zúčastnit se – tentokrát jsme na slavný Coubertinův výrok mysleli dvojnásob.

Po příchodu do budovy školy s extrémně dlouhým názvem (i zkratek je víc než dost – SPŠ, VOŠ a JŠ) a přivítání organizátorem závodu Ing. Stanislavem Moravcem jsme okamžitě zamířili do tělocvičny a nejdříve si prohlédli dráhu. Byla o něco menší než v Hubálově a stejně jako tam se nejednalo ani tak o rychlostní, jako hlavně o technický okruh plný docela ostrých zatáček. Do zatáčky snad vedla i cílová rovina – spíš rovinka. Už samotný pohled na závodní dráhu jistoty našim klukům zrovna nepřidal.

Vybrali jsme si depo, které se nám nejvíce líbilo, začali vybalovat a připravovat auto na trénink. Po chvilce jsme na dráhu vyjeli. V Plzni náš závoďák občas projížděl zatáčky na třech kolech, ale zde, v Kutné Hoře, seděl na koberci jak přibitý – nedávné odladění přední nápravy se ukázalo jako vysoce účinné. Po tomto příjemném zjištění se nálada v týmu okamžitě zlepšila.

Trénink potvrdil dobré jízdní vlastnosti našeho auta a zároveň si David s Danem docela zvykli na dráhu. Věděli jsme, že pokud se druhý den nepokazí něco jiného, závod dokončíme. Po skončení tréninku jsme auto vyčistili, důkladně zkontrolovali a společně s Hubálovskými odjeli do domova mládeže, kde nás čekalo ošetření baterií a několikahodinový spánek.

Druhý den ráno, v sobotu, jsme se po snídani přesunuli opět na závodiště a začali se připravovat na závod. Původně byla v plánu předvádějící jízda Škody 110 Super Sport týmu RC Racing Hubálov a našeho Ferata Vampire RSR, ale ta byla z časových důvodů nakonec zrušena. I přesto obě auta nakonec stejně přišla ke slovu – ale o tom až později.

Po instalaci čipů časomíry – tentokrát jsme si dávali sakra pozor na správné zapojení – technické přejímce a kontrole předepsaných zdrojů energie proběhlo rozlosování umístění na startovním roštu. Náš tým získal číslo 1, což znamenalo start z první pozice.

Jak již bylo zmíněno, jednalo se o 2. díl šestidílného seriálu – i tak ale stojí za to připomenout zúčastněné týmy. Jsou jimi E-Team z Kutné Hory, Hydra Racing z Plzně (původně se jmenovali Project Elements), Hydro Car z Brna, Motol Speeders z Prahy, RC Racing Hubálov a my, HC Verva Racing Team 44.

V 9:30 se ozval startovní klakson a auta všech týmů vyrazila vpřed jako zběsilá. Jeli jsme zostra – z tréninku měli kluci dráhu docela dobře naježděnou, auto taky nejezdilo zrovna špatně. Počet kol se pozvolna zvyšoval stejně jako náš náskok před autem na druhém místě – náš název stále svítil na prvním řádku časomíry. Motol Speeders, velmi silný soupeř, se postupně propracovali na druhé místo, ale pořád je od nás dělilo asi 5 kol.

Údaje z telemetrie byly až překvapivě dobré – zjistili jsme, že jezdíme skoro pořád jenom na energii z vodíku, úbytek napětí baterie byl minimální. Mohli jsme si tedy dovolit nešetřit a jet skutečně na okolnostmi daných limitech, což Danovi i Davidovi neskutečně zvedlo náladu – na celé 4 hodiny byli jen dva a takovou podporu skutečně potřebovali.

Podvědomě jsme však tušili, že není možné, aby se jednalo o setrvalý stav. To se konec konců asi tak ve třetině závodu potvrdilo – auto se občas zastavilo, ale po několikerém zacloumání řízením se opět dalo do pohybu. Motolští byli většinou kus za námi, takže už se zdálo, že nás předjedou, ale nestihli to.

Jenomže o několik desítek minut později si auto začalo stavět hlavu na delší chvilky – zde už zacloumání řízením nepomáhalo, na řadu opět přišlo ono plzeňské proklepat, protřepat, nemíchat, a to už bylo časově náročnější. To nás shodilo na druhou příčku, Motol Speeders se ujali vedení a jejich náskok se velmi nenápadně, ale jistě zvyšoval.

Občas docházelo na dráze zhotovené pro nás z neobvyklého silného husího krku (vrapovaná plastová hadice) k úsměvným situacím. Jakékoli nevybrání zatáčky mělo dosti hlasitý zvukový doprovod vznikající při tření karoserie o mantinel. Při větším nárazu bytelná lepicí páska držící mantinely na koberci povolila, mantinel se uvolnil a dráha poněkud změnila tvůj tvar. Můžeme konstatovat, že chování dráhy při tolika nárazech velice silně připomínalo měňavku. Jindy se některé z aut – i to naše, samozřejmě – po nárazu do mantinelu přilepilo a jeho motorická síla jej nedokázala od lepicí pásky odtrhnout – proto nezbývalo nic jiného než auto k pobavení všech přihlížejících odlepit ručně.

Krátce po polovině závodu byla dráha v některých místech téměř nepoužitelná a vyžadovala opravu. To by nebylo možné za jízdy závodních aut v plné rychlosti, a tak řidiči dostali pokyn  ke zpomalení jízdy a následování hubálovské bílé Škody 110 Super sport v roli safety car. Pozorovat kolonu závodních aut s bílou krasavicí v čele byl neskutečný zážitek. Bohužel, Super sportu vysadil motor, ale oprava dráhy ještě neskončila. Roli safety car tedy převzal náš zlověstně vyhlížející Ferat a po dráze vedl kolonu několik dalších minut. Úžasná podívaná.

Závod se přehoupnul do poslední třetiny. Naše jméno svítilo na druhé příčce, Motol Speeders nám o několik kol stále unikali. Energie jsme měli stále dost, ale občas se naše auto přihlásilo o obvyklou netradiční opravu. Sotva jsme náskok Motoláků snížili, museli jsme opět protřepat a nemíchat.

Do konce závodu zbývalo 45 minut. Energie v baterii znatelně ubylo a tak jsme se rozhodli k její výměně a dále pokračovat už bez zapnutého vodíkového článku, ale kvůli celkové hmotnosti vozu stále s vloženým hydrostikem. Věděli jsme, že pokud naše auto zase nezačne jančit, závod nejen dojedeme, ale mohli bychom Motolské trochu prohnat. Jenže když se má něco pokazit, tak se to pokazí. Nová baterie měla trochu jiné kontakty než předchozí a kluci nemohli najít potřebné redukce, i když jsme je měli s sebou. Pod tlakem nervozity je zapomněli vybalit nebo je prostě neviděli – ne a ne je najít. Zachránil nás právě Ferat – je napájen z kabelu s potřebnými koncovkami a tak vše bylo zachráněno. Jenomže mezi tím nám Motoláci o několik kol unikli.

Na poslední část závodu se řízení ujal David Bílý, v depu zůstali Dan Janovský s Matějem Červenkou. Všichni jsme věděli, že jde do tuhého. Náš závoďák sledovali kluci z depa opravdu pečlivě, aby byli schopni kdykoli co nejrychleji zasáhnout. Do sledování se zabrali tak silně, až připomínali kočky sledující poletující mouchu.

Atmosféra zhoustla natolik, že by se dala krájet. Motolské jsme začali dohánět, počty ujetých kol obou týmů se vyrovnaly – nicméně stále jsme byli druzí. Nakonec se stalo neuvěřitelné – několik minut před koncem museli Motol Speeders do depa. I když tam strávili pouhých několik vteřin, poskytli nám malý, ale pro nás velmi cenný náskok. Začalo jít o všechno -  věděli jsme, že sebemenší chyba může vše pokazit. Auto se ještě jednou zastavilo, ale naštěstí se samo rozjelo. Za chvíli se ozval zvukový signál ohlašující konec závodu – zvítězili jsme. O dvě kola, ale zvítězili.

Napětí a nervozita byly vystřídány pocitem euforie. David s Danem podali neskutečný výkon – pouze ve dvou lidech dokázali závod nejen celý odjet, ale nakonec ho i vyhrát.

Nemůžeme zapomenout na našeho nováčka Matěje Červenku. I když se s námi vypravil do Kutné Hory v týmovém dresu, jel se spíše podívat, aby viděl, co takové závody vůbec obnášejí. Velmi rychle však pochopil, o co jde, a díky tomu poskytl v depu zbývajícím dvěma členům neocenitelnou pomoc.

Opět jsme zúročili rady, které nám před časem poskytl Honza Možný, náš odborný poradce. Za to patří Honzovi velké poděkování.

Takže všechno vlastně dopadlo skvěle, měli bychom slavit. Nicméně domů jsme se vrátili se smíšenými pocity. Během závodů jsme totiž v zápalu boje neúmyslně poškodili auto našeho spřáteleného týmu RC Racing Hubálov. Dosti vážné poškození si vynutilo dlouhý pobyt jejich auta v depu, což týmu znemožnilo umístit se na některé z horních příček tabulky. Tohle jsme opravdu nechtěli – jezdíme závodit, nikoli demolovat auta svých soupeřů, natož přátel. Navíc dobře víme, jaké to je mít auto v depu z viny někoho jiného. Uděláme všechno pro to, abychom byli příště opatrnější – snažíme se hrát fair play.

Závodů bychom se nemohli zúčastnit bez podpory našich příznivců, kterými jsou Konto našeho srdce, firmy Inelsev a ACR Czech, Nadace Orlen Unipetrol, stomatolog, který si přeje zůstat v anonymitě, a v neposlední řadě naše škola, Gymnázium T. G. Masaryka.

Za HC Verva Racing Team 44
Martin Laxa

fotogalerie zde

Před závodem H2 Challenge představil náš HC Verva Racing Team 44 své nové (nesoutěžní) auto, které mnozí znají z filmu Upír z Feratu, Vampire RSR, jak se záhadný vůz nazývá, jezdí pravděpodobně na lidskou krev. Náš Vampire není zhotoven konvenčním způsobem – téměř celý je sestaven z dílů zhotovených technologií 3D tisku a místo krve jezdí na elektřinu.

Současně s našim Vampire RSR vznikla na 3D tiskárně také Škoda 110 Super sport (typ 724), se kterou jezdí tým RC Racing Hubálov. Jedná se totiž o společný projekt, na kterém začali pracovat vedoucí obou týmů Jan Janíček a Martin Laxa a postupně se do stavby obou aut zapojili všichni týmoví členové. Práce na projektu začala na začátku března letošního roku a trvala sedm a půl měsíce. Veřejnosti se oba vozy představily před zahájením závodů H2 Challenge v Hubálově 16. října 2021.

O tisk velkých dílů pro naše auto se postarali absolvent naší školy Honza Možný a Daniel Janovský, žák třídy kvinta, za což jim oběma patří velký dík.

Video z předváděcí jízdy obou vozů připravujeme.
Martin Laxa