Mgr. Martin Laxa

 
V pátek 9. prosince jsme odjeli do Brna, kde nás čekal závod ISŠA Hydrogen Cup, již třetí díl seriálu Hydrogen RC Challenge Cup. Po nedávné apokalypse nás moc nezbylo – na závodiště odcestovaly za doprovodu Mgr. Martina Laxy Adéla Hrbková a Lenka Šustrová.

Celá cesta mohla vypadat jako zbytečná, ale ve skutečnosti zbytečná vůbec nebyla. Krátce po listopadových událostech se nám ozvali naši hubálovští přátelé, se kterými jsme začali řešit, jak se na startovní listině udržet – lehce komplikovaný, ale přesto pro oba týmy přijatelný způsob se našel, což nás – z dosti velké části – zbavilo pesimismu.

Jakmile to šlo, pustili jsme se do důkladné údržby soutěžního auta a začali odstraňovat alespoň ty nejvážnější nedostatky. Když už, tak ať nejedeme se závoďákem, který krátce po startu začne zlobit nebo vypoví službu úplně – šlo nám především o úspěšné projetí cílové pásky, umístění nám v té chvíli bylo jedno.

Zanedlouho došlo k radikálnímu zvratu – ozval se nám náš slovenský kamarád Bohuš Belák, vedoucí týmu Kysuckí Strojníci, a rovnou se zeptal, jestli bychom stáli o doplnění našeho týmu z řad slovenských závodníků – vedle Kysuckých strojníků se mu podařilo vytvořit zatím jen tříčlenný KIA Team Kysuce, který sice zatím moc zkušeností nemá, ale závodit přijede rád. Co si budeme povídat, Bohuš nás tak trochu dostal do šoku, s něčím podobným jsme vůbec nepočítali.

Pesimismu opět ubylo, náš závodní speciál jsme zprovoznili – nějaké nepřesnosti, které se na jízdních vlastnostech naštěstí moc neprojevovaly, jsme přece jen objevili, ale na jejich odstranění před závodem už nezbyl čas. Na závodní dráhu by auto nejspíš mohlo, ale nebylo jisté, jak dlouho by se na ní udrželo.

Vše se definitivně vyřešilo v pátek v podvečer po našem příjezdu do brněnské Integrované střední školy automobilní, kde jsme se tentokrát objevili jako poslední. Po vstupu do tělocvičny, jejíž velikost byla zmíněna v předchozích článcích, jsme zamířili k depu, ve kterém nás již čekali kamarádi ze Slovenska Juraj Kocourek, Jakub Vrábel a Timotej Benjamin Kucák se svým závoďákem kompletně připraveným na trénink. K tomu všemu jsme z jedné strany měli RC Racing Hubálov, z druhé Kysucké Strojníky – věděli jsme, že budeme opravdu v dobré společnosti.

Jakub, Timotej i Juraj si mohli vybrat, se kterým soutěžním vozem pojedou. Volba nakonec padla na slovenské auto, které – na rozdíl od našeho – znají opravdu dobře a jsou schopni poměrně rychle se vypořádat s jakoukoli závadou.

Lenka s Adélou chtěly oživit náš závoďák, aby s ním hlavně Adéla mohla aspoň trénovat, a to rovnou na závodní dráze – takových příležitostí moc nebývá. Pod vlivem emocí a lehkého zmatku však ani Lenka, ani Adéla nebyly schopny určit, jaká baterie je určená na trénink. Všimli si toho členové týmu Hydra Racing Plzeň a za několik okamžiků jeden z nich přiběhl s nabitou baterií, vložil ji děvčatům do auta a ta mohla okamžitě začít jezdit. Takovou pomoc jsme nečekali, byli jsme z toho dost vedle.

Zatímco naše auto, u jehož řízení se vystřídali postupně všichni, jezdilo po dráze, slovenský závoďák stál v depu a design jeho karoserie procházel úpravami. Od Bohuše jsme dostali povolení odstranit všechny slovenské týmové polepy a nahradit je našimi. Tuhle možnost jsme okamžitě zavrhli – když už je posádka československá, tak ať auto nese insignie obou týmů.

Mimochodem: podle současných pravidel českého pravopisu se má správně psát česko-slovenská, ale onen spojovník – zvlášť v našem případě – vypadá přinejmenším nepatřičně, prostě se do tohoto slova nehodí. Tvar z období před rokem 1991, tedy bez spojovníku, je mnohem výstižnější a možná i hezčí – proto budeme předstírat, že výše zmíněné pravidlo neexistuje.

Lenka s Adélou trénovaly poměrně dlouho s našim i slovenským závoďákem a nutno říct, že po více než dvou hodinách toho měly docela dost – nebylo se čemu divit. Dráha, kterou připravili naši hostitelé, představovala zmenšenou kopii brněnského Masarykova okruhu. Jezdilo se po ní docela dobře, ale dvě záludná místa dokázala pěkně unavit.

Během trénování a ostatních příprav jsme vůbec nezaregistrovali, že půlnoc a hlavně začátek nového dne jsou už přinejmenším dvě hodiny za námi. Zaujali jsme proto polohu střelce ležícího na zádech, abychom ráno byli alespoň trochu použitelní.
Začátek závodního dne byl stejný jako jindy. Všechny týmy včetně nás se usadily ve svých depech a připravovali své soutěžní vozy a zdroje energie na technickou kontrolu, nikdo při ní neměl sebemenší problém. V 9:55 vydala jury pokyn k seřazení závodních vozů na startovním roštu podle již dříve vylosovaného pořadí a před branou časomíry se postupně objevila auta všech osmi zúčastněných týmů.

Závod pěkně svižně odstartoval v 10:00. Na první příčku v tabulce časomíry se okamžitě prodrali Kysuckí Strojníci, zanedlouho se přímo pod nimi objevili pražští Motol Speeders a naše tentokrát československá čtyřicet čtyřka se uvelebila na třetí příčce. U řízení se střídali Jakub a Timotej – jezdili pěkně svižně a jistě. Na své si přišla i Lenka – kvůli opatrnosti a lehkému strachu z poničení auta, které není naše, jezdila o něco pomaleji, ale také s jistotou – za svůj výkon se rozhodně stydět nemusela.

Adéla zůstala v depu, pomáhala při servisních úkonech a při průjezdu auta hlásila údaje o napětí baterie, které odečítala z displeje instalovaného pod kapotou. Určitě se nenudila – vždycky se našel někdo, s kým si mohla popovídat a dozvědět se něco nového.
Závod se přehoupl přes polovinu a bylo vidět, že některé týmy na tom nejsou úplně nejlépe s energií – jejich vozy nápadně zpomalily. Jen Kysuckí Strojníci, Motol Speeders a my jsme udržovali docela svižné tempo.

Kvůli energii museli svou jízdu zmírnit i Motol Speeders - netrvalo dlouho a naše jméno se posunulo v tabulce časomíry na druhou příčku. Paráda. Vypadalo to, že bychom mohli dojet druzí. Nedojeli. V poslední pětině závodu, nejspíš při převrácení auta, praskl jeden ze sloupků držících karoserii. Osádka depa se ihned pustila do opravy, ale tak důkladně, což zabralo zbytečně mnoho času. V době, kdy samotný Bohuš zařval do vysílačky „chalani, nes**te sa s tým a choďte,“ bylo už příliš pozdě. Motol Speeders získali před námi moc velký náskok.

Ten se nám podařilo citelně snížit, ale posledních 5 kol už jsme nedohnali. S definitivní platností jsme tedy dojeli třetí - nádherný výsledek.Timotej, Jakub i Juraj závodili teprve podruhé – jejich auto se poprvé objevilo na trati počátkem listopadu v závodu Dopravrace, který se konal ve slovenském Zvolenu. I přesto si počínali, jako by měli za sebou přinejmenším jednu závodní sezónu. Díky nim podala naše 44 opravdu dobrý výkon.

Na rozdíl od jiných měl závod velmi klidný charakter – jezdilo se plynule, srážek, případně jiných havárií, bylo poskrovnu a ani dráhu nebylo nutno příliš často opravovat. Je vidět, že týmy, které se přihlásily do seriálu, postupně získávají trénink a cenné zkušenosti, což je vidět především na závodní dráze.

Naši hubálovští přátelé dojeli z celkového počtu 8 týmů na 6. místě. Problémy s výkonem vodíkové jednotky, která dodávala méně elektrické energie, než měla, ještě před závodem (alespoň částečně) vyřešili. Bohužel, jeden náraz do svodidel si vyžádal náročnou opravu s následnou velkou časovou ztrátou, kterou už se jim dohnat nepodařilo. Věříme, že v příštím závodu bude jméno RC Racing Hubálov ve vyšších řádcích tabulky.

Pro nás jako stálé členy týmu byl závod ISŠA Hydrogen Cup opravdu zvláštním a neopakovatelným zážitkem. Tolik pomocných rukou, kterých se nám dostalo před závodem i během něho, jsme nečekali stejně jako nabídku případné pomoci a spolupráce v budoucnu. Je skvělé vědět, že i ostatním týmům alespoň trochu záleží na tom, abychom se – pokud to jen trochu půjde – nějak udrželi. Smysl pro fair play a vzájemnou pomoc je asi to nejlepší, co jednotlivé závody i celý seriál přinášejí, z čehož máme velkou radost.

Vedle týmu RC Racing Hubálov patří velké poděkování Bohuši Belákovi a jeho nově vzniklému KIA Teamu ochotnému závodit v našich barvách - v tolika závodech, v kolika to jen půjde. Vytvoření československé sestavy je pro nás velká čest.

Závodů ISŠA Hydrogen Cup bychom se nemohli zúčastnit, kdyby nás nepodpořila firma Inelsev s.r.o., Nadace ORLEN Unipetrol a v neposlední řadě naše škola, Gymnázium T. G. Masaryka v Litvínově. Pomoci všech uvedených si velice vážíme a jsme za ni moc rádi.

Co říci závěrem: bájný Fénix shořel, ale zdá se, že se – i když velmi pomalu - začíná ze svého popela znovu klubat. Pevně doufáme, že dřív nebo později znovu vzlétne.

Za HC Verva Racing Team 44
Martin Laxa

fotogalerie zde
 
V pátek 4. listopadu 2022 se náš HC Verva Racing Team poprvé ve své historii vypravil do zahraničí – přijali jsme pozvání k účasti v závodu DopravRace, který se konal ve slovenském Zvolenu. Závodní sestavu tvořili David Bílý, Daniel Janovský a Lenka Šustrová.

Protože jsme si nechtěli u našich sousedů uříznout ostudu, podrobili jsme náš závoďák opravdu důkladné prohlídce – den před odjezdem jsme jej téměř kompletně rozebrali, vše zkontrolovali a případně vyměnili.
Po opětovném složení a seřízení jezdilo auto přímo ukázkově – v naprostém klidu a pohodě jsme tedy zabalili vše potřebné, vyřídili cestovní pojištění, koupili slovenskou dálniční známku a užívali si zbytku dne.

Nastal den odjezdu, onen pátek 4. listopadu. Už ráno bylo zřejmé, že počasí nám moc přát nebude – docela vydatně pršelo a k tomu všemu se na mnohých místech válela nad vozovkou mlha stejná jako nad rybníčkem Brčálník. Podmínky pro dálkovou jízdu přímo ideální, lepší počasí jsme si opravdu nemohli přát.Předpokládali bychom, že srážky jsou, řekněme, lokální záležitostí – jak se později ukázalo, nejsou. Lilo celou cestu až do Zvolena, kam jsme dorazili po 11 hodinách od odjezdu z Litvínova.
Po příchodu na závodiště ve Fun Aréně nás srdečně přivítal Ing. Tibor Lešniak, učitel zvolenské průmyslové školy dopravní a hlavní organizátor závodu, a hned na to jsme se setkali s ostatními účastníky a samozřejmě našimi přáteli, týmy RC Racing Hubálov a Kysuckí Strojníci.

Prohlédli jsme si dráhu a zamířili k našemu depu, kde jsme vybalili auto s příslušenstvím a začali trénovat. Stejně dobře jako po kontrole v Litvínově jezdilo auto i na dráze ve Zvolenu. Dráha, kterou připravil organizátor, okamžitě „padla do ruky“ – obsahovala rychlostní i technické prvky a jezdilo se na ní velmi dobře. Pro jistotu jsme se po dráze projeli i s Feratem, abychom zjistili, jakou bude mít na dráze stabilitu a rychle bude moci jezdit během předváděcí jízdy i jako safety car. Po asi dvou hodinách tréninku a důkladném odzkoušení obou vozů jsme se ještě nějakou dobu zdrželi v tělocvičně a povídali si s ostatními.

Všimli jsme si, že v depu Hubálovských se objevila jejich Škoda 110 Super sport. Nebylo divu - auto mělo odlomenou páku levé přední těhlice a nešlo tak řídit. David Bílý dostal spásný nápad - v mžiku se objevila improvizovaná svorka vytvořená z kousku nápojové plechovky. Obě části těhlice stáhla k sobě a po prolití lepidlem byla tahle součástka opět funkční – Super sport byl tedy zachráněn. Na všechny postupně padala únava – aby ne, půlnoc už odbila – a tak se jako nejlepší řešení ukázal spánek.

Druhý den ráno, v sobotu 5. listopadu, se asi tak hodinu a čtvrt před startem sešli všichni účastníci na závodišti, usadili se ve svých depech, připravovali své vozy a očekávali technickou prohlídku. Všichni včetně nás bez problémů kontrolou prošli. Několik minut před půl desátou se ujali slova hlavní organizátor Ing. Miroslav Lešniak a ředitelka SPŠ dopravní Ing. Romana Trnková. Přivítali všechny účastníky i veřejnost, oficiálně zahájili závod a všem soutěžícím popřáli mnoho štěstí.

Po slavnostních projevech se na dráze předvedly Škoda 110 Super sport i Ferat Vampire RSR. Oba vozy vzbudily u všech přihlížejících dost velkou pozornost – o to větší, že komentář předváděcí jízdy zněl tentokrát slovensky, v jazyce našich hostitelů.

Tři minuty před startem se začaly vozy řadit na startovním roštu – každý vůz zaujal pozici na úrovni depa svého týmu. Přesně v 10 se ozval klakson a závod začal. No, začal – jak pro koho. Zatímco všechny vozy vyletěly na dráhu jak V2, náš závoďák se nehnul ani o milimetr. Po asi dvou sekundách se probudil k životu a i my jsme mohli začít.

Stalo se již tradicí, že na začátku každého závodu řídil David. Jezdil velice dobře, ale ne dlouho. Auto se zastavilo, a protože nejevilo žádné známky života, nezbývalo nic jiného než jej z dráhy odnést do depa. Baterie vykazovala podivné – spíš téměř žádné – napětí a řídicí jednotka vodíkového článku se také nechovala zrovna korektně. Na to, že od startu uplynulo jen asi 10 minut, byla situace vážná, přímo zoufalá. Osádka depa zkontrolovala všechny kabely, ale ty se zdály být v pořádku. Zničehonic auto obživlo. Dan založil nový hydrostik a David opět vyrazil na dráhu. Jezdil o poznání déle než před prvním depem, ale telemetrie ukazovala velmi rychlý úbytek napětí baterie, což nevěstilo nic dobrého – vodíkový článek evidentně nepracoval. Nepomohlo ani vložení nové nádržky s vodíkem – článek se usmyslel, že zkrátka pracovat nebude, a my jsme mohli jezdit jenom na elektřinu z baterií.

Začínalo být jasné, že s takovou závod nedokončíme. U řízení se vystřídali i Lenka s Danem. Jezdili, jak mohli, abychom při té vší smůle měli najetá alespoň nějaká kola. V tabulce časomíry jsme na posledním místě sice nefigurovali, ale že nedojedeme, už bylo jisté - bez vodíku se to zkrátka zvládnout nedá.

Aby toho nebylo málo, do toho všeho jsme dvakrát škrtli o svodidla. A to tak šikovně, že prasklo „céčko“ (uložení uchycení předního kola). I když jsme věděli, že nedojedeme, jeho výměna byla neskutečně rychlá.Mysleli jsme si, že víc se už pokazit nemůže. Může. Na dráze došlo k mimořádné události a byl nutný výjezd našeho Ferata Vampire RSR v roli safety car. Všechny vozy na dráze se seřadily do kolony a Ferata vzorně sledovaly, byla to nádherná podívaná. Před vjezdem do jedné zatáčky Ferat přestal reagovat na povely jízdní vysílačky a namířil si to přímo proti svodidlům, čelní náraz byl neodvratný.Ozval se dutý zvuk a zpod přední kapoty vyletěl organický motor a z kabiny odletělo levé okno. Za Davidova volání „já to nelepím“ jsme Ferata odnesli z dráhy a všem nám bylo jasné, že během závodu už náš upír nevyjede – ani nemohl, přišel o svou pohonnou jednotku.

Chvilku jsme nechápali, co se vlastně stalo, ale zanedlouho se vše vysvětlilo. Feratovu neovladatelnost způsobila inferference signálu jeho vysílačky se signálem vysílačky jiného týmu a s tím se nedalo nic dělat. Při podrobné prohlídce jsme zjistili, že i přes hrozivě vypadající náraz nevznikly na autě žádné škody – přilepit boční okno a vložit zpět pod kapotu lidskou krví poháněný motor bylo dílem okamžiku.

Mezi tím vším dospěl závod ke své polovině a naše baterie dosáhly stavu úplného vybití. Trocha energie v nich zbyla, ale na jízdu už to v žádném případě nestačilo – auto jsme odstavili do depa. Když už jsme sami nemohli závodit, drželi jsme palce týmu RC Racing Hubálov, ať – na rozdíl od nás – závod alespoň dokončí. Podařilo se, Hubálovští obsadili 6. místo, což v silné konkurenci není vůbec špatný výsledek. Po dlouhé době se jim konečně zadařilo, měli jsme velkou radost.

Co nás uvedlo do mírného šoku, bylo naše umístění. Jako poslední jsme neskončili – z celkového počtu devíti týmů jsme obsadili 7. příčku. Cílovou pásku jsme sice nepřetrhli, ale 7. místo za daných okolností jistě nebylo nejhorší. Po závodu jsme nebyli ani naštvaní, ani zklamaní, natož otrávení. Jen nás mrzelo, že s autem, které má velký potenciál – to se konec konců ukázalo především v uplynulé závodní sezóně – nebylo schopno závod dokončit. Vše, co se mohlo pokazit, se pokazilo, ale i to k závodům patří. Nedá se nic dělat, náš závoďák už má mnohé za sebou.

Závod DopravRace však nepřinesl jen smůlu. Viděli jsme, že auta některých slovenských týmů jsou na opravdu vysoké úrovni, a proto už pracujeme na tom, aby se na ni dostal i náš závoďák.Po příjezdu domů jsme rozebrali naše závodní auto pomalu na prvočinitele a objevili, co způsobilo nefunkčnost vodíkového článku. Docela jsme se divili – současně se porouchalo několik věcí, do kterých bychom to vůbec neřekli a které se během závodu opravit ani nedají. Teď už víme, co dělat, aby se něco podobného neopakovalo.

Závodu DopravRace jsme se mohli zúčastnit díky Nadaci ORLEN Unipetrol, firmě Inelsev a v neposlední řadě díky naší škole, Gymnáziu T. G. Masaryka v Litvínově. Pomoci všech uvedených si velmi vážíme.

Za HC Verva Racing Team 44
Martin Laxa

neděle, 23 říjen 2022 11:29

H2 Challenge Hubálov 2022

fotogalerie zde

V pátek 14. října jsme odjeli do Hubálova, kde se o den později konal závod H2 Challenge, první díl již druhého ročníku seriálu Hydrogen RC Challenge Cup. O šest týdnů dříve však vůbec nebylo jasné, jestli toho budeme schopni.

Na přelomu letních prázdnin a nového školního roku se tým dostal do silných turbulencí. Přesně řečeno: vybuchla car-bomba a situace nevypadala vůbec dobře. O co byla exploze silnější, o to dříve se - naštěstí - všechny okolnosti obrátily v náš prospěch a začínalo se rýsovat, že čtyřicet čtyřka ze startovní listiny hned tak nezmizí.

Povýbuchový spad se začal usazovat, situace se postupně konsolidovala a nastal čas začít se dívat do budoucnosti a tehdy nedávnou minulost nechat hodně daleko za sebou. Závod H2 Challenge se neúprosně blížil, bylo nutné se důkladně připravit. Několik hodin jsme věnovali tréninku na dráze a samozřejmě, že nechyběla ani generální prohlídka závoďáku.

Do Hubálova jsme nakonec odcestovali, a to v závodní sestavě David Bílý, Daniel Janovský, Otakar Klika a Lenka Šustrová. Po příjezdu k areálu učiliště, přivítání se s Jendou Janíčkem
a týmem RC Racing Hubálov, našimi přáteli, jsme se usadili v tělocvičně.

Uvnitř nás čekalo docela milé překvapení – dráha na zbrusu nových kobercích, které se Jendovi Janíčkovi podařilo opatřit několik dní před závodem.

Na rozdíl od předchozích let měla připravená trať vyloženě rychlostní charakter – zatáček málo, dlouhých rovin hodně – na takové dráze jsme už dlouho nejezdili. Nakonec – nebyli jsme jediný tým, který se s touhle skutečností musel popasovat.

Při prohlídce dráhy jsme řešili, na jakých kolech pojedeme. Zvítězily „mechy“ a za chvíli se ukázalo, že to byla dobrá volba – auto sedělo na trati jak přibité.

Během tréninku se nic vážného nestalo – tedy až na to, že občas auto jelo tam, kam samo chtělo. Příčina vězela v dosti opotřebovaném servo saveru (součástce, která chrání samotné servo před zničením). Servo saverů jsme měli několik – ale doma, kde nám byly platné jako praseti logaritmické pravítko. Poprosili jsme Hubálovské a ti nám zcela nezištně zapůjčili servo saver náhradní. Po jeho instalaci jezdil náš závodní speciál tak, jak měl.

Trénink skončil, většina týmů se uložila – i v tělocvičně – ke spánku. Kdo si myslí, že jsme se do říše snů odebrali i my, hluboce se mýlí. Přesunuli jsme se do jednoho z pokojů a vrhli jsme se na náš závoďák. Ne, že by to bylo třeba, ale jistota je jistota. Lenka kontrolovala přední nápravu, z preventivních důvodů vyměnila „céčka“, Ota auto čistil, David rozebral diferenciál, Dan lepil dohromady nová kola – a tak bychom mohli pokračovat. Asi v půl třetí (po půlnoci) bylo auto hotové a mohli jsme si jít konečně lehnout.

Druhý den ráno, v sobotu, jsme se po vydatné snídani odebrali opět do tělocvičny a rovnou jsme zamířili k depu. Stejně jako ostatní týmy jsme připravili auto na technickou prohlídku. Jury neshledala na našem závodním autě žádné nesrovnalosti, v účasti na závodech nám tedy nic nebránilo.

Na rozdíl od loňska se na závody přišlo podívat docela dost návštěvníků. Proto jsme i letos pro ně připravili předváděcí jízdu modelů vytištěných na 3D tiskárně. Bílá Škoda 110 Super sport týmu RC Racing Hubálov i náš černý Ferat Vampire RSR vzbudily u návštěvníků velkou pozornost. Každý, kdo mohl, fotil, až to vypadalo, jako když se skupina japonských turistů vypravila na zájezd.

Přiblížila se hodina startu a byl čas seřadit auta na startovním roštu, v předvečer závodů jsme si vylosovali 6. pozici.

Již tradičně závod zahajoval David Bílý, od samotného začátku si počínal velmi dobře. Udržovali jsme temp s Kysuckými strojníky, týmem ze Slovenska, a pražskými Motol Speeders. Kola utěšeně narůstala a zdálo se, že to tak zůstane. Nezůstalo. V autě se po několika minutách rozsvítila červená kontrolka oznamující nutnost výměny hydrostiku (vodíkové nádržky), což bylo přinejmenším divné – vodík obvykle měníme po půlhodině.

Nebylo divu – hydrostik byl špatně dotažený a kvůli tomu vodík, místo aby proudil do palivového článku, unikal do ovzduší. Naštěstí není v autě nic, co by jiskřilo, takže Hindenburg na kolečkách se nekonal.

Po nasazení nového hydrostiku odjelo auto několik kol a bylo v depu zas – opět kvůli nedostatku vodíku. Hydrostik byl dotažený správně, ale vodíku v něm bylo málo. Situace se ještě jednou zopakovala a teprve čtvrtý hydrostik již byl v pořádku. Konstatovali jsme, že další nádržky rozšířily řady umřelých.

Výměny hydrostiků byly rychlé, ale i tak jsme ztratili docela dost kol, propadli jsme se na třetí příčku. David jezdil pěkně svižně, podařilo se mu probojovat se na příčku druhou. U řízení ho vystřídal Dan, ani on se za svou jízdu nemusel stydět – Kysuckým jsme začali šlapat na paty.

Docela dobře dávali o sobě vědět pražští Motol Speeders – opřeli se do pedálů a za chvíli nás předjeli. Mezi tím vystřídala Dana Lenka, Lenku později Ota. Oba jsou špičkoví řidiči a oba měli docela natrénováno – jenomže smůla se jim začala pěkně lepit na paty.

Lenka jezdila příliš opatrně, tj. pomalu, Ota zase z nepochopitelných důvodů boural (na tréninku jezdil normálně). Kvůli nárazu do svodidel se auto začalo chovat dost divně, ale závada byla naštěstí banální – ze svých kloubků vypadly tlumič a spojovací tyč. Obojí stačilo nacvaknout a jízda mohla pokračovat.

Jenomže mezi tím vším jsme se propadli na čtvrté a chvilkami dokonce na páté místo. Takhle jsme skončit opravdu nechtěli. Řízení se ujali Dan s Davidem a postupně se jim podařilo probojovat se až na druhou příčku. Dost těsně se na nás nalepili Brněnští, chvílemi byli od nás vzdáleni jen jedno nebo dvě kola – ale postupně se podařilo náš náskok před nimi trochu zvýšit. Kysučany se nám dohnat nepodařilo, ale i tak jsme nakonec dojeli druzí, což vzhledem ke všem okolnostem vůbec není špatný výsledek.

Můžeme říct, že jsme vyhráli sami nad sebou – zaškolujeme novou členku, řešíme nadcházející akce, pracujeme na druhém závodním voze, přemýšlíme nad vylepšením stávajícího závoďáku a zjišťujeme, kde je třeba se zlepšit – zkrátka díváme se opravdu daleko před sebe a moc si přejeme, aby se náš tým ocitl opět na pevné půdě.

H2 Challenge můžeme označit za skutečně vydařenou akci. Všechno klapalo, jak mělo, návštěvnost z řad veřejnosti byla vysoká a závody lze označit za mezinárodní - pozvání k účasti totiž přijali Kysuckí strojníci – tým ze Slovenské republiky, se kterým jsme navázali užší spolupráci a rádi se s nimi příště setkáme.

Bohuš Belak, vedoucí Kysuckých, se postaral o online stream. Bohužel, internetové připojení nebylo dostatečně rychlé, a tak přenos, jak Bohuš sám poznamenal, vypadal jako powerpointová prezentace s komentářem – no co, stane se. Už teď víme, že stream příštích závodů, kterých se Strojníci zúčastní, bude bezvadný.

Mrzelo nás, že Hubálovští kvůli potížím s autem skončili na 6. místě. Věříme, že příště se jim povede líp, což jim ze srdce přejeme.

Do Hubálova, kde jsme zahájili novou závodní sezónu, jsme mohli odcestovat především díky podpoře naší školy, Gymnázia T. G. Masaryka, za což jí patří velký dík.

Za HC Verva Racing Team 44
Martin Laxa

fotogalerie zde

neděle, 16 říjen 2022 20:55

New York, New York

Ve čtvrtek 6. října odcestovala skupina 14 studentů na první pocovidovou zahraniční cestu, a to rovnou do města, které nikdy nespí, New Yorku. I když výprava pobyla v největším městě USA pouhé 4 noci, účastníci zhlédli a navštívili pozoruhodnosti, které lze označit za povinné, ale podívali se i do míst, která na programu prohlídky tohoto města nebývají. Studině poznávací zájezd připravil Mgr. Martin Laxa ve spolupráci s žateckou cestovní kanceláří Palmera - Jiří Harajda.

Návštěvu New Yorku si nelze představit bez prohlídky Sochy Svobody, ostrova Ellis Island a jeho imigračního muzea, výjezdu na kdysi nejvyšší budovu světa The Empire State Building, procházku Central Parkem a spousty dalších atrakcí. New York však není jen Manhattan a výprava proto zavítala též do jižního Brooklynu na poloostrov Coney Island a nechyběla ani procházka Corona Parkem v části Queens a fotografie u známé Unisphere, 37 m vysoké zeměkoule. Říká se, že kdo nepřešel Brooklynský most, jako by v New Yorku nikdy nebyl - proto ani 1,8 km dlouhý přechod tohoto architektonického skvostu nechyběl.

Zpět do České republiky se výprava vrátila v úterý 11. října. Všichni přiletěli trochu unaveni, ale se spoustou zážitků a dojmů a na pro mnohé první transatlantickou cestu budou jistě ještě hodně dlouho vzpomínat.

Prvotní impuls v historii naší školy již třetí cestě na americký kontinent vzešel od samotného Jiřího Harajdy, za což jsme moc rádi - díky němu jsme se rozhýbali a probrali se z pocovidové "cestovní letargie". Je téměř jisté, že návštěva USA byla po dlouhé době první, ale určitě ne poslední.

sobota, 24 září 2022 08:46

Soupeření není nepřátelství

V pondělí 19. září 2022 odcestoval náš HC Verva Racing Team 44 ve složení David Bílý, Petr Jašonek, Lenka Šustrová společně s Mgr. Martinem Laxou do Středního odborného učiliště v Hubálově. Na návštěvu nás pozvali samotný ředitel školy Ing. Miroslav Kolomazník a samozřejmě naši přátelé, RC Racing Hubálov.

Škola se připravovala na návštěvu významných představitelů především Středočeského kraje. Pro delegaci připravil Ing. Kolomazník prohlídku areálu učiliště spojenou se slavnostním přestřižením pásky u příležitosti s dodatečným otevřením zrekonstruované části školy, zatímco RC Racing Hubálov a my jsme pracovali na prezentaci spojené s ukázkami naší činnosti a několikaleté spolupráce.

Delegace dorazila druhý den dopoledne. Během prohlídky školy zavítala též do tělocvičny, kde ji očekávaly oba týmy s připravenou prezentací.  Po krátkém úvodu Ing. Kolomazníka se na přání vedoucího Hubálovských Jana Janíčka ujal slova náš vedoucí Martin Laxa a během krátkého projevu všechny seznámil se vším podstatným, co práce na RC modelech s vestavěným vodíkovým článkem obnáší.

Oba týmy poté předvedly na dráze své závodní speciály a při komentované předváděcí jízdě představily své 3D tištěné modely Škody 110 Super sport a Ferata Vampire RSR. Na závěr prezentace si mohli zájemci na tréninkových vozech vyzkoušet, jak se RC modely řídí. Nutno podotknout, že někteří se u toho dost zapotili.

Oba týmy návštěvě ukázaly, že různé typy škol, jejich zaměření, vzdálenost a konec konců i soupeření na dráze nemusejí být překážkou ve spolupráci na zajímavém projektu, jakým nejen vodíkové RC modely jsou. Ve spolupráci, která se postupně změnila v nádherné přátelství.

Článek s podrobnými informacemi o přátelských závodech a dalším zajímavém programu naší návštěvy už připravujeme.

fotogalerie zde

středa, 06 červenec 2022 11:28

Hydrogen Trophy Litvínov od začátku do konce

 
 
V sobotu 25. června 2022 se ve velké tělocvičně Základní školy a Mateřské školy Ruská 2059 v Litvínově uskutečnil závod Hydrogen Trophy. Závodní sestavu tvořili David Bílý, Daniel Janovský, Petr Jašontek a hostující Lenka Šustrová. Závod jsme vyhráli.

Právě takhle telegraficky by šel článek napsat – nicméně kdo nás zná, ví, že přinášíme informace v širším měřítku. A tentokrát ono měřítko není širší, ale rovnou pěkně široké.Na chvíli se musíme vrátit do roku 2019, kdy jsme díky projektu Horizon Grand Prix začali v národním a později i světovém finále téhle soutěže poznávat jednotlivé týmy a jejich vedoucí.Od nich jsme se dozvěděli, že se na některých školách v rámci dnů otevřených dveří konají přátelské závody vodíkových RC modelů a jsou otevřeny všem „vodíkovým autíčkářům“, kteří si chtějí zazávodit.

Neváhali jsme a přihlásili se na závod H2 Challenge v Hubálově. Tam jsme se dozvěděli o ISŠA Hydrogen Cup konaném v Brně a během něho jsme si řekli, proč něco takového nezorganizovat také u nás. Ani na chvilku jsme neváhali o reálnosti celé akce – byli jsme si naprosto jisti, že to nějak zvládneme. Při druhé návštěvě Brna, tentokrát už v roce 2020, vznikl nápad oslovit ještě další týmové kolegy a poté sestavit z jednotlivých závodů šestidílný seriál.

Naše nadšení pro celou věc neznalo mezí, ale pak jsme si uvědomili, že vlastně nevíme, kde celou akci uspořádat. Ubytování týmů žádný problém nepředstavuje – co tým, to učebna v budově naší školy, navíc na spaní na karimatkách, nafukovacích matracích a hlavně ve spacích pytlech jsou všichni zvyklí.

No jo – ale kde závodit? Tělocvična našeho gymnázia je pěkná, nicméně – při vší úctě – by se tahle prvorepubliková fyzkulturní síň měla nazývat spíš tělocvičničkou. Do ní se totiž vejde samotná dráha bez dalšího potřebného zázemí, nebo právě ono potřebné zázemí bez dráhy, nebo obojí, ale depa by svou velikostí připomínala nábytek z domečku pro panenku a na závodní dráhu by se vešla nanejvýš maličkatá autíčka na klíček. Takže zádrhel – a velký.

Naštěstí se žádná kaše nejí tak horká, jak se uvaří. Vzpomněli jsme si, že ZŠ v Ruské ulici má tělocvičnu docela prostornou. Obrátili jsme se na paní ředitelku Tomášovou s prosbou o pomoc. Paní ředitelka nás přijala s otevřenou náručí a když jsme jí vysvětlili, o co se jedná, bez váhání nám dala k uspořádání akce souhlas. Jenže zanedlouho přišel virus, s ním spojený lockdown a bylo po závodech – na dobu neurčitou.
Podzim roku 2021 byl příznivější – zúčastnili jsme se několika závodů a nic tedy nebránilo v započetí příprav litvínovské akce. Počátkem letošního roku jsme se opět obrátili na paní ředitelku Tomášovou ze ZŠ v Ruské ulici a ta nás, stejně jako o dva roky dříve, mile přijala a s akcí v budově školy souhlasila.

S definitivní platností jsme stanovili datum konání Hydrogen Trophy na 25. června 2022. I když do závodů zbývalo několik měsíců, začali jsme rámcově plánovat a řešit veškerou logistiku a doufali, že všechno, co jsme naplánovali, vyjde alespoň částečně podle našich představ.

Termín závodů se přiblížil, bylo třeba zajet do 150 km vzdáleného Hubálova v okrese Mladá Boleslav a od našich přátel, týmu RC Racing Hubálov, si půjčit časomíru a hlavně koberce nutné pro postavení dráhy. Odvoz si vzal na starost pan Jindřich Grohman z Lomu – člověk, který je schopen na dětském kočárku odvézt naráz celé Hradčany. Věděli jsme, že s ním ty přes 5 metrů dlouhé role do Litvínova dostaneme - dostali. 23. června v podvečer byly všechny koberce rozložené v tělocvičně.

V pátek 24. června hned ráno jsme šli rovnou, jak říkáme, do Ruské a začali pracovat na stavbě dráhy. Nejdříve jsme koberce zafixovali k podlaze, poté je vzájemně pospojovali a začali na ně upevňovat svodidla. I když šla práce docela pěkně od ruky, dráhu jsme dokončili až kolem půl třetí odpoledne. Mimochodem: nikdo z nás by neřekl, že na dráhu o celkové rozloze přibližně 14 x 9 metrů spotřebujeme přes 300 metrů lepicí pásky. A to nepočítáme ještě další desítky metrů nutné pro opravu dráhy během tréninku a závodu.

Před šestou hodinou večer začaly přijíždět k naší škole jednotlivé týmy. Ubytovaly se v několika učebnách a po večeři spojené s předzávodním brífinkem se všichni přesunuli na závodiště, kde byl na programu trénink a příprava aut na závod.
Trénink samotný probíhal vcelku bez problémů. Pravda – někteří si jej pletli s lehkou demoliční derby a svými auty občas pocuchali svodidla, ale co se týče nás, nic zvláštního se nedělo, což nás zarazilo. Moc jsme si přáli, aby tahle až podezřelá pohoda neznamenala klid před bouří. Jak se druhý den ukázalo, neznamenala.

Před jedenáctou hodinou večer trénink skončil a všechny týmy se přesunuly zpět do budovy našeho gymnázia. Kdo si myslí, že po příjezdu padli všichni do kanafasu, hluboce se mýlí. Jestli účastníci připravovali svá auta na závod, nevíme, ale jisté je, že hurónský smích a reprodukovaná hudba se ozývaly z učeben až do brzkého rána.

Druhý den ráno, v sobotu, přejeli všichni účastníci opět na závodiště ve škole v Ruské a ve svých depech se připravovali na technickou kontrolu zaměřenou především na množství elektrické energie uložené ve vodíku i v bateriích a ani tentokrát nechyběla zkouška brzdy – všechny závodní vozy prošly bez problémů.

Po technické kontrole bylo na programu slavnostní zahájení závodního dne. Slova se ujal Mgr. Jan Novák, ředitel naší školy, který nás poctil svou návštěvou. Všechny srdečně přivítal, popřál mnoho štěstí a od našeho týmu dostal drobný upomínkový předmět tematicky se vztahující k závodu.

Po přivítání měla začít předváděcí jízda hubálovské Škody 110 super sport a našeho Ferata Vampire RSR. I když všechno bylo náležitě připraveno a zkontrolováno, spojení notebooku a mixážního pultu si postavilo hlavu a dělalo všechno možné, jen nepřenášelo požadovanou hudbu. V tu chvíli jsme měli pocit asi stejný, jako když herci na jevišti vypadne text – rostla palma. A pěkně vysoko.

Naštěstí se po několika nekonečných minutách podařilo zvukové spojení obnovit a předváděcí jízda obou krasavců zhotovených technologií 3D tisku mohla začít.U návštěvníků se oba modely setkaly s docela velkým ohlasem – na dráze se totiž objevil pozoruhodný prototyp škodovky v obou verzích současně, což v reálu nikdy nebylo a nebude možné – vždycky existoval a existuje pouze jeden jediný vůz.

Předváděcí jízda skončila a pomalu nastal čas závodní vozy seřadit u brány časomíry. Startovalo se letmo, vozy byly seřazeny v pořadí, v jakém je týmy k bráně přinesly.Přesně v 9:30 vydal ředitel našeho gymnázia Mgr. Jan Novák pokyn k výjezdu auta safety car, kterým se stal náš Vampire RSR. Pohled na kolonu soutěžních vozů vedenou zlověstně vyhlížejícím protagonistou filmu Upír z Feratu byl úchvatný.

Po odjetí dvou kol odbočil Vampire směrem k depům a pan ředitel Novák ohlásil oficiální začátek startu – trať byla volná a všichni řidiči pěkně zostra zabrali za plynové páky na svých vysílačkách.

Od startu řídil David Bílý a stejně jako řidiči ostatních týmů jel docela vyrovnaně, naše jméno figurovalo na 3. řádku tabulky časomíry. Do přibližně jedné čtvrtiny závodu se zdálo, že tenhle stav zůstane setrvalý – nezůstal. Téměř u všech závodních speciálů se začaly objevovat nejrůznější potíže – uvolněné kabely, problémy s nápravami, vylomené kolo... zkrátka závady běžné, leč tentokrát poněkud časté.

V jednu chvíli to vypadalo, že se problémy nevyhnuly ani našemu vozu – po výměně hydrostiku (nádržky s vodíkem) a odjetí několika málo kol zamířil David znovu do depa, ale po chvilce bylo auto zpátky na trati. Tento nechtěný pit stop byl zapříčiněn hydrostikem po smrti, který se nějak vmísil do krabičky mezi bezchybné kusy. Od té doby už bylo všechno v pořádku.

Jediný závoďák, který se držel na trati, dá se říct, kontinuálně, byl náš. Jenže po necelých dvou hodinách od startu vrazilo naše auto do svodidel. Nic se naštěstí nestalo, vůz pokračoval v jízdě. O asi 10 minut později se tahle epizoda zopakovala. Nechápali jsme, co se děje, po nedávných zkušenostech v Plzni jsme měli ty nejčernější myšlenky.

Vše se vysvětlilo po více než polovině závodu, kdy si jízdní vysílačku převzal Daniel Janovský. David, jak nám sám řekl, při řízení zkrátka usnul. Aby ne – předešlá noc byla opravdu krátká a k tomu všemu David vstával o poznání dřív než ostatní – pomáhal s dovozem věcí na snídani. Mikrospánek se holt může dostavit nejen při řízení reálného auta, ale i RC modelu v měřítku 1:10 – zkrátka za každých okolností.

Petr Jašontek společně s hostující Lenkou Šustrovou tvořili stálou osádku depa, na řízení si tentokrát netroufali. Sledovali, je-li je vše, jak má být, a v případě potřeby měnili hydrostiky. Jednou se asi trochu zasnili – únava přece jen dolehla i na ně - a nevšimli si, že náš závoďák mají v depu. David několikrát jemně najel Lence do nohy (auto zůstalo celé), ta nasadila nový hydrostik a mohli jsme zpět na trať.

Energie jsme měli víc než dost a tak Dan Janovský nepolevoval, jezdil svižným konstantním tempem.V tabulce časomíry se naše jméno ustálilo na prvním řádku, jména ostatních různě poletovala nahoru i dolů. Náš náskok před druhým místem se začal dosti výrazně zvyšovat. Věděli jsme ale, že ho můžeme velice rychle ztratit – proto jsme jezdili sice svižně, ale opatrně.

Na přibližně poslední hodinu převzal řízení opět David Bílý a až do konce pokračoval vcelku vyrovnanou a přitom docela ostrou jízdou, nikdo jiný už náš náskok dohnat nemohl.

Přesně po 4 hodinách se ozval klakson oznamující konec závodu. Po chvilce vyhlásila jury oficiální výsledky, čímž stvrdila, že jsme opravdu vyhráli, a to na celé čáře. Měli jsme najeto o cca 100 kol víc než tým na 2. příčce - pokořili jsme devítistovkovou hranici.

Mrzelo nás, že Hubálovským se u nás v Litvínově dvakrát nevedlo - nejdříve se jim odporoučel kondenzátor, který dal o této skutečnosti vědět vydatným kouřovým a pachovým signálem, a o několik okamžiků později jim odešla řídicí jednotka vodíkového článku. Kam? Nikdo neví. Elektrická energie uložená jen v bateriích na celé 4 hodiny nedostačovala – skončili proto předčasně a umístili se na posledním šestém místě. Týmu RC Racing Hubálov přejeme, aby příští sezóna byla pro ně úspěšnější.

Závod pro nás skončil s pocitem obrovské úlevy a současně velké radosti. Tým podal výborný výkon, auto fungovalo skvěle a hlavně do cíle dojelo bez poškození. Euforie se dostavila až o několik minut později, když nám došlo, co vlastně máme za sebou.
Závodem Hydrogen Trophy totiž skončil první ročník šestidílného seriálu Hydrogen RC Challenge Cup. Vítězi je zapůjčen putovní pohár na dobu celé následující sezóny. Onen putovní pohár máme v rukou právě my.

Po slavnostním ceremoniálu, přesunu opět k nám na gymnázium a dobrém obědě jsme se rozloučili s většinou týmů a společně s Hubálovskými jsme se vrátili zpátky do budovy ZŠ v Ruské, abychom rozebrali dráhu a připravili koberce na odvoz.
Ty totiž oproti původnímu plánu odcestovaly do Hubálova ještě v sobotu večer, o což se ochotně postaral Ivan Schovanec, technický vedoucí týmu RC Racing Hubálov. Jestli Jindra Grohman, který koberce z Hubálova přivezl, dokáže odvést celé Hradčany na kočárku, tak Ivan tohle dokáže na střeše auta. No, detaily si raději necháme pro sebe.

V sobotu večer jsme byli všichni neskutečně unavení, ale šťastní – na naše poměry nevídanou akci jsme měli za sebou.Vedle vítězství, kterému předcházela spousta hodin trénování a práce na závodním voze, nás těší, že jsme zvládli zorganizovat akci pro nás nebývalého rozsahu pouze ve čtyřech – čtete správně – ve čtyřech lidech. K tomu všemu byl závod k vidění online, o což se společně postarali Dan Janovský a Petr Jašontek. Vedle závodění se ještě stihli starat o stream.

Do detailu jsme poznali, co organizace takové akce obnáší a o čem samotní účastníci – natož diváci – nemají nejmenší tušení. Přípravy si vyžádaly spoustu času, energie, zkrátka intenzivní nasazení – ale výsledek jistě stál za to a už jenom proto se do všeho vrhneme příští rok znovu. Budeme se snažit vylepšit vše, co se nám letos ne úplně povedlo.

Pro nás úspěšná sezóna 2021 / 2022 definitivně skončila. S velkou mírou pokory, úcty, respektu a odříkání jsme dokázali hodně. To ale neznamená, že můžeme polevit. Naopak – musíme zapracovat na věcech, o kterých víme, že je třeba je zlepšit. Dobře si uvědomujeme, že o všechno, čeho jsme dosáhli, můžeme velice rychle přijít, a to byla velká škoda.

Litvínovský závod Hydrogen Trophy se mohl uskutečnit především díky podpoře Nadace ORLEN Unipetrol, paní ředitelce Mgr. Pavle Tomášové, která nám naprosto nezištně poskytla tělocvičnu Základní školy a Mateřské školy v Ruské ulici a Mgr. Janu Novákovi, řediteli našeho gymnázia, který nám umožnil použít naši školu jako zázemí pro všechny zúčastněné týmy.Podpory všech výše uvedených si nesmírně vážíme, jsme za ni moc rádi – ze srdce děkujeme.

Nemůžeme vynechat Honzu Možného, našeho odborného poradce. Od samého začátku existence týmu nám dává cenné rady, bez kterých bychom se ne vždycky obešli. Díky, Honzo – i když oficiálně v týmu nefiguruješ, jsi náš.

Nezapomenutelnými se staly vynikající hovězí guláš a bramborový salát. Obojí mají na svědomí Lenka a Vladislav Nemešovi – občas (spíš často) by nás i s autíčkem nejraději zadupali pěkně hluboko do země, ale co by pro nás neudělali. Jsou zkrátka fajn a vědí, jak nám pomoci a ještě k tomu potěšit mlsné jazýčky.

Naše poděkování dále patří nadaci Konto našeho srdce, firmám Inelsev a ACR Czech, nejmenovanému stomatologovi z Plzeňska a také panu Jindřichu Grohmanovi – všichni uvedení významně podpořili náš tým, čehož si velice vážíme, a budeme vděčni, když nám alespoň někdo z uvedených projeví přízeň i v příští sezóně – moc bychom si to přáli.

Za HC Verva Racing Team 44
středa, 29 červen 2022 19:00

Hydrogen Trophy Litvínov

V sobotu 25. června 2022 se ve velké tělocvičně Základní školy a Mateřské školy, Ruská 2059, uskutečnil závod Hydrogen Trophy, které organizoval přímo náš HC Verva Racing Team 44.

Závodní sestavu tvořili stálí členové David Bílý, Daniel Janovský a Petr Jašontek a pozvání k účasti přijala také naše již bývalá členka Lenka Šustrová. Na závodní dráze jsme poměřili síly s dalšími pěti středoškolskými týmy z velké části České republiky a zvítězili na celé čáře. Trofejí, které jsme si ze závodiště odnesli, bylo víc. Jednalo se totiž o poslední díl prvního ročníku šestidílného seriálu Hydrogen RC Challenge Cup, ve kterém jsme také získali prvenství. Jako vítězi nám byl zapůjčen putovní pohár, který budeme mít v držení do konce příští závodní sezóny.

Podrobné informace přineseme v již připravovaném článku, který zveřejníme v nejbližší době.

Za HC Verva Racing Team 44
Martin Laxa

pondělí, 13 červen 2022 20:21

Pilsen Hydrogen Cup 10.–11. 6. 2022

fotogalerie zde

V pátek 10. června odjel náš HC Verva Racing Team 44 ve složení David Bílý, Daniel Janovský a Petr Jašontek společně s Mgr. Martinem Laxou do Plzně na Pilsen Hydrogen Cup, již předposlední díl seriálu Hydrogen RC Challenge Cup. Všichni, kdo nás znají, vědí, že nás bývá přinejmenším o jednoho víc. Tak tedy na vysvětlenou: s Matějem Červenkou jsme se rozloučili a na jeho místo před nedávnem nastoupil Felix Malec, úplný nováček, který se závodů zatím zúčastnit nemohl.

3 dny před odjezdem skolil Davida nějaký mikroorganismus doprovázený vysokou horečkou – zdálo se, že do Plzně odjedou jen Daniel s Petrem, ale nakonec, jak by řekl samotný Cimrman, se vše v dobré zvrátilo - David se uzdravil, a tak jsme mohli závodit ve třech.

Po příjezdu do plzeňské Střední průmyslové školy dopravní nás přivítal organizátor celé akce Pavel König a seznámil nás s časovým harmonogramem. Ubytovali jsme se a po večeři jsme odešli do prostorné tělocvičny, kde na nás čekala téměř kompletně připravená dráha.

Vybrali jsme si depo, vybalili a připravili auto na trénink. Vyjeli jsme na mechových kolech – jízda nebyla nic moc – auto se chovalo přetáčivě, někdy dokonce jankovitě - zkrátka jízda s ním za moc nestála.

Mechová kola jsme sundali a místo nich nasadili mini piny, jak říkáme pneumatikám s gumovými hroty. Auto sedělo na dráze o poznání lépe, ale pneumatiky se poměrně rychle sjížděly. Věděli jsme, že závod odjedeme, ale při tréninku se budeme muset krotit.

Poté, co se všichni tři členové týmu seznámili s dráhou a měli natrénováno, jsme odešli na pokoj a pustili se do příprav auta na samotný závod. Všechno jsme důkladně zkontrolovali, některé součástky vyměnili a asi tak půl hodiny po půlnoci šli spát, abychom byli druhý den fit.

Probudili jsme se do slunečného rána. Po snídani jsme se odebrali na závodiště a usadili se v depu. Do technické prohlídky vozu zbývala necelá půlhodina, což bylo dost času na krátký trénink a zkoušku obutí. Dana napadlo ještě jednou nasadit mechová kola. Nápad to byl vynikající, auto sedělo jak přibité. Dobrou přilnavost asi způsobilo ojetí koberce při tréninku během předchozího večera. Takže bylo rozhodnuto -  jedeme na „mechách“.

Během technické prohlídky vozu kontrolovala jury množství energie uložené v hydrosticích (vodíkových nádržkách) i bateriích a povinná byla i zkouška brzdy. Samozřejmě jsme bez problémů prošli. Do auta jsme vložili závodní baterii, hydrostik, nasadili karoserii a čekali na start.

Těsně před 9. hodinou byly týmy vyzvány k seřazení aut u brány časomíry. Tentokrát se startovalo letmo, jako safety car posloužil náš tréninkový podvozek Himoto Nascada s karoserii Fordu Mustang v našem reprezentačním designu.

V 9 hodin se vůz safety car rozjel a v koloně ho následovaly soutěžní vozy – impozantní pohled. Po odjetí jednoho kola odbočil safety car do depa a závod tak definitivně odstartoval.

Řídil David Bílý a od začátku si vedl velmi dobře. Při pohledu na časomíru bylo jasné, že síly téměř všech týmů jsou dost vyrovnané a že tenhle závod bude nejspíš o štěstí. Kola přibývala, pořadí bylo více či méně stabilní – drželi jsme se v první polovině tabulky a říkali jsme si, že by bylo fajn se právě v té horní polovině udržet.

Kde se vzal, tu se vzal, objevil se pověstný pan Murphy a začal úřadovat. Ozvala rána jako z děla – v mžku jsme věděli, že původcem bylo naše auto. Skončilo na svodidlech úplně stejně jako Citroën 2CV ve filmu Veselé Velikonce s J. P. Belmondem.  Jen hláška „uhni, kreténe“ chyběla.

Nikdo nechápal, co se děje. Mysleli jsme, že s Davidem zacloumal adrenalin, nechal se unést a nezvládl zatáčku. Mýlili jsme se – náš závoďák skončil na svodidlech, protože přestal poslouchat. Přijímač jízdní vysílačky se totiž rozhodl nefungovat. Proč, nikdo netušil - jenomže bez něj se zkrátka jezdit nedá.

Naštěstí nás zachránil náš vůz safety car – obsahoval jak přijímač, tak podle něho zkalibrovaný regulátor. I když instalace obou komponent do závoďáku proběhla bleskurychle, ztratili jsme dost.

A aby toho nebylo málo, nestačilo vyměnit jen přijímač, ale samozřejmě i vysílačku, která je s ním spárovaná. Za necelých 10 minut bylo auto na dráze, ale jezdit s ním nebylo úplně ono. Není divu – na jinou vysílačku reagovalo auto zcela jinak a dostat řízení znovu do ruky nějakou dobu trvalo.

Nicméně po několika dalších minutách bylo vše v přijatelných mezích a David se mohl opět opřít do pedálů. Bylo co dohánět – byli jsme poslední a takhle jsme opravdu skončit nechtěli. Na první příčce se usadili pražští Motol Speeders, kteří jezdili pěkně zostra. Před námi měli náskok 90 kol.

Náskok se nám podařilo lehce snížit, ale dohnat kohokoli před námi bylo téměř bez šance – přece jen, jak už bylo zmíněno – na dráze jezdila auta stejně silných týmů.

David požádal o vystřídání – všichni jsme vytřeštili oči, protože bez přestávky jezdil dvě a půl hodiny. Neskutečné. Řízení se ujal Dan, který jezdil dosti opatrně, ale svižně, a mezi tím začaly mít některé týmy před námi mechanické, ale hlavně energetické problémy. Naděje na lepší umístění se zvětšila.

Po očku jsme sem tam mrkli po našich hubálovských přátelích. Nevypadalo to s nimi vůbec zle – motali se na prvních třech místech. Přáli jsme jim umístění na bedně a byli snad i nervózní, když se jejich řidič dopustil nějaké nepřesnosti.

Když závod dospěl do své poslední čtvrtiny, byl Dan docela unavený. Nabídl řízení Petrovi, ale ten si na řízení auta jinou vysílačkou netroufal a raději místo přepustil Davidovi. Ten odřídil zbytek závodu vcelku bez problémů a do cíle jsme dojeli čtvrtí.

Hubálovští nakonec zvítězili – naše přání se vyplnilo a byli jsme moc rádi.

Co říci závěrem: medaile, kterou jsme si z Plzně odvezli, je bramborová. Ani na chvilku jsme nebyli rozmrzelí – měli jsme upřímnou radost, protože i tohle umístění považujeme za náš velký úspěch.

Kluci totiž dokázali závodní auto během krátké doby zpojízdnit, i přes lehké potíže řídit a co je nejdůležitější: jako jeden ze tří týmů jsme měli závoďák na dráze od začátku soutěže až do jejího konce. A to se počítá.

Za necelých 14 dnů je před námi další závod, kterým uzavřeme sezónu a celý seriál. Budeme rádi, když se nám zadaří trochu lépe, ale předbíhat raději nebudeme – vše se teprve ukáže.

I když už máme přece jen něco odježděno, nezapomínáme na našeho odborného poradce a absolventa naší školy Honzu Možného. Poskytuje nám cenné rady a pomáhá nám získávat neocenitelné zkušenosti, které úročíme na každém závodě. Díky, Honzo.

Naše poděkování patří Nadaci ORLEN Unipetrol, Nadaci Konto našeho srdce, firmám Inelsev a ACR Czech, nejmenovanému stomatologovi z Plzeňska a samozřejmě naší škole, Gymnáziu T. G. Masaryka v Litvínově. Bez podpory výše jmenovaných bychom mohli závodit jen těžko.

Za HC Verva Racing Team 44

Martin Laxa

fotogalerie zde

fotogalerie zde

V neděli 3. dubna 2022 se náš HC Verva Racing Team 44 vypravil do Ostravy na další – pro nás již třetí – ročník národního kola soutěže Horizon Hydrogen Grand Prix. Společně se svým vedoucím Mgr. Martinem Laxou odcestoval tým ve svém obvyklém složení David Bílý, Matěj Červenka, Daniel Janovský a Petr Jašontek.

Přípravy auta byly dost důkladné a probíhaly už nějakou dobu před odjezdem. Některé součástky bylo třeba vyměnit, jiné svépomocí zhotovit a hlavně auto zevrubně prověřit a otestovat – všechno uvedené jsme zvládli během necelých 14 dnů.

Do Ostravy jsme dorazili v odpoledních hodinách. Před hotelem jsme se srdečně přivítali s našimi přáteli z Hubálova a po ubytování jsme se společně vydali na závodiště do Trojhalí Karolina. Po registraci a krátkém brífinku jsme se usadili v depu, vybalili a připravili auto na trénink.

Protože jsme měli závodní vůz opravdu připravený, měli jsme dost času nejen seznámit se s dráhou, ale také vyzkoušet, jak se náš závoďák bude na závodních kobercích chovat na kolech s různými typy obutí.

Zvítězila měkčí mechová kola – auto sedělo na dráze jak přibité. David, Daniel i Petr – naši řidiči – zbytek tréninku odjezdili, jak říkáme, „na mechách“. Všechno šlo hladce, přímo podezřele hladce – až jsme si začali říkat, jestli to náhodou není klid před bouří. Jak se druhý den ukázalo, byl - ale o tom později.

Po tréninku jsme s Hubálovskými, kterým auto také docela dobře jezdilo, společně zašli na večeři a poté odešli do hotelu, kde jsme se pustili do opětovné důkladné kontroly soutěžního vozu a jeho přípravy na další den. Práce skončily asi tak půl hodiny po půlnoci, což nám dovolilo jít konečně spát, abychom byli na závodech alespoň trochu fit.

Závodní den začal krátce po 9. hodině opět v Trojhalí Karolina, kde všechny účastníky nejdříve přivítal Ing. Václav Bystrianský, ředitel soutěže Horizon Hydrogen Grand Prix. Po technické kontrole, nafocení vozu a přejímce baterií jsme se usadili v depu a připravovali se na prezentaci závodního speciálu – první soutěžní disciplínu.

David Bílý a Petr Jašontek, kteří měli prezentaci předem připravenou, si několikrát potichu přeříkali její text a pak už nezbylo nic jiného než čekat, až na nás přijde řada. Po několika minutách se v našem depu objevila jury s Ing. Bystrianským v čele. David s Petrem začali povídat, o posun snímků na notebooku se staral Daniel Janovský.

Krátce po začátku bylo na některých členech jury vidět, že mají co dělat, aby nevybuchli smíchy. Není divu – David s Petrem opředli náš závoďák příběhem okořeněným o různé vtípky, ale přitom se všichni dozvěděli vše, co měli a chtěli.

Čas zbývající do startu se krátil. Ještě jednou jsme na voze všechno zkontrolovali a pak už jen očekávali výzvu k umístění aut na dráhu.

Letošní závod se oproti jiným trochu odlišoval – couvání bylo zakázáno stejně jako vstup členů jednotlivých týmů na dráhu za účelem odnosu nepojízdných vozů do boxů. O vše se starali Kysuckí strojníci ze Slovenské republiky, kteří se náročné úlohy „nahazovačů“ zhostili velmi dobře.

Přesně ve 12:00 se na dráze v roli safety car policejní auto Kysuckých strojníků. Všechny soutěžní vozy se za ním seřadily do kolony a po odjetí jednoho kola byla trať volná – závod oficiálně odstartoval.

Řízení se ujal David Bílý a hned od začátku jel pěkně zostra. Proč ne – auto bylo lehce ovladatelné a hlavně stabilní. Naše jméno svítilo v tabulce časomíry mezi prvními řádky. Jenomže za chvíli přišla ona pověstná bouře, kterou ohlašoval až moc velký klid při tréninku během předchozího dne a která nás provázela až do konce závodu.

Chtě nechtě musel náš závoďák do depa kvůli prasklému „céčku“, jak říkáme závěsu těhlice, tj. uložení kola. Céčka máme docela odolná, což se ukázalo při mnohých předchozích závodech. Nevinně vyhlížející náraz do svodidel byl ale tak silný, že součástka zkrátka nevydržela a rozletěla se na dva kusy.

Osádka depa fungovala jak personál oddělení ARO – nové céčko kluci do auta zamontovali za přibližně minutu a půl, což byl výkon přímo úctyhodný - výměna takové součástky normálně trvá přinejmenším pětkrát déle. Jenomže po několika minutách na trati bylo auto v depu zpět, tentokrát kvůli výměně vodíkové nádržky, která byla v autě podezřele krátce.  Nebylo divu – uvolnila se hadice mezi vodíkovým článkem a jeho výstupním ventilem a veškerý vodík tak protekl článkem bez užitku.

Oprava moc času nestála, nicméně v tabulce časomíry se naše jméno začalo propadat. David se znovu opřel do pedálů. Jeho ostrá jízda znatelně vylepšila naše pořadí, dostali jsme se opět do první čtvrtiny tabulky. Počet odjetých kol začal narůstat, náskok týmu na 3. pozici se začal zmenšovat.

Konečně byl aspoň trochu klid – ale, jak se ukázalo, ne nadlouho. Podezřele rychle začalo klesat napětí baterie – místo po dvou byla téměř vybitá už po jedné hodině. Takže depo a kontrola. Závada byla opět ve vodíkovém systému.

Nejspíš po nárazu (jak jinak) se uvolnil držák ventilů vodíkového článku a i s částí vodíkového vedení v autě volně poletoval. Tohle nás dost šokovalo – vyšlo najevo, že zbrusu nová a ne zrovna levná oboustranná páska pořízená několik dnů před závodem nebyla páskou, ale pěkným klumpem. Vzali jsme pásku jinou a vše bylo v pořádku. Jenomže naše pořadí se dosti rapidně zhoršilo, ocitli jsme se dost hluboko v dolní polovině tabulky.

Takže super – zbytečně promrhaný vodík, energie a především čas. Nezbylo nic jiného než zvolit jiný styl jízdy. U řízení se střídali Dan Janovský a Petr Jašontek. Za jejich řízení se auto na dráze na první pohled dost ploužilo. Právě ono ploužení nám nejen ušetřilo energii, dobilo baterii, ale ještě nás poponeslo o několik příček výš – na 8. místo. To už nevypadalo úplně špatně.

Najednou jsme měli energie dostatek. Jenže co se může pokazit, pokazí se. Těsně před námi  se srazila dvě auta. David Bílý dělal, co mohl, ale najetí do havarovaných vozů už nezabránil. Naše auto bylo nepojízdné. Sejmutí karoserie v depu ukázalo opravdovou spoušť. Nějaký ten závod už máme za sebou, ale s něčím takovým jsme se dosud nesetkali – jeden z hliníkových držáků přední nápravy se ohnul a konec druhého prorazila osa držící rameno.

Osádka depa však zachovala chladnou hlavu. Ohnutý držák se naštěstí podařilo přijatelně srovnat a osu, která prorazila ten druhý, kluci zafixovali kouskem upraveného 3D výtisku. Oprava proběhla poměrně rychle, ale i tak jsme ztratili poměrně dost času.

Do závodu zbývalo přibližně 40 minut. V baterii jsme měli energie víc než dost, žinýrovat jsme se tedy nemuseli. David se snažil řídit opatrně, aby se provizorně opravená přední náprava nerozpadla, ale adrenalin s ním občas zacloumal a styl jeho jízdy místy nabýval velmi dynamického charakteru s bojovným nádechem.

Nervozita před koncem stoupala, naše jméno v tabulce také – začali jsme dobývat 6. příčku, stáli jsme o ni opravdu moc. Nakonec jsme se na ni dostali – teď se tam ještě udržet. Povedlo se. Doufali jsme, že už se snad nic nestane. Stalo se - po nárazu do svodidel – asi tak 30 vteřin před koncem - prasklo pravé céčko, spojovací tyč vyletěla z kloubku a z auta vypadla těhlice i s kolem. O opravu už jsme se nepokoušeli – do konce závodu bychom ji už stejně nestihli dokončit. Ozval se klakson ohlašující konec závodu.

Dojeli jsme na 6. místě, což mezi 17 dalšími týmy není úplně nejhorší, k tomu se ztrátou pouhých 47 kol na vítěze. Umístili jsme se v první třetině tabulky a, jak říkáme, v „šestistovkovém pásmu“ - účastníci za námi se k hranici 600 ujetých kol ani nepřiblížili. Když k tomu připočteme dosti náročné a přitom bleskurychlé opravy vozu, stydět se opravdu nemusíme.

Z našeho výsledku rozhodně nejsme rozmrzelí a už vůbec ne otrávení – na závod jsme přijeli dobře připraveni a s konkurenceschopným autem, ale měli jsme prostě smůlu – takové věci se stávají.

Nálada, která nebyla špatná, se nám výrazně zlepšila při vyhlášení našeho týmu jako vítěze ve vedlejší soutěži v prezentaci závodního vozu a zcela upřímně jsme se začali radovat, když se oficiálně potvrdilo, že naši hubálovští přátelé vyhráli závod na celé čáře a jméno RC Racing Hubálov se začátkem června objeví na startovní listině světového finále v Holandsku. Z jejich vítězství máme snad stejnou radost, jako kdybychom vyhráli sami.

Po příchodu do hotelu jsme společně a dosti bouřlivě obě prvenství oslavili – nealkoholický sekt tekl proudem.

Letošní závod Horizon Hydrogen Grand Prix ukázal, že ve spoustě věcí rozhodně nejsme nejhorší, ale dal nám také jasně najevo, na čem je zapotřebí zapracovat a bezpodmínečně se zlepšit.

Do Ostravy bychom nemohli odjet, kdyby nás nepodpořily Nadace ORLEN Unipetrol, Konto našeho srdce, firmy Inelsev a ACR Czech, stomatolog z Plzeňska, který si přeje zůstat v anonymitě, a samozřejmě naše škola, Gymnázium T. G. Masaryka v Litvínově. Pomoci všech jmenovaných si velmi vážíme a budeme se ji snažit zúročit i v budoucnosti.

Za HC Verva Racing Team 44
Mgr. Martin Laxa

fotogalerie zde

pondělí, 21 březen 2022 21:30

Brno, ISŠA Hydrogen Cup II

fotogalerie zde

V pátek 18. března 2022 odjel náš HC Verva Racing Team 44 ve své obvyklé sestavě do Brna, kde se o den později v Integrované střední škole automobilní konal závod nazvaný ISŠA Hydrogen Cup II, již 4. díl seriálu Hydrogen RC Challenge Cup.

Asi tak dva týdny před závodem jsme se dozvěděli, že tým RC Racing Hubálov, naši přátelé, mají opět problém s řidiči. Jednomu zabránily v účasti vážné důvody, druhý z nich si přeřízl šlachy. Jak se mu tenhle vskutku umělecký výkon povedl, si raději necháme pro sebe. O tom, co by nastalá situace pro Hubálovské znamenala, hovořiti netřeba. Takže jsme měli jasno – v barvách jedenačtyřicítky opět pojede náš Petr Jašontek, kterého v případě nouze zaskočí jeden z hubálovských mechaniků, a naši závodní sestavu budou tvořit David Bílý, Matěj Červenka a Daniel Janovský.

Po příjezdu do areálu Integrované střední školy automobilní jsme nemohli jít rovnou do tělocvičny, protože toho času byla ještě zablokovaná. Místo toho nás ing. Jan Frybert, organizátor závodu, pozval do elektrotechnické laboratoře, kde si jednotliví členové mohli sestavit z předem připravených komponent plně funkční LED svítilny.

Tělocvična se uvolnila. Postupně dorazili naši hubálovští přátelé a v tělocvičně se objevili také Kysuckí strojníci, tým ze Slovenské republiky – přijeli si zazávodit jako hosté. Všichni jsme chtěli začít co nejdříve jezdit, a proto se všichni přítomní pustili do stavby dráhy. Úkon to není bůhvíjak složitý, ale má-li dráha za něco stát, nějaký čas si její stavba vezme.

Dráha byla konečně hotová a mohli jsme začít trénovat. Koberce byly zjevně jiné než posledně a to se i při použití měkčího mechového obutí projevilo poměrně negativně. Auto na dráze dost klouzalo, ale ovladatelné vcelku bylo – zvyknout se na to dalo. Případnému průšvihu nic nenasvědčovalo, všechno se zdálo být v pořádku.

Druhý den ráno, v sobotu, se všechny týmy sešly ve svých depech a se svými vozy čekaly na technickou přejímku skládající se z kontroly zdrojů energie i aut samotných. U nich se jury zaměřila především na kontrolu účinnosti brzdy, což se prověřovalo přímo na dráze.

Start závodu byl stanoven na 9:30. Po technické kontrole ještě zbyla trocha času na poslední kontroly auta a pak už nezbylo nic jiného než seřadit vozy na startovním roštu.

Pro připomenutí: v seriálu je přihlášeno celkem 6 týmů. Bohužel, účast na jeho 4. dílu odřekli 3 účastníci, a to E-Team z Kutné Hory, Hydra Plzeň a pražští Motol Speeders. Malý počet týmů posunul závod do komorní kategorie, ale i tak nás to všechny dost dost mrzelo.

Pořadí na startovním roštu rozhodla jury takto: 1. pozice: Kysuckí strojníci, 2. pozice: ISŠA Hydrocar Brno, 3. pozice: RC Racing Hubálov a poslední pozice my, HC Verva Racing Team 44.

9:30 – odstartováno. Všechna auta vyrazila tryskem vpřed – kromě našeho, které se nepohlo ani o píď. Zapnuté sice bylo, ale jaksi nekomunikovalo s jízdní vysílačkou. Vypnutí a opětovné zapnutí vše vyřešilo a i my jsme mohli vyrazit.

Na začátku bylo pořadí vyrovnané - stejné počty kol, všechno vypadalo nadějně. Ale jen prvních 5 minut. Poté jsme museli zajet do depa kvůli výměně hydrostiku a za dalších 5 minut znovu, takhle ještě asi 2 x. 3 hydrostiky zcela zjevně navždy odešly na onen svět – není divu, už mají svá léta a také dost najeto.

Naše jméno se v tabulce časomíry začalo odlepovat ode dna, ale pak na něj zase spadlo. Z auta začaly vypadávat šrouby kotvící spojovací tyče šasí a zadní nápravy. Opravy byly poměrně zdlouhavé, urychlit nešly. Díky tomu se nám začaly všechny ostatní týmy výrazně vzdalovat a naše pozice na posledním řádku tabulky získala notnou stabilitu – až do samotného konce.

Občas jsme se podívali na Hubálovce a jejich Škodu 130 RS, kterou řídil náš Petr Jašontek. Nevedli si vůbec špatně, na rozdíl od nás jejich jméno oscilovalo mezi 2. a 3. místem, v jednom okamžiku se vyšplhalo až nahoru. Moc jsme si přáli, aby se jim po dlouhém období nezdaru podařilo zvítězit.

Auto se nám začínalo doslova rozpadat. Pojízdné sice bylo, ale podat kdovíjak oslnivý výkon už schopné nebylo. Nepřáli jsme si nic jiného než závod aspoň úspěšně dokončit. Samozřejmě, že za chování fair play – na dráze jsme nikomu nepřekáželi, vozy ostatních týmů nás mohly bez problémů předjíždět.

Časomíra ukázala přesně 4 hodiny, závod skončil. Kysuckí strojníci závodili jako hosté, kteří v absolutním pořadí tohoto závodu dojeli na 3. místě. Ještě před tím bylo dohodnuto, že jejich umístění nebude mít vliv na pořadí týmů přihlášených do seriálu, které dopadlo takto: zvítězili brněnští ISŠA Hydrocar, druhou příčku obsadil tým RC Racing Hubálov a my, HC Verva Racing Team 44, jsme skončili na místě třetím. Závod jsme dokončili s autem, které nedrželo silou vůle, ale silou kastle (karoserie).

Vyvstává zde otázka, jestli vzhledem k počtu týmů není naše 3. místo tak trochu Pyrrhovo vítězství – čas ukáže, věcí ke zlepšení je víc než dost. Všem, kteří dojeli před námi, gratulujeme a věříme, že i nám se příště zadaří lépe.

Jak už v předchozích řádcích zaznělo, náš Petr Jašontek závodil opět v hubálovských barvách, tentokrát v pozici hlavního řidiče – odjel, a to velice dobře, víc než tři čtvrtiny celkového závodního času. I díky němu získal tým RC Racing Hubálov 2. místo, za což jsme moc rádi. Našemu týmu Petr ostudu rozhodně neudělal.

2. polovinu seriálu jsme tedy zrovna slavně nezačali. Na druhou stranu jsme poznali Kysucké strojníky – tým, který se ukázal jako dobrá parta na dráze i mimo ni. Velmi vážně začali Strojníci přemýšlet o účasti v příštím ročníku seriálu a zároveň nás pozvali na závody k nim na Slovensko, kam se rádi podíváme. Na obzoru je další zajímavé týmové přátelství.

Do Brna bychom se bývali nevypravili, kdyby nás nepodpořily Nadace Orlen Unipetrol a Konto našeho srdce, firmy Inelsev a ACR Czech a v neposlední řadě naše škola, Gymnázium T. G. Masaryka v Litvínově. Pomoci všech uvedených si velmi vážíme.

Za HC Verva Racing Team 44
Martin Laxa

fotogalerie zde

AKTUÁLNĚ Z GYMNÁZIA