fotogalerie zde

V pátek 14. října jsme odjeli do Hubálova, kde se o den později konal závod H2 Challenge, první díl již druhého ročníku seriálu Hydrogen RC Challenge Cup. O šest týdnů dříve však vůbec nebylo jasné, jestli toho budeme schopni.

Na přelomu letních prázdnin a nového školního roku se tým dostal do silných turbulencí. Přesně řečeno: vybuchla car-bomba a situace nevypadala vůbec dobře. O co byla exploze silnější, o to dříve se - naštěstí - všechny okolnosti obrátily v náš prospěch a začínalo se rýsovat, že čtyřicet čtyřka ze startovní listiny hned tak nezmizí.

Povýbuchový spad se začal usazovat, situace se postupně konsolidovala a nastal čas začít se dívat do budoucnosti a tehdy nedávnou minulost nechat hodně daleko za sebou. Závod H2 Challenge se neúprosně blížil, bylo nutné se důkladně připravit. Několik hodin jsme věnovali tréninku na dráze a samozřejmě, že nechyběla ani generální prohlídka závoďáku.

Do Hubálova jsme nakonec odcestovali, a to v závodní sestavě David Bílý, Daniel Janovský, Otakar Klika a Lenka Šustrová. Po příjezdu k areálu učiliště, přivítání se s Jendou Janíčkem
a týmem RC Racing Hubálov, našimi přáteli, jsme se usadili v tělocvičně.

Uvnitř nás čekalo docela milé překvapení – dráha na zbrusu nových kobercích, které se Jendovi Janíčkovi podařilo opatřit několik dní před závodem.

Na rozdíl od předchozích let měla připravená trať vyloženě rychlostní charakter – zatáček málo, dlouhých rovin hodně – na takové dráze jsme už dlouho nejezdili. Nakonec – nebyli jsme jediný tým, který se s touhle skutečností musel popasovat.

Při prohlídce dráhy jsme řešili, na jakých kolech pojedeme. Zvítězily „mechy“ a za chvíli se ukázalo, že to byla dobrá volba – auto sedělo na trati jak přibité.

Během tréninku se nic vážného nestalo – tedy až na to, že občas auto jelo tam, kam samo chtělo. Příčina vězela v dosti opotřebovaném servo saveru (součástce, která chrání samotné servo před zničením). Servo saverů jsme měli několik – ale doma, kde nám byly platné jako praseti logaritmické pravítko. Poprosili jsme Hubálovské a ti nám zcela nezištně zapůjčili servo saver náhradní. Po jeho instalaci jezdil náš závodní speciál tak, jak měl.

Trénink skončil, většina týmů se uložila – i v tělocvičně – ke spánku. Kdo si myslí, že jsme se do říše snů odebrali i my, hluboce se mýlí. Přesunuli jsme se do jednoho z pokojů a vrhli jsme se na náš závoďák. Ne, že by to bylo třeba, ale jistota je jistota. Lenka kontrolovala přední nápravu, z preventivních důvodů vyměnila „céčka“, Ota auto čistil, David rozebral diferenciál, Dan lepil dohromady nová kola – a tak bychom mohli pokračovat. Asi v půl třetí (po půlnoci) bylo auto hotové a mohli jsme si jít konečně lehnout.

Druhý den ráno, v sobotu, jsme se po vydatné snídani odebrali opět do tělocvičny a rovnou jsme zamířili k depu. Stejně jako ostatní týmy jsme připravili auto na technickou prohlídku. Jury neshledala na našem závodním autě žádné nesrovnalosti, v účasti na závodech nám tedy nic nebránilo.

Na rozdíl od loňska se na závody přišlo podívat docela dost návštěvníků. Proto jsme i letos pro ně připravili předváděcí jízdu modelů vytištěných na 3D tiskárně. Bílá Škoda 110 Super sport týmu RC Racing Hubálov i náš černý Ferat Vampire RSR vzbudily u návštěvníků velkou pozornost. Každý, kdo mohl, fotil, až to vypadalo, jako když se skupina japonských turistů vypravila na zájezd.

Přiblížila se hodina startu a byl čas seřadit auta na startovním roštu, v předvečer závodů jsme si vylosovali 6. pozici.

Již tradičně závod zahajoval David Bílý, od samotného začátku si počínal velmi dobře. Udržovali jsme temp s Kysuckými strojníky, týmem ze Slovenska, a pražskými Motol Speeders. Kola utěšeně narůstala a zdálo se, že to tak zůstane. Nezůstalo. V autě se po několika minutách rozsvítila červená kontrolka oznamující nutnost výměny hydrostiku (vodíkové nádržky), což bylo přinejmenším divné – vodík obvykle měníme po půlhodině.

Nebylo divu – hydrostik byl špatně dotažený a kvůli tomu vodík, místo aby proudil do palivového článku, unikal do ovzduší. Naštěstí není v autě nic, co by jiskřilo, takže Hindenburg na kolečkách se nekonal.

Po nasazení nového hydrostiku odjelo auto několik kol a bylo v depu zas – opět kvůli nedostatku vodíku. Hydrostik byl dotažený správně, ale vodíku v něm bylo málo. Situace se ještě jednou zopakovala a teprve čtvrtý hydrostik již byl v pořádku. Konstatovali jsme, že další nádržky rozšířily řady umřelých.

Výměny hydrostiků byly rychlé, ale i tak jsme ztratili docela dost kol, propadli jsme se na třetí příčku. David jezdil pěkně svižně, podařilo se mu probojovat se na příčku druhou. U řízení ho vystřídal Dan, ani on se za svou jízdu nemusel stydět – Kysuckým jsme začali šlapat na paty.

Docela dobře dávali o sobě vědět pražští Motol Speeders – opřeli se do pedálů a za chvíli nás předjeli. Mezi tím vystřídala Dana Lenka, Lenku později Ota. Oba jsou špičkoví řidiči a oba měli docela natrénováno – jenomže smůla se jim začala pěkně lepit na paty.

Lenka jezdila příliš opatrně, tj. pomalu, Ota zase z nepochopitelných důvodů boural (na tréninku jezdil normálně). Kvůli nárazu do svodidel se auto začalo chovat dost divně, ale závada byla naštěstí banální – ze svých kloubků vypadly tlumič a spojovací tyč. Obojí stačilo nacvaknout a jízda mohla pokračovat.

Jenomže mezi tím vším jsme se propadli na čtvrté a chvilkami dokonce na páté místo. Takhle jsme skončit opravdu nechtěli. Řízení se ujali Dan s Davidem a postupně se jim podařilo probojovat se až na druhou příčku. Dost těsně se na nás nalepili Brněnští, chvílemi byli od nás vzdáleni jen jedno nebo dvě kola – ale postupně se podařilo náš náskok před nimi trochu zvýšit. Kysučany se nám dohnat nepodařilo, ale i tak jsme nakonec dojeli druzí, což vzhledem ke všem okolnostem vůbec není špatný výsledek.

Můžeme říct, že jsme vyhráli sami nad sebou – zaškolujeme novou členku, řešíme nadcházející akce, pracujeme na druhém závodním voze, přemýšlíme nad vylepšením stávajícího závoďáku a zjišťujeme, kde je třeba se zlepšit – zkrátka díváme se opravdu daleko před sebe a moc si přejeme, aby se náš tým ocitl opět na pevné půdě.

H2 Challenge můžeme označit za skutečně vydařenou akci. Všechno klapalo, jak mělo, návštěvnost z řad veřejnosti byla vysoká a závody lze označit za mezinárodní - pozvání k účasti totiž přijali Kysuckí strojníci – tým ze Slovenské republiky, se kterým jsme navázali užší spolupráci a rádi se s nimi příště setkáme.

Bohuš Belak, vedoucí Kysuckých, se postaral o online stream. Bohužel, internetové připojení nebylo dostatečně rychlé, a tak přenos, jak Bohuš sám poznamenal, vypadal jako powerpointová prezentace s komentářem – no co, stane se. Už teď víme, že stream příštích závodů, kterých se Strojníci zúčastní, bude bezvadný.

Mrzelo nás, že Hubálovští kvůli potížím s autem skončili na 6. místě. Věříme, že příště se jim povede líp, což jim ze srdce přejeme.

Do Hubálova, kde jsme zahájili novou závodní sezónu, jsme mohli odcestovat především díky podpoře naší školy, Gymnázia T. G. Masaryka, za což jí patří velký dík.

Za HC Verva Racing Team 44
Martin Laxa

fotogalerie zde

Ve čtvrtek 6. října odcestovala skupina 14 studentů na první pocovidovou zahraniční cestu, a to rovnou do města, které nikdy nespí, New Yorku. I když výprava pobyla v největším městě USA pouhé 4 noci, účastníci zhlédli a navštívili pozoruhodnosti, které lze označit za povinné, ale podívali se i do míst, která na programu prohlídky tohoto města nebývají. Studině poznávací zájezd připravil Mgr. Martin Laxa ve spolupráci s žateckou cestovní kanceláří Palmera - Jiří Harajda.

Návštěvu New Yorku si nelze představit bez prohlídky Sochy Svobody, ostrova Ellis Island a jeho imigračního muzea, výjezdu na kdysi nejvyšší budovu světa The Empire State Building, procházku Central Parkem a spousty dalších atrakcí. New York však není jen Manhattan a výprava proto zavítala též do jižního Brooklynu na poloostrov Coney Island a nechyběla ani procházka Corona Parkem v části Queens a fotografie u známé Unisphere, 37 m vysoké zeměkoule. Říká se, že kdo nepřešel Brooklynský most, jako by v New Yorku nikdy nebyl - proto ani 1,8 km dlouhý přechod tohoto architektonického skvostu nechyběl.

Zpět do České republiky se výprava vrátila v úterý 11. října. Všichni přiletěli trochu unaveni, ale se spoustou zážitků a dojmů a na pro mnohé první transatlantickou cestu budou jistě ještě hodně dlouho vzpomínat.

Prvotní impuls v historii naší školy již třetí cestě na americký kontinent vzešel od samotného Jiřího Harajdy, za což jsme moc rádi - díky němu jsme se rozhýbali a probrali se z pocovidové "cestovní letargie". Je téměř jisté, že návštěva USA byla po dlouhé době první, ale určitě ne poslední.

V pondělí 19. září 2022 odcestoval náš HC Verva Racing Team 44 ve složení David Bílý, Petr Jašonek, Lenka Šustrová společně s Mgr. Martinem Laxou do Středního odborného učiliště v Hubálově. Na návštěvu nás pozvali samotný ředitel školy Ing. Miroslav Kolomazník a samozřejmě naši přátelé, RC Racing Hubálov.

Škola se připravovala na návštěvu významných představitelů především Středočeského kraje. Pro delegaci připravil Ing. Kolomazník prohlídku areálu učiliště spojenou se slavnostním přestřižením pásky u příležitosti s dodatečným otevřením zrekonstruované části školy, zatímco RC Racing Hubálov a my jsme pracovali na prezentaci spojené s ukázkami naší činnosti a několikaleté spolupráce.

Delegace dorazila druhý den dopoledne. Během prohlídky školy zavítala též do tělocvičny, kde ji očekávaly oba týmy s připravenou prezentací.  Po krátkém úvodu Ing. Kolomazníka se na přání vedoucího Hubálovských Jana Janíčka ujal slova náš vedoucí Martin Laxa a během krátkého projevu všechny seznámil se vším podstatným, co práce na RC modelech s vestavěným vodíkovým článkem obnáší.

Oba týmy poté předvedly na dráze své závodní speciály a při komentované předváděcí jízdě představily své 3D tištěné modely Škody 110 Super sport a Ferata Vampire RSR. Na závěr prezentace si mohli zájemci na tréninkových vozech vyzkoušet, jak se RC modely řídí. Nutno podotknout, že někteří se u toho dost zapotili.

Oba týmy návštěvě ukázaly, že různé typy škol, jejich zaměření, vzdálenost a konec konců i soupeření na dráze nemusejí být překážkou ve spolupráci na zajímavém projektu, jakým nejen vodíkové RC modely jsou. Ve spolupráci, která se postupně změnila v nádherné přátelství.

Článek s podrobnými informacemi o přátelských závodech a dalším zajímavém programu naší návštěvy už připravujeme.

fotogalerie zde

V sobotu 25. června 2022 se ve velké tělocvičně Základní školy a Mateřské školy, Ruská 2059, uskutečnil závod Hydrogen Trophy, které organizoval přímo náš HC Verva Racing Team 44.

Závodní sestavu tvořili stálí členové David Bílý, Daniel Janovský a Petr Jašontek a pozvání k účasti přijala také naše již bývalá členka Lenka Šustrová. Na závodní dráze jsme poměřili síly s dalšími pěti středoškolskými týmy z velké části České republiky a zvítězili na celé čáře. Trofejí, které jsme si ze závodiště odnesli, bylo víc. Jednalo se totiž o poslední díl prvního ročníku šestidílného seriálu Hydrogen RC Challenge Cup, ve kterém jsme také získali prvenství. Jako vítězi nám byl zapůjčen putovní pohár, který budeme mít v držení do konce příští závodní sezóny.

Podrobné informace přineseme v již připravovaném článku, který zveřejníme v nejbližší době.

Za HC Verva Racing Team 44
Martin Laxa

fotogalerie zde

V pátek 10. června odjel náš HC Verva Racing Team 44 ve složení David Bílý, Daniel Janovský a Petr Jašontek společně s Mgr. Martinem Laxou do Plzně na Pilsen Hydrogen Cup, již předposlední díl seriálu Hydrogen RC Challenge Cup. Všichni, kdo nás znají, vědí, že nás bývá přinejmenším o jednoho víc. Tak tedy na vysvětlenou: s Matějem Červenkou jsme se rozloučili a na jeho místo před nedávnem nastoupil Felix Malec, úplný nováček, který se závodů zatím zúčastnit nemohl.

3 dny před odjezdem skolil Davida nějaký mikroorganismus doprovázený vysokou horečkou – zdálo se, že do Plzně odjedou jen Daniel s Petrem, ale nakonec, jak by řekl samotný Cimrman, se vše v dobré zvrátilo - David se uzdravil, a tak jsme mohli závodit ve třech.

Po příjezdu do plzeňské Střední průmyslové školy dopravní nás přivítal organizátor celé akce Pavel König a seznámil nás s časovým harmonogramem. Ubytovali jsme se a po večeři jsme odešli do prostorné tělocvičny, kde na nás čekala téměř kompletně připravená dráha.

Vybrali jsme si depo, vybalili a připravili auto na trénink. Vyjeli jsme na mechových kolech – jízda nebyla nic moc – auto se chovalo přetáčivě, někdy dokonce jankovitě - zkrátka jízda s ním za moc nestála.

Mechová kola jsme sundali a místo nich nasadili mini piny, jak říkáme pneumatikám s gumovými hroty. Auto sedělo na dráze o poznání lépe, ale pneumatiky se poměrně rychle sjížděly. Věděli jsme, že závod odjedeme, ale při tréninku se budeme muset krotit.

Poté, co se všichni tři členové týmu seznámili s dráhou a měli natrénováno, jsme odešli na pokoj a pustili se do příprav auta na samotný závod. Všechno jsme důkladně zkontrolovali, některé součástky vyměnili a asi tak půl hodiny po půlnoci šli spát, abychom byli druhý den fit.

Probudili jsme se do slunečného rána. Po snídani jsme se odebrali na závodiště a usadili se v depu. Do technické prohlídky vozu zbývala necelá půlhodina, což bylo dost času na krátký trénink a zkoušku obutí. Dana napadlo ještě jednou nasadit mechová kola. Nápad to byl vynikající, auto sedělo jak přibité. Dobrou přilnavost asi způsobilo ojetí koberce při tréninku během předchozího večera. Takže bylo rozhodnuto -  jedeme na „mechách“.

Během technické prohlídky vozu kontrolovala jury množství energie uložené v hydrosticích (vodíkových nádržkách) i bateriích a povinná byla i zkouška brzdy. Samozřejmě jsme bez problémů prošli. Do auta jsme vložili závodní baterii, hydrostik, nasadili karoserii a čekali na start.

Těsně před 9. hodinou byly týmy vyzvány k seřazení aut u brány časomíry. Tentokrát se startovalo letmo, jako safety car posloužil náš tréninkový podvozek Himoto Nascada s karoserii Fordu Mustang v našem reprezentačním designu.

V 9 hodin se vůz safety car rozjel a v koloně ho následovaly soutěžní vozy – impozantní pohled. Po odjetí jednoho kola odbočil safety car do depa a závod tak definitivně odstartoval.

Řídil David Bílý a od začátku si vedl velmi dobře. Při pohledu na časomíru bylo jasné, že síly téměř všech týmů jsou dost vyrovnané a že tenhle závod bude nejspíš o štěstí. Kola přibývala, pořadí bylo více či méně stabilní – drželi jsme se v první polovině tabulky a říkali jsme si, že by bylo fajn se právě v té horní polovině udržet.

Kde se vzal, tu se vzal, objevil se pověstný pan Murphy a začal úřadovat. Ozvala rána jako z děla – v mžku jsme věděli, že původcem bylo naše auto. Skončilo na svodidlech úplně stejně jako Citroën 2CV ve filmu Veselé Velikonce s J. P. Belmondem.  Jen hláška „uhni, kreténe“ chyběla.

Nikdo nechápal, co se děje. Mysleli jsme, že s Davidem zacloumal adrenalin, nechal se unést a nezvládl zatáčku. Mýlili jsme se – náš závoďák skončil na svodidlech, protože přestal poslouchat. Přijímač jízdní vysílačky se totiž rozhodl nefungovat. Proč, nikdo netušil - jenomže bez něj se zkrátka jezdit nedá.

Naštěstí nás zachránil náš vůz safety car – obsahoval jak přijímač, tak podle něho zkalibrovaný regulátor. I když instalace obou komponent do závoďáku proběhla bleskurychle, ztratili jsme dost.

A aby toho nebylo málo, nestačilo vyměnit jen přijímač, ale samozřejmě i vysílačku, která je s ním spárovaná. Za necelých 10 minut bylo auto na dráze, ale jezdit s ním nebylo úplně ono. Není divu – na jinou vysílačku reagovalo auto zcela jinak a dostat řízení znovu do ruky nějakou dobu trvalo.

Nicméně po několika dalších minutách bylo vše v přijatelných mezích a David se mohl opět opřít do pedálů. Bylo co dohánět – byli jsme poslední a takhle jsme opravdu skončit nechtěli. Na první příčce se usadili pražští Motol Speeders, kteří jezdili pěkně zostra. Před námi měli náskok 90 kol.

Náskok se nám podařilo lehce snížit, ale dohnat kohokoli před námi bylo téměř bez šance – přece jen, jak už bylo zmíněno – na dráze jezdila auta stejně silných týmů.

David požádal o vystřídání – všichni jsme vytřeštili oči, protože bez přestávky jezdil dvě a půl hodiny. Neskutečné. Řízení se ujal Dan, který jezdil dosti opatrně, ale svižně, a mezi tím začaly mít některé týmy před námi mechanické, ale hlavně energetické problémy. Naděje na lepší umístění se zvětšila.

Po očku jsme sem tam mrkli po našich hubálovských přátelích. Nevypadalo to s nimi vůbec zle – motali se na prvních třech místech. Přáli jsme jim umístění na bedně a byli snad i nervózní, když se jejich řidič dopustil nějaké nepřesnosti.

Když závod dospěl do své poslední čtvrtiny, byl Dan docela unavený. Nabídl řízení Petrovi, ale ten si na řízení auta jinou vysílačkou netroufal a raději místo přepustil Davidovi. Ten odřídil zbytek závodu vcelku bez problémů a do cíle jsme dojeli čtvrtí.

Hubálovští nakonec zvítězili – naše přání se vyplnilo a byli jsme moc rádi.

Co říci závěrem: medaile, kterou jsme si z Plzně odvezli, je bramborová. Ani na chvilku jsme nebyli rozmrzelí – měli jsme upřímnou radost, protože i tohle umístění považujeme za náš velký úspěch.

Kluci totiž dokázali závodní auto během krátké doby zpojízdnit, i přes lehké potíže řídit a co je nejdůležitější: jako jeden ze tří týmů jsme měli závoďák na dráze od začátku soutěže až do jejího konce. A to se počítá.

Za necelých 14 dnů je před námi další závod, kterým uzavřeme sezónu a celý seriál. Budeme rádi, když se nám zadaří trochu lépe, ale předbíhat raději nebudeme – vše se teprve ukáže.

I když už máme přece jen něco odježděno, nezapomínáme na našeho odborného poradce a absolventa naší školy Honzu Možného. Poskytuje nám cenné rady a pomáhá nám získávat neocenitelné zkušenosti, které úročíme na každém závodě. Díky, Honzo.

Naše poděkování patří Nadaci ORLEN Unipetrol, Nadaci Konto našeho srdce, firmám Inelsev a ACR Czech, nejmenovanému stomatologovi z Plzeňska a samozřejmě naší škole, Gymnáziu T. G. Masaryka v Litvínově. Bez podpory výše jmenovaných bychom mohli závodit jen těžko.

Za HC Verva Racing Team 44

Martin Laxa

fotogalerie zde

fotogalerie zde

V neděli 3. dubna 2022 se náš HC Verva Racing Team 44 vypravil do Ostravy na další – pro nás již třetí – ročník národního kola soutěže Horizon Hydrogen Grand Prix. Společně se svým vedoucím Mgr. Martinem Laxou odcestoval tým ve svém obvyklém složení David Bílý, Matěj Červenka, Daniel Janovský a Petr Jašontek.

Přípravy auta byly dost důkladné a probíhaly už nějakou dobu před odjezdem. Některé součástky bylo třeba vyměnit, jiné svépomocí zhotovit a hlavně auto zevrubně prověřit a otestovat – všechno uvedené jsme zvládli během necelých 14 dnů.

Do Ostravy jsme dorazili v odpoledních hodinách. Před hotelem jsme se srdečně přivítali s našimi přáteli z Hubálova a po ubytování jsme se společně vydali na závodiště do Trojhalí Karolina. Po registraci a krátkém brífinku jsme se usadili v depu, vybalili a připravili auto na trénink.

Protože jsme měli závodní vůz opravdu připravený, měli jsme dost času nejen seznámit se s dráhou, ale také vyzkoušet, jak se náš závoďák bude na závodních kobercích chovat na kolech s různými typy obutí.

Zvítězila měkčí mechová kola – auto sedělo na dráze jak přibité. David, Daniel i Petr – naši řidiči – zbytek tréninku odjezdili, jak říkáme, „na mechách“. Všechno šlo hladce, přímo podezřele hladce – až jsme si začali říkat, jestli to náhodou není klid před bouří. Jak se druhý den ukázalo, byl - ale o tom později.

Po tréninku jsme s Hubálovskými, kterým auto také docela dobře jezdilo, společně zašli na večeři a poté odešli do hotelu, kde jsme se pustili do opětovné důkladné kontroly soutěžního vozu a jeho přípravy na další den. Práce skončily asi tak půl hodiny po půlnoci, což nám dovolilo jít konečně spát, abychom byli na závodech alespoň trochu fit.

Závodní den začal krátce po 9. hodině opět v Trojhalí Karolina, kde všechny účastníky nejdříve přivítal Ing. Václav Bystrianský, ředitel soutěže Horizon Hydrogen Grand Prix. Po technické kontrole, nafocení vozu a přejímce baterií jsme se usadili v depu a připravovali se na prezentaci závodního speciálu – první soutěžní disciplínu.

David Bílý a Petr Jašontek, kteří měli prezentaci předem připravenou, si několikrát potichu přeříkali její text a pak už nezbylo nic jiného než čekat, až na nás přijde řada. Po několika minutách se v našem depu objevila jury s Ing. Bystrianským v čele. David s Petrem začali povídat, o posun snímků na notebooku se staral Daniel Janovský.

Krátce po začátku bylo na některých členech jury vidět, že mají co dělat, aby nevybuchli smíchy. Není divu – David s Petrem opředli náš závoďák příběhem okořeněným o různé vtípky, ale přitom se všichni dozvěděli vše, co měli a chtěli.

Čas zbývající do startu se krátil. Ještě jednou jsme na voze všechno zkontrolovali a pak už jen očekávali výzvu k umístění aut na dráhu.

Letošní závod se oproti jiným trochu odlišoval – couvání bylo zakázáno stejně jako vstup členů jednotlivých týmů na dráhu za účelem odnosu nepojízdných vozů do boxů. O vše se starali Kysuckí strojníci ze Slovenské republiky, kteří se náročné úlohy „nahazovačů“ zhostili velmi dobře.

Přesně ve 12:00 se na dráze v roli safety car policejní auto Kysuckých strojníků. Všechny soutěžní vozy se za ním seřadily do kolony a po odjetí jednoho kola byla trať volná – závod oficiálně odstartoval.

Řízení se ujal David Bílý a hned od začátku jel pěkně zostra. Proč ne – auto bylo lehce ovladatelné a hlavně stabilní. Naše jméno svítilo v tabulce časomíry mezi prvními řádky. Jenomže za chvíli přišla ona pověstná bouře, kterou ohlašoval až moc velký klid při tréninku během předchozího dne a která nás provázela až do konce závodu.

Chtě nechtě musel náš závoďák do depa kvůli prasklému „céčku“, jak říkáme závěsu těhlice, tj. uložení kola. Céčka máme docela odolná, což se ukázalo při mnohých předchozích závodech. Nevinně vyhlížející náraz do svodidel byl ale tak silný, že součástka zkrátka nevydržela a rozletěla se na dva kusy.

Osádka depa fungovala jak personál oddělení ARO – nové céčko kluci do auta zamontovali za přibližně minutu a půl, což byl výkon přímo úctyhodný - výměna takové součástky normálně trvá přinejmenším pětkrát déle. Jenomže po několika minutách na trati bylo auto v depu zpět, tentokrát kvůli výměně vodíkové nádržky, která byla v autě podezřele krátce.  Nebylo divu – uvolnila se hadice mezi vodíkovým článkem a jeho výstupním ventilem a veškerý vodík tak protekl článkem bez užitku.

Oprava moc času nestála, nicméně v tabulce časomíry se naše jméno začalo propadat. David se znovu opřel do pedálů. Jeho ostrá jízda znatelně vylepšila naše pořadí, dostali jsme se opět do první čtvrtiny tabulky. Počet odjetých kol začal narůstat, náskok týmu na 3. pozici se začal zmenšovat.

Konečně byl aspoň trochu klid – ale, jak se ukázalo, ne nadlouho. Podezřele rychle začalo klesat napětí baterie – místo po dvou byla téměř vybitá už po jedné hodině. Takže depo a kontrola. Závada byla opět ve vodíkovém systému.

Nejspíš po nárazu (jak jinak) se uvolnil držák ventilů vodíkového článku a i s částí vodíkového vedení v autě volně poletoval. Tohle nás dost šokovalo – vyšlo najevo, že zbrusu nová a ne zrovna levná oboustranná páska pořízená několik dnů před závodem nebyla páskou, ale pěkným klumpem. Vzali jsme pásku jinou a vše bylo v pořádku. Jenomže naše pořadí se dosti rapidně zhoršilo, ocitli jsme se dost hluboko v dolní polovině tabulky.

Takže super – zbytečně promrhaný vodík, energie a především čas. Nezbylo nic jiného než zvolit jiný styl jízdy. U řízení se střídali Dan Janovský a Petr Jašontek. Za jejich řízení se auto na dráze na první pohled dost ploužilo. Právě ono ploužení nám nejen ušetřilo energii, dobilo baterii, ale ještě nás poponeslo o několik příček výš – na 8. místo. To už nevypadalo úplně špatně.

Najednou jsme měli energie dostatek. Jenže co se může pokazit, pokazí se. Těsně před námi  se srazila dvě auta. David Bílý dělal, co mohl, ale najetí do havarovaných vozů už nezabránil. Naše auto bylo nepojízdné. Sejmutí karoserie v depu ukázalo opravdovou spoušť. Nějaký ten závod už máme za sebou, ale s něčím takovým jsme se dosud nesetkali – jeden z hliníkových držáků přední nápravy se ohnul a konec druhého prorazila osa držící rameno.

Osádka depa však zachovala chladnou hlavu. Ohnutý držák se naštěstí podařilo přijatelně srovnat a osu, která prorazila ten druhý, kluci zafixovali kouskem upraveného 3D výtisku. Oprava proběhla poměrně rychle, ale i tak jsme ztratili poměrně dost času.

Do závodu zbývalo přibližně 40 minut. V baterii jsme měli energie víc než dost, žinýrovat jsme se tedy nemuseli. David se snažil řídit opatrně, aby se provizorně opravená přední náprava nerozpadla, ale adrenalin s ním občas zacloumal a styl jeho jízdy místy nabýval velmi dynamického charakteru s bojovným nádechem.

Nervozita před koncem stoupala, naše jméno v tabulce také – začali jsme dobývat 6. příčku, stáli jsme o ni opravdu moc. Nakonec jsme se na ni dostali – teď se tam ještě udržet. Povedlo se. Doufali jsme, že už se snad nic nestane. Stalo se - po nárazu do svodidel – asi tak 30 vteřin před koncem - prasklo pravé céčko, spojovací tyč vyletěla z kloubku a z auta vypadla těhlice i s kolem. O opravu už jsme se nepokoušeli – do konce závodu bychom ji už stejně nestihli dokončit. Ozval se klakson ohlašující konec závodu.

Dojeli jsme na 6. místě, což mezi 17 dalšími týmy není úplně nejhorší, k tomu se ztrátou pouhých 47 kol na vítěze. Umístili jsme se v první třetině tabulky a, jak říkáme, v „šestistovkovém pásmu“ - účastníci za námi se k hranici 600 ujetých kol ani nepřiblížili. Když k tomu připočteme dosti náročné a přitom bleskurychlé opravy vozu, stydět se opravdu nemusíme.

Z našeho výsledku rozhodně nejsme rozmrzelí a už vůbec ne otrávení – na závod jsme přijeli dobře připraveni a s konkurenceschopným autem, ale měli jsme prostě smůlu – takové věci se stávají.

Nálada, která nebyla špatná, se nám výrazně zlepšila při vyhlášení našeho týmu jako vítěze ve vedlejší soutěži v prezentaci závodního vozu a zcela upřímně jsme se začali radovat, když se oficiálně potvrdilo, že naši hubálovští přátelé vyhráli závod na celé čáře a jméno RC Racing Hubálov se začátkem června objeví na startovní listině světového finále v Holandsku. Z jejich vítězství máme snad stejnou radost, jako kdybychom vyhráli sami.

Po příchodu do hotelu jsme společně a dosti bouřlivě obě prvenství oslavili – nealkoholický sekt tekl proudem.

Letošní závod Horizon Hydrogen Grand Prix ukázal, že ve spoustě věcí rozhodně nejsme nejhorší, ale dal nám také jasně najevo, na čem je zapotřebí zapracovat a bezpodmínečně se zlepšit.

Do Ostravy bychom nemohli odjet, kdyby nás nepodpořily Nadace ORLEN Unipetrol, Konto našeho srdce, firmy Inelsev a ACR Czech, stomatolog z Plzeňska, který si přeje zůstat v anonymitě, a samozřejmě naše škola, Gymnázium T. G. Masaryka v Litvínově. Pomoci všech jmenovaných si velmi vážíme a budeme se ji snažit zúročit i v budoucnosti.

Za HC Verva Racing Team 44
Mgr. Martin Laxa

fotogalerie zde

fotogalerie zde

V pátek 18. března 2022 odjel náš HC Verva Racing Team 44 ve své obvyklé sestavě do Brna, kde se o den později v Integrované střední škole automobilní konal závod nazvaný ISŠA Hydrogen Cup II, již 4. díl seriálu Hydrogen RC Challenge Cup.

Asi tak dva týdny před závodem jsme se dozvěděli, že tým RC Racing Hubálov, naši přátelé, mají opět problém s řidiči. Jednomu zabránily v účasti vážné důvody, druhý z nich si přeřízl šlachy. Jak se mu tenhle vskutku umělecký výkon povedl, si raději necháme pro sebe. O tom, co by nastalá situace pro Hubálovské znamenala, hovořiti netřeba. Takže jsme měli jasno – v barvách jedenačtyřicítky opět pojede náš Petr Jašontek, kterého v případě nouze zaskočí jeden z hubálovských mechaniků, a naši závodní sestavu budou tvořit David Bílý, Matěj Červenka a Daniel Janovský.

Po příjezdu do areálu Integrované střední školy automobilní jsme nemohli jít rovnou do tělocvičny, protože toho času byla ještě zablokovaná. Místo toho nás ing. Jan Frybert, organizátor závodu, pozval do elektrotechnické laboratoře, kde si jednotliví členové mohli sestavit z předem připravených komponent plně funkční LED svítilny.

Tělocvična se uvolnila. Postupně dorazili naši hubálovští přátelé a v tělocvičně se objevili také Kysuckí strojníci, tým ze Slovenské republiky – přijeli si zazávodit jako hosté. Všichni jsme chtěli začít co nejdříve jezdit, a proto se všichni přítomní pustili do stavby dráhy. Úkon to není bůhvíjak složitý, ale má-li dráha za něco stát, nějaký čas si její stavba vezme.

Dráha byla konečně hotová a mohli jsme začít trénovat. Koberce byly zjevně jiné než posledně a to se i při použití měkčího mechového obutí projevilo poměrně negativně. Auto na dráze dost klouzalo, ale ovladatelné vcelku bylo – zvyknout se na to dalo. Případnému průšvihu nic nenasvědčovalo, všechno se zdálo být v pořádku.

Druhý den ráno, v sobotu, se všechny týmy sešly ve svých depech a se svými vozy čekaly na technickou přejímku skládající se z kontroly zdrojů energie i aut samotných. U nich se jury zaměřila především na kontrolu účinnosti brzdy, což se prověřovalo přímo na dráze.

Start závodu byl stanoven na 9:30. Po technické kontrole ještě zbyla trocha času na poslední kontroly auta a pak už nezbylo nic jiného než seřadit vozy na startovním roštu.

Pro připomenutí: v seriálu je přihlášeno celkem 6 týmů. Bohužel, účast na jeho 4. dílu odřekli 3 účastníci, a to E-Team z Kutné Hory, Hydra Plzeň a pražští Motol Speeders. Malý počet týmů posunul závod do komorní kategorie, ale i tak nás to všechny dost dost mrzelo.

Pořadí na startovním roštu rozhodla jury takto: 1. pozice: Kysuckí strojníci, 2. pozice: ISŠA Hydrocar Brno, 3. pozice: RC Racing Hubálov a poslední pozice my, HC Verva Racing Team 44.

9:30 – odstartováno. Všechna auta vyrazila tryskem vpřed – kromě našeho, které se nepohlo ani o píď. Zapnuté sice bylo, ale jaksi nekomunikovalo s jízdní vysílačkou. Vypnutí a opětovné zapnutí vše vyřešilo a i my jsme mohli vyrazit.

Na začátku bylo pořadí vyrovnané - stejné počty kol, všechno vypadalo nadějně. Ale jen prvních 5 minut. Poté jsme museli zajet do depa kvůli výměně hydrostiku a za dalších 5 minut znovu, takhle ještě asi 2 x. 3 hydrostiky zcela zjevně navždy odešly na onen svět – není divu, už mají svá léta a také dost najeto.

Naše jméno se v tabulce časomíry začalo odlepovat ode dna, ale pak na něj zase spadlo. Z auta začaly vypadávat šrouby kotvící spojovací tyče šasí a zadní nápravy. Opravy byly poměrně zdlouhavé, urychlit nešly. Díky tomu se nám začaly všechny ostatní týmy výrazně vzdalovat a naše pozice na posledním řádku tabulky získala notnou stabilitu – až do samotného konce.

Občas jsme se podívali na Hubálovce a jejich Škodu 130 RS, kterou řídil náš Petr Jašontek. Nevedli si vůbec špatně, na rozdíl od nás jejich jméno oscilovalo mezi 2. a 3. místem, v jednom okamžiku se vyšplhalo až nahoru. Moc jsme si přáli, aby se jim po dlouhém období nezdaru podařilo zvítězit.

Auto se nám začínalo doslova rozpadat. Pojízdné sice bylo, ale podat kdovíjak oslnivý výkon už schopné nebylo. Nepřáli jsme si nic jiného než závod aspoň úspěšně dokončit. Samozřejmě, že za chování fair play – na dráze jsme nikomu nepřekáželi, vozy ostatních týmů nás mohly bez problémů předjíždět.

Časomíra ukázala přesně 4 hodiny, závod skončil. Kysuckí strojníci závodili jako hosté, kteří v absolutním pořadí tohoto závodu dojeli na 3. místě. Ještě před tím bylo dohodnuto, že jejich umístění nebude mít vliv na pořadí týmů přihlášených do seriálu, které dopadlo takto: zvítězili brněnští ISŠA Hydrocar, druhou příčku obsadil tým RC Racing Hubálov a my, HC Verva Racing Team 44, jsme skončili na místě třetím. Závod jsme dokončili s autem, které nedrželo silou vůle, ale silou kastle (karoserie).

Vyvstává zde otázka, jestli vzhledem k počtu týmů není naše 3. místo tak trochu Pyrrhovo vítězství – čas ukáže, věcí ke zlepšení je víc než dost. Všem, kteří dojeli před námi, gratulujeme a věříme, že i nám se příště zadaří lépe.

Jak už v předchozích řádcích zaznělo, náš Petr Jašontek závodil opět v hubálovských barvách, tentokrát v pozici hlavního řidiče – odjel, a to velice dobře, víc než tři čtvrtiny celkového závodního času. I díky němu získal tým RC Racing Hubálov 2. místo, za což jsme moc rádi. Našemu týmu Petr ostudu rozhodně neudělal.

2. polovinu seriálu jsme tedy zrovna slavně nezačali. Na druhou stranu jsme poznali Kysucké strojníky – tým, který se ukázal jako dobrá parta na dráze i mimo ni. Velmi vážně začali Strojníci přemýšlet o účasti v příštím ročníku seriálu a zároveň nás pozvali na závody k nim na Slovensko, kam se rádi podíváme. Na obzoru je další zajímavé týmové přátelství.

Do Brna bychom se bývali nevypravili, kdyby nás nepodpořily Nadace Orlen Unipetrol a Konto našeho srdce, firmy Inelsev a ACR Czech a v neposlední řadě naše škola, Gymnázium T. G. Masaryka v Litvínově. Pomoci všech uvedených si velmi vážíme.

Za HC Verva Racing Team 44
Martin Laxa

fotogalerie zde