V pátek 26. ledna se náš HC Verva Racing Team vypravil do Sedlčan na závod příhodně nazvaný Sedlčanský pohár, který zahájil druhou polovinu šestidílného seriálu Hydrogen RC Challenge Cup. Společně s vedoucím Mgr. Martinem Laxou cestovali Adéla Hrbková, Ondřej Špičák a Tomáš Vlček. Pavel Šváb musel bohužel zůstat doma a věnovat se likvidaci nějakého pouhým okem neviditelného neřáda, který ho schvátil dva dny před odjezdem.

Do Sedlčan přijeli také senioři týmu Lenka Šustrová a Otakar Klika – stejně jako o čtrnáct dnů dříve však nejeli závodit, ale pomáhat jury.

Od školy jsme odjížděli krátce po čtrnácté hodině. I když bývá v pátek odpoledne na silnicích docela rušno, cesta uběhla docela rychle, a tak několik minut před pátou odpoledne jsme zaparkovali v Sedlčanech v areálu tamního gymnázia.

Za několik okamžiků jsme vstoupili do tělocvičny, ve které Hubálovští právě začínali stavět dráhu s dlouhou cílovou rovinou, ale také s několika lehce záludnými technickými prvky. Když jsme si připravovaný okruh náležitě prohlédli, přesunuli jsme se k depu, vybalili a začali nabíjet tréninkovou baterii.

Asi tak o dvě a půl hodiny později bylo všechno připraveno a trénink mohl začít. I tentokrát jsme vyjeli na dráhu mezi prvními. Díky měkčím mechovým kolům seděl náš závoďák na koberci výborně, řídit ho byla radost.

Nejvíce trénoval Ondra Špičák. I přesto, že jezdil docela dobře, se občasným nárazům do svodidel nevyhnul – tohle prostě k tréninku i závodům patří. Když jsme však po večerní technické přejímce připravovali auto na závod, všimli jsme si při výměně ložisek dvou trhlin na zbrusu nové karbonové ose zadní nápravy. Nacházely na dvou kritických místech – jak jinak. Protože jsme nechtěli nic riskovat, lehce otrávení jsme do závoďáku namontovali osu zhotovenou z oceli a doufali, že nám tahle součástka dá už konečně pokoj.

Před ukončením tréninku jsme instalovali do auta čip časomíry, odzkoušeli jeho funkčnost a po půlnoci (spíš nad ránem) jsme se, kde se dalo, nasoukali do spacích pytlů a aspoň na chvíli se pokusili usnout, abychom před závodem i během něho jevili alespoň nějaké známky života.

V neděli po rozednění a vydatné snídani jsme se před půl devátou usadili v depu. Během následující hodiny se kromě povinné technické prohlídky a opětovného odzkoušení funkčnosti čipů časomíry nic dalšího nedělo, všichni měli ještě nějaký čas na poslední kontroly svých závoďáků.

Mezitím Ota Klika zaujal své místo u stanoviště se závodními zdroji energie a Lenka Šustrová se posadila za stříhací pult online streamu. Jak se za chvíli ukázalo, zbytečně. Večer a v noci fungovalo internetové připojení nutné pro stream bezvadně, ale ráno si postavilo hlavu a rozhodlo se, že bude přenášet všechno možné, jen stream za žádnou cenu ne. Ač neradi, museli jsme přímý přenos Sedlčanského poháru oželet, na jakékoli opravy už nezbýval čas.

Přesně v deset hodin přivítala všechny přítomné RNDr. Drahomíra Grinová, organizátorka závodu, a společně s ředitelem školy Mgr. Radomírem Peckou a starostou města Ing. Ivanem Janečkem popřála všem týmům mnoho štěstí a co nejlepší umístění.

Několik minut před půl jedenáctou vstoupil na dráhu Otakar Klika a na pokyn jury začal rovnat auta na startovním roštu v pořadí odpovídajícím umístění v předchozím závodu, který se o dva týdny dříve konal v Brně. Na nás proto připadla pátá pozice.

Přesně v půl jedenácté, po desetivteřinovém odpočtu, zatroubil sedlčanský starosta na historickou hasičskou trumpetku a auta vyrazila vpřed. Za nás zahajovala závod Adéla Hrbková. V jejích rukou připomínal závoďák rozzuřeného býka řítícího se proti rudě zbarvenému šátku. Po pěti minutách drsné jízdy a několika nárazech do svodidel se levé kolo zvláštně propadlo dovnitř karoserie a auto se stalo téměř nepojízdným. Aby ne, levý svislý čep přední nápravy byl ohnutý, zastávka v depu a výměna tohoto dílu byly nevyhnutelné. Naše do té doby slušné pořadí se v tu ráno změnilo, propadli jsme se na poslední příčku.

Po pit stopu (jak se zastávce v depu říká) převzal řízení Ondra Špičák. Nato, že závodil teprve podruhé, počínal si docela dobře. Během jeho jízdy odlétlo levé zadní kolo, ale s tím jsme si naštěstí poradili velmi rychle – stačilo pořádně dotáhnout šroub držící unašeč na ose a do konce závodu zůstaly všechny díly zadní nápravy na svých místech. Naše jméno tou dobou figurovalo na šestém nebo sedmém řádku časomíry.

Hodinu a šestnáct minut po startu se stalo něco velmi málo pravděpodobného, tudíž nečekaného. Hlavu si postavil počítač časomíry, který ztuhl. Ať kdokoli dělal, co chtěl, přinutit tohoto tvrdohlavce k práci se nepodařilo. Jediným možným řešením proto bylo vyhlášení červené vlajky a zastavení závodu do doby, než bude provoz časomíry obnoven. Jury zaznamenala dosavadní výsledky, aby s nimi mohla po skončení závodu pracovat.

Ondra Špičák, který odjezdil přibližně hodinu a dvacet minut, předal jízdní vysílačku do rukou Tomáše Vlčka. Nedá se říct, že Tomáš jezdil špatně, ale nárazy do svodidel s následným pit stopem se nevyhnuly ani jemu – na scénu se dostalo prasklé pravé rameno přední nápravy. Tahle oprava bůhvíjak zdlouhavá nebyla, ale o čas nás stejně okradla.

Následující půlhodinu, ve které zároveň uběhla první polovina závodu, řídil opět Ondra. Během jeho jízdy se nic zvláštního nepřihodilo, ale protože začínal být unavený, vystřídala ho Adéla. Její přibližně čtyřicetiminutová místy až moc temperamentní jízda s občasnými nárazy nebo přeskoky svodidel si vybrala svou daň v podobě téměř sešrotované levé strany přední nápravy.

Čas ubíhal, auto stále v depu. Konec závodu se blížil, časomíra ukázala zbývající minutu. V té chvíli se naše auto objevilo opět na dráze a Ondra Špičák s ním velmi opatrně projel pomyslnou cílovou páskou. Nakonec jsme - přes veškerou smůlu – dojeli šestí, což se definitivně potvrdilo při pozávodní technické kontrole a závěrečném ceremoniálu.

Trofej za první místo si domů odvezli Kysuckí Strojníci, naši slovenští přátelé. Když se tenhle tým na závodišti objeví, šanci porazit ho má jen málokdo. Zkrátka kdo umí, umí, a my jim přejeme, aby se jim takhle dařilo, jak nejdéle to půjde.

Heroický výkon podali naši kamarádi, tým RC RACING Hubálov. V jedné chvíli to s nimi vypadalo hodně špatně – při nehodě jim prasklo šasí držící celé auto pohromadě. Naštěstí měli s sebou tenhle díl náhradní, a protože ho v souladu s pravidly seriálu mohli vyměnit, nevypadli ze hry a závod úspěšně dokončili. Obsadili druhou příčku a my můžeme jen hluboce smeknout.

Závod v Sedlčanech nám dal co proto - dráha neodpouštěla vůbec nic a jasně se ukázalo, že nevyspalí řidiči dělají zbytečné chyby. Nám nezbývá nic jiného než tenhle nedostatek napravit.

Závodu Sedlčanský pohár jsme se mohli zúčastnit díky podpoře Nadace ORLEN Unipetrol, firmy INELSEV sro, dvou nejmenovaných stomatologů a ještě dalších dvou lidí, kteří si přejí zůstat v anonymitě. Přízně si vážíme a budeme se snažit ji příště zúročit.

Poděkování patří Ing. Tomáši Baumrukovi ze Střední technické školy Most – vylepšené životně důležité díly našeho závoďáku obstály na výbornou.

Velká slova díků patří naší škole, kterou je Gymnázium T. G. Masaryka, Litvínov, za podporu – bez ní bychom mohli pracovat a závodit jen těžko.

V pátek 12. ledna se náš HC Verva Racing Team 44 ve zcela nové závodní sestavě, kterou tvořili Adéla Hrbková, Ondřej Špičák, Pavel Šváb a Tomáš Vlček, vypravili společně s Mgr. Martinem Laxou do Brna na závod ISŠA Hydrogen Cup, který uzavřel první polovinu šestidílného seriálu Hydrogen RC Challenge Cup.

Hubálovští přivezli do jihomoravské metropole také seniory našeho týmu Otakara Kliku a Lenku Šustrovou – tentokrát už nikoli jako závodníky, ale jako asistenty jury.

Z Litvínova jsme odjížděli přesně ve dvanáct hodin. Navzdory pátečnímu odpoledni jsme se během cesty nesetkali se žádnými komplikacemi, a tak jsme po jedné přestávce na lehký oběd a druhé na kávu zaparkovali těsně před půl pátou v areálu brněnské Integrované brněnské školy automobilní.

V tělocvičně rozměrů hangáru (znáte z článků z minulých let) ještě stejně nebylo všechno připraveno, a tak jsme se vydali na komentovanou prohlídku školy, ve které si každý, kdo má rád auta a motocykly, určitě přijde na své.

Exkurze by nebyla kompletní, kdybychom nezašli i do protiatomového krytu z dob studené války, který měl ochránit jednotky starající se o ochranu Královopolské strojírny v případě jaderného úderu nebo havárie elektrárny v Dukovanech.

Když jsme si prohlédli vše, co jsme mohli, vrátili jsme se zpět na závodiště, pozdravili se s ostatními týmy, prohlédli si pěknou dráhu převážně rychlostního charakteru, vybalili a začali trénovat.

Jenže právě na této pěkné dráze se naše auto občas chovalo jako letadlo v ploché vývrtce – přímá jízda obtížná, průjezd zatáčkami bez smyku a kompletního přetočení téměř nemožný. Po několika minutách tohoto kobercového baletu jsme zajeli do depa, nasadili kola s měkčí směsí a po ujetí několika metrů seděl závoďák jak přibitý.

Společně s Adélou a Tomášem trénovali i naši nováčci Ondra a Pavel. I přesto, že neměli se závodní dráhou žádné zkušenosti, nejezdili vůbec špatně – a to ani tehdy, když se na okruhu objevila auta více týmů.

V úvodu článku zaznělo, že nejen Lenka, ale také Ota se během závodu měli zhostit role asistentů jury. Karty se ale trochu zamíchaly – mezibořský ORLEN Unipetrol Racing Team se objevil pouze ve dvojčlenné sestavě, ve které by se dalo závodit jen těžko. Bez jakéhokoli zaváhání proto Ota Klika oblékl dres s číslem 56 a po zbytek večera i celý následující den působil jako plnohodnotný člen našich krajanů.

Po obvyklé večerní technické přejímce závodních aut a baterií jsme ještě nějakou dobu trénovali, a když čas pokročil, závoďák jsme důkladně zkontrolovali a asi tak hodinu po půlnoci jsme šli spát.

V sobotu 13. ledna jsme se před půl devátou usadili v tělocvičně opět ve svém depu. Po úspěšném absolvování první technické kontroly jsme stejně jako ostatní týmy objeli jedno kolo, abychom zkontrolovali funkčnost čipu časomíry, a připravovali se na začátek samotného závodu. Těsně po půl desáté vydala jury pokyn k seřazení aut na startovním roštu v pořadí odpovídajícím výsledkům předchozího závodu Hydrogen Power Racing, který se konal loni začátkem prosince v Kutné Hoře. Nám proto připadla třetí pozice.

Po desetivteřinovém odpočtu se přesně v devět čtyřicet ozval zvukový signál. Řidiči zabrali za plyn a auta vyrazila vpřed. Jako první řídila Adéla Hrbková. Jezdila pěkně svižně a přesně, dařilo se jí držet pořadí – dráha jí už opravdu není cizí. V autě bylo také všechno v pořádku – vodíkový systém pracoval, jak měl, napětí baterie vykazovalo hodnoty přesně podle našich představ.

V osmé minutě se však všechno obrátilo vzhůru nohama. Zboku do nás neúmyslně narazili Plzeňští a v tu chvíli začala jízda našeho závoďáku připomínat kulhajícího nosorožce. Mysleli jsme si, že praskl disk pravého zadního kola, ale ten byl v naprostém pořádku. Se vší parádou to odnesla zadní osa - byla prohnutá jak luk.

Nemohli jsme dělat nic jiného než osu vyměnit. Samotný úkon není složitý, ale kvůli jeho určité zdlouhavosti jsme přišli o spoustu času – naše jméno se v tabulce časomíry propadlo na poslední řádek, což úplně dobře nevypadalo – takhle jsme opravdu skončit nechtěli.

Když jsme znovu vyjeli z depa, uvědomili jsme si, že jinou osu zadní nápravy už nemáme, a pokud odejde i tahle, závod nedokončíme, a proto jsme jezdili co možná nejopatrněji. Adélu vystřídal nováček Pavel Šváb. I když neměl žádné závodní zkušenosti, začalo se během jeho řízení naše jméno pomalu odlepovat ode dna, a když po hodině předával jízdní vysílačku Ondrovi Špičákovi, figurovali jsme na sedmé příčce.

Na začátku druhé poloviny závodu vystřídal Ondru Tomáš Vlček a pokračoval v docela svižném tempu, prodral se až na čtvrtou příčku. Na ní jsme se, bohužel, dlouho neudrželi – Tomáš řídil opatrně, jak jen mohl, ale zabránit občasným mírným nárazům se mu nepodařilo. Proto se i poslední osa, kterou jsme měli, ohnula. Její poškození bylo naštěstí mnohem menší než té předchozí, a tak jsme s autem, které se chvělo, jako kdyby v něm skotačily berušky, mohli jet dál.

Na poslední hodinu závodu předal Tomáš řízení opět do rukou Adély. S ohnutou osou si toho na dráze moc dovolit nemohla – jezdila proto velmi opatrně a hlavně tak, aby se kvůli ohnuté ose nepoškodilo ještě něco jiného.

Od startu uplynuly přesně čtyři hodiny a klakson oznámil konec závodu. Z celkového počtu deseti týmů jsme nakonec dojeli pátí, což je vzhledem k okolnostem vynikající výsledek.

Ani naši přátelé, tým RC Racing Hubálov, se během závodu zrovna nenudili. Přes dva prasklé disky, rozpadlou těhlici a špatnou přilnavost kol se jim podařilo protlačit se z konce tabulky až na třetí místo, což jim ze srdce přejeme – jejich výkon byl úctyhodný.

Výborně se vedlo našim kamarádům ze Slovenska, Kysuckým Strojníků. Ihned po startu nasadili pěkně ostré tempo, které udrželi až do konce, a vyhráli tak na celé čáře. Vítězství jim právem patří, gratulujeme.

I když jsme neskončili na bedně, máme z našeho výsledku velkou radost. Navzdory vážnému poškození, jakým ohnutí osy zadní nápravy bezesporu je, jsme závod nejen dokončili, ale ještě jsme se umístili v polovině tabulky.

ISŠA Hydrogen Cup byl po dlouhé době závodem, kterého se v našich barvách nezúčastnili Ota Klika ani Lenka Šustrová, a ve kterém si mladí členové museli poradit sami – zvládli to na výbornou. Až Ondra Špičák a Pavel Šváb získají trochu více zkušeností, mohli by společně s Adélou Hrbkovou a Tomášem Vlčkem vytvořit opravdu silný závodní tým.

Naši účast v závodu ISŠA Hydrogen Cup podpořily Nadace ORLEN Unipetrol, firma INELSEV sro, dva nejmenovaní stomatologové a další dva lidé, kteří si přejí zůstat v anonymitě. Podpory si velmi vážíme a budeme se snažit zúročit ji v budoucnu.

Děkujeme Ing. Tomáši Baumrukovi ze Střední školy technické v Mostě za součástky zhotovené pro náš závoďák – bez nich si ho už představit nedokážeme.

Jsme velice vděčni za významnou přízeň, kterou nám projevuje naše škola – Gymnázium T. G. Masaryka, Litvínov

fotogalerie zde

V pátek 1. prosince odpoledne se náš HC Verva Racing Team 44, jehož závodní sestavu tvořili Adéla Hrbková, Otakar Klika, nováček Ondřej Špičák a Tomáš Vlček, vypravila společně se svým vedoucím Mgr. Martinem Laxou do Kutné Hory na závod Hydrogen Power Racing, druhý díl již třetího ročníku seriálu Hydrogen RC Challenge Cup.

Společně s týmem cestovala také Lenka Šustrová, ovšem nikoli jako závodnice, ale jako členka jury starající se o zdroje energie a také o střih online streamu.

Závod měl pro nás trochu větší význam než obvykle – v neděli 3. prosince jsme totiž odlétali do Baku na inaugurační závod Horizon Hydrogen Grand Prix a potřebovali jsme otestovat závoďák osazený novými součástkami, které pro nás během listopadu vyrobil Ing. Tomáš Baumruk ze Střední školy technické v Mostě. Nebudeme předbíhat, o cestě do ázerbajdžánské metropole se dočtete v dalším článku.

Cesta onoho pátečního odpoledne za moc nestála - i když jsme Prahu zcela minuli a vyhnuli se tak všem dopravním zácpám, stejně jsme nemohli jet bůhvíjak rychle, protože se setmělo a zároveň hustě sněžilo. Docela dlouho jsme hudrali, jak cesta nestojí za nic, ale když jsme se z telefonátu s Hubálovskými dozvěděli, že jiné týmy uvízly v kolonách bez možnosti jakéhokoli pohybu, v momentě jsme se uklidnili - mohli jsme totiž dopadnout stejně.

K domovu mládeže patřícímu kutnohorské průmyslovce jsme přijeli krátce po šesté hodině. Když jsme se ubytovali, přejeli jsme do areálu školy a zamířili rovnou do tělocvičny. Už předem jsme věděli, co nás čeká – dráha byla stejně jako v předchozích dvou letech úzká a opatřená svodidly zhotovenými nikoli z hranatých elektrikářských lišt, ale z kulatých kabelových chrániček s vrapovaným povrchem. Dvakrát nadšeni jsme nebyli, ale nedalo se nic dělat.

Vybalili jsme, dobili baterii a začali trénovat. Už první kola ukázala, že stejně jako v předchozích dvou letech dráha nic neodpustí, vyžaduje nanejvýš přesnou jízdu. Zpočátku Adéla, Ota, Tomáš i nováček Ondra občas skončili nikoli na svodidlech, ale pod nimi, nicméně za několik minut měli okruh docela dobře „načtený“ a jezdili poměrně dobře.

Během tréninku proběhla technická přejímka soutěžních vozů i zdrojů energie určených pro závod. Všichni měli všechno v pořádku, bylo vidět, že jsou na závod připraveni, jak se patří.

V jedenáct hodin večer trénink skončil, přesunuli jsme se do domova mládeže. Závoďák jsme podrobili důkladné prohlídce, při které jsme zjistili, že nové součástky zcela vyhovují, provedli potřebnou údržbu a uložili se ke spánku, abychom byli druhý den fit.

V sobotu 2. prosince ráno jsme z domova mládeže odjeli zpět do tělocvičny kutnohorské průmyslovky. Závodní den byl zahájen brífinkem, na kterém zazněly potřebné informace, a ihned po jeho skončení následovala technická kontrola, při které rozhodčí docela přísně kontrolovali stav soutěžních vozů, baterií i hydrostiků (vodíkových nádržek). Ke všeobecnému potěšení byla všechna auta i zdroje energie v pořádku a týmy se mohly v klidu připravovat na začátek závodu.

Několik minut před půl desátou se soutěžní vozy objevily na startovním roštu v pořadí odpovídajícím umístění v H2 Challenge, předchozím dílu celého seriálu, nám připadla pátá pozice.

Přesně v půl desáté se ozval klakson a auta vyrazila vpřed. Ota Klika, který řídil jako první, se během několika minut prodral na třetí příčku, na které se naše jméno udrželo po celou první hodinu závodu. Opravdu zajímavým byl pohled na první dva řádky časomíry – poměrně často si je mezi sebou měnili Kysuckí Strojníci s týmem RC RACING Hubálov.

V první čtvrtině závodu čekala týmy průběžná technická kontrola. Všechna auta byla v pořádku, k jakékoli penalizaci nebyl sebemenší důvod.

Během druhé hodiny závodu se pořadí trochu zamíchalo – podařilo se nám probojovat se na druhé místo. Otu vystřídala u řízení Adéla. Protože jezdila trochu opatrněji, ale v žádném případně špatně, předjeli nás za několik minut naši odvážnější přátelé z Hubálova a naše jméno se v tabulce časomíry doslova usalašilo na jejím třetím řádku a setrvalo zde až do konce závodu.

Po přečtení předchozích řádků by se mohlo zdát, že závod měl doslova idylický průběh – toto zdání je však klamné. Při otěru aut o svodidla v podobě vrapovaných chrániček se ozývaly zvuky, jako když slon hraje na hřeben, doprovázené odletujícími kousky karoserií. Jindy se závoďák octnul po špatně vybrané zatáčce v umělohmotné pasti – chráničku, do které narazil, nadzvedl a zamotal se do cancourů lepicí pásky, která měla držet ono svodidlo na koberci.

Auta, která jela v těsném závěsu za takhle havarovaným vozem, už nebyla schopna zastavit, a proto docházelo ke srážkám vypadajícím jak hromadná havárie na dálnici D1. Ať řidiči dodržovali pravidla, jak chtěli, těmhle karambolům se zabránit opravdu nedalo – proto v takových případech nikdo nebyl napomínán ani penalizován.

Uplynulá polovina závodu s sebou přinesla druhou průběžnou technickou kontrolu. Všechny vozy vyhověly a bez problémů mohly zpět na trať.

Druhá polovina závodu začala být poněkud napjatější. Nejspíš kvůli celkovému charakteru dráhy se jízda ve stylu fair play začala ztrácet, jezdilo se poněkud agresivně. Ve třetí hodině už začala být situace opravdu vyhrocená – nezbylo nic jiného než závod přerušit, aby týmy, zejména řidiči, alespoň částečně vychladli a uvědomili si, že se nejedná o demoliční derby. Pauza byla využita ke třetí průběžné technické kontrole (všechny vozy prošly) a k důkladné opravě dráhy.

Během druhé poloviny vystřídal Otu u řízení Tomáš. Podle výsledků časomíry bylo vidět, že jezdí stejně dobře, odstup od Hubálovských na druhém místě se nezvětšoval. Závod za náš tým dokončila Adéla - v jejích rukou projelo naše auto cílovou páskou jako třetí.

Výsledky ukázané displejem časomíry však ještě nebyly oficiální, potvrdily je až závěrečná technická kontrola a slavnostní ceremoniál. Jako první dojeli Kysuckí strojníci, naši přátelé ze Slovenska, druhá příčka připadla spřátelenému týmu RC Racing Hubálov a třetí místo jsme obsadili my, čtyřicet čtyřka.

Z našeho umístění rozhodně nejsme zklamaní – na bednu jsme se postavili společně s dvěma opravdu silnými týmy a zároveň našimi kamarády, což se určitě počítá. Nejen jim, ale i dalším týmům přejeme, ať se jim v budoucnu daří.

Za HC Verva Racing Team 44
Martin Laxa

Děkujeme Ing. Tomáši Baumrukovi ze Střední školy technické v Mostě – náš závoďák s novými součástkami obstál nejen v Kutné Hoře, ale i v následujícím týdnu v Baku.

V Kutné Hoře jsme mohli závodit díky přízni, kterou nám projevily Nadace ORLEN Unipetrol, firma INELSEV sro, dva stomatologové a další dva lidé, kteří si přejí zůstat v anonymitě.

Velice si vážíme podpory naší školy, kterou je Gymnázium T. G. Masaryka, Litvínov.

fotogalerie zde

V sobotu 16. září se náš HC Verva Racing Team 44 vrátil z amerického Las Vegas, kde se zúčastnil světového finále soutěže Horizon Hydrogen Grand Prix.
Ve velmi ostrém až agresivním hlavním finálovém závodu obsadila 44 deváté místo a ocitla se tak v první desítce (do soutěže se po celém světě zapojilo přibližně 500 týmů) a zároveň skončila jako druhý nejlepší tým z ČR.

Cestu našeho týmu do USA zásadně podpořily Ústecký kraj a Nadace ORLEN Unipetrol, přízeň při obstarání součástek a příslušenství závodního auta projevily firma Inelsev, Střední technická škola Most a přispěli také tři lidé, kteří si přejí zůstat v anonymitě.
Nezanedbatelné podpory se týmu dostalo od domovské školy, Gymnázia T. G. Masaryka.

Článek s podrobnějšími informacemi a fotogalerie se již připravují.