Mgr. Martin Laxa

středa, 06 červenec 2022 11:28

Hydrogen Trophy Litvínov od začátku do konce

 
 
V sobotu 25. června 2022 se ve velké tělocvičně Základní školy a Mateřské školy Ruská 2059 v Litvínově uskutečnil závod Hydrogen Trophy. Závodní sestavu tvořili David Bílý, Daniel Janovský, Petr Jašontek a hostující Lenka Šustrová. Závod jsme vyhráli.

Právě takhle telegraficky by šel článek napsat – nicméně kdo nás zná, ví, že přinášíme informace v širším měřítku. A tentokrát ono měřítko není širší, ale rovnou pěkně široké.Na chvíli se musíme vrátit do roku 2019, kdy jsme díky projektu Horizon Grand Prix začali v národním a později i světovém finále téhle soutěže poznávat jednotlivé týmy a jejich vedoucí.Od nich jsme se dozvěděli, že se na některých školách v rámci dnů otevřených dveří konají přátelské závody vodíkových RC modelů a jsou otevřeny všem „vodíkovým autíčkářům“, kteří si chtějí zazávodit.

Neváhali jsme a přihlásili se na závod H2 Challenge v Hubálově. Tam jsme se dozvěděli o ISŠA Hydrogen Cup konaném v Brně a během něho jsme si řekli, proč něco takového nezorganizovat také u nás. Ani na chvilku jsme neváhali o reálnosti celé akce – byli jsme si naprosto jisti, že to nějak zvládneme. Při druhé návštěvě Brna, tentokrát už v roce 2020, vznikl nápad oslovit ještě další týmové kolegy a poté sestavit z jednotlivých závodů šestidílný seriál.

Naše nadšení pro celou věc neznalo mezí, ale pak jsme si uvědomili, že vlastně nevíme, kde celou akci uspořádat. Ubytování týmů žádný problém nepředstavuje – co tým, to učebna v budově naší školy, navíc na spaní na karimatkách, nafukovacích matracích a hlavně ve spacích pytlech jsou všichni zvyklí.

No jo – ale kde závodit? Tělocvična našeho gymnázia je pěkná, nicméně – při vší úctě – by se tahle prvorepubliková fyzkulturní síň měla nazývat spíš tělocvičničkou. Do ní se totiž vejde samotná dráha bez dalšího potřebného zázemí, nebo právě ono potřebné zázemí bez dráhy, nebo obojí, ale depa by svou velikostí připomínala nábytek z domečku pro panenku a na závodní dráhu by se vešla nanejvýš maličkatá autíčka na klíček. Takže zádrhel – a velký.

Naštěstí se žádná kaše nejí tak horká, jak se uvaří. Vzpomněli jsme si, že ZŠ v Ruské ulici má tělocvičnu docela prostornou. Obrátili jsme se na paní ředitelku Tomášovou s prosbou o pomoc. Paní ředitelka nás přijala s otevřenou náručí a když jsme jí vysvětlili, o co se jedná, bez váhání nám dala k uspořádání akce souhlas. Jenže zanedlouho přišel virus, s ním spojený lockdown a bylo po závodech – na dobu neurčitou.
Podzim roku 2021 byl příznivější – zúčastnili jsme se několika závodů a nic tedy nebránilo v započetí příprav litvínovské akce. Počátkem letošního roku jsme se opět obrátili na paní ředitelku Tomášovou ze ZŠ v Ruské ulici a ta nás, stejně jako o dva roky dříve, mile přijala a s akcí v budově školy souhlasila.

S definitivní platností jsme stanovili datum konání Hydrogen Trophy na 25. června 2022. I když do závodů zbývalo několik měsíců, začali jsme rámcově plánovat a řešit veškerou logistiku a doufali, že všechno, co jsme naplánovali, vyjde alespoň částečně podle našich představ.

Termín závodů se přiblížil, bylo třeba zajet do 150 km vzdáleného Hubálova v okrese Mladá Boleslav a od našich přátel, týmu RC Racing Hubálov, si půjčit časomíru a hlavně koberce nutné pro postavení dráhy. Odvoz si vzal na starost pan Jindřich Grohman z Lomu – člověk, který je schopen na dětském kočárku odvézt naráz celé Hradčany. Věděli jsme, že s ním ty přes 5 metrů dlouhé role do Litvínova dostaneme - dostali. 23. června v podvečer byly všechny koberce rozložené v tělocvičně.

V pátek 24. června hned ráno jsme šli rovnou, jak říkáme, do Ruské a začali pracovat na stavbě dráhy. Nejdříve jsme koberce zafixovali k podlaze, poté je vzájemně pospojovali a začali na ně upevňovat svodidla. I když šla práce docela pěkně od ruky, dráhu jsme dokončili až kolem půl třetí odpoledne. Mimochodem: nikdo z nás by neřekl, že na dráhu o celkové rozloze přibližně 14 x 9 metrů spotřebujeme přes 300 metrů lepicí pásky. A to nepočítáme ještě další desítky metrů nutné pro opravu dráhy během tréninku a závodu.

Před šestou hodinou večer začaly přijíždět k naší škole jednotlivé týmy. Ubytovaly se v několika učebnách a po večeři spojené s předzávodním brífinkem se všichni přesunuli na závodiště, kde byl na programu trénink a příprava aut na závod.
Trénink samotný probíhal vcelku bez problémů. Pravda – někteří si jej pletli s lehkou demoliční derby a svými auty občas pocuchali svodidla, ale co se týče nás, nic zvláštního se nedělo, což nás zarazilo. Moc jsme si přáli, aby tahle až podezřelá pohoda neznamenala klid před bouří. Jak se druhý den ukázalo, neznamenala.

Před jedenáctou hodinou večer trénink skončil a všechny týmy se přesunuly zpět do budovy našeho gymnázia. Kdo si myslí, že po příjezdu padli všichni do kanafasu, hluboce se mýlí. Jestli účastníci připravovali svá auta na závod, nevíme, ale jisté je, že hurónský smích a reprodukovaná hudba se ozývaly z učeben až do brzkého rána.

Druhý den ráno, v sobotu, přejeli všichni účastníci opět na závodiště ve škole v Ruské a ve svých depech se připravovali na technickou kontrolu zaměřenou především na množství elektrické energie uložené ve vodíku i v bateriích a ani tentokrát nechyběla zkouška brzdy – všechny závodní vozy prošly bez problémů.

Po technické kontrole bylo na programu slavnostní zahájení závodního dne. Slova se ujal Mgr. Jan Novák, ředitel naší školy, který nás poctil svou návštěvou. Všechny srdečně přivítal, popřál mnoho štěstí a od našeho týmu dostal drobný upomínkový předmět tematicky se vztahující k závodu.

Po přivítání měla začít předváděcí jízda hubálovské Škody 110 super sport a našeho Ferata Vampire RSR. I když všechno bylo náležitě připraveno a zkontrolováno, spojení notebooku a mixážního pultu si postavilo hlavu a dělalo všechno možné, jen nepřenášelo požadovanou hudbu. V tu chvíli jsme měli pocit asi stejný, jako když herci na jevišti vypadne text – rostla palma. A pěkně vysoko.

Naštěstí se po několika nekonečných minutách podařilo zvukové spojení obnovit a předváděcí jízda obou krasavců zhotovených technologií 3D tisku mohla začít.U návštěvníků se oba modely setkaly s docela velkým ohlasem – na dráze se totiž objevil pozoruhodný prototyp škodovky v obou verzích současně, což v reálu nikdy nebylo a nebude možné – vždycky existoval a existuje pouze jeden jediný vůz.

Předváděcí jízda skončila a pomalu nastal čas závodní vozy seřadit u brány časomíry. Startovalo se letmo, vozy byly seřazeny v pořadí, v jakém je týmy k bráně přinesly.Přesně v 9:30 vydal ředitel našeho gymnázia Mgr. Jan Novák pokyn k výjezdu auta safety car, kterým se stal náš Vampire RSR. Pohled na kolonu soutěžních vozů vedenou zlověstně vyhlížejícím protagonistou filmu Upír z Feratu byl úchvatný.

Po odjetí dvou kol odbočil Vampire směrem k depům a pan ředitel Novák ohlásil oficiální začátek startu – trať byla volná a všichni řidiči pěkně zostra zabrali za plynové páky na svých vysílačkách.

Od startu řídil David Bílý a stejně jako řidiči ostatních týmů jel docela vyrovnaně, naše jméno figurovalo na 3. řádku tabulky časomíry. Do přibližně jedné čtvrtiny závodu se zdálo, že tenhle stav zůstane setrvalý – nezůstal. Téměř u všech závodních speciálů se začaly objevovat nejrůznější potíže – uvolněné kabely, problémy s nápravami, vylomené kolo... zkrátka závady běžné, leč tentokrát poněkud časté.

V jednu chvíli to vypadalo, že se problémy nevyhnuly ani našemu vozu – po výměně hydrostiku (nádržky s vodíkem) a odjetí několika málo kol zamířil David znovu do depa, ale po chvilce bylo auto zpátky na trati. Tento nechtěný pit stop byl zapříčiněn hydrostikem po smrti, který se nějak vmísil do krabičky mezi bezchybné kusy. Od té doby už bylo všechno v pořádku.

Jediný závoďák, který se držel na trati, dá se říct, kontinuálně, byl náš. Jenže po necelých dvou hodinách od startu vrazilo naše auto do svodidel. Nic se naštěstí nestalo, vůz pokračoval v jízdě. O asi 10 minut později se tahle epizoda zopakovala. Nechápali jsme, co se děje, po nedávných zkušenostech v Plzni jsme měli ty nejčernější myšlenky.

Vše se vysvětlilo po více než polovině závodu, kdy si jízdní vysílačku převzal Daniel Janovský. David, jak nám sám řekl, při řízení zkrátka usnul. Aby ne – předešlá noc byla opravdu krátká a k tomu všemu David vstával o poznání dřív než ostatní – pomáhal s dovozem věcí na snídani. Mikrospánek se holt může dostavit nejen při řízení reálného auta, ale i RC modelu v měřítku 1:10 – zkrátka za každých okolností.

Petr Jašontek společně s hostující Lenkou Šustrovou tvořili stálou osádku depa, na řízení si tentokrát netroufali. Sledovali, je-li je vše, jak má být, a v případě potřeby měnili hydrostiky. Jednou se asi trochu zasnili – únava přece jen dolehla i na ně - a nevšimli si, že náš závoďák mají v depu. David několikrát jemně najel Lence do nohy (auto zůstalo celé), ta nasadila nový hydrostik a mohli jsme zpět na trať.

Energie jsme měli víc než dost a tak Dan Janovský nepolevoval, jezdil svižným konstantním tempem.V tabulce časomíry se naše jméno ustálilo na prvním řádku, jména ostatních různě poletovala nahoru i dolů. Náš náskok před druhým místem se začal dosti výrazně zvyšovat. Věděli jsme ale, že ho můžeme velice rychle ztratit – proto jsme jezdili sice svižně, ale opatrně.

Na přibližně poslední hodinu převzal řízení opět David Bílý a až do konce pokračoval vcelku vyrovnanou a přitom docela ostrou jízdou, nikdo jiný už náš náskok dohnat nemohl.

Přesně po 4 hodinách se ozval klakson oznamující konec závodu. Po chvilce vyhlásila jury oficiální výsledky, čímž stvrdila, že jsme opravdu vyhráli, a to na celé čáře. Měli jsme najeto o cca 100 kol víc než tým na 2. příčce - pokořili jsme devítistovkovou hranici.

Mrzelo nás, že Hubálovským se u nás v Litvínově dvakrát nevedlo - nejdříve se jim odporoučel kondenzátor, který dal o této skutečnosti vědět vydatným kouřovým a pachovým signálem, a o několik okamžiků později jim odešla řídicí jednotka vodíkového článku. Kam? Nikdo neví. Elektrická energie uložená jen v bateriích na celé 4 hodiny nedostačovala – skončili proto předčasně a umístili se na posledním šestém místě. Týmu RC Racing Hubálov přejeme, aby příští sezóna byla pro ně úspěšnější.

Závod pro nás skončil s pocitem obrovské úlevy a současně velké radosti. Tým podal výborný výkon, auto fungovalo skvěle a hlavně do cíle dojelo bez poškození. Euforie se dostavila až o několik minut později, když nám došlo, co vlastně máme za sebou.
Závodem Hydrogen Trophy totiž skončil první ročník šestidílného seriálu Hydrogen RC Challenge Cup. Vítězi je zapůjčen putovní pohár na dobu celé následující sezóny. Onen putovní pohár máme v rukou právě my.

Po slavnostním ceremoniálu, přesunu opět k nám na gymnázium a dobrém obědě jsme se rozloučili s většinou týmů a společně s Hubálovskými jsme se vrátili zpátky do budovy ZŠ v Ruské, abychom rozebrali dráhu a připravili koberce na odvoz.
Ty totiž oproti původnímu plánu odcestovaly do Hubálova ještě v sobotu večer, o což se ochotně postaral Ivan Schovanec, technický vedoucí týmu RC Racing Hubálov. Jestli Jindra Grohman, který koberce z Hubálova přivezl, dokáže odvést celé Hradčany na kočárku, tak Ivan tohle dokáže na střeše auta. No, detaily si raději necháme pro sebe.

V sobotu večer jsme byli všichni neskutečně unavení, ale šťastní – na naše poměry nevídanou akci jsme měli za sebou.Vedle vítězství, kterému předcházela spousta hodin trénování a práce na závodním voze, nás těší, že jsme zvládli zorganizovat akci pro nás nebývalého rozsahu pouze ve čtyřech – čtete správně – ve čtyřech lidech. K tomu všemu byl závod k vidění online, o což se společně postarali Dan Janovský a Petr Jašontek. Vedle závodění se ještě stihli starat o stream.

Do detailu jsme poznali, co organizace takové akce obnáší a o čem samotní účastníci – natož diváci – nemají nejmenší tušení. Přípravy si vyžádaly spoustu času, energie, zkrátka intenzivní nasazení – ale výsledek jistě stál za to a už jenom proto se do všeho vrhneme příští rok znovu. Budeme se snažit vylepšit vše, co se nám letos ne úplně povedlo.

Pro nás úspěšná sezóna 2021 / 2022 definitivně skončila. S velkou mírou pokory, úcty, respektu a odříkání jsme dokázali hodně. To ale neznamená, že můžeme polevit. Naopak – musíme zapracovat na věcech, o kterých víme, že je třeba je zlepšit. Dobře si uvědomujeme, že o všechno, čeho jsme dosáhli, můžeme velice rychle přijít, a to byla velká škoda.

Litvínovský závod Hydrogen Trophy se mohl uskutečnit především díky podpoře Nadace ORLEN Unipetrol, paní ředitelce Mgr. Pavle Tomášové, která nám naprosto nezištně poskytla tělocvičnu Základní školy a Mateřské školy v Ruské ulici a Mgr. Janu Novákovi, řediteli našeho gymnázia, který nám umožnil použít naši školu jako zázemí pro všechny zúčastněné týmy.Podpory všech výše uvedených si nesmírně vážíme, jsme za ni moc rádi – ze srdce děkujeme.

Nemůžeme vynechat Honzu Možného, našeho odborného poradce. Od samého začátku existence týmu nám dává cenné rady, bez kterých bychom se ne vždycky obešli. Díky, Honzo – i když oficiálně v týmu nefiguruješ, jsi náš.

Nezapomenutelnými se staly vynikající hovězí guláš a bramborový salát. Obojí mají na svědomí Lenka a Vladislav Nemešovi – občas (spíš často) by nás i s autíčkem nejraději zadupali pěkně hluboko do země, ale co by pro nás neudělali. Jsou zkrátka fajn a vědí, jak nám pomoci a ještě k tomu potěšit mlsné jazýčky.

Naše poděkování dále patří nadaci Konto našeho srdce, firmám Inelsev a ACR Czech, nejmenovanému stomatologovi z Plzeňska a také panu Jindřichu Grohmanovi – všichni uvedení významně podpořili náš tým, čehož si velice vážíme, a budeme vděčni, když nám alespoň někdo z uvedených projeví přízeň i v příští sezóně – moc bychom si to přáli.

Za HC Verva Racing Team 44
středa, 29 červen 2022 19:00

Hydrogen Trophy Litvínov

V sobotu 25. června 2022 se ve velké tělocvičně Základní školy a Mateřské školy, Ruská 2059, uskutečnil závod Hydrogen Trophy, které organizoval přímo náš HC Verva Racing Team 44.

Závodní sestavu tvořili stálí členové David Bílý, Daniel Janovský a Petr Jašontek a pozvání k účasti přijala také naše již bývalá členka Lenka Šustrová. Na závodní dráze jsme poměřili síly s dalšími pěti středoškolskými týmy z velké části České republiky a zvítězili na celé čáře. Trofejí, které jsme si ze závodiště odnesli, bylo víc. Jednalo se totiž o poslední díl prvního ročníku šestidílného seriálu Hydrogen RC Challenge Cup, ve kterém jsme také získali prvenství. Jako vítězi nám byl zapůjčen putovní pohár, který budeme mít v držení do konce příští závodní sezóny.

Podrobné informace přineseme v již připravovaném článku, který zveřejníme v nejbližší době.

Za HC Verva Racing Team 44
Martin Laxa

pondělí, 13 červen 2022 20:21

Pilsen Hydrogen Cup 10.–11. 6. 2022

fotogalerie zde

V pátek 10. června odjel náš HC Verva Racing Team 44 ve složení David Bílý, Daniel Janovský a Petr Jašontek společně s Mgr. Martinem Laxou do Plzně na Pilsen Hydrogen Cup, již předposlední díl seriálu Hydrogen RC Challenge Cup. Všichni, kdo nás znají, vědí, že nás bývá přinejmenším o jednoho víc. Tak tedy na vysvětlenou: s Matějem Červenkou jsme se rozloučili a na jeho místo před nedávnem nastoupil Felix Malec, úplný nováček, který se závodů zatím zúčastnit nemohl.

3 dny před odjezdem skolil Davida nějaký mikroorganismus doprovázený vysokou horečkou – zdálo se, že do Plzně odjedou jen Daniel s Petrem, ale nakonec, jak by řekl samotný Cimrman, se vše v dobré zvrátilo - David se uzdravil, a tak jsme mohli závodit ve třech.

Po příjezdu do plzeňské Střední průmyslové školy dopravní nás přivítal organizátor celé akce Pavel König a seznámil nás s časovým harmonogramem. Ubytovali jsme se a po večeři jsme odešli do prostorné tělocvičny, kde na nás čekala téměř kompletně připravená dráha.

Vybrali jsme si depo, vybalili a připravili auto na trénink. Vyjeli jsme na mechových kolech – jízda nebyla nic moc – auto se chovalo přetáčivě, někdy dokonce jankovitě - zkrátka jízda s ním za moc nestála.

Mechová kola jsme sundali a místo nich nasadili mini piny, jak říkáme pneumatikám s gumovými hroty. Auto sedělo na dráze o poznání lépe, ale pneumatiky se poměrně rychle sjížděly. Věděli jsme, že závod odjedeme, ale při tréninku se budeme muset krotit.

Poté, co se všichni tři členové týmu seznámili s dráhou a měli natrénováno, jsme odešli na pokoj a pustili se do příprav auta na samotný závod. Všechno jsme důkladně zkontrolovali, některé součástky vyměnili a asi tak půl hodiny po půlnoci šli spát, abychom byli druhý den fit.

Probudili jsme se do slunečného rána. Po snídani jsme se odebrali na závodiště a usadili se v depu. Do technické prohlídky vozu zbývala necelá půlhodina, což bylo dost času na krátký trénink a zkoušku obutí. Dana napadlo ještě jednou nasadit mechová kola. Nápad to byl vynikající, auto sedělo jak přibité. Dobrou přilnavost asi způsobilo ojetí koberce při tréninku během předchozího večera. Takže bylo rozhodnuto -  jedeme na „mechách“.

Během technické prohlídky vozu kontrolovala jury množství energie uložené v hydrosticích (vodíkových nádržkách) i bateriích a povinná byla i zkouška brzdy. Samozřejmě jsme bez problémů prošli. Do auta jsme vložili závodní baterii, hydrostik, nasadili karoserii a čekali na start.

Těsně před 9. hodinou byly týmy vyzvány k seřazení aut u brány časomíry. Tentokrát se startovalo letmo, jako safety car posloužil náš tréninkový podvozek Himoto Nascada s karoserii Fordu Mustang v našem reprezentačním designu.

V 9 hodin se vůz safety car rozjel a v koloně ho následovaly soutěžní vozy – impozantní pohled. Po odjetí jednoho kola odbočil safety car do depa a závod tak definitivně odstartoval.

Řídil David Bílý a od začátku si vedl velmi dobře. Při pohledu na časomíru bylo jasné, že síly téměř všech týmů jsou dost vyrovnané a že tenhle závod bude nejspíš o štěstí. Kola přibývala, pořadí bylo více či méně stabilní – drželi jsme se v první polovině tabulky a říkali jsme si, že by bylo fajn se právě v té horní polovině udržet.

Kde se vzal, tu se vzal, objevil se pověstný pan Murphy a začal úřadovat. Ozvala rána jako z děla – v mžku jsme věděli, že původcem bylo naše auto. Skončilo na svodidlech úplně stejně jako Citroën 2CV ve filmu Veselé Velikonce s J. P. Belmondem.  Jen hláška „uhni, kreténe“ chyběla.

Nikdo nechápal, co se děje. Mysleli jsme, že s Davidem zacloumal adrenalin, nechal se unést a nezvládl zatáčku. Mýlili jsme se – náš závoďák skončil na svodidlech, protože přestal poslouchat. Přijímač jízdní vysílačky se totiž rozhodl nefungovat. Proč, nikdo netušil - jenomže bez něj se zkrátka jezdit nedá.

Naštěstí nás zachránil náš vůz safety car – obsahoval jak přijímač, tak podle něho zkalibrovaný regulátor. I když instalace obou komponent do závoďáku proběhla bleskurychle, ztratili jsme dost.

A aby toho nebylo málo, nestačilo vyměnit jen přijímač, ale samozřejmě i vysílačku, která je s ním spárovaná. Za necelých 10 minut bylo auto na dráze, ale jezdit s ním nebylo úplně ono. Není divu – na jinou vysílačku reagovalo auto zcela jinak a dostat řízení znovu do ruky nějakou dobu trvalo.

Nicméně po několika dalších minutách bylo vše v přijatelných mezích a David se mohl opět opřít do pedálů. Bylo co dohánět – byli jsme poslední a takhle jsme opravdu skončit nechtěli. Na první příčce se usadili pražští Motol Speeders, kteří jezdili pěkně zostra. Před námi měli náskok 90 kol.

Náskok se nám podařilo lehce snížit, ale dohnat kohokoli před námi bylo téměř bez šance – přece jen, jak už bylo zmíněno – na dráze jezdila auta stejně silných týmů.

David požádal o vystřídání – všichni jsme vytřeštili oči, protože bez přestávky jezdil dvě a půl hodiny. Neskutečné. Řízení se ujal Dan, který jezdil dosti opatrně, ale svižně, a mezi tím začaly mít některé týmy před námi mechanické, ale hlavně energetické problémy. Naděje na lepší umístění se zvětšila.

Po očku jsme sem tam mrkli po našich hubálovských přátelích. Nevypadalo to s nimi vůbec zle – motali se na prvních třech místech. Přáli jsme jim umístění na bedně a byli snad i nervózní, když se jejich řidič dopustil nějaké nepřesnosti.

Když závod dospěl do své poslední čtvrtiny, byl Dan docela unavený. Nabídl řízení Petrovi, ale ten si na řízení auta jinou vysílačkou netroufal a raději místo přepustil Davidovi. Ten odřídil zbytek závodu vcelku bez problémů a do cíle jsme dojeli čtvrtí.

Hubálovští nakonec zvítězili – naše přání se vyplnilo a byli jsme moc rádi.

Co říci závěrem: medaile, kterou jsme si z Plzně odvezli, je bramborová. Ani na chvilku jsme nebyli rozmrzelí – měli jsme upřímnou radost, protože i tohle umístění považujeme za náš velký úspěch.

Kluci totiž dokázali závodní auto během krátké doby zpojízdnit, i přes lehké potíže řídit a co je nejdůležitější: jako jeden ze tří týmů jsme měli závoďák na dráze od začátku soutěže až do jejího konce. A to se počítá.

Za necelých 14 dnů je před námi další závod, kterým uzavřeme sezónu a celý seriál. Budeme rádi, když se nám zadaří trochu lépe, ale předbíhat raději nebudeme – vše se teprve ukáže.

I když už máme přece jen něco odježděno, nezapomínáme na našeho odborného poradce a absolventa naší školy Honzu Možného. Poskytuje nám cenné rady a pomáhá nám získávat neocenitelné zkušenosti, které úročíme na každém závodě. Díky, Honzo.

Naše poděkování patří Nadaci ORLEN Unipetrol, Nadaci Konto našeho srdce, firmám Inelsev a ACR Czech, nejmenovanému stomatologovi z Plzeňska a samozřejmě naší škole, Gymnáziu T. G. Masaryka v Litvínově. Bez podpory výše jmenovaných bychom mohli závodit jen těžko.

Za HC Verva Racing Team 44

Martin Laxa

fotogalerie zde

fotogalerie zde

V neděli 3. dubna 2022 se náš HC Verva Racing Team 44 vypravil do Ostravy na další – pro nás již třetí – ročník národního kola soutěže Horizon Hydrogen Grand Prix. Společně se svým vedoucím Mgr. Martinem Laxou odcestoval tým ve svém obvyklém složení David Bílý, Matěj Červenka, Daniel Janovský a Petr Jašontek.

Přípravy auta byly dost důkladné a probíhaly už nějakou dobu před odjezdem. Některé součástky bylo třeba vyměnit, jiné svépomocí zhotovit a hlavně auto zevrubně prověřit a otestovat – všechno uvedené jsme zvládli během necelých 14 dnů.

Do Ostravy jsme dorazili v odpoledních hodinách. Před hotelem jsme se srdečně přivítali s našimi přáteli z Hubálova a po ubytování jsme se společně vydali na závodiště do Trojhalí Karolina. Po registraci a krátkém brífinku jsme se usadili v depu, vybalili a připravili auto na trénink.

Protože jsme měli závodní vůz opravdu připravený, měli jsme dost času nejen seznámit se s dráhou, ale také vyzkoušet, jak se náš závoďák bude na závodních kobercích chovat na kolech s různými typy obutí.

Zvítězila měkčí mechová kola – auto sedělo na dráze jak přibité. David, Daniel i Petr – naši řidiči – zbytek tréninku odjezdili, jak říkáme, „na mechách“. Všechno šlo hladce, přímo podezřele hladce – až jsme si začali říkat, jestli to náhodou není klid před bouří. Jak se druhý den ukázalo, byl - ale o tom později.

Po tréninku jsme s Hubálovskými, kterým auto také docela dobře jezdilo, společně zašli na večeři a poté odešli do hotelu, kde jsme se pustili do opětovné důkladné kontroly soutěžního vozu a jeho přípravy na další den. Práce skončily asi tak půl hodiny po půlnoci, což nám dovolilo jít konečně spát, abychom byli na závodech alespoň trochu fit.

Závodní den začal krátce po 9. hodině opět v Trojhalí Karolina, kde všechny účastníky nejdříve přivítal Ing. Václav Bystrianský, ředitel soutěže Horizon Hydrogen Grand Prix. Po technické kontrole, nafocení vozu a přejímce baterií jsme se usadili v depu a připravovali se na prezentaci závodního speciálu – první soutěžní disciplínu.

David Bílý a Petr Jašontek, kteří měli prezentaci předem připravenou, si několikrát potichu přeříkali její text a pak už nezbylo nic jiného než čekat, až na nás přijde řada. Po několika minutách se v našem depu objevila jury s Ing. Bystrianským v čele. David s Petrem začali povídat, o posun snímků na notebooku se staral Daniel Janovský.

Krátce po začátku bylo na některých členech jury vidět, že mají co dělat, aby nevybuchli smíchy. Není divu – David s Petrem opředli náš závoďák příběhem okořeněným o různé vtípky, ale přitom se všichni dozvěděli vše, co měli a chtěli.

Čas zbývající do startu se krátil. Ještě jednou jsme na voze všechno zkontrolovali a pak už jen očekávali výzvu k umístění aut na dráhu.

Letošní závod se oproti jiným trochu odlišoval – couvání bylo zakázáno stejně jako vstup členů jednotlivých týmů na dráhu za účelem odnosu nepojízdných vozů do boxů. O vše se starali Kysuckí strojníci ze Slovenské republiky, kteří se náročné úlohy „nahazovačů“ zhostili velmi dobře.

Přesně ve 12:00 se na dráze v roli safety car policejní auto Kysuckých strojníků. Všechny soutěžní vozy se za ním seřadily do kolony a po odjetí jednoho kola byla trať volná – závod oficiálně odstartoval.

Řízení se ujal David Bílý a hned od začátku jel pěkně zostra. Proč ne – auto bylo lehce ovladatelné a hlavně stabilní. Naše jméno svítilo v tabulce časomíry mezi prvními řádky. Jenomže za chvíli přišla ona pověstná bouře, kterou ohlašoval až moc velký klid při tréninku během předchozího dne a která nás provázela až do konce závodu.

Chtě nechtě musel náš závoďák do depa kvůli prasklému „céčku“, jak říkáme závěsu těhlice, tj. uložení kola. Céčka máme docela odolná, což se ukázalo při mnohých předchozích závodech. Nevinně vyhlížející náraz do svodidel byl ale tak silný, že součástka zkrátka nevydržela a rozletěla se na dva kusy.

Osádka depa fungovala jak personál oddělení ARO – nové céčko kluci do auta zamontovali za přibližně minutu a půl, což byl výkon přímo úctyhodný - výměna takové součástky normálně trvá přinejmenším pětkrát déle. Jenomže po několika minutách na trati bylo auto v depu zpět, tentokrát kvůli výměně vodíkové nádržky, která byla v autě podezřele krátce.  Nebylo divu – uvolnila se hadice mezi vodíkovým článkem a jeho výstupním ventilem a veškerý vodík tak protekl článkem bez užitku.

Oprava moc času nestála, nicméně v tabulce časomíry se naše jméno začalo propadat. David se znovu opřel do pedálů. Jeho ostrá jízda znatelně vylepšila naše pořadí, dostali jsme se opět do první čtvrtiny tabulky. Počet odjetých kol začal narůstat, náskok týmu na 3. pozici se začal zmenšovat.

Konečně byl aspoň trochu klid – ale, jak se ukázalo, ne nadlouho. Podezřele rychle začalo klesat napětí baterie – místo po dvou byla téměř vybitá už po jedné hodině. Takže depo a kontrola. Závada byla opět ve vodíkovém systému.

Nejspíš po nárazu (jak jinak) se uvolnil držák ventilů vodíkového článku a i s částí vodíkového vedení v autě volně poletoval. Tohle nás dost šokovalo – vyšlo najevo, že zbrusu nová a ne zrovna levná oboustranná páska pořízená několik dnů před závodem nebyla páskou, ale pěkným klumpem. Vzali jsme pásku jinou a vše bylo v pořádku. Jenomže naše pořadí se dosti rapidně zhoršilo, ocitli jsme se dost hluboko v dolní polovině tabulky.

Takže super – zbytečně promrhaný vodík, energie a především čas. Nezbylo nic jiného než zvolit jiný styl jízdy. U řízení se střídali Dan Janovský a Petr Jašontek. Za jejich řízení se auto na dráze na první pohled dost ploužilo. Právě ono ploužení nám nejen ušetřilo energii, dobilo baterii, ale ještě nás poponeslo o několik příček výš – na 8. místo. To už nevypadalo úplně špatně.

Najednou jsme měli energie dostatek. Jenže co se může pokazit, pokazí se. Těsně před námi  se srazila dvě auta. David Bílý dělal, co mohl, ale najetí do havarovaných vozů už nezabránil. Naše auto bylo nepojízdné. Sejmutí karoserie v depu ukázalo opravdovou spoušť. Nějaký ten závod už máme za sebou, ale s něčím takovým jsme se dosud nesetkali – jeden z hliníkových držáků přední nápravy se ohnul a konec druhého prorazila osa držící rameno.

Osádka depa však zachovala chladnou hlavu. Ohnutý držák se naštěstí podařilo přijatelně srovnat a osu, která prorazila ten druhý, kluci zafixovali kouskem upraveného 3D výtisku. Oprava proběhla poměrně rychle, ale i tak jsme ztratili poměrně dost času.

Do závodu zbývalo přibližně 40 minut. V baterii jsme měli energie víc než dost, žinýrovat jsme se tedy nemuseli. David se snažil řídit opatrně, aby se provizorně opravená přední náprava nerozpadla, ale adrenalin s ním občas zacloumal a styl jeho jízdy místy nabýval velmi dynamického charakteru s bojovným nádechem.

Nervozita před koncem stoupala, naše jméno v tabulce také – začali jsme dobývat 6. příčku, stáli jsme o ni opravdu moc. Nakonec jsme se na ni dostali – teď se tam ještě udržet. Povedlo se. Doufali jsme, že už se snad nic nestane. Stalo se - po nárazu do svodidel – asi tak 30 vteřin před koncem - prasklo pravé céčko, spojovací tyč vyletěla z kloubku a z auta vypadla těhlice i s kolem. O opravu už jsme se nepokoušeli – do konce závodu bychom ji už stejně nestihli dokončit. Ozval se klakson ohlašující konec závodu.

Dojeli jsme na 6. místě, což mezi 17 dalšími týmy není úplně nejhorší, k tomu se ztrátou pouhých 47 kol na vítěze. Umístili jsme se v první třetině tabulky a, jak říkáme, v „šestistovkovém pásmu“ - účastníci za námi se k hranici 600 ujetých kol ani nepřiblížili. Když k tomu připočteme dosti náročné a přitom bleskurychlé opravy vozu, stydět se opravdu nemusíme.

Z našeho výsledku rozhodně nejsme rozmrzelí a už vůbec ne otrávení – na závod jsme přijeli dobře připraveni a s konkurenceschopným autem, ale měli jsme prostě smůlu – takové věci se stávají.

Nálada, která nebyla špatná, se nám výrazně zlepšila při vyhlášení našeho týmu jako vítěze ve vedlejší soutěži v prezentaci závodního vozu a zcela upřímně jsme se začali radovat, když se oficiálně potvrdilo, že naši hubálovští přátelé vyhráli závod na celé čáře a jméno RC Racing Hubálov se začátkem června objeví na startovní listině světového finále v Holandsku. Z jejich vítězství máme snad stejnou radost, jako kdybychom vyhráli sami.

Po příchodu do hotelu jsme společně a dosti bouřlivě obě prvenství oslavili – nealkoholický sekt tekl proudem.

Letošní závod Horizon Hydrogen Grand Prix ukázal, že ve spoustě věcí rozhodně nejsme nejhorší, ale dal nám také jasně najevo, na čem je zapotřebí zapracovat a bezpodmínečně se zlepšit.

Do Ostravy bychom nemohli odjet, kdyby nás nepodpořily Nadace ORLEN Unipetrol, Konto našeho srdce, firmy Inelsev a ACR Czech, stomatolog z Plzeňska, který si přeje zůstat v anonymitě, a samozřejmě naše škola, Gymnázium T. G. Masaryka v Litvínově. Pomoci všech jmenovaných si velmi vážíme a budeme se ji snažit zúročit i v budoucnosti.

Za HC Verva Racing Team 44
Mgr. Martin Laxa

fotogalerie zde

pondělí, 21 březen 2022 21:30

Brno, ISŠA Hydrogen Cup II

fotogalerie zde

V pátek 18. března 2022 odjel náš HC Verva Racing Team 44 ve své obvyklé sestavě do Brna, kde se o den později v Integrované střední škole automobilní konal závod nazvaný ISŠA Hydrogen Cup II, již 4. díl seriálu Hydrogen RC Challenge Cup.

Asi tak dva týdny před závodem jsme se dozvěděli, že tým RC Racing Hubálov, naši přátelé, mají opět problém s řidiči. Jednomu zabránily v účasti vážné důvody, druhý z nich si přeřízl šlachy. Jak se mu tenhle vskutku umělecký výkon povedl, si raději necháme pro sebe. O tom, co by nastalá situace pro Hubálovské znamenala, hovořiti netřeba. Takže jsme měli jasno – v barvách jedenačtyřicítky opět pojede náš Petr Jašontek, kterého v případě nouze zaskočí jeden z hubálovských mechaniků, a naši závodní sestavu budou tvořit David Bílý, Matěj Červenka a Daniel Janovský.

Po příjezdu do areálu Integrované střední školy automobilní jsme nemohli jít rovnou do tělocvičny, protože toho času byla ještě zablokovaná. Místo toho nás ing. Jan Frybert, organizátor závodu, pozval do elektrotechnické laboratoře, kde si jednotliví členové mohli sestavit z předem připravených komponent plně funkční LED svítilny.

Tělocvična se uvolnila. Postupně dorazili naši hubálovští přátelé a v tělocvičně se objevili také Kysuckí strojníci, tým ze Slovenské republiky – přijeli si zazávodit jako hosté. Všichni jsme chtěli začít co nejdříve jezdit, a proto se všichni přítomní pustili do stavby dráhy. Úkon to není bůhvíjak složitý, ale má-li dráha za něco stát, nějaký čas si její stavba vezme.

Dráha byla konečně hotová a mohli jsme začít trénovat. Koberce byly zjevně jiné než posledně a to se i při použití měkčího mechového obutí projevilo poměrně negativně. Auto na dráze dost klouzalo, ale ovladatelné vcelku bylo – zvyknout se na to dalo. Případnému průšvihu nic nenasvědčovalo, všechno se zdálo být v pořádku.

Druhý den ráno, v sobotu, se všechny týmy sešly ve svých depech a se svými vozy čekaly na technickou přejímku skládající se z kontroly zdrojů energie i aut samotných. U nich se jury zaměřila především na kontrolu účinnosti brzdy, což se prověřovalo přímo na dráze.

Start závodu byl stanoven na 9:30. Po technické kontrole ještě zbyla trocha času na poslední kontroly auta a pak už nezbylo nic jiného než seřadit vozy na startovním roštu.

Pro připomenutí: v seriálu je přihlášeno celkem 6 týmů. Bohužel, účast na jeho 4. dílu odřekli 3 účastníci, a to E-Team z Kutné Hory, Hydra Plzeň a pražští Motol Speeders. Malý počet týmů posunul závod do komorní kategorie, ale i tak nás to všechny dost dost mrzelo.

Pořadí na startovním roštu rozhodla jury takto: 1. pozice: Kysuckí strojníci, 2. pozice: ISŠA Hydrocar Brno, 3. pozice: RC Racing Hubálov a poslední pozice my, HC Verva Racing Team 44.

9:30 – odstartováno. Všechna auta vyrazila tryskem vpřed – kromě našeho, které se nepohlo ani o píď. Zapnuté sice bylo, ale jaksi nekomunikovalo s jízdní vysílačkou. Vypnutí a opětovné zapnutí vše vyřešilo a i my jsme mohli vyrazit.

Na začátku bylo pořadí vyrovnané - stejné počty kol, všechno vypadalo nadějně. Ale jen prvních 5 minut. Poté jsme museli zajet do depa kvůli výměně hydrostiku a za dalších 5 minut znovu, takhle ještě asi 2 x. 3 hydrostiky zcela zjevně navždy odešly na onen svět – není divu, už mají svá léta a také dost najeto.

Naše jméno se v tabulce časomíry začalo odlepovat ode dna, ale pak na něj zase spadlo. Z auta začaly vypadávat šrouby kotvící spojovací tyče šasí a zadní nápravy. Opravy byly poměrně zdlouhavé, urychlit nešly. Díky tomu se nám začaly všechny ostatní týmy výrazně vzdalovat a naše pozice na posledním řádku tabulky získala notnou stabilitu – až do samotného konce.

Občas jsme se podívali na Hubálovce a jejich Škodu 130 RS, kterou řídil náš Petr Jašontek. Nevedli si vůbec špatně, na rozdíl od nás jejich jméno oscilovalo mezi 2. a 3. místem, v jednom okamžiku se vyšplhalo až nahoru. Moc jsme si přáli, aby se jim po dlouhém období nezdaru podařilo zvítězit.

Auto se nám začínalo doslova rozpadat. Pojízdné sice bylo, ale podat kdovíjak oslnivý výkon už schopné nebylo. Nepřáli jsme si nic jiného než závod aspoň úspěšně dokončit. Samozřejmě, že za chování fair play – na dráze jsme nikomu nepřekáželi, vozy ostatních týmů nás mohly bez problémů předjíždět.

Časomíra ukázala přesně 4 hodiny, závod skončil. Kysuckí strojníci závodili jako hosté, kteří v absolutním pořadí tohoto závodu dojeli na 3. místě. Ještě před tím bylo dohodnuto, že jejich umístění nebude mít vliv na pořadí týmů přihlášených do seriálu, které dopadlo takto: zvítězili brněnští ISŠA Hydrocar, druhou příčku obsadil tým RC Racing Hubálov a my, HC Verva Racing Team 44, jsme skončili na místě třetím. Závod jsme dokončili s autem, které nedrželo silou vůle, ale silou kastle (karoserie).

Vyvstává zde otázka, jestli vzhledem k počtu týmů není naše 3. místo tak trochu Pyrrhovo vítězství – čas ukáže, věcí ke zlepšení je víc než dost. Všem, kteří dojeli před námi, gratulujeme a věříme, že i nám se příště zadaří lépe.

Jak už v předchozích řádcích zaznělo, náš Petr Jašontek závodil opět v hubálovských barvách, tentokrát v pozici hlavního řidiče – odjel, a to velice dobře, víc než tři čtvrtiny celkového závodního času. I díky němu získal tým RC Racing Hubálov 2. místo, za což jsme moc rádi. Našemu týmu Petr ostudu rozhodně neudělal.

2. polovinu seriálu jsme tedy zrovna slavně nezačali. Na druhou stranu jsme poznali Kysucké strojníky – tým, který se ukázal jako dobrá parta na dráze i mimo ni. Velmi vážně začali Strojníci přemýšlet o účasti v příštím ročníku seriálu a zároveň nás pozvali na závody k nim na Slovensko, kam se rádi podíváme. Na obzoru je další zajímavé týmové přátelství.

Do Brna bychom se bývali nevypravili, kdyby nás nepodpořily Nadace Orlen Unipetrol a Konto našeho srdce, firmy Inelsev a ACR Czech a v neposlední řadě naše škola, Gymnázium T. G. Masaryka v Litvínově. Pomoci všech uvedených si velmi vážíme.

Za HC Verva Racing Team 44
Martin Laxa

fotogalerie zde

V úterý 8. března se v mosteckém Středisku volného času uskutečnilo okresní kolo soutěže v konverzaci v anglickém jazyce. V kategorii IIIA určené žákům tymnázií soutěžili za naši školu Klára Špačková (septima) a Nikolas Nestler (kvinta). V silné konkurenci obsadil Nikolas 3. místo a Klára se umístila na 4. příčce. Oba naši žáci podali pěkné výkony a ostudu sobě ani naší škole rozhodně neudělali. K umístění gratulujeme a za reprezentaci našeho gymnázia děkujeme.

fotogalerie zde

V pátek 21. ledna se naše čtyřicet čtyřka ve složení David Bílý, Matěj Červenka, Daniel Janovský a Petr Jašontek se svým vedoucím Mgr. Martinem Laxou a Lenkou Šustrovou vypravili do Brna.O den později, v sobotu 22. ledna 2022, se v tamní Integrované střední škole automobilní konal ISŠA Hydrogen Cup, již 3. díl seriálu Hydrogen RC Challenge Cup.

Ze začátku probíhaly přípravy na závody jako obvykle, ale asi tak 10 dnů před odjezdem se začalo všechno pěkně zacuchávat. Od našich hubálovských přátel jsme se dozvěděli, že z jejich týmu zbyl pouze 1 mechanik a vedoucí, což by znamenalo, že pro Hubálovské by závod skončil dřív, než vůbec začal.

Tohle jsme nemohli dopustit. Okamžitě jsme se obrátili na naši nyní už neaktivní členku Lenku Šustrovou, zda by s námi nechtěla do Brna jet a závodit v hubálovských barvách. Bez váhání nabídku přijala a účast týmu RC Racing Hubálov tak byla zachráněna. Jásot byl z hubálovské dílny byl slyšet až k nám.

Tři dny před odjezdem jsme se dozvěděli, že se virus pokouší o našeho řidiče Davida, kterému nezbylo nic jiného, než čekat na výsledek PCR testu. Radost jsme z toho neměli, ale pořád jsme byli schopni závod odjet. S Lenkou už počítali Hubálovští, což jsme v žádném případě nemohli ani nechtěli měnit.

Nakonec se ale na nás usmálo štěstí – v noci před odjezdem přišla od Davida zpráva, že výsledek jeho PCR testu je negativní. Okamžitě jsme obstarali jízdenky a David s námi mohl odcestovat.

Do brněnské Integrované školy automobilní jsme dorazili v odpoledních hodinách. Ihned jsme zamířili do jejich tělocvičny připomínající hangár schopný pojmout několik business jetů nebo alespoň jeden Airbus A319. Usadili jsme se v depu, vybalili a začali trénovat.

Auto se chovalo na dráze trochu rozpustile, ale jen do té doby, než se na novém obutí ojela svrchní vrstva. Pak už byla jízdní stabilita o mnoho lepší. Trénink probíhal vcelku bez problémů, na relativně pohodovou dráhu jsme si zvykli docela rychle.

Mezitím dorazili Hubálovští. Netrvalo dlouho a Lenka se začala seznamovat s jejich závodním vozem. Po několika minutách měla Lenka auto „přečtené“ – poznala jízdní vlastnosti, chování jejich vozu na dráze bylo docela dobře předvídatelné.

Bezproblémový stav však netrval dlouho. Náš závoďák si začal stavět hlavu a tentokrát už nepomohlo ani ono pověstné protřepat, nemíchat. Po chvilce jsme zjistili, že přestal fungovat regulátor, řídicí jednotka motoru. Bez této součástky se zkrátka jezdit nedá – takže - co teď.

Ke slovu se dostal Ferat Vampire RSR. Jiným závodníkům život bere, nám ho zachraňuje. V Kutné Hoře poskytl napájecí kabel a teď, v Brně, jsme si z něho vzali právě onen potřebný regulátor. Z Ferata se stal pouze statický exponát, ale důležité bylo, že náš závoďák byl opět pojízdný.

Už se zdálo, že je všechno, jak má být - nebylo. Hubálovským přestal pracovat vodíkový článek. Auto sice jezdilo, ale pouhé baterie bez vodíku by na celé 4 hodiny nestačily. Závada tkvěla ve studených spojích na dvou přívodních kabelech – přepájení vše vyřešilo.

Mezi tím vším jsme úplně zapomněli ještě na jednu věc: Lenka je výborná řidička, ale není možné, aby odřídila 4 hodiny v jednom kuse – to zkrátka nejde. Prosbě o pomoc vyhověl Petr Jašontek, který s dočasným přestupem do týmu RC Racing Hubálov souhlasil. Krize byla zažehnána, ve dvou řidičích se závodí zcela běžně.

Druhý den ráno, v sobotu, se všechny zúčastněné týmy sešly opět v tělocvičně a připravily svá auta na technickou přejímku sestávající především z kontroly zdrojů energie a prověření čipů časomíry. Vše proběhlo hladce.

Do startu zbývala necelá půlhodina – čas vyhrazený na předváděcí jízdu Škody 110 Super sport a Ferata Vampire RSR, který nakonec na dráhu také vyjel. Předchozího večera se zdálo, že Ferat skončí opravdu jen jako statický exponát. Hubálovští nám však zapůjčili regulátor ze svého tréninkového auta, a tak nejen Super sport, ale i Ferat se mohly návštěvníkům ukázat v celé své kráse.

Pro připomenutí: do seriálu se přihlásily týmy E-Team z Kutné Hory, Hydra Plzeň, Hydrocar Brno, RC Racing Hubálov, Motol Speeders z Prahy a my, HC Verva Racing Team 44. Kvůli koronaviru pražský tým z tohoto závodu odstoupil, takže na dráze se objevilo pouze 5 vozů.

Pomalu se blížil čas startu a nezbylo nic jiného, než seřadit závodní vozy na startovním roštu. Startovní pořadí se určuje nejrůznějšími způsoby – tentokrát přišla ke slovu abeceda řazená vzestupně, naše auto zaujalo 2. pozici.

9:30, hodina H, odstartováno. Od samého začátku se jelo pěkně svižně, auto jezdilo bez závad. Jenomže až moc často zajíždělo do depa kvůli výměně hydrostiku (vodíkové nádrže), což bylo přinejmenším podivné. 4 výměny hydrostiku za 15 minut opravdu nejsou normální. Později se vše vysvětlilo – před odjezdem kluci zabalili všechny hydrostiky včetně čtyř nefunkčních, které využíváme při testech jako balast, a právě tyhle čtyři mrtvolky se dostaly mezi nádržky určené pro závod.

Hubálovští si také nevedli zrovna špatně. Lenka Šustrová jezdila o sto šest. I Petr Jašontek si počínal v hubálovských barvách velmi dobře. Původně bylo domluveno, že Lenku bude střídat jen po dobu nutných přestávek – řídil ale tak dobře, že se z něho stal plnohodnotný řidič.

Nutno zmínit i našeho poměrně čerstvého nováčka Matěje Červenku - tentokrát už naplno pracoval v depu a ukázal se jako velice platný týmový hráč.

Jméno našeho týmu stále svítilo na prvním řádku časomíry, Hubálovští v tabulce (nejspíš kvůli zastávkám v depu) různě poletovali až do poslední čtvrtiny, kdy se jejich místo dosti pevně usadilo na 3. příčce, a pomalu začalo jít do tuhého. Naděje na umístění obou týmů na stupních vítězů se začaly zvyšovat. O to více, když kvůli poruchám nebo nedostatku energie ukončily některé týmy závod předčasně.

fotogalerie zde
Na druhé příčce se usadil brněnský tým Hydrocar, který nám docela dost šlapal na paty - v jednu dobu dokonce zmenšili náskok na pouhé jedno kolo. Stačilo se ale trochu více opřít do pedálů a začali jsme jim unikat.

Snad bychom to ani nebyli my, kdyby se nám něco nepřihodilo. Právě v poslední čtvrtině – spíš pětině – závodu se naše auto zastavilo a nechtělo se rozjet. Jednalo se o závadu přímo úsměvnou – z vozu vypadl uvolněný vypínač regulátoru a jak plandal na kabelech, vypnul se o dráhu. Jeho upevňování by znamenalo příliš velkou časovou ztrátu, a proto mechanici vypínač jen zasunuli někam dovnitř a pokračovali jsme v krasojízdě.

Do konce závodu zbývala zhruba půlhodina. Naši pozornost začaly přitahovat podivné zvuky. Téměř ihned jsme znali jejich původce – bylo jím auto brněnského týmu, které až nápadně zpomalilo. Jeho tiché pohvizdování se změnilo na zvuk žigulíka jedoucího na 3 válce nebo ještě líp – na zvuk starého Fiata 500 těsně před smrtí. Navíc jakmile se jejich auto zastavilo, už se vlastní silou nerozjelo. A pokud ano, tak za neskutečného vrzání, skřípání a dokonce úpění. Brňané asi tušili, že mají poškozený diferenciál, ale i přesto se rozhodli pokračovat a závod za každou cenu dokončit.

Jako druzí jsme přišli na řadu my. Naše auto jezdilo poměrně dobře, ale při průjezdu levými zatáčkami se začaly ozývat zvuky, jako když kolo drhne o karoserii, a jeho jízdní vlastnosti se přece jen trochu zhoršily. Po chvilce byl zvukový projev našeho závoďáku hlasitější a v zatáčkách zněl asi tak jako když si někdo uleví po vydatné fazolové polévce nebo hrachové kaši. Divně se chovající levé kolo všechno prozradilo – prasklé céčko (držák uložení předního kola). Stejně jako Brněnští jsme se i my rozhodli vůz neopravovat a jet dál.

Už se zdálo, že to budou Hubálovští, kteří dokončí závod na nepoškozeném voze. Mýlili jsme se. Zanedlouho – nejspíš po nárazu do svodidel nebo srážce s jiným vozem - divně plandalo na jejich voze pravé kolo, ale protože bylo auto i nadále ovladatelné, pokračovali v závodu i oni – narozdíl od nás ovšem bez jakéhokoli zvukového doprovodu.

Časomíra ukázala přesně 4 hodiny. Jako třetí dojel do cíle tým RC Racing Hubálov, druzí brněnští Hydrocar a na prvním místě se objevila naše 44.

Tentokrát byl závěr závodu opravdu neobvyklý – všichni by mohli očekávat, že do cíle a na bedny vítězů se dostanou nadupané závoďáky. Místo toho se cílovou páskou proploužila auta v posledním tažení - zakončení samotného závodu i první poloviny seriálu opravdu impozantní.

Letošní ISŠA Hydrogen Cup však měl pro nás zvláštní význam – závod se konal ve znamení přátelství a fair play. Máme radost, že jsme pomohli zachránit účast týmu RC Racing Hubálov. I když kořeny Lenky Šustrové a Petra Jašontka jsou v naší 44, chovali se tak, jako by k nám vůbec nepatřili, a v barvách Hubálova závodili, jak nejlépe uměli. Zúročili tak vše, co Hubálov přípravám na závody věnoval. Velmi si vážíme důvěry, kterou nám Hubálovští věnovali – své závodní auto svěřili do jiných než svých vlastních rukou, což vůbec nebývá obvyklé.

Závod byl vypjatý až do poslední vteřiny. Všem, kterým se tentokrát nezadařilo, přejeme úspěchy na příštím klání, kterým bude březnový ISŠA Hydrogen Cup II opět v Brně. Pevně věříme, že onen šmejd zvaný koronavirus dá alespoň na chvíli pokoj a na příštích závodech se opět sejdou všichni přihlášení účastníci.

Závodů bychom se nemohli zúčastnit, kdyby nás nepodpořila nadace Konto našeho srdce, Nadace Orlen Unipetrol, firmy Inelsev a ACR Czech, stomatolog z Plzeňska, který chce zůstat v anonymitě, pan Jindřich Grohman z Lomu a v neposlední řadě naše škola, Gymnázium T. G. Masaryka v Litvínově. Podpory všech si neobyčejně vážíme a věříme, že ji zúročíme i v budoucnu.

Za HC Verva Racing Team 44
Matin Laxa

fotogalerie zde

fotogalerie zde

V sobotu 20. listopadu se náš HC Verva Racing Team 44 ve složení David Bílý, Matěj Červenka, Daniel Janovský a Petr Jašontek (studenti třídy kvinta) vydal společně s Mgr. Martinem Laxou do Dolních Břežan na zahájení nové závodní sezóny Horizon Hydrogen Grand Prix.

Jednu ze součástí zahájení tvořil závod, který měl oproti jiným utkáním zcela jiný formát. Vítězem se měl stát tým, který byl se svým vozem schopný ujet 400 kol v co nejkratší době, nejdéle však za 2 hodiny a samozřejmě s omezenou kapacitou baterií i množství vodíku.

Podle technických požadavků mohly týmy soutěžit na vozech z roku 2020, ale kdo chtěl, mohl závodit s autem odpovídajícím požadavkům pro příští rok – ty jsou konečně všeobecně známy.

My jsme se nakonec rozhodli pro druhou možnost – jízdní vlastnosti (neupraveného) podvozku jsme otestovali již v létě a tak nic nám nebránilo sestavit nové auto. Jenomže kvůli spoustě předchozích akcí se stavba nového závodního speciálu pořád posouvala – docela dobrý závoďák jsme měli, takže jsme mohli být v klidu. Naráz vše nabralo neuvěřitelné obrátky - za 6 dnů (ano, čtete správně) kluci dokázali dát dohromady zbrusu nový závodní speciál od projektu až po nalakovanou karoserii. Práce skončila v den závodů v 1:15 v noci.

Ihned po vstupu do dolnobřežanské sportovní haly nás přivítal Ing. Václav Bystrianský, ředitel závodů Horizon Hydrogen Grand Prix, a poté jsme si šli prohlédnout dráhu. Byla prostorná, přehledná a, jak jsme zjistili, docela dobře uzpůsobená podvozkům určeným pro novou sezónu. Navíc nebyla dráha zaměřená ani tak na techniku, jako na rychlost jízdy.

Po prohlídce dráhy jsme se usadili ve svém depu, zabudovali do auta čip časomíry a zanedlouho dostaly všechny týmy povolení k tréninku. Neváhali jsme ani minutu a za chvilku se vůz se startovním číslem 44 objevil na dráze. K našemu zděšení auto klouzalo na koberci, jako když kráva tancuje čardáš na zamrzlém jezeře. Za chvíli jsme se uklidnili – došlo nám, že z neojetých mechových kol se musí obrousit vrchní vrstva. Po několika minutách náš závoďák seděl na závodním koberci jako přibitý.

Dráhu jsme měli velmi rychle naježděnou a jakkoli se zdála na první pohled složitá, dalo se na ní jezdit velmi snadno, a navíc auto, které jsme neměli kdy otestovat, ukázalo velmi dobré jízdní vlastnosti. Padlo velmi rychle, jak se říká, do ruky. Začínalo být jasné, že pokud se něco nepokazí, závod dokončíme.

Trénink skončil, vozy všech týmů byly společně vyfotografovány a seřazeny na závodní rošt. Stejně jako nedávno v Kutné Hoře jsme startovali z pozice č. 1. Zanedlouho se ozval klakson a závod odstartoval, řídil David Bílý.

Naše jméno svítilo poměrně dlouho na prvním řádku tabulky, druzí jeli v těsném závěsu Kisuckí strojníci – tým našich sousedů nesoutěžil, jen přijel otestovat svůj závodní vůz. Jednou jsme se propadli na 3. místo, kdy nás předjeli MM Riders („bratrský“ tým známých Motol Speeders).

David Bílý nabral správné soustředění a odjetá – spíš odlétaná – kola začala kvapem přibývat a i naše jméno se v tabulce začalo postupně posouvat až na její první řádek. Občas došlo na trati k úsměvné kolizi – jeden vůz zničeho nic před námi zastavil a náš závoďák se zastavit  zkrátka nedal, i když jeho brzda funguje dobře. Díky celkově malé výšce a dobrému tvaru karoserie jsme vůz před námi doslova podjeli. Jindy zase z jednoho vozu odlétla nepřilepená pneumatika a občas se stalo, že některé auto přistálo pod stolem našeho depa.

Než jsme se nadáli, ukázala časomíra 400 kol – tedy tolik, kolik jsme měli odjet. Zvládli jsme to za 1 hodinu 15 minut s nejlepším časem kola něco malinko přes 9 vteřin, což určitě není špatný výsledek. Zvítězili jsme a nechali dokonce za sebou i nesoutěžící Kysucké strojníky. Teprve pak jsme si uvědomili, že celý závod odřídil David Bílý. Jezdil velmi dobře, a proto nebylo třeba ho střídat.

Do konce časového limitu zbývalo ještě tři čtvrtě hodiny a kdo chtěl, mohl na dráze zůstat. Využili jsme téhle příležitosti a zajezdili si jen tak pro radost i za účelem testů, které nedopadly vůbec špatně.

Po ukončení závodu následovalo slavnostní vyřazení všech vozů. Některé z nich – i ten náš – vypadal po závodě trochu opotřebovaně, ale to zkrátka k takovým závodům patří. Na závěr se vyfotily všechny týmy s jejich vozy a také černými kufříky obsahujícími nové palivové články nutné pro stavbu aut pro novou sezónu. Nový ročník Horizon Hydrogen Grand Prix tak definitivně odstartoval.

Domů jsme se vrátili plni dojmů, během cesty jsme poměrně dlouho diskutovali o formátu závodu a jeho průběhu. Jsme rádi, že veškerá práce a energie věnovaná přípravám se vrátila i s úroky. Na vavřínech však usnout nesmíme – musíme trénovat a také zlepšit, co je třeba. Všechny nás těší, že jsme hráli fair play.

Náš odborný poradce Honza Možný, absolvent naší školy, o stavbě nového auta ani nevěděl, ale může být na nás pyšný – při stavbě si kluci vzpomněli na jeho cenné rady, které se (jako vždy) mnohonásobně zúročily. Díky, Honzo.

Poděkování samozřejmě patří také našim příznivcům, ke kterým patří Konto našeho srdce, Nadace Orlen Unipetrol, firmy ACR Czech a Inelsev, nejmenovaný stomatolog a v neposlední řadě naše škola, Gymnázium Tomáše Garrique Masaryka.

Za HC Verva Racing Team 44
Martin Laxa

fotogalerie zde

úterý, 16 listopad 2021 22:39

Hydrogen Power Racing v Kutné Hoře

fotogalerie zde

V pátek 12. listopadu se náš HC Verva Racing Team 44 vypravil do Kutné Hory, kde se konal závod Hydrogen Power Racing, 2. díl seriálu Hydrogen RC Challenge Cup.

Upřímně řečeno, tentokrát jsme do poslední chvíle netušili, jak to všechno vlastně dopadne, protože nastaly okolnosti, které s týmem přece jen trochu zamávaly - s jedním členem jsme se rozloučili, druhého skolily zdravotní neduhy.

Naše řady na poslední chvíli rozšířil Matěj Červenka – opět z kvinty - jenomže je to úplný nováček, který o problematice RC modelů (navíc s vodíkovým článkem) zatím nic neví. I přesto, jak se později ukázalo, nám byl hodně platný. Do Kutné Hory tedy odjeli 3 studenti, ale plnokrevnou závodní sestavu tvořili vlastně jen dva – David Bílý a Daniel Janovský.

Řekli jsme si, že nejdůležitější je udržet auto po celé 4 hodiny na dráze a závod nějak dokončit.  Na závody jezdíme vždycky s tím, není důležité vyhrát, ale zúčastnit se – tentokrát jsme na slavný Coubertinův výrok mysleli dvojnásob.

Po příchodu do budovy školy s extrémně dlouhým názvem (i zkratek je víc než dost – SPŠ, VOŠ a JŠ) a přivítání organizátorem závodu Ing. Stanislavem Moravcem jsme okamžitě zamířili do tělocvičny a nejdříve si prohlédli dráhu. Byla o něco menší než v Hubálově a stejně jako tam se nejednalo ani tak o rychlostní, jako hlavně o technický okruh plný docela ostrých zatáček. Do zatáčky snad vedla i cílová rovina – spíš rovinka. Už samotný pohled na závodní dráhu jistoty našim klukům zrovna nepřidal.

Vybrali jsme si depo, které se nám nejvíce líbilo, začali vybalovat a připravovat auto na trénink. Po chvilce jsme na dráhu vyjeli. V Plzni náš závoďák občas projížděl zatáčky na třech kolech, ale zde, v Kutné Hoře, seděl na koberci jak přibitý – nedávné odladění přední nápravy se ukázalo jako vysoce účinné. Po tomto příjemném zjištění se nálada v týmu okamžitě zlepšila.

Trénink potvrdil dobré jízdní vlastnosti našeho auta a zároveň si David s Danem docela zvykli na dráhu. Věděli jsme, že pokud se druhý den nepokazí něco jiného, závod dokončíme. Po skončení tréninku jsme auto vyčistili, důkladně zkontrolovali a společně s Hubálovskými odjeli do domova mládeže, kde nás čekalo ošetření baterií a několikahodinový spánek.

Druhý den ráno, v sobotu, jsme se po snídani přesunuli opět na závodiště a začali se připravovat na závod. Původně byla v plánu předvádějící jízda Škody 110 Super Sport týmu RC Racing Hubálov a našeho Ferata Vampire RSR, ale ta byla z časových důvodů nakonec zrušena. I přesto obě auta nakonec stejně přišla ke slovu – ale o tom až později.

Po instalaci čipů časomíry – tentokrát jsme si dávali sakra pozor na správné zapojení – technické přejímce a kontrole předepsaných zdrojů energie proběhlo rozlosování umístění na startovním roštu. Náš tým získal číslo 1, což znamenalo start z první pozice.

Jak již bylo zmíněno, jednalo se o 2. díl šestidílného seriálu – i tak ale stojí za to připomenout zúčastněné týmy. Jsou jimi E-Team z Kutné Hory, Hydra Racing z Plzně (původně se jmenovali Project Elements), Hydro Car z Brna, Motol Speeders z Prahy, RC Racing Hubálov a my, HC Verva Racing Team 44.

V 9:30 se ozval startovní klakson a auta všech týmů vyrazila vpřed jako zběsilá. Jeli jsme zostra – z tréninku měli kluci dráhu docela dobře naježděnou, auto taky nejezdilo zrovna špatně. Počet kol se pozvolna zvyšoval stejně jako náš náskok před autem na druhém místě – náš název stále svítil na prvním řádku časomíry. Motol Speeders, velmi silný soupeř, se postupně propracovali na druhé místo, ale pořád je od nás dělilo asi 5 kol.

Údaje z telemetrie byly až překvapivě dobré – zjistili jsme, že jezdíme skoro pořád jenom na energii z vodíku, úbytek napětí baterie byl minimální. Mohli jsme si tedy dovolit nešetřit a jet skutečně na okolnostmi daných limitech, což Danovi i Davidovi neskutečně zvedlo náladu – na celé 4 hodiny byli jen dva a takovou podporu skutečně potřebovali.

Podvědomě jsme však tušili, že není možné, aby se jednalo o setrvalý stav. To se konec konců asi tak ve třetině závodu potvrdilo – auto se občas zastavilo, ale po několikerém zacloumání řízením se opět dalo do pohybu. Motolští byli většinou kus za námi, takže už se zdálo, že nás předjedou, ale nestihli to.

Jenomže o několik desítek minut později si auto začalo stavět hlavu na delší chvilky – zde už zacloumání řízením nepomáhalo, na řadu opět přišlo ono plzeňské proklepat, protřepat, nemíchat, a to už bylo časově náročnější. To nás shodilo na druhou příčku, Motol Speeders se ujali vedení a jejich náskok se velmi nenápadně, ale jistě zvyšoval.

Občas docházelo na dráze zhotovené pro nás z neobvyklého silného husího krku (vrapovaná plastová hadice) k úsměvným situacím. Jakékoli nevybrání zatáčky mělo dosti hlasitý zvukový doprovod vznikající při tření karoserie o mantinel. Při větším nárazu bytelná lepicí páska držící mantinely na koberci povolila, mantinel se uvolnil a dráha poněkud změnila tvůj tvar. Můžeme konstatovat, že chování dráhy při tolika nárazech velice silně připomínalo měňavku. Jindy se některé z aut – i to naše, samozřejmě – po nárazu do mantinelu přilepilo a jeho motorická síla jej nedokázala od lepicí pásky odtrhnout – proto nezbývalo nic jiného než auto k pobavení všech přihlížejících odlepit ručně.

Krátce po polovině závodu byla dráha v některých místech téměř nepoužitelná a vyžadovala opravu. To by nebylo možné za jízdy závodních aut v plné rychlosti, a tak řidiči dostali pokyn  ke zpomalení jízdy a následování hubálovské bílé Škody 110 Super sport v roli safety car. Pozorovat kolonu závodních aut s bílou krasavicí v čele byl neskutečný zážitek. Bohužel, Super sportu vysadil motor, ale oprava dráhy ještě neskončila. Roli safety car tedy převzal náš zlověstně vyhlížející Ferat a po dráze vedl kolonu několik dalších minut. Úžasná podívaná.

Závod se přehoupnul do poslední třetiny. Naše jméno svítilo na druhé příčce, Motol Speeders nám o několik kol stále unikali. Energie jsme měli stále dost, ale občas se naše auto přihlásilo o obvyklou netradiční opravu. Sotva jsme náskok Motoláků snížili, museli jsme opět protřepat a nemíchat.

Do konce závodu zbývalo 45 minut. Energie v baterii znatelně ubylo a tak jsme se rozhodli k její výměně a dále pokračovat už bez zapnutého vodíkového článku, ale kvůli celkové hmotnosti vozu stále s vloženým hydrostikem. Věděli jsme, že pokud naše auto zase nezačne jančit, závod nejen dojedeme, ale mohli bychom Motolské trochu prohnat. Jenže když se má něco pokazit, tak se to pokazí. Nová baterie měla trochu jiné kontakty než předchozí a kluci nemohli najít potřebné redukce, i když jsme je měli s sebou. Pod tlakem nervozity je zapomněli vybalit nebo je prostě neviděli – ne a ne je najít. Zachránil nás právě Ferat – je napájen z kabelu s potřebnými koncovkami a tak vše bylo zachráněno. Jenomže mezi tím nám Motoláci o několik kol unikli.

Na poslední část závodu se řízení ujal David Bílý, v depu zůstali Dan Janovský s Matějem Červenkou. Všichni jsme věděli, že jde do tuhého. Náš závoďák sledovali kluci z depa opravdu pečlivě, aby byli schopni kdykoli co nejrychleji zasáhnout. Do sledování se zabrali tak silně, až připomínali kočky sledující poletující mouchu.

Atmosféra zhoustla natolik, že by se dala krájet. Motolské jsme začali dohánět, počty ujetých kol obou týmů se vyrovnaly – nicméně stále jsme byli druzí. Nakonec se stalo neuvěřitelné – několik minut před koncem museli Motol Speeders do depa. I když tam strávili pouhých několik vteřin, poskytli nám malý, ale pro nás velmi cenný náskok. Začalo jít o všechno -  věděli jsme, že sebemenší chyba může vše pokazit. Auto se ještě jednou zastavilo, ale naštěstí se samo rozjelo. Za chvíli se ozval zvukový signál ohlašující konec závodu – zvítězili jsme. O dvě kola, ale zvítězili.

Napětí a nervozita byly vystřídány pocitem euforie. David s Danem podali neskutečný výkon – pouze ve dvou lidech dokázali závod nejen celý odjet, ale nakonec ho i vyhrát.

Nemůžeme zapomenout na našeho nováčka Matěje Červenku. I když se s námi vypravil do Kutné Hory v týmovém dresu, jel se spíše podívat, aby viděl, co takové závody vůbec obnášejí. Velmi rychle však pochopil, o co jde, a díky tomu poskytl v depu zbývajícím dvěma členům neocenitelnou pomoc.

Opět jsme zúročili rady, které nám před časem poskytl Honza Možný, náš odborný poradce. Za to patří Honzovi velké poděkování.

Takže všechno vlastně dopadlo skvěle, měli bychom slavit. Nicméně domů jsme se vrátili se smíšenými pocity. Během závodů jsme totiž v zápalu boje neúmyslně poškodili auto našeho spřáteleného týmu RC Racing Hubálov. Dosti vážné poškození si vynutilo dlouhý pobyt jejich auta v depu, což týmu znemožnilo umístit se na některé z horních příček tabulky. Tohle jsme opravdu nechtěli – jezdíme závodit, nikoli demolovat auta svých soupeřů, natož přátel. Navíc dobře víme, jaké to je mít auto v depu z viny někoho jiného. Uděláme všechno pro to, abychom byli příště opatrnější – snažíme se hrát fair play.

Závodů bychom se nemohli zúčastnit bez podpory našich příznivců, kterými jsou Konto našeho srdce, firmy Inelsev a ACR Czech, Nadace Orlen Unipetrol, stomatolog, který si přeje zůstat v anonymitě, a v neposlední řadě naše škola, Gymnázium T. G. Masaryka.

Za HC Verva Racing Team 44
Martin Laxa

fotogalerie zde

Před závodem H2 Challenge představil náš HC Verva Racing Team 44 své nové (nesoutěžní) auto, které mnozí znají z filmu Upír z Feratu, Vampire RSR, jak se záhadný vůz nazývá, jezdí pravděpodobně na lidskou krev. Náš Vampire není zhotoven konvenčním způsobem – téměř celý je sestaven z dílů zhotovených technologií 3D tisku a místo krve jezdí na elektřinu.

Současně s našim Vampire RSR vznikla na 3D tiskárně také Škoda 110 Super sport (typ 724), se kterou jezdí tým RC Racing Hubálov. Jedná se totiž o společný projekt, na kterém začali pracovat vedoucí obou týmů Jan Janíček a Martin Laxa a postupně se do stavby obou aut zapojili všichni týmoví členové. Práce na projektu začala na začátku března letošního roku a trvala sedm a půl měsíce. Veřejnosti se oba vozy představily před zahájením závodů H2 Challenge v Hubálově 16. října 2021.

O tisk velkých dílů pro naše auto se postarali absolvent naší školy Honza Možný a Daniel Janovský, žák třídy kvinta, za což jim oběma patří velký dík.

Video z předváděcí jízdy obou vozů připravujeme.
Martin Laxa

AKTUÁLNĚ Z GYMNÁZIA