O uplynulých akcích obvykle informujeme nejpozději do 5 dnů – kvůli přípravám na dvě věci současně se nám to nějak nedařilo, ale snad se nám povede se v tomto ohledu zlepšit. Článek proto necháváme ve znění, v jakém měl být původně zveřejněn.
Už před odjezdem z Litvínova jsme všichni pociťovali lehce zvýšenou hladinu adrenalinu. Nebylo divu – křest ohněm jsme sice prodělali na začátku dubna v Kysuckém Novém Městě ve Slovenské republice, ale v západočeské metropoli nás čekalo něco dosti podobného. Filip, Adéla i oba Tomášové – zatím, dá se říct, nováčci - totiž odjeli na závod bez členů seniorů, což znamenalo, že si se vším budou muset poradit sami. Nedalo se nic dělat, něco takového jednou přijít muselo.
Do Plzně jsme dorazili krátce po 17. hodině. Zaparkovali jsme před technologickým parkem TechTower, někdejším pivovarem, a bez prodlévání zamířili do haly, ve které připravili členové týmu Hydra Racing závodní dráhu.
Vybrali jsme si depo, vybalili všechno potřebné závodní vybavení, dali nabíjet baterii a šli si prohlédnout trať. Ta, stejně jako loni, obsahovala prvky rychlostního i technického charakteru a nechyběla ani dřevěná svodidla. Na jednu stranu jsou pevná, těžká a k jejich připevnění ke koberci není třeba velkého množství lepicí pásky. Na druhou stranu taková svodidla jsou pěkně tvrdá – náraz do nepříliš pružného dřeva může způsobit poškození především přední nápravy, což si může vyžádat časově náročnou opravu auta v depu.
Baterie se dobila, mohli jsme začít trénovat. Nejdříve jsme chtěli vyzkoušet různé druhy obutí, ale když jsme zjistili, že na již nasazených tvrdších mechových kolech je auto stabilní, od dalšího zkoušení jsme upustili a věnovali se ježdění.
Krátce po započetí tréninku se záludnost svodidel ukázala v celé své šíři. Stačily dva nevinně vyhlížející otěry o svodidla a – jak jinak – prasklo ono pověstné „céčko“ – závěs uložení osy předního kola zmiňovaný také v předchozích článcích. Po několika minutách byl díl vyměněn a od té doby až do odjezdu ze závodiště se už nic zvláštního nepřihodilo.
Večer po 22. hodině jsme odjeli do domova mládeže střední průmyslové školy elektrotechnické, kde nám Plzeňští zajistili nocleh. Ke spánku jsme se hned neuložili – téměř až do půlnoci jsme pečlivě připravovali náš závoďák na příští den.
Do technologického parku TechTower jsme opět zamířili hned ráno v sobotu 29. dubna. V dobré náladě jsme se usadili v depu, oživili komunikační vysílačky a připravili se na technickou prohlídku, kterou všechny týmy prošly bez problémů.
Pomalu se blížil začátek závodu a přišel čas řadit závodní vozy na startovní pole, které, stejně jako v Kysuckém Novém Městě, trochu připomínalo začátek slavné čtyřiadvacetihodinovky v Le Mans.
Zdálo se, že všechno je, jak má být. Auto jsme před závodem prohlédli opravdu důkladně, nic jsme nenechali náhodě. Jenže asi dvě minuty před startem jsme zjistili, že přestaly fungovat větráky palivového článku – kvůli únavě materiálu se ulomil jeden z kablíků vedoucích do konektoru na řídicí jednotce.I když náš současný článek poskytuje energie poskrovnu, na dojetí do cíle to stačí. Jenomže bez chlazení by se i tenhle článek veterán přehřál a přestal by fungovat nadobro. Co teď – oprava v danou chvíli nemožná, start jsme promeškat nechtěli. Přesně v 10:00 čtyřhodinový závod začal a my jsme vyjeli na trať s vypnutým vodíkovým článkem.
Poznámka autora: zbrusu nový plně funkční vodíkový článek samozřejmě v inventáři máme, ale použijeme ho až v novém autě na kvalifikačních závodech Horizon Hydrogen Grand Prix, které se uskuteční 13. května 2023 v Sedlčanech.
Poznámka autora: zbrusu nový plně funkční vodíkový článek samozřejmě v inventáři máme, ale použijeme ho až v novém autě na kvalifikačních závodech Horizon Hydrogen Grand Prix, které se uskuteční 13. května 2023 v Sedlčanech.
Na začátku řídil Tomáš Malíček. Jezdil svižně, neboural a s vozy ostatních týmů udržoval krok. Po přibližně 30 minutách zastavil v depu za účelem vystřídání řidičů a změření napětí baterie – telemetrická jednotka několik dní vypověděla službu a napětí jsme museli měřit manuálně.Tomáše vystřídal Filip Brabec, ale protože ten den nebyl v úplné pohodě, jezdil jen několik minut. Stane se – „svůj den“ má občas každý. Proto si po zbytek závodu předávali vysílačku Adéla a oba Tomášové.
Po asi hodině se naše jméno pohybovalo v tabulce časomíry přibližně v její polovině, což nevypadalo vůbec zle – jenomže další měření napětí baterie jasně ukázalo, že situaci je třeba neprodleně řešit, a to nejpozději do výměny baterie, jejíž vybití jsme odhadovali při současném stylu jízdy asi tak hodinu a půl od startu.
Iniciativy se chopila Adéla. S prosbou o pomoc se obrátila na Zdeňka Krimla, mechanika týmu RC RACING Hubálov. Ten velmi ochotně souhlasil a po provedení servisních úkonů na hubálovském voze se začal připravovat na náš pit stop.
Odhad byl správný - po 90 minutách jízdy se baterie opravdu vybila a náš závoďák musel do depa. Zdeněk už čekal připravený, ulomený kabel připájel a po několika minutách vyjelo naše auto znovu na trať – tentokrát už s funkčním palivovým článkem.
Protože jsme baterii měnili o půl hodiny dřív než obvykle, museli jsme styl jízdy na zbývající téměř dvě a půl hodiny upravit. Dosavadní rychlost jízdy se nám docela dobře dařilo držet a současně jsme pečlivě dbali na plynulost jízdy bez prudké akcelerace a zbytečného brzdění.
Na začátku jsme zmínili, že plzeňská dráha byla osazena opravdu pevnými svodidly, která se jen tak nepohnou. Jenže, jak se říká, stokrát nic umořilo osla a přesně něco takového se přihodilo. Po opakovaných nárazech se jedna zatáčka poměrně silně zdeformovala a svým tvarem začala ohrožovat projíždějící vozy. Jury vydala příkaz ke zpomalení jízdy a za několik okamžiků se na dráze jako safety car objevil náš Ferat Vampire RSR, který byl naposledy k vidění před více než třemi měsíci na dráze v Sedlčanech. I když náš Upír z Feratu už není na závodištích žádným nováčkem, přitahuje pozornost přihlížejících všude, kde se objeví – na kolonu s Vampírem RSR v čele bývá vždycky pěkný pohled. Za několik minut byla poškozená zatáčka opravena a závodní speciály se opět mohly pořádně rozjet.
Napětí baterie vykazovalo přijatelnou hodnotu. Na bůhvíjaké dovádění to nebylo, ale zpomalovat jsme rozhodně nemuseli. Adéla i oba Tomášové jezdili svižně a současně úsporně. Energie sice pozvolna ubývalo, ale začínalo být zřejmé, že pokud se nestane něco vážnějšího, závod dokončíme a ne zrovna jako poslední.
V poslední hodině ukázala časomíra pro nás velmi zajímavé pořadí. V prvním řádku tabulky figurovalo jméno pražského týmu Motol Speeders, na paty jim šlapal náš spřátelený tým RC Racing Hubálov a hned pod nimi, tedy na místě třetím, jsme se usadili my.
Hladina adrenalinu začala rychle stoupat – přibližoval se k nám brněnský tým ISŠA Hydrocar Brno, který jsme o něco dříve nechali dost daleko za sebou. Bůhvíjak zrychlit jsme nemohli, nemusela by nám vystačit energie – nicméně o třetí místo jsme přijít nechtěli. Jistě nemusíme popisovat, jak obtížné bylo tak silnému psychickému tlaku odolat.
Nakonec se na nás přece jen usmálo štěstí. Když se k nám Brňané přiblížili, jak se říká, na dostřel, jejich auto muselo do depa a náš náskok se díky tomu o několik kol zvětšil. Jakmile se brněnský závoďák znovu objevil na dráze, jezdil pěkně ostře, čímž náš náskok snížil. Jenže za několik minut došly bílo-černo-červenému blesku síly a tenhle kolotoč se opakoval téměř až do konce.
Posledních asi dvacet minut měla jízdní vysílačku v rukou Adéla Hrbková – řidička, která má ráda svižnou a dynamickou jízdu. Protože si uvědomovala, že jsme s energií na štíru, jezdila výrazně defenzivně a díky tomu dovedla auto až do cíle. Stálo ji to hodně přemáhání, ale vše zvládla s grácií.
Vysoká hladina adrenalinu cloumala také s Hubálovskými, kterým se dařilo postupně snižovat náskok pražského týmu Motol Speeders. V jednu chvíli se dokonce zdálo, že by naši přátelé mohli zvítězit, ale v tom se ozval zvukový signál, který oznámil konec závodu.Jako první cílem projeli pražští Motol Speeders, druzí - se ztrátou pouhých dvou kol - naši hubálovští přátelé a místo třetí jsme obsadili my, HC Verva Racing Team 44. Za námi skončili ISŠA Hydrocar Brno, kutnohorský E-Team a jako poslední dojel hostitelský tým Hydra Racing Plzeň.
Všichni jsme měli obrovskou radost. Navzdory opotřebovanému palivovému článku a zároveň jako nepříliš zkušení a k tomu nejmladší závodníci celého seriálu jsme soutěž nejen dokončili, ale zároveň jsme se umístili „na bedně“. Veškerý čas a energie věnovaná tréninku i práci na závoďáku se vrátila i s úroky.
Hezkou tečku za závodem představoval závěrečný ceremoniál. Poté, co Kryštof Landa, člen jury, oficiálně vyhlásil výsledky, pozval si ještě jednou na pódium tým RC RACING Hubálov. Za nezištnou pomoc všem týmům, které se během závodu ocitly v nouzi, dostali naši přátelé cenu fair play. Plně si ji zasloužili, srdce mají skutečně na pravém místě.
Hezkou tečku za závodem představoval závěrečný ceremoniál. Poté, co Kryštof Landa, člen jury, oficiálně vyhlásil výsledky, pozval si ještě jednou na pódium tým RC RACING Hubálov. Za nezištnou pomoc všem týmům, které se během závodu ocitly v nouzi, dostali naši přátelé cenu fair play. Plně si ji zasloužili, srdce mají skutečně na pravém místě.
Nezbývalo nic jiného než se rozloučit a vydat se domů. Během téměř celé cesty jsme rozebírali průběh celého závodu a především se bavili o všem, co je třeba zlepšit. Nezapomněli jsme ani na blížící se kvalifikaci Horizon Hydrogen Grand Prix – doufáme, že do národního kola téhle soutěže postoupíme.
Fénix zmiňovaný v předchozích článcích už zřejmě opravdu letí. Přejeme mu, aby doletěl co nejvýše a co nejdál.
Na závěr bychom rádi poděkovali Nadaci ORLEN Unipetrol, firmě Inelsev, nejmenovanému stomatologovi z Plzeňska a samozřejmě naší škole, Gymnáziu T. G. Masaryka v Litvínově. Podpory všech uvedených si nesmírně vážíme – bez ní bychom závodili jen těžko.
Za HC Verva Racing Team 44
Mgr. Martin Laxa
Za HC Verva Racing Team 44
Mgr. Martin Laxa
