středa, 10 leden 2024 07:32

Inaugurační závod H2GP v Baku Doporučený

Napsal(a)

fotogalerie zde

Počátkem listopadu 2023, kdy jsme sotva zpracovali veškeré dojmy z hubálovského závodu H2 Challenge, se uprostřed dne ozval Ing. Václav Bystrianský, Ph.D. ze společnosti Horizon Educational a zeptal se, jestli chceme jet v prvním prosincovém týdnu závodit do Ázerbajdžánu. Aniž bychom věděli, o co přesně jde, bez mrknutí oka jsme okamžitě odpověděli, že ano – takovou destinaci jsme si přece nemohli nechat ujít.

Krátce na to jsme se dozvěděli, že o několik měsíců dříve se jedenáct ázerbajdžánských týmů zapojilo do projektu vodíkových RC modelů aut a v hlavním městě Baku se v rámci festivalu STEAM vzdělávání SAF 2023 bude konat závod Horizon Hydrogen Grand Prix – první v historii této země.

Organizátor závodu chtěl ukázat nováčkům, čeho všeho se dá na poli H2GP dosáhnout, a proto chtěl pozvat i 4 týmy ze zahraničí, které už mají „něco odježděno“. Společně se slovenskými Kysuckými Strojníky, bulharským týmem ze sofijské 18. školy Williama Gladstona a týmem Summa H2 Racing
z Holandska doporučil V. Bystrianský právě nás, čtyřicet čtyřku.

Když jsme se z tohoto lehkého šoku konečně probrali, uvědomili jsme si, že nás čekají hned dva závody za sebou - první v Kutné Hoře, druhý v Baku. Času moc nezbývalo a práce bylo víc než dost. Zatímco Ing. Baumruk pro náš závoďák vyráběl několik vylepšených životně důležitých dílů (zmíněno také
v předchozím článku), trénovali jsme, jak jen to šlo, abychom oba závody alespoň úspěšně dokončili, a zároveň pracovali na nové karoserii, se kterou jsme se chtěli v Ázerbajdžánu představit.

Závod v Kutné Hoře dopadl dobře, vylepšené součástky našeho závoďáku se osvědčily, a tak jsme po návratu z východní části Středočeského kraje mohli v klidu zabalit a jít se domů před téměř celodenní cestou alespoň trochu prospat.

V neděli 3. prosince jsme v pouze tříčlenné závodní sestavě (stanoveno organizátorem – pozn. autora), kterou tvořili Adéla Hrbková, Otakar Klika a Tomáš Vlček, odlétali z Prahy do Baku s přestupem v Istanbulu. Společnost Turkish Airlines neslevila ze svých standardů ani po covidové krizi, a proto jsme i na poměrně krátkých letech, jako byly ty naše, mohli na velkých osobních displejích sledovat průběh cesty, dívat se na filmy, hrát hry nebo poslouchat hudbu. Nikdo z nás se tedy nenudil, a protože občerstvení v podobě plnohodnotného jídla je u zmíněných aerolinek samozřejmostí, netrpěli jsme hladem ani žízní. Turkish Airlines jsou zkrátka něco úplně jiného než evropské hladolety, jejichž letadla mají interiér pro cestující odrbaný téměř na kost - to není reklama, ale konstatování reality.

V Baku jsme přistáli několik minut před devátou hodinou večer místního času. Po odbavení nás hostitelé odvezli do hotelu Ibis Baku City, kde jsme po ubytování vybalili a připravili se na další den.

V pondělí 4. prosince jsme ráno krátce po osmé hodině nastoupili do autobusu, který nás odvezl na výstaviště Baku Expo Center, asi třicet pět kilometrů od hotelu vzdáleného dějiště festivalu SAF 2023 i závodu Horizon Hydrogen Grand Prix. Naší pozornosti neuniklo policejní auto, které nás po celý následující týden doprovázelo celou cestu tam i zpět. Ne snad kvůli bezpečnosti, ale kvůli zajištění hladkého a především rychlého průjezdu rušnými ulicemi ázerbajdžánského hlavního města.

Závodiště jsme po vstupu do obrovské haly našli poměrně rychle. Usadili jsme se v předem určeném depu a hned na to jsme si prohlédli dráhu. K našemu milému překvapení postavil organizátor pěkný okruh převážně rychlostního charakteru.

Zatímco jsme se připravovali na technickou přejímku a trénink, obklopili depa zkušenějších týmů, tedy i naše, domácí nováčci a zírali, jak mohou závoďáky vypadat. Zasypali nás spoustou dotazů týkajících se samotné stavby soutěžního speciálu, jeho energetické bilance a spousty dalších věcí. Nebylo divu, protože sami byli rádi, že se jim podařilo nějak sestavit a rozpohybovat auta na podvozku Himoto Nascada. Jejich vozítka jsme v žádném případě nekritizovali a nepohlíželi na ně s ironií nebo dokonce s despektem – nováčci po celém světě zkrátka takhle nějak začínají a před téměř pěti lety jsme podobně, i když díky Honzovi Možnému značně zrychleně, začínali my. Ochotně jsme odpovídali na veškeré dotazy ázerbajdžánských závodníků a bylo-li třeba, pomohli jsme, jak nejlépe to šlo.

Několik minut před desátou hodinou, když už jsme měli technickou přejímku za sebou, jsme společně s ostatními účastníky SAF 2023 dostali pokyn seřadit se v jednom z hlavních koridorů výstaviště a asi za dvacet minut jsme vyšli na hlavní pódium, kde již probíhal velkolepý zahajovací ceremoniál. Postavili jsme se před obří displej zobrazující českou vlajku a moderátor nás představil všem návštěvníkům festivalu, mezi kterými byli i zástupci ázerbajdžánské vlády. Přivítání poměrně krátké, ale skutečně důstojné.

Po skončení ceremoniálu a obědě jsme se vrátili zpět do depa, a protože jsme měli všechno připravené, mohli jsme začít trénovat. Ze začátku se náš závoďák nechoval na dráze zrovna stabilně, ale jakmile se mechová kola trochu obrousila a trochu jsme upravili odpružení, sedělo auto jak přibité.

Dokud jsme jezdili na dráze sami nebo spolu s jinými zkušenějšími týmy, šlo všechno hladce. Situace se však výrazně změnila v okamžiku, kdy na trať vyjela auta nováčků - některá nebyla kvůli tmavě nalakované karoserii pořádně vidět a navíc jejich jízda místy připomínala Brownův pohyb molekul. Stručně řečeno: věděli jsme, že dráha je plná začátečnických himot, ale nikdo jsme nebyli schopni odhadnout, kdy a kde se nějaké objeví. Celou situaci jsme však brali s pochopením – přece jen šlo o nováčky, kteří vyjeli na trať plnou jiných vozů poprvé v životě.

Poměrně pozdě odpoledne trénink skončil. Sbalili jsme závoďák i s jeho příslušenstvím, nastoupili do autobusu a s policejním doprovodem odjeli do hotelu, kde jsme se po večeři pustili do příprav auta na druhý tréninkový den.

V úterý 4. prosince jsme na závodiště dorazili kolem deváté hodiny ráno. V depech nás už opět očekávali nováčci a stejně jako předchozí den nás zavalili všemožnými dotazy.

Dopoledne se netrénovalo, na programu byly prezentace závodních vozů. Za nás se tohoto úkolu ujali Adéla s Tomášem, celou dobu mluvili anglicky. Ve tvářích zejména ázerbajdžánských členů jury byl vidět neskrývaný obdiv – koncepce našeho závoďáku je očividně zaujala.

Po prezentaci jsme měli docela dost času, a proto jsme si šli prohlédnout výstaviště a zjistit, v jakých dalších disciplínách účastníci festivalu SAF 2023 soutěží. Byla jich spousta jako například robotika, mechatronika, inženýrství budoucnosti, výtvarné umění, první krůčky se stavebnicí Lego a další.

Na jednotlivých stanovištích přemisťovali roboti různé předměty z jednoho místa na druhé, v bazénu mezi překážkami proplouvaly pod hladinou ponorky, v obří kleci létaly drony a jinde se konaly robotické souboje. Kdo chtěl, mohl si zkusit postavit z lega nějaký strojek nebo si na simulátoru zalétat s malým letadlem, a když si někdo potřeboval od toho všeho odpočinout, mohl si zajít k hlavnímu pódiu, na kterém probíhal zajímavý doprovodný program. Zkrátka na výstavišti se něco dělo v každém jeho kousku.

Po zevrubné prohlídce výstaviště a obědě jsme zamířili opět do depa, oživili závoďák a začali trénovat. U nováčků se potvrdilo, že cvik dělá mistra – při druhém tréninku si už počínali o poznání lépe a oproti předchozímu dni byla jízda na dráze společně s jejich auty o něco snadnější.

Najednou se ozvala docela hlasitá dutá rána, jako by někdo prorazil hlavou zeď. Původcem bylo naše žihadlo, které v Otových rukou skončilo na svodidlech tvořících sice tupý, ale dosti odolný výběžek u odbočky do slepého ramena.. Nejdříve jsme mysleli, že něco zarušilo naši jízdní vysílačku, zařízení pracujících na stejné frekvenci bylo přehršle. Pak, jak sám Ota přiznal, k zarušení skutečně došlo – ovšem nikoli vysílačky, ale jeho mozku. Ota samotný nechápal, co se stalo. Že by za nevybrání mírné levotočivé zatáčky mohla interference s nějakou lepou Ázerbajdžánkou?

Následky přímého nárazu nebyly vyloženě katastrofální, ale přinejmenším zajímavé. Nad prasklým pravým ramenem jsme jen mávli rukou, ale viditelně prohnutá ocelová osa zadní nápravy nám nešla na rozum. Abychom neztráceli čas, namontovali jsme do auta nové součástky a bez jakýchkoli dalších potíží trénovali dál.

Krátce po šesté hodině jsme odjeli do hotelu, a protože jsme nechtěli nic podcenit, pustili jsme se po večeři do opravdu důkladné prohlídky soutěžního vozu. Zjistili jsme, že kromě prasklého ramena a ohnuté osy k poškození ničeho jiného nedošlo, a tak jsme po provedení obvyklých servisních úkonů šli spát, abychom načerpali energii na závodní den.

Ve středu 5. prosince jsme se za obvyklého policejního doprovodu přesunuli opět na závodiště, kam jsme přijeli přibližně ve tři čtvrtě na devět. V depech nás už dost netrpělivě očekávali – jak jinak - nováčci. Na rozdíl od dvou předchozích dnů byli přepadlí, přímo nešťastní – v autě týmu, který měl depo vedle nás, přestalo fungovat řízení a takové auto by na dráhu nemohlo.

Protože si nevěděli rady, obrátili se tito závodníci na nás s prosbou o pomoc. Téměř okamžitě jsme zjistili, že za jejich potíž může špatné servo (v našem případě motorek s převodkou řízení). Organizátor nám poskytl díl nový a poté, co jsme ho do auta zamontovali, se ázerbajdžánskému týmu ulevilo – jejich účast v závodu byla zachráněna a my jsme byli rádi, že jsme pomohli.

Ještě během dopoledne před závodem, na přání samotného organizátora, vystoupil náš vedoucí s předem připravenou prezentací a seznámil nováčky s našimi začátky v projektu Horizon Hydrogen Grand Prix. Všichni pozorně naslouchali, prohlíželi si jednotlivé snímky a nevěřícně kroutili hlavou, když viděli, jak jsme před téměř pěti lety onen začátečnický podvozek Himoto Nascada předělali k nezpoznání a v nováčkovské kategorii jsme s ním zvítězili.

Přibližně v deset hodin začala technická kontrola závodních vozů, jury shledala všechny vozy bez závad. Poté následoval brífink, na kterém se především nováčci dozvěděli důležité informace, a pak už nezbylo nic jiného než se připravit na začátek závodu a umístit auta do pit line před jednotlivá depa, odkud se startovalo.

Přesně v půl dvanácté zazněl zvukový signál a auta se dala do pohybu. Stejně jako jindy řídil na začátku závodu Otakar Klika. Jezdil přesně, svižně, docela se mu dařilo vyhýbat se vozům nováčků a hlavně dával velký pozor, aby neskončil na svodidlech odbočky do slepého ramena dráhy jako o den dříve během tréninku.

Zdálo se, že je všechno v pořádku, ale jak se za několik minut ukázalo, nebylo. Přestalo se nám pozdávat napětí baterie, které i přes docela častou výměnu hydrostiků (zásobníků s vodíkem) klesalo příliš rychle. Ať Ota jezdil, jak chtěl, museli jsme baterii měnit mnohem dříve než obvykle - asi hodinu a dvacet minut po startu, což má k polovině závodu hodně daleko.

Začali jsme se domnívat, že přestal pracovat palivový článek dodávající elektrickou energii nutnou pro pohon auta při vytrvalostních závodech. Při kontrole všech komponent vodíkového systému a proměření řídicí jednotky se potvrdilo, že domněnka byla správná – nejspíš kvůli předčasnému opotřebení dodával článek dvěstěkrát méně elektřiny, než bylo třeba, jinými slovy nedodával nic - změnil se na pouhý docela těžký balast, se kterým se dá závod dokončit jen těžko.

Co teď - projetí cílem se stalo téměř utopií, ale vzdát jsme se nechtěli. Nezbylo nic jiného než zcela změnit strategii jízdy, výrazně zpomalit a pokusit se vydržet přes dvě a půl hodiny na dráze pouze s energií z baterie.

Po opětovném vyjetí na trať řídil Ota. Protože byl zvyklý na rychlou a svižnou jízdu, začalo ho ono úsporné ploužení – i když rychlejší než jízda nováčků - poměrně rychle uspávat, a protože se nechtěl vybourat, předal řízení Tomášovi. Ten stejně jako Ota jezdil úsporně, přesně a bez karambolů. Napětí baterie vykazovalo příznivé hodnoty, a tak jsme i přes onu vodíkovou bídu mohli lehce zrychlit.

Za nějakou dobu předal Tomáš vysílačku opět Otovi. Ten už nezrychloval, udržoval stejné tempo. Čím méně času zbývalo do konce závodu, tím více jsme sledovali napětí baterie – nedojet o několik kol jsme opravdu nechtěli.

Konečně ukázala časomíra přesně čtyři hodiny – doba určená pro závod uplynula. Nejen, že jsme projeli cílem, ale navíc jsme přes nefunkční palivový článek skončili čtvrtí – za daných okolností nádherný výsledek.

Když euforie odezněla, sbalili jsme si všechny věci a za obvyklého policejního doprovodu odjeli do hotelu. Po večeři jsme provedli základní údržbu závoďáku a docela unavení šli spát – po náročném dni jsme si odpočinek zasloužili.

Ve čtvrtek 7. prosince jsme odcházeli z hotelu nalehko. Nastoupili jsme do autobusu a vydali se na celodenní prohlídku ázerbajdžánské metropole, kterou pro účastníky festivalu SAF 2023 připravili samotní hostitelé.

Jako první jsme navštívili Etnograficko-archeologické muzeum, jehož součástí je také výstavní síň moderního umění. Některé výtvarné objekty byly určitě zajímavé, ale, upřímně řečeno, z našeho týmu by si je doma nevystavil nikdo. Prohlídka historicky zaměřených expozic v plánu bohužel nebyla – škoda.

Z výstavní síně jsme přes novou část města plnou moderních mrakodrapů zamířili k budově parlamentu a poté si prohlédli si Shahidlar Monument, památník věnovaný otomanským vojákům ztraceným v I. světové válce. Když jsme si prohlédli Şəhidlər Xiyabanı, památník věnovaný lidem připraveným o život Sovětskou armádou v roce 1990 a také těm, kteří zahynuli v první náhorně-karabašské válce v letech 1988 – 1994, nastoupili jsme do autobusu a odjeli k další pozoruhodnosti, Ázerbajdžánskému muzeu koberců. Uvnitř jsme se docela podrobně seznámili s touto nedílnou součástí ázerbajdžánské kultury a mohli jsme si prohlédnout i několik praktických ukázek vzniku těchto ručně tkaných skvostů.

Odpoledne a podvečer jsme strávili ve starém Baku a pro nás nejzajímavějším İçəri Şəhər, jeho historickém jádru. Na první pohled vypadá staré město dost monotónně, protože téměř všechny budovy jsou postavené ze žlutého pískovce a nemají omítku. Teprve soustředěnější pohled ukázal, jde-li o secesní dům, palác Širvánšáhů nebo třeba Panenskou věž, která se začala stavět přibližně ve čtvrtém století.

Pomalu se začalo stmívat a byl čas se s historickým Baku rozloučit. Přešli jsme k promenádě, odkud nás autobus odvezl do hotelu. Po večeru stráveném s Kysuckými Strojníky jsme se šli alespoň trochu vyspat, abychom byli použitelní i následující den.

V pátek 8. prosince jsme kolem deváté hodiny naposledy vstoupili na závodiště, kde se dopoledne konala první část závěrečného ceremoniálu. Jury seznámila všechny přítomné s výsledky závodu Horizon Hydrogen Grand Prix a oficiálně vyhlásila také vítěze doprovodných kategorií.

Když přišlo na řadu udělení ceny za energii, zaznělo naše jméno. Nejdřív jsme nevěřili svým uším, ale pak jsme si uvědomili, že právě naše auto odjezdilo na samotné baterie bez jakékoli podpory vodíku 827 kol a stalo se – stejně jako v květnu v Ostravě – nejúspornějším závoďákem na dráze. Ocenění za energii nám tedy asi opravdu patří.

Odpoledne se na hlavním pódiu konala druhá část závěrečného ceremoniálu, na které zazněla jména absolutních vítězů všech kategorií festivalu SAF 2023. Jedním z nich bylo i jméno Kysuckých Strojníků (Jones Fpv), kteří v závodu Horizon Hydrogen Grand Prix zaslouženě zvítězili na celé čáře. Prvenství jim přejeme a doufáme, že je na nejvyšší bedně budeme vídat i nadále.

Slavnostní ceremoniál skončil. Kdo chtěl, mohl se na výstavišti ještě zdržet, ale my jsme dali přednost dřívějšímu odjezdu. Využili jsme společnost Uber a za opravdu směšnou částku jsme se dopravili do hotelu.

Po večeři jsme se vydali na obhlídku blízkých obchodů a po návratu jsme se opět setkali s Kysuckými Strojníky. Když se poslední večer v Baku nachálil ke konci, šli jsme si sbalit a zalehnout, abychom byli připraveni na cestu domů.

Sobota 9. prosince nezačala zrovna hladce. Vstávali jsme ve čtyři hodiny ráno, protože jsme – podle slov organizátora – měli na letiště odjíždět přesně v pět, letadlo odlétalo ve čtvrt na devět. Autobus, který nás měl vyzvednout, se objevil v šest, a jeho řidič nechápal, proč jsme lehce nervózní. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

Nakonec vše dobře dopadlo – před terminál 1 jsme přijeli krátce před půl sedmou, a tak jsme se v klidu stihli odbavit, beze spěchu dojít k bráně a nastoupit do letadla směřujícího do Istanbulu.

Po příletu na Atatürkovo letiště jsme se rozloučili s Kysuckými Strojníky a za asi dvě a tři čtvrtě hodiny jsme se pohodlně usadili v letadle, které s námi přistálo v Praze přesně ve čtrnáct dvacet. Když jsme se odbavili, vyzvedli jsme auto a přibližně o dvě hodiny později jsme zaparkovali v Litvínově. Pod kaštanem u budovy našeho gymnázia týdenní cesta nadobro skončila, ale vzpomínky v naší paměti určitě ještě dlouho zůstanou.

Za uskutečněním zajímavé cesty do Baku, destinace vskutku neobvyklé, stojí Ing. Václav Bystrianský, Ph.D. ze společnosti Horizon Educational. Právě on nás vybral a doporučil organizátorovi festivalu SAF 2023 jako vhodného účastníka závodu Horizon Hydrogen Grand Prix. Téhle pocty si moc vážíme, děkujeme.

Bylo nám ctí mít karoserii závodního vozu opatřenou logy Nadace ORLEN Unipetrol a Ústeckého kraje (Ústecký kraj) – institucí, díky nimž jsme mohli opravdu grandiózně zakončit uplynulou sezónu H2GP, na kterou jen tak nezapomeneme.

Poděkování patří Ing. Tomáši Baumrukovi ze Střední technické školy Most (Sšt Most Velebudice). Součástky, které pro náš závoďák vyrobil, se vždycky osvědčily.

Za významnou projevenou přízeň děkujeme firmě INELSEV sro, dvěma stomatologům a dalším dvěma lidem, kteří si přejí zůstat v anonymitě.

Slova díků patří v neposlední řadě naší šole, kterou je Gymnázium T. G. Masaryka, Litvínov – podpory naší činnosti si nesmírně vážíme a jsme za ni moc rádi.

fotogalerie zde

 

Číst 277 krát Naposledy změněno středa, 10 leden 2024 09:49

AKTUÁLNĚ Z GYMNÁZIA